„Dejte válce šanci“ – válka, kterou mohou podpořit i pacifisté

‚Give War a Chance’ – A ‘War That Even Pacifists Can Get BehindČesky vyšel na webu Strategic CultureČesky 5. 6. 2023.
Alastair Crooke je bývalý britský diplomat, zakladatel a ředitel Fóra pro konflikty se sídlem v Bejrútu.

Alastair Crooke píše, že Západ se nyní probouzí do reality vznikajícího multipolárního a proměnlivého globálního řádu.

Po více než roce trvání ruské speciální operace se počáteční nadšení z tlaku Západu na Rusko rozplynuloČesky. Namísto toho se nálada změnila v existenciální strach, vtíravé podezření, že [západní] civilizace může zničit sama sebe, jak píše profesorka Helen ThompsonČesky.

Na okamžik vzplála euforie kolem představy EU coby světové velmoci, coby klíčového aktéra, který se chystá soutěžit ve světovém měřítku. Zpočátku se zdálo, že události podporují přesvědčení Evropy o vlastní ekonomické váze: chystala se zničit velmoc – Rusko – pouhým finančním pučem. EU si připadala šest stop vysoká.

V té době se to zdálo jako galvanizující okamžik: Válka znovu vytvořila dlouho spící manichejský rámec existenciálního konfliktu mezi Ruskem a Západem, který nabyl ontologických, apokalyptických rozměrů. V duchovním ohni války byl znovu pokřtěn mýtus ‚Západu‘, vysvětluje Arta MoeiniČesky.

Po počátečním zklamání nad nezdařenou rychlou smrtí přetrvávala naděje, že kdyby se sankcím dalo více času a byly více všeobjímající, Rusko by se nakonec jistě zhroutilo. Tato naděje se obrátila v prach. A začíná se ukazovat realita toho, co si Evropa způsobila sama – profesor Thomson varuje:

Ti, kdo předpokládají, že politický svět lze rekonstruovat úsilím lidské vůle, ještě nikdy nemuseli sázet tak vysoko na technologii proti [fosilní] energii – coby hnací sílu našeho materiálního pokroku.

Euroatlantistům se však zdálo, že co Ukrajina – konečně – nabízí, je potvrzení jejich touhy centralizovat svou moc v EU dostatečně na to, aby si vysloužili místo u nejvyššího stolu jako partner USA ve Velké hře.

Ukrajina – v dobrém i zlém – podtrhla hlubokou vojenskou závislost Evropy na Washingtonu – a na NATO.

Přesněji řečeno, zdálo se, že ukrajinský konflikt otevírá vyhlídky na upevnění podivné metamorfózy NATO z vojenské aliance na osvícenou, pokrokovou, mírovou alianci! Jak se v roce 2002 Timothy Garton AshČesky rozplýval v deníku Guardian, NATO se stalo evropským mírovým hnutím, ve kterém lze pozorovat setkání Johna Lennona s Georgem Bushem.

V tomto duchu je válka na Ukrajině líčena jako válka, za kterou se mohou postavit i bývalí pacifistéČesky. Jakoby to jediné, co její zastánci zpívají, bylo Dejte válce šanci.

Lily Lynchová, bělehradská spisovatelka, říkáČesky, že

…zejména v posledních dvanácti měsících stále častěji vystupují v roli mluvčích osvíceného militarismu v Evropě telegenické ženy, jako je finská premiérka Sanna Marin, německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock a estonská premiérka Kaja Kallas …

Žádná politická strana v Evropě není lepším příkladem přechodu od militantního pacifismu k horlivému proválečnému atlantisticmu než němečtí Zelení. Většina původních Zelených byla radikály během studentských protestů v roce 1968 … Ale jakmile zakládající členové dospěli do zralého věku, začaly se ve straně objevovat trhliny – které ji jednoho dne rozdělí.

