1. Václav Bělohradský: Demokracie ve věku technonihilismu. O důsledcích jednoho bláhového snu
2. Václav Bělohradský: Evropský deep establishment místo režimu

Demokracie ve věku technonihilismu. O důsledcích jednoho bláhového snu

Demokracie ztrácí svou reputaci: „Průzkum téměř pěti milionů lidí ukázal, že lidé ve věku 20 až 30 let věří demokratickým institucím méně než jejich rodiče nebo prarodiče ve stejné životní fázi. Mladší generace po celém světě jsou ze stavu demokracie také obecně více zklamané než ty starší,“ čteme ve studii cambridgeské univerzity, o níž nedávno referoval deník The Times. Foto: Profimedia

V naší postmoderní době mnoha protikladných tendencí, z nichž, zdá se, žádná nepřevládá, zní výraz světový duch groteskně: jeho nevyslyšení mluvčí bloudí mezi troskami, které tu zbyly po modernosti, jako bezdomovci, ani na univerzitách, ani v politických stranách už nemají stálou adresu.

Tereza Matějčková interpretuje jako hlas „světového ducha v povětří“ naší doby postfaktičnost – radikální „nespokojenost“ s tím, co je dané, „vše překračujeme, upravujeme…“. Slovo nespokojenost naplnila ale technologická moc novým radikálním smyslem: pradávný sen člověka o vymanění se z hranic daného má k dispozici technologická řešení, z nespokojenosti s omezeními spjatými s naší „vtělenou existencí“ se stala masová vzpoura proti human condition, proti všemu, co je dáno. Snění filozofů o tom, že odpoutáni od daného budou moci svobodněji myslet, je ale „bláhové“: jakmile se odpoutáme od zakotvení ve vtělené existenci, „třeba od komunikace tváří v tvář, propadáme iluzím a emocionalitě“.

Umělecká skupina Rafani nazvala svou poslední výstavu (Humpolec, 8smička – zóna pro umění) Všichni mají nárok na všechno. Je o světě, v němž všechny touhy budou uspokojeny, odevšud bude blízko kamkoli, kapitalismus se definitivně prolne s utopickými představami o zcela automatizované budoucnosti, naše životy budou pod úplnou kontrolou a rozdíl mezi skutečností a simulací bude minimální.

Označme ten bláhový sen výrazem technonihilismus. Hypermoderní životní světy prostupuje zmatení rozdílu mezi tím, co je třeba učit se uctívat jako dané, a tím, co je třeba učit se měnit podle nějakého svobodně zvoleného plánu. „Uposléchají“ lidé, kteří si díky moderním technologiím volí jiné pohlaví, než které jim „bylo dáno“, hlasu světového ducha v povětří? Nepřimykají se jen nebezpečně k efemérnímu?

Mistři kázně odcházejí

Každá doba má svou „povinnou“ ontologii, té podléhají ve veřejném prostoru jak nositelé názorů tvořící mainstream, tak i jejich kritici. Dokud ještě vertikální dimenzi demokracie nepohltil chaos symetrické komunikace na sociálních sítích, o režim veřejného diskurzu pečovali „mistři kázně“, sdružení v argumentující obci (tak jsem před časem navrhl nazývat protagonisty veřejného užívání rozumu), podle zásady každý má právo na svůj názor, ale ne na svá fakta – ta platí jako taková, jen pokud jsou stvrzena odpovídající autoritou: respektovat ve veřejném prostoru autoritu argumentující obce, jejímž „tvrdým“ jádrem byly „měkké“ humanitní obory, bylo součástí občanské etiky.

Informační a komunikační revoluce proces tvorby názorů odpoutala od každé etické nebo epistemologické normy, vliv autority argumentující obce na proces názorotvorby se prudce zmenšil. Když kompetentní menšina ztrácí svá privilegia vůči nekompetentní většině, když všichni mluví ke všem, mistři kázně odcházejí do exilu; co je vystavěno na argumentaci, na interpretaci historických kontextů, na kázni k danému, přestává být sdělitelné ve veřejném prostoru. Hrozí, že roli argumentující obce převezme militarizovaná cenzura, posedlá vztahem přítel–nepřítel.

