Havlův největší kamarád Havla na Hradě nechtěl

Článek Havel na Hradě byl tragický omyl, tvrdil prezidentův největší přítel a pobočník z dob Charty i Listopadu vyšel v deníku Krajské listy 26. února 2024

5 let od smrti Stanislava Miloty (1933 – 2019). Odtajněná vzpomínka a rozhovor s čelným kameramanem československé nové vlny a čelným mužem Charty 77 a Sametové revoluce 89. Taky mužem herečky Vlasty Chramostové. Ale především rovným chlapem…

Dne 17. listopadu 2011, na 85. narozeniny paní Chramostové, jsme se s Janem Šabatou (který nám jako jejich spoluchartista tuhle audienci vyjednal) a Jiřím Plockem (který mi ji s Jenem zprostředkoval, vezl nás a taky se se mnou manželů dychtivě spoluptal) vypravili z Brna za legendární chartistickou „firmou MiChr“, manželi kameramanem Stanislavem Milotou a herečkou Vlastou Chramostovou, do jejich legendárního bytu nad pražským Národním muzeem, kolem něhož kráčely dějiny. Byli jsme přijati víc než vlídně, jak jubilantkou, tak jejím mužem, který hned zkraje řekl, že už dávno „přijal roli opatrovníka, toho, kdo je méně vidět, ale kdo zajišťuje, aby rodinná loď nedorejdovala na mělčinu“. Ještě pořád si užívali, že do jejich bytu se už lidi chodit nebojí…

Kdo kdy vstoupil do domácnosti manželů MiChr, pochopil, jaký podíl na příběhu herečky, která chtěla žít v pravdě, měl její životní partner Stanislav Milota, kameraman známých filmů Recital 64, Piknik a Spalovač mrtvol, jenž se samostudiem vypracoval na jednoho z nejvýraznějších umělců ve svém oboru, charakteristického dvěma technikami, které objevil pro tvorbu zlatých filmových šedesátých let. Prací se subjektivní kamerou (kamera kopíruje „oči hrdiny“: jde, běží, skáče) a technikou nájezdu na detail hrdinovy tváře, od níž se po střihu zase vzdaluje do prostředí jiného obrazu, čímž tvoří dojem všudypřítomného hrdiny. Milota byl pro svou bravurní práci s tehdy nesmírně těžkou ruční kinokamerou německými filmaři nazýván Mann mit eiserner Hand (Muž se železnou rukou) a producent oscarových filmů Moris Ergas mu řekl: „Když jsem tě viděl točit, vrátila se mi víra ve film!“

Seznámili se v roce 1961 při natáčení filmu Spadla s měsíce (mimochodem vůbec prvního filmu Ivy Janžurové), kde ona hrála a on byl druhým kameramanem. Když pak natáčel na Slovensku se známým mezinárodním režisérem film a ona se doslechla, že tam má soupeřku, neváhala „si pro něj dojet“, zmařit jeho účast na natáčení a (jak sama řekla) „zmermomocnit ho ve vlaku cestou zpět“. Smysl tohoto vítězného boje se vyjevil nejen během vrcholného uměleckého díla jich obou, Spalovače mrtvol (který se točil v létě 1968), ale hlavně po něm.

Už tehdy komunikovali láskyplně ironickým způsobem, který si očividně uchovali po zbytek svého soužití. Když se paní Chramostová zeptala režiséra Herze, jak se bude točit záběr jejího oběšení, odpověděl kameraman Milota za režiséra: „Jednoduše. Bude to tvůj poslední záběr…“ Tehdy se vyplnila slova manželky titulního a hlavního mužského aktéra filmu Rudolfa Hrušínského po první kontrolní projekci filmu: „Pánbůh vás všechny potrestá!“ Pro Vlastu Chramostovou byl Spalovač mrtvol poslední kinofilm na dalších třicet let, pro Stanislava Milotu předposlední navěky.

