1. Paul Craig Roberts: Pošetilost a nezákonnost sankcí
2. Hugo Dionísio: Zelený přechod v EU je hrozbou pro zájmy USA
3. Scott Ritter: Trumpův zhoubný plán pro Ukrajinu

Pošetilost a nezákonnost sankcí

Ptají se mě, zda je vydání nového balíčku sankcí proti vývozu ruské ropy ze strany Bidenova příšerného režimu darem pro nastupující Trumpovo prezidentství, nebo otráveným pohárem. Má odpověď zní: ani jedno, ani druhé. Sankce, pokud je nastupující Trumpův režim ponechá v platnosti, jsou otrávou číší pro americké spotřebitele a pro evropské spojence či loutky Ameriky. Pokud budou úspěšné, povede snížení světové nabídky ropy na trhu ke zvýšení cen. Poptávka po ropě je s ohledem na cenu nepružná. Vyšší cena podpoří ruskou ropu a poškodí všechny ostatní.

Z Německa již průmysl odchází do zemí s levnější energií. Němci tak zůstanou bez práce. Americká situace dojíždění do zaměstnání znamená, že vyšší ceny energií snižují disponibilní příjmy a spotřebitelské výdaje, což snižuje vyhlídky na růst a zisky. Pro Rusko to znamená vyšší příjmy z ropy. Kdybych byl v ruském vedení, neprodával bych energii nepřátelům, kteří proti Rusku vedou válku. Rusko může financovat svůj domácí rozvoj bez deviz. Michael Hudson a já jsme to vysvětlovali mnohokrát. Udivuje nás, že Putin toleruje nekompetentnost nebo ještě něco horšího guvernérce centrální banky, jejíž 21% úrokové sazby jsou pro Rusko horší hrozbou než NATO, americké sankce a zbytky ukrajinské armády.

Rusové mohou dodávat ropu kam chtějí a komu chtějí. To poslední, co potřebují, je pojištění ropných tankerů. Rusko může doprovázet tankery s ropou válečnými loděmi nebo ponorkami, nebo levněji informacemi o zacílení hypersonických střel proti jakékoli hrozbě.

Člověk se musí ptát, proč Bidenovi idioti Američany a spojence Washingtonu trestají? Gilbert Doctorow přičítá tuto idiocii chybným informacím či dezinformacím, kterými administrativu a Kongres krmí CIA. Myslím, že Doctorow má pravdu. Kdysi jsem měl možnost nahlédnout pod pokličku rozhodování CIA a bylo to směšné, výplod pitomců.

Sankce uvalené na Rusko, včetně sankcí proti osobním jachtám a dokonce proti ruskému prezidentovi Putinovi osobně, zavánějí dětinskostí, nikoli velmocí. Ukrajina nemá strategický význam pro nikoho jiného než pro Rusko. Jelcinova vláda byla hloupá nebo dobře podplacená, když souhlasila s odtržením Ukrajiny od Ruska. Bez ohledu na to není Ukrajina náš problém. Je to problém Ruska a Washington by se měl od něho držet stranou. Místo toho se zdá, že má v úmyslu přivést nás do velké války.

Doctorow poukazuje, že pokud Kreml považuje nové sankce za hrozbu, jejich důsledkem bude, že vystupňuje válku až k vítězství dříve, než mohou projevit nějaký účinek. V důsledku toho přimějí hloupé sankce Bidenova režimu Putina zvednout zadek, přestat se zdržovací taktikou a válku ukončit.

Podívejme se na sankce. Chápu, že Washingtonu může projít, když nějaké zemi řekne, že nesmí prodávat do USA nebo od nich nakupovat. Nevím, zda je toto porušování smluv legální. Předpokládám, že „národní bezpečnost“, jedna z největších lží západního světa, cokoli ospravedlňuje. Nechápu, jak může Washington říkat například Francii a zbytku světa, že nemohou prodávat do jiných zemí nebo od nich nakupovat. Navíc, pokud to Washington dělá, proč tomu někdo věnuje pozornost? Pasivní přijímání diktátu Washingtonu světem je mimořádné. Co kdyby vlády celého světa řekly Washingtonu, že Američané nám nesmí nic prodávat ani od nás kupovat? Je úžasné, že Rusko a Čína prodávají USA strategické nerostné suroviny.

