Francie, Německo a Polsko soutěží o vedoucí postavení v postkonfliktní Evropě

Analýza France, Germany, & Poland Are Competing For Leadership Of Post-Conflict Europe vyšel na Substacku Andrew Korybka 6. března 2025

.

Středeční prohlášeníČesky [5. března] francouzského prezidenta Macrona, že flirtuje s rozšířením jaderného deštníku své země nad dalšími kontinentálními spojenci, ukazuje, že ve vedení postkonfliktní EvropyČesky hází rukavici Německu a Polsku. Odcházející německý kancléř Scholz zveřejnil v prosinci 2022 hegemonistický manifestČesky, který později dostal podobu toho, co lze popsat jako „Pevnost EvropaČesky“, odkazující na německý pokus vést Evropu při zadržování Ruska.

Koncept vyžaduje, aby se Polsko podřídiloČesky Německu, což se rozvinulo v první polovině loňského roku, ale poté zpomalilo, protože vládnoucí liberálně-globalistická koalice začala před květnovými prezidentskými volbami k Ukrajině zaujímat populisticko-nacionalističtější přístup. I když to začalo neupřímně, od té doby to nabylo vlastní život a vytvořilo novou dynamiku po posledních událostech, které přinesl Trumpův návrat – „Polsko je opět připraveno stát se nejlepším partnerem USA v EvropěČesky“.

Ekonomika Polska je největšíČesky z východních členů EU, nyní se může pochlubit třetí největšíČesky armádou NATO a soustavně se snaží být nejspolehlivějším spojencem USA, z čehož poslední bod hraje uprostřed transatlantické roztržkyČesky v jeho prospěch nejvíce. Pokud budou tyto trendy pokračovat, mohlo by Polsko Francii nebo Německu ve vedení postkonfliktní Evropy zabránit tím, že by si ve střední Evropě vytvořilo sféru vlivu podporovanou USA, ale pokud by se k moci dostali konzervativci nebo populisté, mělo by šanci na vedení samo o sobě.

Sled událostí, které by se musely rozvinout, začíná tím, že kterýkoli z nich získá prezidentský úřad, bude buď tlačit liberálně-globalisty před parlamentními volbami na podzim 2027 jeho směrem, anebo k předčasným volbám pod jakoukoli záminkou, které vyhrají konzervativci nebo populisté. Bývalá polská konzervativní vláda byla velmi nedokonalá, ale během těch osmi let země sloužila jako bašta eurorealistů (které mainstreamová média obvykle označují za euroskeptiky).

Pokud by po návratu konzervativní vlády v parlamentu tuto roli znovu převzala, možná v koalici s populisty, pak by to bylo dokonale v souladu s Trumpovou vizí a mohlo by to vést k tomu, že Polsko povede podobné vnitropolitické procesy buď napříč kontinentem, anebo alespoň ve svém vlastním regionu. I kdyby se naplnil pouze druhý zmíněný scénář, nejúčinněji by zabránil liberálně-globalistické Francii nebo Německu vést Evropu jako celek tím, že by ji rozdělil na ideologicky soupeřící poloviny.

Francouzské jaderné zbraně jsou esem v rukávu, které by mohlo hrát pro udržení některých konzervativních/populistických společností pod liberálně-globalistickou nadvládou tím, že francouzský deštník rozšíří nad země, které se obávají, že je Rusko napadne a USA pak opustí. To by mohlo pomoci přetvořit názory některých jejich voličů, pokud se začnou cítit na Francii závislí a rozhodnou se jí projevovat věrnost tím, že udrží své ideologicky laděné vlády u moci, místo aby je vyměnili.

To neznamená, že Francie uspěje, ale to, co bylo vysvětleno výše, je v této historické chvíli základem Macronova bezprecedentního návrhu v kontextu velmocenských ambicí jeho země. Hodně bude v tomto ohledu pravděpodobně záviset na výsledku rumunské vnitropolitické krize, o níž se čtenáři mohou dozvědět více zdeČesky, protože liberálně-globalistický puč proti populisticko-nacionalistickému kandidátovi by mohl v květnovém volebním redux francouzský vliv v tomto geostrategicky důležitém státě dále upevnit.