Jemu v roce 1969 zlomilo vaz to, že s ní jako se svým „asistentem kamery“ na kameru a film, „ukradené“ roztočeného Spalovače mrtvol, natočil během srpnové střelby zprávu o okupační Praze, a poté i záznam z pohřbu Jana Palacha. Jí zlomilo vaz, že v tehdy ještě relativně svobodné Československé televizi přijala moderaci protiokupačního vysílání Jizvy, jiskry, jistoty a na protest proti vyhození ředitele Františka Pavlíčka odešla z Vinohradského divadla. Oba ještě dostali poslední šanci: Odvolat. Což neudělali, a tak přišel dvojitý zákaz.

„S firmou MiChr Licht ist sicher!“

To bylo světelné reklamní heslo lampářské dílny Milota-Chramostová. Vždy chodili všude spolu, odešli spolu i do disentu, kdy se z nich, „trosečníků“ na chalupě v severočeském Prysku, stala firma „MiChr“, dvojice, která na skládce u skláren v Novém Boru sbírala skleněné střepy a z nich dělala ozdobné lampy, které prodávala bohatším chartistům-spisovatelům. Jaroslav Seifert, který o jejich situaci věděl, jim za bony, za něž si musel vyměnit švédské koruny, co dostal za Nobelovu cenu, koupil na chalupu kamna, „aby tam měli aspoň teplo“.

V době, kdy v televizní adaptaci hry Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (do které Jan Drda hlavní ženskou roli farské posluhovačky Plajznerky psal kdysi přímo pro Vlastu Chramostovou) musela za V. Ch. Plajznerku hrát ta, kterou Vlasta kdysi připravovala ke zkouškám na DAMU. Jiřina Bohdalová. Pak manželé MiChr začali novou etapu českého divadla a filmu. Zakázaná herečka Chramostová (spolu se slovenským spisovatelem Tatarkou jediná zasloužilá umělkyně v Chartě ’77) se zakázaným hercem Landovským a zakázaným písničkářem Třešňákem pod režijním vedením zakázaného spisovatele a režiséra Kohouta nastudovali inscenace děl zakázaných autorů Kohouta, Pavlíčka, Klímy, Trefulky, Klimenta, Sidona a Vaculíka, které za bedlivého zájmu policie hráli v bytovém divadle svého obývacího pokoje.

Na těchto představeních se potkávali dříve nepřátelé, posléze poražení přátelé z různých českých zklamaných revolucí (poražený odstoupivší ministr spravedlnosti z roku 1948 Prokop Drtina tu podával ruku veliteli Lidových milicí z roku 1948 Františku Kreigelovi, „poražená“ paní Drtinová se zde seznámila s „vítěznou“ paní Slánskou, manželkou tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ) a na jednom z těchto představení si spisovatelka (a dnešní opětovná vůdkyně české občanské neposlušnosti) Lenka Procházková přečetla první milostný dopis spisovatele Ludvíka Vaculíka, z čehož vznikl vztah, který obohatil českou kulturu o několik knih a jejich dvě děti Josefa a Cecílii.

Zakázaný kameraman Stanislav Milota tato představení natočil, kurýry exulanta Jana Kavana byly propašovány do Londýna a pak do Vídně, odkud je rakouská televize ORF pustila do éteru. (Jak pan Milota neopomněl zmínit „taky zcenzurovaná“, protože ze hry Františka Pavlíčka o Boženě Němcové „Dávno, dávno již tomu“ vystřihla ORF pasáže, kritizující Bachův absolutismus v Rakouském císařství.)

Každopádně tato projekce vzbudila zájem na obou stranách železné opony. Na té západní inspirovala světoznámého britského dramatika Toma Stopparda k napsání hry Doggův Hamlet a Krhútův Macbeth, pojednávající o tom, jak se v Praze v 70. letech 20. století hraje v bytě ilegální divadlo. Na té východní vzbudila pražská bytová představení zakázaných umělců, o nichž bylo referováno v rakouské televizi, nebetyčný vztek. Poté co se i několik odvážných umělců z oficiální scény začalo v obýváku firmy MiChr inspirovat její nezávislou tvorbou (za všechny: Ilja Racek, Miroslav Macháček a Jan Hartl), vyvezla policie diváky-chartisty Rudolfa Batěka a Ivana Kyncla do jičínských lesů, kde je vyhodila do sněhu.