Země, která drží rezervy své centrální banky v amerických státních dluhopisech, riskuje, že Washington tyto cenné papíry zabaví a země zůstane bez rezerv. Přesně to udělala guvernérka ruské centrální banky Rusku. Další náklady na americké sankce nesla francouzská banka Paribas, která musela Washingtonu zaplatit 1,1 miliardy dolarů, aby směla pokračovat ve svých operacích v USA, a to za trest, že financovala francouzské vládní zakázky z Ruska.

Země však nemusí držet své rezervy v dolarových státních dluhopisech ani podnikat v USA. Může dát přednost své suverenitě. Rozumná centrální banka by americké státní dluhopisy prodala a nakoupila zlato, které by bylo uloženo v tuzemsku, a ne u Federálního rezervního systému USA, kde by mohlo být zabaveno. Kdo dnes věří aktivům v Americe, je blázen.

Vše nasvědčuje tomu, že Washington má v úmyslu rozbít BRICS pomocí sankcí. Aby se mu to podařilo, musí BRICS sankce pasivně přijmout. Jinými slovy, poslouchat Washington je na co je svět zvyklý. Dělá to bez přemýšlení. Svět se nenaučil postavit se sám za sebe.

Přitom je to snadné. Stačí, když země světa řeknou Washingtonu, že odmítají jeho kontrolu nad tím, komu smějí prodávat a nakupovat, a že USA nesmí prodávat a nakupovat od nich. Jinými slovy, izolovat Washington a nechat USA se potopit je dětská hra. Tato perspektiva nikdy nenapadla americké „experty“ na zahraniční politiku, ani oběti Washingtonu, které se tak ochotně podávají jeho nadvládě, ani Putina a Si, kteří jsou tak odhodlaní vyhnout se konfrontaci.

Proč se vlády podřizují kontrole Washingtonu? Mám podezření, že Washington vlády vlastní. Jak mi řekl v Pentagonu jeden vysoce postavený prezidentský úředník: „Dáváme zahraničním vládním činitelům pytle peněz. Vlastníme je. Oni se nám zodpovídají.“

Možná by měl Putin využít zvýšení příjmů z ropy a konkurovat Washingtonu v podplácení zahraničních vlád. V současné době je Washington spolu s Izraelem jediným plátcem.

Dokud vlády patří Washingtonu, je výsledek předvídatelný.

Dr. Paul Craig RobertsČesky (*1939) je americký ekonom, spisovatel a předseda svého Institutu pro politickou ekonomiiČesky. Je propagátorem ekonomie na straně nabídky a odpůrcem současné zahraniční politiky USA. Byl náměstkem ministra financí USA pro hospodářskou politiku za prezidenta Ronalda Reagana, po odchodu z vlády zastával deset let předsednictví Centra pro strategická a mezinárodní studiaČesky a působil v několika správních radách společností. Bývalý přidružený redaktor v The Wall Street Journal, jeho články se objevily také v The New York Times a Harper’s a je autorem více než tuctu knih a řady recenzovaných článků. Je prabidelným přispěvatelem portálu Global ResearchČesky. K jeho posledním knihám patří The Neoconservative Threat To World Order: Washington’s Perilous War For HegemonyČesky (Nebezpečí neokonzervatismu pro světový řád: Zběsilá válka Washingtomu o hegemonii, 2015).

Zpět na obsah

Zelený přechod v EU je hrozbou pro zájmy USA

V době, kdy se Komise a von der Leyenová snaží najít nové odpovědi na další plynovou krizi v Evropské unii, která uprostřed zimy opět testuje celou strategii energetického přechodu od ruského plynu k tomu, co evropský generální ředitel nazývá „diverzifikací“ dodávek, se do médií vracejí všechna obvinění, že Evropa byla přivedena k energetické sebevraždě, přičemž mnoho viny, podle mého názoru neprávem, padá na „zelený přechod“.

Aby bylo jasno, nejde o „zelený přechod“ a jeho oprávněnost, přechod, který je na kontinentu bez dostatku fosilních zdrojů a jaderných elektráren plně oprávněný. Jde o zničení hlavních pilířů, na nichž je a byla energetická bezpečnost evropských národů založená. Jak uvidíme, je mezi nimi i ekologický přechod.

A právě tato destrukce je základem současné evropské plynové krize, schopnosti USA ji vyvolat a všeho, co bude následovat. Nejprve to způsobila bezpečnostní krize vyvolaná NATO – které vědělo, že Ruská federace bude proti jeho rozšiřování. V souvislosti s Evropskou unií se jeho rolí obšírně zabývá odtajněná dokumentace CIA.

