1. Sven R Larson: Evropa stojí před dluhovou krizí
2. Thomas Kolbe: EU a Spojené království zahajují digitální válku proti americkým technologickým gigantům

Analýzu Svena R Larsona Europe Is Facing Another Debt Crisis publikoval server The European Conservative 24. října 2025

Evropa stojí před dluhovou krizí

Opakovaně jsem psal o francouzské fiskální krizi, naposledy 21. října. Tehdy jsem varoval, že mezinárodní investoři a ratingové agentury už mají z nekonečné politické dysfunkce v Paříži téměř dost.

Také jsem varoval, že fiskální problémy, které trápí francouzskou vládu, nejsou specifické pouze pro Francii.

Snížení ratingu, které minulý týden zasáhlo Francii, bylo „nouzovým opatřením“ ratingové agentury Standard & Poor’s (SGB Global). Z tohoto důvodu je načase, aby „druhá strana“ ratingu varování dbala a jednala podle toho.

Krize, která nyní pomalu strhává Francii do úvěrového zmatku, se neomezuje pouze na Francii: v ohrožení je celá eurozóna.

Je to krize, které se dalo zcela předejít. EU i její členské státy však v nejlepším případě léčily příznaky poslední velké krize. Základní příčina – strukturálně neudržitelný sociální stát – zůstává.

Z tohoto důvodu by nás neměly překvapovat zlověstné ozvěny dluhové krize před 15 lety. Zatím jsou tyto ozvěny jen šepotem a stále je čas, aby evropské vlády a ECB přijaly vhodná opatření, aby se zabránilo opakování historie. Tento čas se však rychle krátí a když si prohlížím denní evropské zpravodajské cykly, nevidím žádné známky jakéhokoli povědomí o dluhové krizi.

Ve Francii existují chabé, téměř symbolické snahy o uznání problému, ale ty nebudou mít žádný význam, až v nadcházejících měsících úvěrové agentury zavedou Francii na sestupnou vlnu nekvalitních dluhopisů.

Francouzský fiskální kolaps je sám o sobě dost zlý, ale co by mělo skutečně znepokojovat každého ministra financí, každého centrálního bankéře a každého daňového poplatníka v EU, je šíření tohoto kolapsu do dalších zemí měnové unie. Ekonomové používají k popisu tohoto jevu termín „nákaza“ a během velké recese ho hojně používali.

Zatím jsem tentokrát neviděl, že by se to moc používalo. To je škoda: pokud se francouzská krize prohloubí – a vidím všechny důvody, proč se to stane – bude to mít dopady na zbytek eurozóny. To se stalo minule a od té doby se institucionálně nic nezměnilo, aby se zabránilo dalšímu šíření krize.

Naopak, samotná skutečnost, že se o tomto jevu dnes nediskutuje, naznačuje, že EU, ECB a národní vlády v eurozóně budou, až krize propukne, zaskočeny.

Stejně jako minule.

Existuje řada ukazatelů, které naznačují, že Evropa je zralá na další vlnu fiskálních krizí. Na makroekonomické úrovni máme pomalý až žádný růst HDP, trvale vysokou nezaměstnanost a rostoucí nejistotu mezi podniky. Tato nejistota se v nemalé míře týká nákladů na energie a špatných, přetrvávajících předpisů – zejména těch „zelených“ – které brzdí inovace a růst. To brzdí investice podniků, tj. tvorbu kapitálu.

Vysoké daně a vysoké životní náklady mezitím ochromují finance domácností v celé eurozóně. Výsledkem je potlačení soukromé spotřeby. Když se sečte slabá tvorba kapitálu a stagnující výdaje domácností, prakticky nezbývá prostor pro růst ekonomiky. Nepomáhá ani nejistota ohledně obchodních vztahů mezi EU a USA, ale ta není primárním zdrojem hluboké strukturální ekonomické slabosti Evropy.