Demokracie ztrácí svou reputaci: „Průzkum téměř pěti milionů lidí ukázal, že lidé ve věku 20 až 30 let věří demokratickým institucím méně než jejich rodiče nebo prarodiče ve stejné životní fázi. Mladší generace po celém světě jsou ze stavu demokracie také obecně více zklamané než ty starší,“ čteme ve studii cambridgeské univerzity, o níž nedávno referoval deník The Times. Historická legitimita majority rule oslabuje, její neschopnost odpovědět na otázky, vnucené nám například klimatickou krizí, ji delegitimizuje v očích stále většího počtu občanů.

Když agregativní demokracie nestačí

Ve věku technonihilismu je příčinou úpadku autority demokracie dlouhá hegemonie, kterou má v západní politické kultuře její agregativní pojetí. Jeho zastánci tvrdí, že konstitutivním principem liberální demokracie je občanská svrchovanost, harmonii mezi zájmy individuálními a kolektivními v ní proto nelze zajistit politickou mocí: jedinou institucí schopnou smiřovat nedirektivně individuální zájmy se zájmem kolektivním je trh. Koherentně s touto ideou pak postulují, že demokracie je druhem podnikání na politickém trhu, kde se obchoduje s hlasy voličů.

Čtu v jedné reportáži o rozvoji biotechnologií, že „hamburger a rybí filé už umíme pěstovat v laboratoři… jeho chuť je podobná chuti masa opravdového… Proces výroby syntetického masa (nebo masa buněčného či čistého) je celkem jednoduchý. Vyjmou se buňky z nějakého zvířete (slepice nebo tuňáka například) biopsií; izolují se ty s největší pravděpodobností růstu; vloží se do bioreaktoru neboli inkubátoru a tam se živí syntetickým médiem z různých živin…“.

Od okamžiku, kdy se vše stává svobodným rozhodnutím – i pravda i Bůh i rybí filé, i naše biologická či národní identita; kdy stará latinská zásada Mater semper certa (Matka je vždy jistá – pozn. red.) neplatí a právo říkat si legitimně „žena“ nebo „matka“ je nutné stanovit referendem na základě agregovaných názorů „s nejvyšší reputací ve veřejném prostoru“; kdy evropský parlament musí schválit právo nazývat i geneticky manipulovanou verzi červeného salátu Cichorium intybus (čekanka obecná – pozn. red.); a kdy evropské nemocnice zaznamenávají zvýšenou poptávku po kryokonzervaci ovocytů pro odložené mateřství a následně i nutnost právní regulace trhu s jejich zmrazováním, je agregativní pojetí demokracie skandálně nedostatečné.

O překonání agregativního pojetí demokracie obnovením klíčové role názorů založených na argumentaci v tvorbě politických většin se snaží zastánci deliberativní demokracie. V epoše rozvratu všech identit (národů, tříd, živočichů, rostlin) definovaných odkazem na nějakou esenci se teoretici deliberativní demokracie snaží legitimizovat takový způsob vládnutí, v němž by se co největší počet názorů formoval v dialogu na občanských fórech, jejichž účastníci by se navzájem uznávali za rovnoprávné partnery.

Fungování agregativní demokracie předpokládá, že politické většiny se formují agregací názorů s „nejlepší reputací ve veřejném prostoru“. Latinské slovo reputatio znamenalo zvažovat, rozmýšlet a tento zapomenutý význam je třeba v tom slově znovu probudit. Výzvám doby, v níž se „vše mění v rozhodnutí“, nelze čelit bez radikálního prohloubení pojmu reputace názorů: o to usiluje deliberativní demokracie, v níž kvalita názorů voličů by měla mít větší váhu než jejich kvantita.