I když je současná plynová krize výsledkem zoufalé taktiky ze strany USA, v době, kdy je jejich vnější relativní dekadence – uvnitř je dekadence absolutní – nutí kanibalizovat Evropu, Kanadu, Japonsko a další vazaly, je možná jen proto, že v Evropě existuje mocenská struktura ve jejich službách. Tato taktika je však v rozporu s investicemi, které USA vynaložily v době studené války, která spolu s tehdy existujícím sociálním a demokratickým tlakem, vycházejícím z mocných odborů a třídních politických stran, vytvořila prostor pro vybudování sociálního státu, jaký samotné národy Severní Ameriky, s výjimkou Kanady, nikdy neměly. A to je jeden z největších rozporů – a možná i překážek – v instrumentalizaci EU Spojenými státy.

I tato plynová krize prošla několika fázemi. V první fázi byly akce proti ruskému plynu namířeny téměř výhradně proti zemnímu plynu prostřednictvím plynovodu. Faktem je, že až do 14. balíčku sankcí se proti dodávkám zkapalněného zemního plynu podnikalo jen málo. Čtrnáctý balíček sankcí zahájil druhou fázi útoku, která spočívala ve vytvoření podmínek, které měly zabránit rozšíření evropských investic do ruského LNG. Předpokládám, že se to za Trumpa nezmění, a uvidíme, zda evropské státy, které začínají nakupovat levný ruský LNG plyn, budou tyto sankce dodržovat, protože prozatím nejsou USA schopny všechny potřeby EU v oblasti LNG uspokojit.

Faktem je, že se sankcemi, které následovaly po „speciální vojenské operaci“, omezily USA dodávky zemního plynu do Německa, a to především tím, že ho donutily nahradit zemní plyn prostřednictvím plynovodu dodávkami LNG. Aby se omezilo masivní využívání ruského LNG, který je levnější, protože je blíže, kvůli slevám a nižším nákladům na těžbu, byly na ruské banky uvaleny sankce, které je vyloučily ze systému SWIFT, zakázaly používat SPFS (ruský systém finančních zpráv) a vytvořily překážky pro dlouhodobá jednání s Ruskou federací. Výsledek? Země, které již LNG z Ruska nakupovaly, tak činily i nadále víceméně ve stejném nebo přijatelném množstvíČesky, přičemž těžily z již uzavřených dlouhodobých smluv (Francie, Španělsko, Belgie a Nizozemsko), ale Scholzovo Německo přešlo od zemního plynu přes Nord Stream k americkému LNG a jiným zdrojům. To byl velký útok na Německo a jeho ekonomiku a jeden z očekávaných důsledků této operace. Pravdou je, že ruský LNG, který přichází do EU, kupují převážně země, které ho kupovaly už v minulosti, a méně nové kontrakty a noví zákazníci.

Také proto, aby se omezil nákup ruského LNG, a to jak individuálně, tak prostřednictvím dlouhodobých kontraktů, vytvořila komise von der Leyenové systém agregovaných nákupů plynu, aby se nákup a zásoby řídily kolektivně, s využitím většího rozsahu a z toho plynoucích vyjednávacích výhod – samozřejmě teoreticky. Mimochodem, země, které se k tomuto agregovanému nákupu a skladování přihlásily, jsou povinny dodržovat minimální rezervu takto nakoupeného plynu ve výši 15 % celkových zásob. Zdá se mi, že kombinace tohoto požadavku a skutečnosti, že Ursula von der Leyenová prosazuje americký LNG, má za cíl zaručit minimální a předvídatelné dodávky LNG od strýčka Sama.

Ursula von der Leyenová dokonce nehorázně lhala, když tvrdila, že je americký LNG levnější, i když je známo, že Ruská federace v současné době poskytuje na plyn a ropu obrovské slevy, a i kdyby tomu tak nebylo, znamenají dlouhodobé kontrakty levnější plyn. LNG navíc způsobuje další náklady, které nejsou spojeny s plynem přepravovaným plynovodem (přeprava, pojištění, skladování, transfer), a při zohlednění těchto nákladů je Rusko blíže než USA. Faktem je, že zatímco před rokem 2019 EU nakupovala od USA zbytkové množství LNG, koncem roku 2023 již USA dodávaly přibližně polovinuČesky nakupovaného LNG a uspokojovaly polovinu evropských potřeb.