Kosovo pak všechno změnilo: 78-denní bombardování zbytků Jugoslávie ze strany NATO v roce 1999, které mělo údajně zastavit válečné zločiny páchané srbskými bezpečnostními silami v Kosovu, navždy proměnily německé Zelené. NATO se pro Zelené stalo aktivním vojenským paktem, který se stará o šíření a obranu hodnot, jako jsou lidská práva, demokracie, mír a svoboda, daleko za hranicemi svých členských států.

O několik let později, v roce 2002, si funkcionář EU (Robert Cooper) dokázal představit EvropuČesky jako nový liberální imperialismus. Novost spočívala v tom, že se Evropa bude vyhýbat tvrdé vojenské síle ve prospěch výzbroje jak kontrolovaným narativem, tak i kontrolovaným přístupem na své trhy. Obhajoval nový věk impéria, v němž by se západní mocnosti při jednání se staromódními státy již nemusely řídit mezinárodním právem, mohly by používat vojenskou sílu nezávisle na OSN a mohly by zavádět protektoráty, které by nahradily režimy, které vládnou špatně.

Ministryně zahraničí německých Zelených Annalena Baerbock v této metamorfóze pokračuje, když země s tradicí vojenské neutrality kárá a nabádá je, aby vstoupily do NATO. DovoláváČesky se přitom slov arcibiskupa Desmonda Tutu: Pokud jste v situacích bezpráví neutrální, zvolili jste si stranu utlačovatele. A evropská levice je naprosto uchvácená. Hlavní strany opustily vojenskou neutralitu i odpor k válce – a nyní se zasazují za NATO. Je to ohromující obrat.

To vše mohlo být hudbou v uších euroelit, které toužily, aby se EU stala velmocí, ale tento evropský Leviatan měkké síly zcela spočíval na nevyřčeném (ale zásadním) předpokladu, že mu NATO kryje záda. To přirozeně znamenalo, že se EU musí k NATO přimknout ještě těsněji – a tedy i k USA, které ho řídí.

Odvrácenou stranou této atlantistické aspirace – jak poznamenal prezident Emmanuel Macron – je však její neúprosná logika, podle níž Evropané jednoduše skončí tím, že se stanou americkými vazaly. Macron se spíše snažil mobilizovat EvropuČesky směrem k nadcházejícímu věku impérií a doufal, že se Evropa stane třetím pólem jejich koncertu.

Atlanticisty Macronovy výroky (které nicméně získaly podporu ostatních států EU) řádně rozzuřily. Dokonce se (rozzuřeným atlantistům) mohlo zdát, že Macron ve skutečnosti navazuje na generála de Gaulla, který NATO označil za falešnou záminku, jejímž cílem je zamaskovat dusivý americký vliv na Evropu.

Existují však dva související rozpory, které z tohoto nově představeného NATO vyplynuly: Za prvé, odhalilo realitu vnitřní evropské rivality a rozdílných zájmů, a to právě tím, že vedoucí úloha NATO v ukrajinském konfliktu staví zájmy středo- a východoevropských jestřábů, kteří chtějí více Ameriky a více války proti Rusku, proti zájmům původní západní osy EU, která chce strategickou autonomii (tj. méně Ameriky a rychlé ukončení konfliktu).

Za druhé by to byly převážně západní ekonomiky, které by musely financovat náklady a přesměrovat své výrobní kapacityČesky na vojenské logistické řetězce. Ekonomická cena, nevojenská deindustrializace a vysoká inflace, by mohly potenciálně stačit k tomu, aby Evropu zlomily – ekonomicky.

Vyhlídka na celoevropskou soudržnou identitu by mohla být ontologicky přitažlivá – a mohla by být i považována za vhodný doplněk ambiciózního světového hráče, nicméně taková identita se stává karikaturou, když se mozaikovitá Evropa mění v abstraktní de-teritorializovanou identitu, která redukuje lidi na jejich nejabstraktnější podobu.

Paradoxně válka na Ukrajině – oproti původním představám upevnění identity EU – ji pod tlakem koordinovaného úsilí o oslabení a zhroucení Ruska rozbila.