Demokracie jako války idejí

Jedním z nejvlivnějších politických filozofů 20. století byl Italoameričan Giovanni Sartori (Columbia University). Pojímá demokracii jako „doxomachie, názorové války… Žádná historická forma vládnutí není tak totálně závislá na síle idejí, … když ideje svou sílu ztratí, demokratická ideokracie tápe v nejhlubší tmě“. Demokracie je vládou názorů, doxokracií, která se rodí z názorových sporů, doxomachií: legitimní moc přijímat zákony závazné pro všechny občany tu získávají reprezentanti ne pravdy, ale „kulturní hegemonie“ – názorů, které se staly většinovými díky jejich „dobré reputaci“; jinak by zvolené politické většiny byly jen „anonymními společenstvími nespokojených“ poslepovaných vyprávěním „raubířských historek“ (jak řekl TGM o fašismu).

V demokratické průmyslové společnosti mají názory tři klíčové funkce. Zaprvé, transformují nevědoucí většiny v orientované většiny. Moderní společnost se rozvíjí funkční diferenciací, tedy dělbou práce a rostoucí specializací; s tím, jak se společnost rozpadá do menšin tvořených specialisty, z nichž každý ví stále více o stále menší části světa, roste i většina těch, kteří vědí stále méně o větší části světa.

Náklady na specializované vědění jsou vysoké, jen malé menšiny je mohou získat; ve společnosti vědění je proto vědění výjimkou a nevědění pravidlem; současně ale etika demokracie vyžaduje „angažované občany“.

Jako dostupné funkční substituty specializovaného vědění jsou názory, zadruhé, nástrojem racionální politické angažovanosti „nevědoucích, ale orientovaných většin“; za podmínky ale, že názory se formují uvnitř sdíleného režimu řeči, který stanovuje, jaké výroky budou platit jako „nepochybná fakta“, o jakých se naopak pochybovat má a jaké jsou legitimní formy toho pochybování („Nepochybné a pochybnost se navzájem implikují“ – Wittgenstein).

Už na gymnáziích jsme se učili, že modernost je sledem emancipací všech sektorů společnosti od autority reprezentantů Celku (církve, státu, filozofie, morálních institucí): každý (více či méně specializovaný) sektor chce být nezávislý na nekompetentních činitelích a řídit se jen vlastními kritérii a kódy. Důsledkem je obrovský přírůstek efektivity práce, ale také ztráta smyslu pro Celek společnosti, který nikdy není oborem nějaké specializované menšiny, ale jen orientované většiny.

Podmínkou stability demokratických společností je otevřenost k hlediskům ostatních specializovaných sektorů obsažená v argumentovaných názorech, které si ke své orientaci utvářejí občané ve veřejném prostoru. Kapitalistický trh práce ale nutí občany stále tvrdším tlakem k tomu, aby investovali do tvorby specializovaného vědění, ne do tvorby orientujících názorů.

Mezi poptávkou po specializovaném vědění a po orientujících názorech se tak formuje destabilizující strukturální nerovnováha. V příspěvku do antologie Antropocén (Academia 2020) jsem ji pojal „kantovsky“ jako neřešitelný rozpor rozumu – jako antinomii: „Podmínkou úspěšné integrace do funkčně diferencované společnosti je získání specializovaného vědění; podmínkou stability těchto společností je ale schopnost každého specializovaného sektoru brát ve svém rozhodování v úvahu celek společnosti – ‚orientovat se‘ v hlediscích všech ostatních sektorů.“

V globalizovaných kapitalistických společnostech produktivita práce závisí na dostatku specializovaného vědění, koordinace společnosti jako celku naopak na názorech orientovaných většin; prohloubení procesu názorotvorby, o který deliberativní demokracie usiluje, je proto ve věku technonihilismu otázkou přežití demokracie jako racionálního společenství „aktivních občanů“.

Zatřetí, názory tvoří kontexty pro fakta, a jsou tak i historickými zdroji dlouhodobých a smysluplných politických cílů. Fyzikovi Nielsi Bohrovi se připisuje výrok: „Opakem malé pravdy je omyl, opakem velké pravdy je jiná velká pravda.“ Považujme výraz velká pravda za definici kontextů, nelze je negovat jako pouhé lži, rámují historické epochy srozumitelnosti světa, které si navzájem konkurují, ale nevyvracejí se.