Makroekonomický pohled poskytuje základní rámec pro posouzení toho, jak daleko eurozóna tentokrát ušla na cestě k fiskální krizi. Pokud by proměnné, jako je růst HDP, tvorba kapitálu a výdaje domácností, byly alespoň obecně pozitivní, nebyl by žádný reálný důvod očekávat rozsáhlou fiskální krizi v celé Evropě. Vzhledem k tak špatným makroekonomickým číslům je však značné riziko rozsáhlých problémů s vládním dluhem.

Pokud se ponoříme pod makroekonomický povrch, najdeme spoustu známek fiskálních problémů. Nejzávažnější z nich je počet zemí s červenými dluhy v jejich veřejných financích. Pokud perspektivu rozšíříme na celou EU, máme situaci, která je ve skutečnosti ještě horší než v době, kdy v roce 2008 udeřila velká recese. V roce 2024 porušilo fiskální pravidla EU tucet členských států:

• 12 členských států mělo konsolidovaný veřejný dluh přesahující 60 % jejich HDP;
• Dále bylo 12 členských států s rozpočtovým deficitem přesahujícím 3 % HDP.

Naproti tomu v roce 2007, rok před poslední krizí, překročilo 60% limit dluhu pouze sedm členských států. Pravidlo rozpočtového deficitu bylo v té době porušeno pouze ve dvou členských státech EU.

Obrázek 1: Počet států s vysokým dluhem nebo deficitem 

Zdroj nezpracovaných dat: Eurostat

Teprve když velká recese a s ní spojená fiskální krize v roce 2009 dosáhly plné síly, počet členských států s nadměrnými dluhy a deficity vzrostl oproti dnešnímu stavu.

Pokud sečteme rozpočtové deficity v eurozóně, činí 3,1 % HDP měnové oblasti. V roce 2007 činilo stejné číslo pro stejnou skupinu zemí pouze 0,7 %. Jinými slovy, problém s deficitem je dnes 4,5krát větší než byl rok před vypuknutím poslední velké krize.

Na straně dluhu to nevypadá lépe. V roce 2024 mělo současných 20 členů eurozóny celkový veřejný dluh ve výši 87 % HDP zóny; v roce 2007 mělo stejné uspořádání 20 zemí deficit 66 % HDP.

Slyším některé analytiky a komentátory, jak poukazují na pandemii z roku 2020 a označují dnešní vyšší úrovně dluhu a deficitu za přetrvávající důsledky tehdejšího umělého uzavření ekonomiky. To je však neplatný argument. Pokud by ekonomiky zasažené uzavřením ekonomiky byly fundamentálně silné – jako americká ekonomika – pak bychom po skončení uzavření ekonomiky byli svědky pokračování pozitivních trendů v makroekonomických proměnných a ve veřejných financích.

Nic z toho se v Evropě nestalo. Místo toho odhalila postpandemická léta evropskou ekonomickou sklerózu, která neskončí, dokud se politické vedení kontinentu nevzpamatuje. V důsledku toho bude hrozba nové velké fiskální krize pomalu sílit – dokud krize nepropukne.

Existuje ještě jeden důvod se domnívat, že taková krize není daleko. Náklady na vládní dluh se vrátily na úroveň těsně před velkou recesí nebo jsou vyšší. Pojďme si s pomocí našich přátel z TradingEconomics.comČesky projít výnosy desetiletých dluhopisů denominovaných v eurech.

Obrázek 2a ukazuje vážený průměrný výnos daného dluhopisů pro eurozónu jako celek. Všimněte si, jak výnos – a tím i náklady na státní dluh – od roku 2012 výrazně klesly; pokles začal na konci velké recese; nižší úrovně se udržely až do roku 2021. Poté došlo k opětovnému prudkému nárůstu:

Obrázek 2a: průměrný výnos dluhopisů

Jak ukazuje obrázek 2b níže, německý desetiletý dluhopis sledoval podobný vzorec. To není překvapivé, vzhledem k tomu, že Německo je největším členem eurozóny.