Málokdo si to uvědomuje, ale Francie už tam má stovky vojáků a vede tam bitevní skupinu NATO. V březnu 2024 také podepsala obranný paktČesky se sousedním Moldavskem, který by mohl hypoteticky zahrnovat i rozmístění vojáků. Vojenská přítomnost Francie v jihovýchodní Evropě ji staví do přední poziceČesky pro konvenční intervence na Ukrajině, pokud se tak rozhodne, ať už před nebo po skončení nepřátelských akcí, a naznačuje, že se Macron na tento region zaměří, aby francouzský vliv rozšířil.

Pokud by bylo dosaženo pokroku, byly by možné tři další scénáře. Prvním je, že Polsko a Francie budou ve střední Evropě soutěžit, přičemž první nakonec rozšíří svou kontrolu nad Pobaltím, zatímco druhý udělá totéž v jihovýchodní Evropě (do níž je Moldavsko v tomto kontextu zahrnuto díky svým úzkým vazbám s Rumunskem), čímž se Evropa rozdělí mezi ně a Německo. V tomto scénáři by Německo mělo také určitý vliv na celý středoevropský region, ale neměl by převažovat.

Druhý scénář spočívá v tom, že Polsko a Francie, které jsou historickými partnery od počátku 19. století, budou ve střední Evropě spolupracovat tak, že si Pobaltí a jihovýchodní Evropu mezi sebou neformálně rozdělí, aby asymetricky rozdělily Evropu na německou a polsko-francouzskou přibližně polovinu. Polská část by buď zůstala pod částečným vlivem USA, pokud by Polsko pokračovalo ve spojení s USA i za liberálně-globalistické vlády, nebo by se liberálně-globalisté mohli obrátit směrem k Francii a pryč od USA.

Poslední scénář je, že všichni tři použijí svůj formát Výmarského trojúhelníkuČesky ke koordinaci tripartitní vlády nad Evropou, ale závisí to na tom, zda liberální globalisté v květnu ovládnou polské předsednictví a poté se sladí s Berlínem/Bruselem ohledně Washingtonu. Je to proto nejméně pravděpodobné, zvláště když se liberální globalisté mohou před parlamentními volbami na podzim 2027 obrátit směrem k Francii namísto k Německu/EU jako ke kompromisu mezi jejich ideologickými, volebními a geopolitickými zájmy.

Bez ohledu na to, co se nakonec stane, „vojenský SchengenČesky“, který byl mezi Německem, Polskem a Nizozemskem loni zaveden a ke kterému Francie vyjádřila úmysl se připojitČesky, bude pravděpodobně pokračovat v začleňování dalších členů EU, aby zájmy těchto tří aspirujících vůdců usnadnil. Německo to potřebuje pro své plány „Pevnosti Evropa“, Polsko potřebuje, aby mu jeho spojenci v hypotetické válce s Ruskem rychle přišli na pomoc, zatímco Francie to potřebuje k upevnění svého vlivu v jihovýchodní Evropě.

To, co nakonec bude dáno souhrou konkurenčních plánů Francie, Německa a Polska na vedení postkonfliktní Evropy, je budoucí bezpečnostní architektura kontinentu, která bude v různé míře ovlivněna také Ruskem a USA, ať už společně prostřednictvím jejich „NovéhoČesky DeténteČesky“, a/nebo nezávisle. V současnosti existuje příliš mnoho nejistot, než abychom s jistotou předpověděli, jak bude tento vznikající řád vypadat, ale dynamika popsaná v této analýze popisuje nejpravděpodobnější scénáře.

Andrew Korybko (*1988) je americký politolog sídlící v Moskvě, novinář a pravidelný přispěvatel do několika online časopisů, a také člen odborné rady Institutu strategických studií a předpovědí na Univerzitě lidového přátelství Ruska. Specializuje se vztah mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí One Belt One Road konektivity New Silk Road a hybridní válkou a na globální systémový přechod k multipolaritě. Mezi jeho další oblasti zájmu patří taktika změny režimu, barevné revoluce a nekonvenční válčení. Jeho kniha „Hybrid Wars: The Indirect Adaptive Approach To Regime ChangeČesky“ (Hybridní války: nepřímý adaptivní přístup ke změnám režimu, 2015) rozsáhle analyzuje situaci v Sýrii a na Ukrajině a tvrdí, že představují nový model strategické války vedené USA. Mimo vlastního SubstackuČesky publikuje na řadě analytických serverů jako Sputnik InternationalČesky, Global ResearchČesky či Modern DiplomacyČesky.