V tradičních veřejných prostorech jsou velké pravdy pospojovány ve stabilní nadnárodní katechismy, vyznávané a hájené napříč stoletími. Demokraticky volené většiny z nich čerpaly svou legitimnost, v digitálních bažinách se ale rozpustily.

Co je čím, musíš rozhodnout ty

„… když Bůh neexistuje, pak je přinejmenším jedna bytost, u níž existence předchází esenci, a touto bytostí je člověk… když jeho existence předchází esenci, je i zodpovědný za to, kým je… proto existencialismus… dává člověku… plnou zodpovědnost za vlastní existenci.“

Tyto věty zazněly v epochální přednášce s názvem Existencialismus je humanismus, kterou Jean-Paul Sartre proslovil 29. října 1945 v Paříži (český překlad vyšel už v roce 1947, Listy, čtvrtletník pro umění a filozofii). Světovou rezonanci jí zaručil výbuch v Hirošimě. Nukleární bomba dala slovu existence v Sartrově slavné větě osudovou naléhavost, přežití lidstva na planetě Zemi se stalo lidskou volbou.

Od počátku bylo slovo esence úzce spjato se slovem definice, věk pevných definic ale pominul: člověk se stal jejich neomezeným vládcem, do definice čehokoli se tak vloudila hrozba libovůle a nahodilosti.

Na začátku nového století se vymkly ze svého tradičního zarámování tyto čtyři definice: zaprvé definice lidské společnosti. Lidé delegují stále více funkcí ve společnosti na non human actors – například střežení pravidel mobility, budování katalogů a kontrolu finančních toků. Společnost se tak nezadržitelně mění v kolektiv lidských a ne-lidských aktérů, jejichž právo být součástí našeho kolektivu musí stanovit deliberace orientovaných většin: společnost ztratila svou „esenci“.

Zadruhé definice svrchovanosti, která odkazovala historicky na představu „všemohoucnosti boží“. Ve věku technonihilismu svrchovanost nemůže být definována esenciálně jako svrchovaná moc národního státu nad tím, co se děje na jeho teritoriu. Funkci svrchovanosti přebírají sítě jednoznačně nedefinovatelných interdisciplinárních a transnacionálních negociačních režimů, v jejichž rámci je jedině možné čelit katastrofám spjatým s nukleárním arzenálem velmocí, s dopadem externalit fosilní ekonomiky na naše životní světy (klimatické změny), s patentováním sekvencí genomu živých bytostí v oligarchických ekonomických režimech nebo s dopady privatizace infrastruktur výchovy a komunikace (Google).

Zatřetí se vymkla ze svého tradičního zarámování definice životního světa. V digitálním věku mutuje v McWorld (Benjamin Barber), tvoří jej nové formy (sebe)organizace komunit, jako jsou například crowdfunding, planetární expanze kryptoměn a různých paralelních polis. V McWorldu se zostřené vědomí relativizace všech identit a celků stává masovou zkušeností, identitární panika se tu míchá s (často falešným) pocitem osvobození od předsudků minulosti.

A začtvrté se rozpadá tradiční definice veřejného prostoru. V demokratické tradici je public sphere definována „esenciálně“ jako místo veřejného užívání rozumu, zmutovala ale v mediasféru links & hyperlinks, kde je nemožné generovat většinu, jejíž názory by měly dostatečnou reputaci v silném (původním) smyslu toho slova. Volby, definované esenciálně jako zdroj demokratické legitimnosti většin, pohltil showbyznys a nákladné marketingové kampaně.