S nárůstem instalované kapacity pro nákup, překládku a skladování amerického LNG však současně s oživením nákupů ruského LNG vznikla epizoda zvaná Družba, která měla podle mého názoru přinejmenším dva cíle: zvýšení cen plynu v EvropěČesky a následnou potřebu zvýšení dodávek z USA. USA vyhrávají v obou směrech.

Tato otázka je pro USA natolik důležitá, že právě americký think-thank (Institute for Energy Economics and Financial Analysis) disponuje nejlepšími údaji, které používáČesky i samotná komise von der Leyenové a které přesně monitorují zemní plyn a LNG nakupovaný EU od… Ruské federace! V této souvislosti je třeba poznamenat, že strategie, kterou von der Leyenová použila, aby používání amerického LNG ospravedlnila a obešla se bez ruského plynu, nebyla založena pouze na bezpečnostních otázkách. Evropská doktrína o potřebě „diverzifikace“ zdrojů dodávek je široce rozšířená. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby to nebyl omyl.

Dnes je „diverzifikace“ heslem. Proč? Protože USA nemohou prodat veškerý LNG, který EU potřebuje. Podle výše zmíněnéČesky zprávy IEEFA však mají USA v celé EU rozestavěnou infrastrukturu, která bude po dokončení v roce 2030 odpovídat nárůstu kapacity dodávek o 100 % oproti dnešku a o 76 % oproti celkové evropské poptávce po plynu k tomuto datu. Nemusíte být příliš chytří, abyste předpověděli, co se stane: Pokud dnes americký LNG pokrývá zhruba 50 % potřeby, v té době už budou USA schopny dodávat 100 %, vezmeme-li v úvahu současnou spotřebu! A to by nás přivedlo k tomu, co očekávám jako třetí fázi amerického LNG převratu.

Podle mého názoru by mohlo dojít k několika scénářům: diskurz o „diverzifikaci“ postupně ustoupí, nebo prostřednictvím nové krize, diskurzu o výhodách „exkluzivnosti“ dodávek do USA; USA s vědomím míry politické kooperace, které se v EU těší, přimějí EU platit více, přičemž vyšší cenu zdůvodní větší bezpečností a důvěrou v dodavatele. Navíc i při tržní ceně, protože přechod EU na LNG náklady na tuto komoditu zvyšuje, budou USA vždy moci počítat s vysokými zisky z této operace. „Demokratický“ a ‚lidská práva respektující‘ plyn přece musí být dražší, ne? I když pochází z frakování, což je v Evropě zakázaná praxe.

Další otázkou zůstává energetická budoucnost EU. Při současné spotřebě budou USA schopny do roku 2030 pokrýt veškeré potřeby EU v oblasti dodávek. Navíc spotřeba plynu v Evropské unii klesá a do roku 2030 se očekáváČesky poloviční spotřeba oproti současnosti. Pokud do té doby USA svou současnou kapacitu dodávek zdvojnásobí, komu budou LNG prodávat?

Někdo může říct, že EU ho bude přeprodávat, ale bude to obtížné z několika důvodů: LNG z jiných zdrojů je levnější; LNG z jiných zdrojů má nižší náklady na těžbu než americký břidlicový plyn; země budou přecházet na ekologický přechod, čímž se sníží spotřeba LNG, což dále sníží cenu; Turecko bude hlavním uzlem pro plyn přepravovaný plynovody, který je levnější a méně znečišťuje životní prostředí.

Proto si kladu otázku, jak bude či nebude probíhat přechod na zelenou energii v EU a jakou roli v případném útlumu využívání obnovitelných zdrojů energie bude či nebude hrát tzv. krajní pravice. A když vím, že USA a EU chtějí silně zdanit čínské fotovoltaické panely, které jsou mnohem levnější a způsobily  exponenciální nárůst využívání solární energie… Jaký to skvělý způsob, jak mohou USA přechod Evropy na obnovitelné energie zdržet kvůli potřebě větších investic v době nouze.

Proto musí být člověk velkým fanatikem, aby nechápal, jak jsou USA pro evropské občany brutálně drahou zátěží. Mír ve válce mezi NATO a Ruskou federací na Ukrajině bude v tomto světle možný pouze tehdy, pokud bude zachováno veškeré mezinárodní napětí, protože právě toto napětí, tato permanentní bezpečnostní krize, živí pokladnu amerického průmyslu LNG. Válka na Ukrajině je, dalo by se říci, válkou poháněnou plynem!

