Že by v osmdesátých letech věděli…?

Záběr z amerického filmového týdeníku „The March of Time“. Na sjezdu KSČ 18. září 1947 byl Gottwald jmenován předsedou vlády. (Wikimedia Commons)

Lékař a dřívější český olympionik Lukáš Pollert medituje na stránkách Život v Česku[1]. Myslí si, že „komunisté u nás, teď lidé, kteří byli v KSČ před rokem 1989, tak tu jsou pořád, jen nejsou v současné KSČ, ale jsou v hnutí ANO, klidně i ODS, ve STAN a podobně, jsou v každé straně a nějakým způsobem se projevují jako za normalizace. Všimněme si novely trestního zákoníku, která zavádí nový a poměrně kontraverzní trestný čin ‚neoprávněné činnosti pro cizí moc‘. To je typický zákon z pera nějakého komunisty“. Několik Pollertových řádků navozuje větší počet připomínek, otázek a problémů, než by se na první pohled zdálo.

Tak za prvé: hned po listopadu 1989 bylo dobře viditelné, že zástupy normalizačních členů KSČ i dalších slouhů, pohůnků a biřiců sterilního režimu (mezi nimi bylo i nesčetné nnožství NEčlenů KSČ) se přímo řítí do náruče nového, především typově amerického kapitalismu. Byla to především celá generace bílých ponožek (ano, navlékali a nosili je na odiv především mladší muži, aby tím dali najevo, že patří k byznysmenům, že pochopili novou dobu). A objevovali se pravicově orientované strany, především ODS, a soudruh nesoudruh, valili se do nich všichni ti, kteří chtěli potvrdit svoji aktivní loajalitu s posametověrevolučním novým řádem. Když na tu bezprostřední polistopadovou dobu koukám zpětně,dávám stále víc za pravdu Petru Pithartovi, který tvrdí, že listopad 89 nebyl revolucí (ani sametovou ani nějakou jinou), ale že to byly především události řízeného předání moci. A když si vzpomenu na to, jak mně u výslechu v první polovině sedmdesátých let tvrdil major Kabát (možná se tak opravdu jmenoval), že si na mě budou až do konce mého života dávat pozor, protože přinejmenším za těch zhruba dvacet let, až se ledy společnosti pohnou, budou ti Dubčekové a Šabatové už v dost vysokém věku, ale já („Vy“ mně řekl, ano, slušně mi vykal) prý budu v produktivním věku a oni („my“ řekl, si nebudeme přát, abyste v těch příštích změnách hrál nějakou roli, ba dokonce abyste je inicioval). Že by už on a především pak jeho následovníci či kolegové v osmdesátých letech věděli, že to ten reálný socialismus s kapitalismem prostě prohraje a tím pádem se připravovali na přechod do jiné společnosti, do její sféry byznysu? A tím pádem taky na přechod do jiných stran, samozřejmě těch „pravicových“…?

2/ Samozřejmě, že je dnes hodně lidí v oficiální politice, kteří nasákli už móresy tzv. reálně socialistické rigidní politiky. A vzhledem k tomu, že dnes žijeme dobu, kdy se mnozí obávají o dosažené, učí se od nich i ti mladší jejich dávné zkušeností…

3/ Lukáš Pollert ve svém článku dále zmiňuje:“…když vidíte Kateřinu Konečnou, máte nějakou záklopku, protože je to komunistka, ale paradoxem je, že jiní lidé se chovají jako kovaní komunisté, a to ještě hůře, a jsou v demokratických stranách“ . Popravdě mně z Pollertova vyjádření vůbec není jasné, jestli náhodou nezvažuje, že by raději než ty „soudruhy“ v pravicových stranách v letošních parlamentních volbách nevolil právě Kateřinu Konečnou, předsedkyni DNEŠNÍ Komunistické strany Čech a Moravy a iniciátorku předvolebního hnutí STAČILO!. Pollert se totiž vyjadřuje na jedné straně docela jasně, kriticky k různým počinům nejrůznějších poslanců dnešní pravice, ale zároveń se málem dušuje, že by Konečnou nevolil, což mně připadá poněkud obezličkovité.

Politika v našich středoevropských zemích se v posledních letech dostala do kritických poloh. To souvisí s mezinárodněpolitickou situací. Na štěstí nemáme v Rakousku vládního představitele, který by shodně s Petrem Fialou už v roce 2022 tvrdil, že je válka (jako bychom v ní také byli) a před několika dny poněkud opatrněji, že „je tu válka“. Přes podporu Ukrajiny zachovává rakouská politika přesto zdrženlivější stanoviska, zatímco stanoviska českých vládnoucích politiků jsou militantní, militaristické a stoprocentně protiruské. Otevřeněji než v České republice a samozřejmě také než v Rakousku se zdá být vyhrocená situace na Slovensku, kde se premiér Fico dal do boje za sociální a ekonomická práva i za suverenitu státu, přičemž opozice se ani nesnaží najít cestu k pochopení toho Ficova úsilí a člověk má někdy pocit, že vášně rostou Slovákům přes hlavu. Přesto, nebo snad i právě proto jsou všechny tři „naše“ země ve vleku válečných události, ať už různými způsoby, a to ovlivňuje naši ekonomickou i vnitřní společensko-politickou situaci.

Česká oficiální politika se zabývá pokusy strategicky komunikovat, a to především ve společenském dění. Samozřejmě to znamená, že se má společnost dozvídat a komunikovat mezi sebou pravdy, ale ty pravdy jsou vesměs pravdy mainstreamové. A v zemi se snad více, rozsáhleji než v Rakousku, šíří a prohlubuje jakási předsudečná nenávist. Samozřejmě to má svůj vývoj po celá desetiletí a v posledním desetiletí intenzívně k oné nenávisti přispívá infekce ze sítí, které nám v mnohém usnadňují život, ale do značné míry nás také ohlupují.

Jestliže nový americký prezident řekl, že chce válku na Ukrajině ukončit do čtyřiadvaceti hodin a teď poněkud slevil, snad prý do půl roku, přiznal oběma těmi výroky, že je to válka Spojených států severoamerických. Kdyby totiž i on uznal například český oficiální narativ, podle něhož je to imperiální ruská válka, nemohl by si přinejmenším podle zdravého rozumu být jist, že se mu podaří domluvit na tak rychlém ukončení války s žádnou z bojujících stran. Přesto: ukončení války, to nebude sametová procházka. Já si v této souvislosti dovolím jen poznámku o tom, že některé země tzv. demokratického západu uvažují v rámci mírových opatření na Ukrajinu poslat vlastní vojáky. Dost mě ta myšlenka děsí, protože v ní vidím zárodek dalších možných třenic, a to velice materiálních a třebas i válečných třenic mezi Ruskem a vícero evropskými zeměmi.

Zatím jsem nikde nečetl ani nezaslechl, že přítomnost jakýchkoliv jinostátních vojenských útvarů na území Ukrajiny či dokonce Ruska by měla být jen přítomnost těch mírových sborů, jež by byly schváleny a vyslány Organizací spojených národů .A za to se přimlouvám. Na hranice mezi Ruskem a Ukrajinou by měly být poslány mírové sbory například z jižní Afriky, Indie, Brazilie, a podobně. Nedělejme z Rusko-ukrajinského (americko-evropského) konfliktu ještě výrazněji, než tomu už je, konflikt východní a západní Evropy s Ruskem.