Řekněme na závěr, že ve věku, kdy vše musí být redefinováno hlasováním, protože ztratilo svou esenci, úpadek legitimizační funkce voleb je katastrofou bez míry a hranic: přežití demokracie jako globálního politického systému závisí na naší schopnosti přeměnit majority rule na rule of major argument obnovou soudnosti na otevřených demokratických fórech, jejichž jádrem by se měly stát klíčové sektory občanské společnosti (především spotřebitelských, lokálních, morálních, vědeckých či náboženských organizací). Této obnovy soudnosti se liberálně-demokratický establishment bojí, jeho obslužné elity označují proto pokusy o ni šmahem za ohrožení demokracie.

Připomeňme si ještě jednou, že právo na vstup do našeho společenství zaručuje tradičně ius soli nebo ius sanguinis, už dlouho ale je obojí překonané. Na jejich místo musí nastoupit ius inventionis: trans ženy vstupují do našeho společenství jako technologická inventa, a i děti zrozené ze zmrazených ovocytů jsou technologickým vynálezem. V době, v níž neexistuje žádný problém, který bychom uměli řešit jinak než využitím dalších technologií, je klíčovým problémem pro definici lidského světa to, že živé bytosti jsou ve stále významnější míře spíše než dané zrozením biotechnologická inventa.

Cestou k jeho řešení je obnovení občanské soudnosti z ducha co nejinkluzivnější dialogické komunikace napříč globální občanskou společností.

Zpět na obsah

Evropský deep establishment místo režimu

„V Evropě stále více vládne strach z voličů, řekl J. D. Vance v Mnichově. Vyvolal tím v „evropských strukturách“ nevraživé reakce, jako ostatně každá pravdivá kritika unijního statu quo,“ píše filozof a sociolog Václav Bělohradský. Foto: Michal Čížek

Příbuzným slovem režim označujeme to, co se střídáním volených vlád nemění, co političtí soupeři respektují jako sdílená provozní pravidla výkonu moci. Režim se liší od deep establishmentu tím, že je výsledkem formování politické kultury i politické vůle ve svobodném veřejném prostoru v inkluzivním dialogu o kolektivních cílech a historických zkušenostech. Střídáním vlád se režim vyvíjí a zpřesňuje, na rozdíl od deep establishmentu, typickým příkladem je třeba (polo)prezidentský systém prosazený ve Francii generálem de Gaullem. Socialisté proti němu nejdříve bojovali jako proti autoritářskému oslabení demokracie, když ale vystřídali gaullisty u moci, zachovali ho jako výhodný pro republiku. Legitimizován „veřejným užíváním rozumu“ a kolektivní zkušeností, stal se pevnou součástí francouzského demokratického režimu.

Poučný je negativní příklad poválečné Itálie, kdy vládl pactum ad excludendum ve vztahu ke komunistické straně: KSI (druhá největší strana v zemi) nesměla být součástí žádné vlády, protože její účast na výkonu moci by ohrozila demokratický režim včetně členství země v NATO; největší strana systému – Křesťanská demokracie – byla nepostradatelným garantem režimu.

Tento pakt (jakkoli nezbytný ve studené válce) zablokoval střídání vlád, což bylo hlavní příčinou politizace selektivních mechanismů napříč společností, rozsáhlé korupce ve financování politiky a „zabetonování“ institucí, jak odhalila akce Čisté ruce. Politolog Giorgio Galli označil italský politický systém jako „bipartitismo imperfetto“ (nedokonalý bipartismus); legitimnost takových vlád je vždy nejistá, lidé je volí ze strachu, že by bez nich „padl režim“, jsou proto ochotni zavírat oči nad praktikami „režimních stran“.

V každém případě lidé, ať už ve vládě nebo ve státní byrokracii, kteří se považují za garanta režimu, se vždy ocitají na okraji propasti, na jejímž dně je režim redukovaný na deep establishment a jeho neprůhlednou moc. Vyhrazují si právo hájit režim „všemi prostředky“, cítí, že hodnoty za které bojují, stojí výše než legalita v úzkém smyslu. Pamatujme si ale: Režim nelze legitimizovat skrze legalizaci, podle maximy Co je legální, je i legitimní, jeho základem je vždy „politická vůle lidu“.