Hugo DionísioČesky (*1928) je právník, výzkumný pracovník a geopolitický analytik. Je majitelem blogu Canal-FactualČesky a spoluzakladatelem kanálu MultipolarTVČesky na Youtube zaměřeného na geopolitické analýzy. Ve funkci člena představenstva Portugalské asociace demokratických právníků vyvíjí činnost jako aktivista v oblasti lidských a sociálních práv. Působí také jako výzkumný pracovník Portugalské konfederace odborových svazů zaměstnanců (CGTP-IN).

Zpět na obsah

Trumpův zhoubný plán pro Ukrajinu

Ropné a plynové ložisko Zapoljarnoje v ruském Okruhu v Arktidě, prosinec 2021.
(Chursaev13; Wikimedia Commons; CC BY 4.0)

„Nechci ublížit Rusku,“ prohlásil nedávno prezident Donald Trump v projevu, který zveřejnil na svém účtu TruthSocial. „Mám rád ruský lid a s prezidentem Putinem jsem měl vždy velmi dobré vztahy.“

Trump však přichází ze školy „tvrdé lásky“, kde se k dosažení požadovaných výsledků používá trest.

A trest měl Trump na mysli, když svou lásku a obdiv k ruskému lidu a jeho vůdci Vladimiru Putinovi vyjadřoval.

„Chystám se udělat Rusku,“ napsal Trump, „jehož hospodářství se nedaří, a prezidentu Putinovi, velmi velkou LASKAVOST. Urovnejte to hned a ZASTAVTE tuhle směšnou válku! BUDE TO JEN HORŠÍ.“

Pomineme-li podivné použití velkých písmen, lze si představit, že pokud se zabýváte veřejným vyjadřováním lásky, měli byste se ujistit, že vaše fakta odpovídají realitě toho, čemu jste svůj milostný záměr deklarovali.

V opačném případě zjistíte, že žijete ve světě fantazie, který jste si sami vytvořili a který neobývají vaši domnělí milenci, ale spíše výplody vaší fantazie.

Pokud to s ruským lidem a Vladimírem Putinem myslíte upřímně, chtěli byste se ujistit, že jde o LASKAVOST, kterou chtějí přijmout.

Nazývat ruskou ekonomiku „krachující“ vzhledem k množství údajů, které ukazují, že je všechno jiné než to, asi není nejlepší způsob, jak večerní rande začít.

„Pokud se „nedohodneme“, a to brzy,“ pohrozil Trump, „nemám jinou možnost než zavést vysokou úroveň daní, cel a sankcí na cokoli, co prodává do Spojených států Rusko a různé další zúčastněné země.“

„Můžeme to udělat po dobrém,“ varoval Trump, “nebo po zlém.“

Trump skládá 20. ledna v rotundě Kapitolu svou druhou přísahu, a to před předsedou Nejvyššího soudu Johnem Robertsem.
(Wikimedia Commons; Public domain)

Co se však stane, pokud se Rusko, jako každý zhrzený milenec, rozhodne pro „ tvrdší cestu“?

Stručně řečeno – nic dobrého ani pro Spojené státy ani pro Trumpa.

V první řadě musí být jakákoli „dohoda“, kterou Trump položí na stůl, realistická. Rusové zkrátka musí věřit, že budou v lepší pozici, když dohodu přijmou, než kdyby ji odmítli (což by měl Trump, údajně mistr vyjednavač, vědět).

„Dohoda“, kterou Trump předkládá na stůl, je však neuskutečnitelná.

V médiích se nedávno objevily zprávyČesky o existenci „100denního mírového plánu“.

Podle těchto zpráv navrhovaná dohoda brání tomu, aby se Ukrajina stala členem NATO, místo aby se oficiálně prohlásila za neutrální. Dohoda by Ukrajině otevřela dveře, aby se do roku 2030 stala členem Evropské unie, a ukládá EU, aby za poválečnou obnovu převzala odpovědnost.

K žádné „demilitarizaci“ by nedošlo. Naopak, Ukrajina by si zachovala armádu v současné velikosti a nadále by dostávala vojenskou podporu od USA a NATO. Stejně tak by musela postoupit Rusku území okupovaná Ruskem a uznat svrchovanost Ruské federace.

