Fico: „Je rok 2025, ne 1939!“ Hrozby EU ohledně Dne vítězství Ruska vyvolávají odpor

Komentář ‚It’s 2025 not 1939!‘ EU threats over Russia Victory Day draw backlash vyšel na serveru Responsible Statecraft 17. dubna 2025. Český překlad uveřejnil deník Nové slovo 25. dubna 2025.

Poslední varováníČesky vysoké představitelky EU pro zahraniční politiku Kaja Kallasové – důsledky pro členské a kandidátské státy, pokud se jejich lídři zúčastní moskevského průvodu ke Dni vítězství 9. května (věnovaného porážce nacistického Německa ve druhé světové válce) – je ostrou připomínkou toho, jak nebezpečně Unie překračuje své hranice.

I když Kallas nepohrozila žádnými konkrétními tresty, pokud bude její varování ignorováno, řekla, že by jakoukoliv účast na přehlídce v Moskvě EU „nebrala na lehkou váhu“, což naznačuje diplomatické nebo politické důsledky vůči zemím, které neuposlechnou.

Někteří vůdci si její slova vyložili jako diplomatické vydírání a předvídatelně to vyvolalo odpor. Slovenský premiér Robert Fico Kallasovou pokáralČesky a potvrdil své vlastní plány zúčastnit se moskevských oslav na počest porážky nacismu. „Píše se rok 2025, ne 1939“ prohlásil Fico .

Ficův postoj odráží základní princip Evropské unie: zahraniční politika zůstává podle Smlouvy o Evropské unii (článek 24) výsadou členských států, nikoli byrokracie v Bruselu. Rámec zahraniční politiky EU neposkytuje vysoké představitelce možnost jednostranně sankcionovat nebo penalizovat členské státy za jejich rozhodnutí v oblasti zahraniční politiky. V tomto kontextu lze prohlášení Kallasové vnímat jako pokus o zásah do práva Slovenska určovat vlastní zahraničněpolitické kroky.

Varování Bruselu by mohlo být hrozivé zejména pro Srbsko, jehož prezident Aleksandr Vučič byl rovněž pozván do Moskvy. Srbsko na rozdíl od Slovenska není členem EU, ale je kandidátem. Vzhledem k tomu, že se EU stále více chováČesky jako geopolitický blok, očekává bezpodmínečné sladění zahraniční politiky od těch, kteří touží se k ní připojit.

Srbsko dlouhodobě vyvažuje své vazby mezi EU a RuskemČesky, což je vzhledem k jeho historii a geografii pragmatický postoj. Přesto frakce Kallasové tlačíČesky na balkánský národ, aby si vybral stranu – stranu EU – nebo v podstatě riskoval členství. EU může využít status Bělehradu k tomu, aby jej přiměla k podřízení se nebo postavila překážky na jeho cestě, ne-li celý proces zmrazit.

Existuje pro to precedens: pozastavení statusu kandidátské země Gruzie, zdánlivě z důvodu od demokratického ustupování, o kterém se však někteří expertiČesky domnívají, že je pouze zástěrkou skutečného důvodu – odvety za to, že se Tbilisi plně nepřipojilo k sankcím EU proti Rusku (tento argument je do jisté míry důvěryhodný vzhledem k tomu, jak podlézavěČesky EU zachází s Ázerbájdžánem).

Toto není integrace; je to nátlak. A pokud jde o Srbsko, je to také nebezpečná hra. Kriminalizací účasti na přehlídce připomínající porážku nacistického Německa EU riskuje odcizení národa, který ve druhé světové válce v boji proti nacistům ztratil přes milion životů. Vyhrožovat jim nyní symbolickým gestem není jen prázdné – v Srbsku to lze vnímat jako vynucení zrady vlastní historie jako cenu za vstup do EU.

Kolektivnímu bruselskému přístupu kromě přesahu Kallasové prokazatelně chybí v jednání s Ruskem i pragmatismus a realismus, a zejména vůle přiblížit konec války na Ukrajině. Ano, ruský prezident Vladimir Putin využije oslavy v Moskvě, zejména přítomnost zahraničních vůdců, jako příležitost ke kolektivnímu fotografování. Pokusí se spojit vítězství Sovětského svazu ve druhé světové válce s válkou na Ukrajině, kterou soustavně označuje za „válku proti nacistům“.

Nicméně snaha uvalit bojkot akce na všechny členy a kandidáty EU by se rovnala pouze formě předstírání ctnosti – bez zjevného zisku pro EU. Pokud se Kallasová a její spojenci skutečně obávají, že Putinovi předají diplomatické vítězství, pak už mu to jen představuje jejich vlastní jestřábí neschopnost. Přiživují nejen v Moskvě, ale i v Evropě příběh o nevolených bruselských byrokratech, kteří diktují zahraniční politiku suverénním národům, přičemž porušují jejich historickou a politickou citlivost.

Vyhlídka na cestu Fica a Vučiče do Moskvy je ozvěnou bruselské rezignace nad dřívějšími pokusy o diplomacii maďarského premiéra Viktora Orbána. Když Orbán v roce 2024 navštívil Moskvu a setkal se s Putinem, místo toho, aby se dozvěděla, jaký je konečný záměr Moskvy na Ukrajině, se EU pokusila sabotovat rotující maďarské předsednictví v Evropské radě.

Navíc, když americký prezident Donald Trump zahájil své vlastní rozhovory s Moskvou, EU zůstala mimoČesky, když mohla využít Orbánovu diplomacii, která byla již o několik měsíců před Trumpovým úsilím.

A přesto EU znovu opakuje stejnou chybu – šikanuje své vlastní členy místo toho, aby využívala jejich dosah alespoň k prozkoumání způsobů, jak by se EU mohla posunout ke konci války na Ukrajině, což její vlastní občanéČesky stále více očekávají a požadují. Jak řekl významný historik studené války, profesor London School of Economics Vladislav Zubok, odmítnutím cesty diplomacie se EvropaČesky řízená EU stává v mezinárodní politice méně, nikoli více relevantní.