Dějiny toho, čemu říkáme deep state dnes jsou dlouhé: v rozhovoru s Ondřejem Šmigolem (ECHO, 15.5. 2025) americký konzervativní myslitel Christofer Demuth připomíná aféru Watergate, která smetla prezidenta Richarda Nixona: “ … šlo o opravdu vážný skandál. Ale dnes víme, co jsme nevěděli tehdy, že šlo o jedno z prvních vynoření toho, čemu dnes říkáme deep state. Mnoho lidí ve washingtonské byrokracii nenávidělo Nixona. Média nenáviděla Nixona. A jak byl během let tento příběh rozplétán, docházelo ke spolupráci mezi lidmi ve vládě, v FBI, soudci. Všichni úzce spolupracovali, aby Nixona svrhli, a podařilo se jim to.“

V rozhovoru s Georgem Simionem zase čteme: „Zrušit volby bez toho, aby předložili jediný důkaz, to mění hru. Může nás to zavést… do chaosu… A pokud jde o evropský superstát – kdyby se pro něj (rozhodl lid) všech 27 členských států, přijal bych ho. Jenže to není ten případ. Lidé nechtějí… bruselskou byrokracii. Tady je podle mě klíč k současnosti: neměli bychom mít strach z přání voličů.“

Superstát je trochu hysterický výraz pro federalizaci EU, která je deklarovaným programem evropeistů (i mým, například). Pokud by byla výsledkem demokraticky zformovaných většinových mínění, stal by se projekt federace EU legitimní součástí evropských režimů v členských státech EU, a stal se tak realizovatelným „demokratickou cestou“. Pokud se ale nárok na preventivní neposlušnost, která je jádrem legitimnosti, vylučuje ze hry ve jménu nároku na preventivní poslušnost, která je jádrem legality, je to cesta k nahrazení režimu (europe’s) deep establishmentem a jeho „neveřejnou“ mocí.

Není to nová situace, obětí tohoto evropského trendu byla v minulosti třeba Itálie, kdy Berlusconiho vlády byly vystaveny pokusům o „delegitimizaci skrze legalitu“ po celou dobu svého působení. Italský tisk připsal Emmanuelu Macronovi formulaci, podle které demokraticky zvolené (v nějaké míře k EU kritické) vlády podobné té italské z roku 2018 (Liga Severu, Hnutí pěti hvězd) „leprou, která se šíří“. A v deníku La Repubblica najdeme komentář italského novináře, v němž se tvrdí, že „v Evropě se demokratická politická třída připravuje zúčtovat s ideologickou infekcí, která už ovládla Itálii… sanitární kordon bude izolovat italskou infekci“. Všimněme si, že k delegitimizaci politických soupeřů se tu používají likvidační biologické metafory jako infekce či přímo lepra. Je to typické pro ideologii, o kterou se (europe’s) deep establishment opírá.

Necháme-li stranou groteskní opakování referenda, v němž se občané malého Irska odvážili odmítnout evropskou ústavu (grotesku ukončilo až její odmítnutí občany velké Francie), je poučný třeba „okřik“ (řeknu-li to staročesky) voličů v Itálii eurokomisařem Güntherem Oettingerem. Šířil se v úderné tweetové verzi „Trhy naučí Italy volit správně!“ nebo i ve verzi zdvořilejší: „Negativní vývoj trhů přinutí Italy nevolit populisty!“ Dodejme, že v demokratické společnosti by měla platit opačná výzva: Voliči Itálie, naučte trhy chovat se u vás slušně!

Manfred Weber, šéf lidovecké frakce v EU, prohlásil, že „Liga Severu a Hnutí pěti hvězd… si hrají s ohněm, iracionální nebo populistické akce by mohly vyvolat novou krizi eura, je nutné zůstat v hranicích rozumu“. Na to odpověděl šéf Ligy Matteo Salvini, že „si hrají s ohněm ti, kdo chtějí pošlapat výsledek voleb“.