Tehdy firma MiChr s představeními skončila, částečně i z objektivních důvodů. V té době už byly hlavní posily ansámblu Pavel Kohout a Pavel Landovský v akci Asanace vyštvány do nedobrovolného rakouského exilu a dvojice Milota-Chramostová zařazena do seznamu osob, které mají být v případě nepokojů, které by ohrozily režim, v rámci akce Norbert fyzicky zlikvidovány. Nakonec je zachránil Michail Gorbačov, který dal revoluci v Československu zelenou.

Pád režimu začal 17. listopadu 1989, v den 63. narozenin Vlasty Chramostové. A i kdyby dvojice nechodila na demonstrace na Václavském náměstí, mohla se na ně dívat přímo z okna svého bytu. Toho, do kterého jsme se s jejich chartistickým kolegou Janem Šabatou a Jiřím Plockem dostavili přesně o 22 let později, abychom na vlastní kůži poznali humorný způsob komunikace manželů MiChr, který se svého času tak proslavil, že o nich napsala (a s manželi natočila) písničku i skupina Kryštof:

„Je smutné, jak moc se Václav chce stát prezidentem“

Když se Stanislav Milota v roce 1968 rozhodl, že v okupované vlasti zůstane, filmaři v SRN za něj ještě několik let platili poplatky odborům v naději, že přece jen přijde. Jeho kariéra profesionálního kameramana skončila při natáčení izraelského filmu se symbolickým názvem Všichni se ode mě odvrátili. V době, kdy se v Čechách pohřbívalo za asistence policejních helikoptér, stál čestnou stráž na ostře sledovaných pohřbech Jana Procházky, Jana Patočky a Jaroslava Seiferta. Stálo ho to tři mozkové příhody a pravé kameramanské oko, které mu během jedné z nich přestalo vidět.

S heslem „Jako kameramana mě můžete urážet, jako kuchaře nikoli“ se stal dvorním kuchařem Charty. Kuchařem nejčastějším, ale nikoli nejslavnějším. Tím byl Václav Havel, kterému Stanislav Milota se svou „eiserner Hand“ po celou dobu Charty i revoluce dělal osobního strážce i důvěrníka. Jediného, který se přesto (anebo možná právě proto), že se na podzim 1989 stal pořadatelem listopadových mítinků ve Špalíčku, stal odpůrcem kandidatury Václava Havla na funkci prezidenta a vyjádřil se tehdy: „Je smutné, jak moc se Václav chce stát prezidentem.“

Tak Stanislava Milotu znali všichni účastníci listopadové revoluce a tak si ho v seriálu České století, v předposlední epizodě s názvem Poslední hurá, i zahrál jeho žák F. A. Brabec (kameraman filmů jako Obecná škola a Bathory a režisér-kameraman Krále Ubu, Kytice a Máje). Když se pak stalo to, co nechtěl, a Václav Havel se stal prezidentem, Stanislav Milota (na přání Olgy Havlové, která Milotu v jeho postoji podporovala) šel na Hrad s Havlem jako jeho korektiv, první ředitel jeho prezidentské kanceláře. Po několika týdnech nesouhlasu s praktikami svých přátel, kteří tehdy převzali moc, ale demonstrativně odešel.

Místo vysezování teplých míst dělal to, co dělal léta v Chartě. Bojoval proti nespravedlnostem, chodil se svou manželkou na úřady a hádal se s úřednicemi, které tvrdily, že paní „Chramostová má právo jen na minimální důchod, protože posledních dvacet let nic nedělala“. Na protest proti praktikám Vladimíra Železného odešel z dobře placeného místa v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, za což získal cenu, pojmenovanou po jediném politikovi, který nepodepsal Moskevský protokol, návštěvníkovi bytových divadel a zakladateli Charty ’77 Františku Kriegelovi. Po tom, kterého někdejší starostka městského obvodu Praha 2 a dnešní ministryně obrany Jana Černochová odmítla in memoriam prohlásit čestným občanem a pojmenovat po něm ve svém obvodu autobusovou zastávku, „protože byl komunista“.