Obrázek 2b: výnos německých dluhopisů

Zdroj: TradingEconomics.com

Dále porovnáme německý dluhopis s jeho francouzským ekvivalentem. Vyvstávají dva znepokojivé závěry, z nichž prvním je, že výnos francouzských dluhopisů je již na stejné úrovni nebo vyšší než během poslední krize. To by mělo francouzské vládě – a ať už je tento týden jejím premiérem kdokoli – nahnat husí kůži, zejména proto, že

• Míra zadlužení Francie v roce 2024 činila 113 % HDP, oproti 65,5 % v roce 2007.
• Jejich rozpočtový deficit jako podíl HDP činil loni 5,8 %, což je téměř dvojnásobek oproti 3 % v roce 2007.

Druhý znepokojivý bod se týká rozdílu mezi francouzskými a německými výnosy:

Obrázek 2c: výnos francouzských a německých dluhopisů

Zdroj: TradingEconomics.com

zrovna Německé vládní finance nejsou zrovna v dobré kondici; jejich konsolidovaný rozpočtový deficit vzrostl z 1,9 % HDP v roce 2022 na 2,5 % v roce 2023 a 2,7 % v roce 2024. Spolu s politickou nestabilitou v Berlíně tento trend nevzbuzuje právě důvěru. Pokud však investoři uvažují o nákupu francouzského státního dluhopisu, chtějí rizikovou prémii oproti německému ekvivalentu.

Děsivé na tom je, že tato riziková prémie byla v době před velkou recesí a její fiskální krizí menší než nyní.

V tomto bodě se nevyhnutelně nabízí otázka, jak vypadá blízká budoucnost? Při zodpovězení nelze ignorovat řeckou tragédii, která charakterizovala Velkou recesi. Zde je to, co TradingEconomics.com uvádí ohledně výnosu 10letých řeckých státních dluhopisů za posledních 25 let:

Obrázek 2d: výnos řeckých dluhopisů

Zdroj: TradingEconomics.com

Dnes Francie a Německo – abychom se drželi těchto dvou příkladů – vyplácejí ze svých desetiletých dluhopisů výnos 2,5–3,5 %, což jsou sazby, které lze s historií řeckých výnosů sotva srovnávat. Smyslem srovnání je však, aby posloužilo jako nejhorší možný scénář toho, co může eurozónu v nadcházejících měsících čekat.

Jak ukazuje obrázek 2c, výnos francouzských desetiletých dluhopisů v posledních dvou letech pomalu, ale stabilně roste. Nyní, když agentura Standard & Poor’s přijala mimořádné opatření ke snížení jejich ratingu mezi pravidelnými zasedáními, máme dobré důvody očekávat v této trajektorii dramatickou změnu k horšímu.

Pokud k tomu dojde, poroste stejně rychle a do stejné výše, jako řecký výnos v letech 2010-2012? Pravděpodobně ne, ale to není příliš uklidňující pravděpodobnost. Nicméně i kdyby francouzský výnos vzrostl na „pouhých“ 10-12 %, bude to pro Francii naprostá katastrofa – politicky i ekonomicky.

Do té doby bude nákaza plně v plné síle a rozšíří tuto novou fiskální krizi do dalších členských států EU. Nezapomeňte: kvůli horším veřejným financím a slabé makroekonomice je tentokrát krizová pojistka kratší.

Sven R Larson, Ph.D. je americký ekonom pocházející ze Švédska. Titul Ph.D. v ekonomice získal na Roskilde University v Dánsku. Pracoval jako ekonom pro think tanky a jako poradce politických kampaní. Je autorem několika akademických prací a knih, poslední Democracy or Socialism: The Fateful Question for America in 2024Česky (Demokracie nebo socialismus: Osudová otázka pro Ameriku v roce 2024, 2021). Jeho texty se zaměřují na sociální stát, na to, jak způsobuje ekonomickou stagnaci, a na reformy potřebné ke snížení negativního dopadu velké vlády. Píše zejména pro European ConservativeČesky, Freedom and ProsperityČesky či KatehonČesky, má svůj Substack Larson’s Political EconomyČesky a účet na X (Twitteru).