V tomto „uniklém“ plánu je však mnoho prvků, které jednoduše vyznívají falešně – například spojení dokončení plánu k 9. květnu – Dni vítězství, jednomu z nejdůležitějších svátků v ruském kalendáři. Letos se 9.#nbsp;května bude slavit 80. výročí vítězství spojenců – sovětského vítězství – nad nacistickým Německem.

Šance, že Vladimir Putin tuto slavnostní příležitost pošpiní tím, že se nechá koupit za mírovou „dohodu“, která banderovským nacionalistům – jejichž ideologie a historie jsou úzce spjaty s nacistickým Německem – umožní přežít poté, kdy Putin vyhlásil „de-nacifikaci“ jako hlavní cíl speciální vojenské operace, jsou mizivé.

Kelloggův „mírový plán“

Co víme, je, že zvláštní vyslanec Donalda Trumpa pro Ukrajinu – generálporučík ve výslužbě Keith Kellogg – prezidentovi předložil „mírový plán“, který byl zřejmě dobře přijat. Jeho prvky čerpají z dokumentuČesky, jehož autorem byl Kellogg již na jaře 2024 – dokumentu tak nesmyslného a postrádajícího věcné argumenty, jak si jen lze představit.

Základní prvky zahrnovaly navázání „normálních“ vztahů s Ruskem a jeho prezidentem – v podstatě zastavení rusofobní démonizace, která za Bidenovy vlády převládala.

Jakmile by spolu USA a Rusko opět začaly mluvit, aby poté zahájily jednání s Ruskem i Ukrajinou o ukončení konfliktu.

„Cukr“ pro Rusko zahrnovala odložením členství Ukrajiny v NATO o 10 let, umožněním Rusku ponechat si ukrajinská území, která v současnosti okupuje, a postupným rušením sankcí, což by vedlo k normalizaci vztahů se Spojenými státy – to vše za podmínky uzavření mírových dohod přijatelných pro Ukrajinu.

Ukrajině „dohoda“ nabízela jak pokračující vojenskou pomoc ze strany USA a NATO, tak dvoustranné bezpečnostní záruky. Ukrajina sice nemusí ruskou kontrolu nad dobytými územími oficiálně uznat, ale musela by se zdržet změny statu quo silou.

Pokud by Rusko odmítlo spolupracovat, USA by na něj uvalily ochromující sankce.

A pokud by Ukrajina „dohodu“ odmítla, USA by přerušily veškerou vojenskou pomoc.

Tato „dohoda“ sice nebyla nikdy formálně vyjádřena, ale byla naznačena před a po Trumpově volebním vítězství v listopadu 2024.

A nikoho, kdo má přehled o ruských cílech a záměrech týkajících se speciální vojenské operace, nepřekvapilo, když ruský prezident Vladimir Putin 26. prosince 2024 v odpovědi na otázku médií tuto „dohodu“ stručně odmítl.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov a ruský prezident Vladimir Putin v listopadu 2024.
(Alexej Nikolskij; RIA Novosti; prezident Ruska)

O tři dny později ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov podobně zchladil Kelloggův „mírový plán“, když prohlásilČesky, že Rusko „s návrhy členů Trumpova týmu, odložit přijetí Ukrajiny do NATO o 20 let a umístit na Ukrajině britské a evropské mírové síly, není spokojeno“.

Tvrdá cesta

Co přesně ale znamená „tvrdá cesta“?

Podle Scotta Bessenta, nového ministra financí Donalda Trumpa, spočívá odpověď ve zpřísnění sankcí vůči ruskému ropnému průmyslu. „Budu stoprocentně pro zvýšení sankcí“, které se zaměří na velké ruské ropné společnosti, řekl Bessent během svého slyšení v Senátu.

Scott Bessent v prosinci 2024.
(Senátor Ted Cruz; Wikimedia Commons; Public Domain)

Bessent však bude pracovat v rozporu s historií, kdy USA a jejich evropští spojenci sankce jako nástroj k rozvrácení ruské ekonomiky přeceňovali (ve skutečnosti se stal pravý opak). Navíc vzhledem k postavení Ruska jako předního producenta ropy by jakékoli úspěšné uplatnění sankcí mohlo mít negativní ekonomický dopad na USA.

To je něco, co zřejmě pozornosti Keitha Kellogga uniklo, Trumpův guru „mírové dohody“. Kellogg poznamenal, že za Bidenovy administrativy Spojené státy a jejich spojenci zavedli na ruskou ropu limit 60 dolarů za barel (tržní cena ropy se pohybuje kolem 78 dolarů za barel), a navzdory tomu „vydělává Rusko miliardy dolarů na prodeji ropy“.