Největšího přítele Václava Havla, s kterým se po revoluci roky nestýkali, si pak Stanislav Milota našel až po jeho odchodu z úřadu a před Havlovou smrtí. V jeho filmu Odcházení (kde v roli matky autobiografického hlavního hrdiny účinkovala Vlasta Chramostová) rád za kamerou přijal roli kameramanského poradce debutujícího režiséra Havla a před kamerou skutečnou roli novináře Boba. Přestože s mnohými Havlovými porevolučními postoji do smrti nesouhlasil, což byla i jedna z třecích ploch mezi ním a jeho manželkou Vlastou Chramostovou, která je naopak vášnivě podporovala.

Stanislav Milota, vnuk zakladatelky české sociální demokracie a syn komunisty, nikdy nebyl ve straně, ale říkal: „Nikdy jsem neměl rudé trenky, ale srdce mi tluče nalevo. Máme je tam všichni, ale někdo to popírá.“ Kluk za všech režimů chudého Žižkova si teprve po revoluci v roce 1989 z Drdovy hry, která byla napsána pro jeho ženu, nejvíce oblíbil tento dialog:

kníže Belzebub: „Co je to za obec ty Dalskabáty?“

čert Marbulius: „Chudé plemeno a drží při sobě. Trošku sociálně diferencovat by to tam potřebovalo.“

„Ten nahoře volí moudřeji“

Tehdy, v roce 2011, jsem „se svým podporujícím doprovodem“, pány Šabatou a Plockem, přijel do dějiště legendárních bytových divadel dělat rozhovor především s Vlastou Chramostovou. I ve svých letech byla šaramantní a neskrývala, že se o ni zajímá (tehdy) mladý a (relativně) pohledný novinář. Když byla za pár dní pozvána do Show Jana Krause, dokonce se tam o našem rozhovoru zmínila. Nicméně ještě před rozhovorem si vymínila: „Ale nesmí to být o Václavovi (Havlovi), nebudeme mu kazit oslavy (pětasedmdesátých) narozenin…“ (Později se ukázalo, že to bylo dobře, protože Václav Havel měsíc nato zemřel.) S tím souhlasil i pan Milota, který mi přidal i pernější podmínku, která souvisela s jeho skromností: „Na mě jen tři otázky – a ne víc!“

Tady jsou, i s odpověďmi čestného a hlubokého muže Stanislava Miloty:

Jaký je hlavní rozdíl mezi dobou, kdy jste začal dělat umění vy, a dneškem?

 

O sobě bych neřekl, že jsem umělec. Já jsem se učil odezíráním, tím, že jsem byl pořád „na place“. A když pětsetkrát vidíte, jak se dělá určitá věc, tak se najednou z minuty na minutu stane, že stojíte u kamery a ostříte. Já jsem začínal v 50. letech u kameramana Ferdinanda Pečenky, granda, který byl ještě z jiné doby (když chodil s Jiřinou Štěpničkovou, k schůzce jí daroval nové auto). Jako ostřič jsem pracoval na filmu Měsíc nad řekou s nádherným obsazením, s paní Baldovou a Medřickou. Pan Plachý chodil vždycky pozdě a od Kršky a Pečenky jsem se dozvěděl, že byl na výsleších kvůli svému „protistátnímu“ bratrovi. Dodnes, když ten film vidím, upozorňuji ženu na okamžik, kdy Jiří Plachý v roli Roškota říká: „Připijme si, bratři!“

 

To je přesně ten umělecký okamžik, o kterém se říká, že byl zaplacený krví. Byla to Plachého poslední filmovací scéna. O tři dny později si ho Vlasta Fabiánová a Karel Höger šli cestou na zájezd vyzvednut domů a našli ho mrtvého na chodníku pod oknem jeho bytu. Pak přišla 60. léta a i takové charaktery, jako napravený vrah českého skautingu z 50. let pan Poledňák, razili cestu uměleckému zázraku 60. let. Jan Procházka, který se omylem dostal k prezidentu Novotnému a měl na něj vliv, nebo Seifertův přítel, básník Ladislav Fikar, který měl tytéž možnosti, vydupali takové poměry, že se mohlo stát, aby pak režisér Honza Němec přišel s námětem na jednu stránku A4, na ten dostal dva miliony a šel točit.