Zpět na obsah

Analýzu Thomase KolbehoEU And UK Launch Digital War On America’s Tech Giants: Censorship As Trade Policy publikoval server Zero Hedge 27. října 2025

EU a Spojené království zahajují digitální válku proti americkým technologickým gigantům

Londýn a Brusel koordinují své útoky na americké technologické giganty. Pod chatrnou záminkou ochrany spotřebitele se snaží položit základy pro dalekosáhlé cenzurní plány prostřednictvím pokut v řádu miliard dolarů.

Když německý státní ministr kultury Wolfram Weimer minulý týden pronesl svůj slovní útok na americké digitální platformy, poněkud se ztratil ve vlnách jeho vlastního pokrytectví. Jak nyní víme, ministr si autorských práv ani soukromého vlastnictví příliš necení.

Agresivně defenzivní 

Weimer označil Metu, Google a další za digitální kolonizátory, jejichž obchodní model v podstatě závisí na využívání tvůrčího potenciálu uživatelů a jeho monetizaci pro vlastní zisk. Politickou reakcí na tuto údajnou nespravedlnost má být jakási digitální daň, vybíraná na celostátní úrovni, která by tomuto chování učinila konec.

Friedrich Merz, vlevo, a Wolfram Weimer, vpravo

Samozřejmě jde výhradně o to, aby se státu, tomu přesycenému a přetluštělému Leviathanovi, poskytl další zdroj příjmů.

Weimer svou agresivní rétorikouČesky pevně stojí v tradici nedávné tvorby politik EU, která se stále více podobá londýnské digitální doktríně.

Jsme svědky divadelního představení z technologicky odsunutého kontinentu. Brusel sice může vrhat nejhustší síť digitálních regulací na světě, ale v tomto klimatu se nikdo neodváží zakládat startupy schopné konkurovat americkým nebo čínským technologickým gigantům nebo odvětví umělé inteligence.

Jde o akce v zadní části s rozsáhlými regulačními katalogy, jejichž cílem je otevřít brány cenzuře. Cílem je zabránit vzestupu protiveřejnosti na platformách jako X. Veřejnosti schopné poukázat na selhání evropské správy věcí veřejných, centralizaci EU a rostoucí koncentraci moci v Bruselu.

Absurdní pokuty 

Londýn a Brusel začaly ve své ekonomické tísni a s klesající geopolitickou váhou ukládat groteskní pokuty za údajné pochybení amerických technologických korporací.

Britský odvolací tribunál pro hospodářskou soutěž (CAT) nedávno nařídil společnosti AppleČesky zaplatit až 1,5 miliardy liber (1,75 miliardy eur), protože společnost údajně zneužívala tržní sílu a znevýhodňovala vývojáře aplikací prostřednictvím nadměrných provizí z nákupů a předplatného v aplikacích mezi říjnem 2015 a koncem roku 2020.

Podle regulačních orgánů je provize až 30 procent za transakci neoprávněná a omezuje hospodářskou soutěž. Apple oznámil, že se odvolá.

Zdá se, že pánové v „kolébce liberalismu“ si stále nejsou vědomi smluvní svobody a individuální suverenity.

Podobný obrázek je i v Bruselu. Evropská komise uložila pokutu společnosti Meta, mateřské společnosti Facebooku a Instagramu, s tvrzením, že společnost nabízí pouze nedostatečné systémy pro podávání stížností a nástroje pro hlášení nelegálního obsahu, jako je teroristická propaganda nebo zneužívající obrázky.

Také obviňují MetuČesky z odepírání přístupu výzkumníků k veřejným datům a z používání temných vzorů k manipulaci s uživatelskými volbami. Meta má zaplatit 200 milionů eur a v budoucnu projevit větší spolupráci.

Boj o datovou suverenitu 

V jádru jde o to, aby evropským regulačním orgánům byl poskytnut neomezený přístup k uživatelským datům a interním komunikačním procesům, což je velmi podobné navrhované kontrole chatu pro soukromé uživatele. Evropa má pro své občany připraveno mnohem více.