„Co když,“ uvažoval Kellogg během rozhovoru pro Fox News, „snížíte cenu na 45 dolarů za barel, což je v podstatě bod zlomu?“.

Otázkou je, „bod zlomu“ pro kohoČesky?

Koncept „bodu zlomu“, pokud jde o Rusko, má dvě samostatné fiskální skutečnosti. První je, jaká musí být cena ropy, aby Rusko, jehož národní hospodářství je na jejím prodeji silně závislé, vyrovnalo svůj státní rozpočet.

Podle odhadů se toto číslo pro rok 2025 pohybuje kolem 77 USD za barel. Nepochybujme – pokud by cena ropy klesla na 45 dolarů za barel, že by Rusko čelilo rozpočtové krizi. Nikoli však krizi v oblasti těžby ropy. Víte, druhým „bodem zlomu“ jsou pro Rusko náklady na těžbu barelu ropy, které jsou v současné době stanovené na 41 USD/barel.

Rusko by bylo schopno těžit ropu bez přerušení, i pokud by se Kelloggovi jeho cíle snížit cenu ropy na 45 dolarů za barel podařilo dosáhnout.

Aby toho Trump dosáhl, musel by na palubu manipulace s cenou ropy dostat Saúdy.

Problémem je, že Saúdové mají vlastní realitu „bodu zlomu“. Aby Saúdská Arábie svůj rozpočet vyrovnala, potřebuje, aby se ropa prodávala za cenu kolem 85 dolarů za barel. Náklady na těžbu ropy v Saúdské Arábii jsou však velmi nízkéČesky – pohybují se kolem 10 USD za barel.

Kdyby Saúdská Arábie chtěla, mohla by jednoduše zaplavit trh levnou ropou.

Stejně tak by to mohlo udělat Rusko.

A co Spojené státy?

Permská pánev v západním Texasu představuje veškerýČesky nárůst těžby ropy v USA od roku 2020.

Aktivní čerpací zařízení v Permské pánvi poblíž města Andrews v Texasu v roce 2009.
(Zorin09; Wikimedia Commons; CC BY 3.0)

Aby byly nové vrty v Permské pánvi v roce 2024 rentabilní, pohybovala se hranice rentability kolem 62 dolarů za barel. U stávajících vrtů se toto číslo pohybovalo kolem 38 dolarů za barel.

Pokud by se v Permské pánvi přestalo vrtat, klesla by těžba ropy v USA během dvou let o 30 %.

Stručně řečeno, pokud by Keith Kellogg svůj „plán“ na snížení ceny ropy na 45 dolarů za barel úspěšně realizoval, fakticky by zničil americké ropné hospodářství.

A pokud zničíte americkou ropnou ekonomiku, zničíte i ekonomiku USA.

Rusko může s cenou ropy 45 dolarů za barel vydržet mnohem déle než USA.

Donald Trump by udělal dobře, kdyby zaplatil producentům surové ropy v Permské pánvi – těm, kteří utopili vše, co mají, v podnikatelském záměru, který závisí na příslibu 78 dolarů za barel v dohledné budoucnosti, a zeptal se jich, co si o 45 dolarech za barel ropy myslí.

Pointa je v tom, že kdyby si Keith Kellogg a Donald Trump takový výlet udělali, rychle by pochopili, jak chybně postupovali.

Protože pokud se Donald Trump rozhodne jít s Ruskem touto cestou „natvrdo“, budou následky pro něj i pro Američany jedny z nejtvrdších, jaké si lze představit.

William Scott Ritter Jr.  (*1961) je komentátor a analytik, bývalý zpravodajský důstojník námořní pěchoty Spojených států a zbrojní inspektor OSN. Během Operace Pouštní bouře působil jako mladší vojenský analytik a poté jako člen Zvláštní komise OSN (UNSCOM) dohlížející na zbraně hromadného ničení (WMD) v Iráku v letech 1991–1998, z této pozice na protest odstoupil. Později se stal kritikem války v Iráku a zahraniční politiky Spojených států na Blízkém východě. Své četné analýzy publikuje na svém SubstackuČesky, Telegramu, YouTubeČesky a v mnoha médiích jako Sputnik, Global Research, Common DreamsČesky, The Unz Review a dalších. Je rovněž autorem řady knihČesky.

Zpět na obsah