Za druhé, jak poznamenala Arta Moeini, ředitelka Institutu pro mír a diplomacii:

Americká snaha o rozšíření NATO od roku 1991 rozšířila alianci o řadu tranzitních států střední a východní Evropy. Strategie, kterou zahájila Clintonova administrativa, ale plně ji podpořila administrativa George W. Bushe, měla na kontinentu vytvořit pevný proamerický pilíř s centrem ve Varšavě – což by si vynutilo posun těžiště aliance na východČesky od tradiční francouzsko-německé osy.

Tím, že Washington využil rozšíření NATO k oslabení starých mocenských center v Evropě, která se [Washingtonu] mohla občas postavit, jako například v období před invazí do Iráku, zajistil si krátkodobě poddajnější Evropu. Výsledkem však bylo vytvoření 31-členného monstra s hlubokou asymetrií moci a nízkou kompatibilitou zájmů – tedy mnohem slabšího a zranitelnějšího, než se samo domnívá.

Toto je klíčové: EU je mnohem slabší, než se domnívá. Počátek konfliktu byl dán myšlením okouzleným představou Evropy jako hybatele světových záležitostí a fascinovaným její poválečnou prosperitou.

Představitelé EU přesvědčili sami sebe, že jim prosperita dodala vliv a ekonomickou váhu, aby s naivně optimistickým nadhledem mohli uvažovat o válce – a přečkat její zvraty. Vedlo to spíše k opaku: Ohrozila svůj vlastní projekt.

V knize Johna Raplyho a Petera Heathera The Imperial Life Cycle autoři tento cyklus popisujíČesky:

Impéria bohatnou, sílí a získávají nadvládu díky ekonomickému vykořisťování svých koloniálních periferií. V průběhu tohoto procesu však nechtě nastartují jejich hospodářský rozvoj, až se nakonec dokážou vzchopit a svého pána vytlačit.

Evropa si tedy prosperitu v poválečném období nevysloužila ani tak sama, jako čerpala výhody ze zbytku privilegií nashromážděných v dřívějším cyklu – dnes obráceném.

Nejrychleji rostoucí ekonomiky na světě jsou nyní všechny staré periferie; ekonomiky na Západě si vedou nepoměrně hůře. To jsou ekonomické trendy, které vytvořily současnou scenérii konfliktu velmocí – především mezi Amerikou a Čínou.

Amerika si o sobě může myslet, že se jí evropské koloniální formy netýkají, ale v zásadě její model,

aktualizovaný kulturně-politický slepenec, který bychom mohli nazvat „neoliberalismus, NATO a džínsy“, navazuje na nadčasovou imperiální formu. Velká vlna dekolonizace, která následovala po 2. světové válce, ji měla ukončit. Ale brettonwoodský systém, který vytvořil obchodní režim upřednostňující průmyslové výrobce před prvovýrobci a který zakotvil dolar jako světovou rezervní měnu, zajistil, že čistý tok finančních prostředků nadále směřoval z rozvojových zemí do zemí rozvinutých. I když ekonomiky nově nezávislých států rostly, ekonomiky zemí G7 a jejich partnerů rostly ještě rychleji.

Kdysi mocné impérium je nyní znejistěné a cítí se ohroženo. Západ, zaskočený odmítnutím tolika rozvojových zemí připojit se k izolaci Ruska, se nyní probouzí do reality vznikajícího, multipolárního a proměnlivého, globálního řádu. Tyto trendy budou pokračovat. Nebezpečí spočívá v tom, že západní země, v krizi a ekonomicky oslabené, se pokoušejí znovu si osvojit západní triumfalismus, ale nemají k tomu dostatečnou ekonomickou sílu a váhuČesky:

V Římské říši si periferní státy vytvořily politickou a vojenskou kapacitu, aby ukončily římskou nadvládu silou… Římská říše by možná přežila – kdyby se sama neoslabila chtěnými válkami proti svému vzestupujícím perském soupeři.

Poslední transgresivní myšlenka patří Tomu LuongoviČesky:

Nechat Západ, aby si stále myslel, že může zvítězit, je nejvyšší formou rozdrcení nadřazeného soupeře.

Zajímavé!