V tomto duchu Evropská komise již v září udělila společnosti Google rekordní pokutu ve výši 2,95 miliardy eur za údajné porušení antimonopolních zákonů v online reklamě. Google údajně od roku 2014 zneužíval svou dominanci na trhu tím, že upřednostňoval vlastní produkty v oblasti umisťování reklamy a zprostředkování. Společnost nyní musí znovu vybudovat svůj digitální trh, aby vyloučila sebepreferování.

V této evropské válce proti digitální dominanci USA existuje jedna malá výjimka: řízení proti TikToku, který je i nadále silně kontrolován Čínou. Za údajné porušení ochrany osobních údajů, včetně neoprávněných přenosů uživatelských dat z EU do Číny, hrozí pokuta ve výši 530 milionů eur. Zpochybňována je také nedostatečná transparentnost v reklamě a absence funkčního registru reklam pro výzkumníky a uživatele.

Divadlo TikTok však slouží hlavně k odvedení pozornosti Američanů od skutečnosti, že skutečným záměrem Evropy je vyzvat USA v digitální ekonomice regulačními obušky a vytvořit si tak vyjednávací trumfy pro nevyřešený obchodní konflikt.

Vzor vyjednávání je známý: definovat maximální požadavky; eskalovat jednotlivá ohniska v rámci vyjednávací matice; přijmout výsledky zbožnými slovy a zároveň začít sabotáž hned v okamžiku podpisu.

Centrální plánování vs. individuální suverenita 

Ani ze systémového hlediska argumenty Evropské komise a britských regulačních orgánů neobstojí. Každý uživatel uzavírá dobrovolnou smlouvu. Stejně tak vývojáři aplikací. Apple správně poznamenává, že zhruba 84 procent aplikací v jeho obchodě je zdarma. A každý jednotlivec má možnost přejít na alternativní technologie, jako je Android od Googlu. Nikdo není nucen používat TikTok ani tam nahrávat videa.

Evropská eskalační strategie opět dokazuje jejich nespokojenost s konkurencí, soukromým vlastnictvím a individuální rozhodovací suverenitou. Nebylo by špatné říci, že zásadně nechápou principy volného tržního hospodářství.

Údajný argument ochrany spotřebitele není nic jiného než zástěrka pro hlubší politickou agendu zaměřenou na cenzuru a potlačení soukromého podnikání.

Ve skutečnosti jsme svědky další eskalace invazivní politiky ze strany centralizovaných regulačních orgánů v Bruselu a Londýně. Politiky, kterou americká vláda pod vedením prezidenta Donalda Trumpa pravděpodobně nebude tolerovat. Transatlantické napětí roste. Další dějství obchodního sporu se odehraje právě na tomto digitálním bojišti a bude se dále zintenzivňovat.

Možná je to pro Donalda Trumpa ideální okamžik, aby Londýn a Brusel plácl po prstech. Drastické zvýšení cel by mohlo některé z nich přimět k zamyšlení a vyvinout tlak na tvůrce politik, aby přestali hrát nebezpečné cenzurní hry.

Thomas KolbeČesky (*1978) je německý ekonom. Vystudoval univerzity v Düsseldorfu a Kolíně nad Rýnem a získal diplom v oboru ekonomie a titul bakaláře v oboru podnikové ekonomiky. Více než 25 let pracuje jako nezávislý autor a tvůrce médií pro klienty z různých odvětví a ekonomických asociací. Jako nezávislý komentátor se zaměřuje na ekonomické procesy a geopolitické události nahlíží optikou kapitálových trhů. Jeho publikace se řídí libertariánskými principy a filozofií, která klade do centra pozornosti jednotlivce a jeho právo na sebeurčení.Jeho příspěvky lze nalézt četných předních médiích jako The European ConservativeČesky, Spectator, Apollo NewsČesky, Newsmax Money a dalších. Má rovněž účty na X (Twitteru) a na Aguea.

Zpět na obsah