Každý pokus změnit pravidla eurozóny referendem nebo demokraticky zvolenou vládou je vyhlašován establishmentem za ilegální (ohrožuje mezinárodní závazky, které na sebe vlády vzaly), za iracionální (pohrdá odborníky a kompetentními autoritami) a za populistický (nerespektuje privilegovanou roli institucionalizovaných forem politiky v systému).

Po druhé světové válce stál v čele konzervativců právem obdivovaný Winston Churchill, konzervativci byli ale ve volbách poraženi. Cílem vítězné levice bylo tehdy urychlit znárodnění ocelářského průmyslu, které Sněmovna lordů všemi prostředky brzdila z obavy, že by to přineslo nezvratnou strukturální proměnu britské ekonomiky. Labouristé vyřešili tento politický spor novelou zákona, která umenšovala její právo na obstrukce. V rámci tohoto sporu Churchill v roce 1947 pronesl v britském parlamentu jeden ze svých nejcitovanějších výroků: „Demokracie je nejhorší formou vlády s výjimkou všech těch, kterými ji čas od času lidé chtěli nahradit; v naší zemi ale má širokou podporu přesvědčení, že (zvolené vlády) by měly vládnout… a (svobodné) veřejné mínění, zastoupené ve svých ústavních formách, by ji mělo kontrolovat.“

Připomenul tak, že dělba moci jako regulativní idea demokracie má zabránit tomu, aby základní funkce jedné moci byly nahrazovány mocí jinou, například moc většiny mocí soudní, nebo aby práva opozice byla omezována vládou: parlament jako volený orgán si musí za všech okolností udržet „legitimizační náskok“ (ústavní právník Jan Kysela) před všemi ostatními institucemi, aby byla vyloučena „legitimizace skrze legalizaci“.

Režim EU se ale po Maastrichtu vyprazdňuje a stále rychleji se redukuje na (europe’s) deep establishment. Abstraktněji řekněme: Nárok na preventivní poslušnost, vepsaný do pojmu legalita, si nebezpečně podrobuje nárok na preventivní neposlušnost, vepsaný do pojmu legitimita.

V Evropě stále více vládne strach z voličů, řekl J. D. Vance v Mnichově. Vyvolal tím v “evropských strukturách“ nevraživé reakce, jako ostatně každá pravdivá kritika unijního statu quo.

Zpět na obsah

Václav Bělohradský (*1944) je český filosof a sociolog, žijící od roku 1970 v Itálii a působící od roku 1989 též v ČR. Je řazen k postmoderním myslitelům a tzv. autentickým žákům Jana Patočky. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze vystudoval v roce 1967 češtinu a filosofii – diplomová práce „Pozemská nesmrtelnost“ (markýz de Sade a Ivan Karamazov). Rigorózní práci (PhDr.) o markýzi de Sade obhájil roku 1969. V roce 1970 po sovětské okupaci odešel do emigrace a působil postupně jako pedagog na Filozofickém institutu v Janově, od roku 1973 byl tamtéž profesorem sociologie. Dlouhá léta spolupracoval s českými exilovými časopisy a nakladatelstvími a českým domácím disentem. Od roku 1990 je profesorem politické sociologie na univerzitě v Terstu (Università degli studi di Trieste, Dipartimento di Scienze Politiche e Sociali). Působil též jako hostující profesor na Fakultě sociálních věd UK a Právnické fakultě UK v Praze. Svá díla vydával nejprve pouze v Itálii, poté v češtině v exilových nakladatelstvích, v Česku od roku 1991. Publikuje též v Británii, USA a Kanadě. V souladu se svým dřívějším angažováním v Itálii i v emigračním tisku vystoupil na začátku devadesátých let jako razantní obhájce progresivního, ekologicky zaměřeného liberalismu. Články psané původně pro MF Dnes jsou zahrnuty v knize Kapitalismus a občanské ctnosti (1992). V pozdějších letech však toto pojetí revidoval z levicových pozic. Dne 28. října 2013 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy. Dnes píše do deníku Právo (zejména do jeho přílohy Salon) a pro týdeník Echo.

Zpět na obsah