 

Za státní peníze se točily protistátní filmy. To dneska nejde. Kapitalista si dává pozor, co se proti němu točí. Ovšem tenkrát se k té kultuře dostal ten, kdo měl alespoň trochu aktivní přístup. Kdo chtěl v Horním Dolní jít do kina, musel se obléct, dojít tam, musel pro to něco udělat. A kdo chtěl točit, musel moc a moc umět…

Koho si dnes ve svém oboru vážíte?

 

Dvou režisérů-kameramanů, kteří se jmenují Brabec, Jaroslava Brabce a Františka Antonína Brabce. Je to vážení si o to silnější, že… Víte, v roce 1990 u nás začala úplně jiná epocha, všichni začali přemýšlet, co mají točit, aby se na to chodilo, začali se lidem podbízet. Tehdy mi film odpadl od srdce. Přišla generace tvůrců, kteří začali přemýšlet způsobem: Proč bych já nemohl mít vilu, bazén. Tohle přemýšlení ale bude zákonitě rodit odpor, už ho rodí. Teprve až se vymění generace, která přišla po nás a vstřebala hrubě kapitalistické vnímání světa, společnost se vrátí do normálních kolejí.

 

Co je víc, být špičkový kameraman, nebo špičkový přítel, kuchař a manžel?

 

Já jsem byl dost netradiční kameraman, nikdy jsem nebral všechno. Jedním z mých prvních režisérů byl Alfréd Radok, s kterým jsem na konci 50. let dělal na jeho filmu Dědeček automobil. Kameraman pozná, když režisér není dokonale připravený. A Radok, s tím se dá srovnat snad jen Vláčil. S Radokem to bylo, jako když otevíráte sardinky, začalo to hlavou, tedy dokonalou přípravou, a pak to pokračovalo dál až do úplného detailu. A tohoto geniálního člověka zničil pan profesor Vávra, ekvivalent prokurátora Vaše v české kultuře, člověk, který měl svou vlastní tvůrčí skupinu (na to jste musel být s režimem NĚJAK zadobře) už za Protektorátu, a pak rovněž za soudruhů.

 

První Radokův film Daleká cesta mu Vávra přestříhal a u druhého, muzikálu Divotvorný klobouk, už ho ani nepustil do střižny. Díky tomu jsem později přišel o nádhernou práci, když za mnou Vávra přišel a říkal: „Budete se mnou dělat Romanci pro křídlovku.“ A já jsem řekl: „S váma nikdy!“ Malíř Franta Tichý kdysi říkal: „To není umění být dobrým kameramanem, když ti někdo vymyslí kameru, laternu magiku, ale zkus tohle“ – a nakreslil na ubrousek koně. To byl Vávrův případ. Uměl si najít dobrého autora, režiséra, dramaturga, kameramana i talentované žáky, kteří ho dnes velebí, co všechno je naučil. Absolvovali jsme teď rok, kdy byl všude stoletý Vávra. Kdo kdy v těch všech médiích zmínil geniálního Radoka, kterého zničil?

 

Mně bylo, když jsem končil s kameramanskou dráhou, 38, 39 let. Kdo tenkrát dělal celovečerní filmy, byl high society a bral velké peníze. Já jsem v této společnosti přestal být, když mi normalizační ředitel Barrandova Fábera řekl, že mluvím, jako bych byl členem cizí rozvědky, a já jsem mu řekl, že na rozdíl od něj nejsem členem žádné rozvědky. Sedm let jsem nefilmoval a mým posledním kameramanským počinkem byly záznamy bytového divadla, o které se teprve dvaadvacet let po listopadu začali zajímat studenti s tím, že je dají na web. Neměl jsem jinou volbu, než být přítelem, kuchařem a manželem. A proto to možná byla lepší volba, než kdybych si volil sám. Cítím, že Ten nahoře volí moudřeji.

Stanislav Milota zemřel o sedm let a tři měsíce později, 18. února 2019. Sedm měsíců po něm, 6. října 2019, pak odešla i Vlasta Chramostová.