Hanba za to, co jsme udělali

Fotografie: Nathaniel St. Clair

Beinart ve své knize říká, že „maudlinský“ (= uplakaný)[1] příběh, který si my Židé o své ctnosti a hrdinské vytrvalosti vyprávíme, brání Židům vidět, že Izrael se podílí na vytváření hnutí odporu, jemuž čelí:

Musíme nyní vyprávět nový příběh, abychom odpověděli na hrůzu, kterou židovská země spáchala… Nejsme natrvalo ctnostné oběti dějin.

Beinart, bývalý redaktor The New Republic, je nyní šéfredaktorem Jewish Currents (Židovské proudy) a přispěvatelem New York Times.

Již dvacet let postupně stále ostřeji vnímá „židovský a demokratický“ stát Izrael jako antidemokratický a neslučitelný s židovskou tradicí.

Píše, že podpora židovského státu se stala „modloslužbou“, která umožňuje nekonečné zabíjení, mučení a útlak Palestinců:

Neexistuje žádná hranice. Bez ohledu na to, kolik Palestinců zemře, misku vah nepřeváží, protože hodnota Palestince je konečná a hodnota židovského státu je nekonečná.

Současný židovský život je plný této modloslužby, poznamenává. „Ve většině dnešního židovského světa je odmítání židovské státnosti větším kacířstvím než odmítání samotného judaismu.“

Kniha přičítá hrůzy uvalené na dva miliony lidských bytostí v Gaze nejen Izraelským obranným silám (IDF), ale i Židům:

Uctívání země, která povyšuje Židy nad Palestince, nahrazuje univerzálního Boha judaismu – který klade na Židy zvláštní požadavky, ale váží si všech lidí – kmenovým božstvem, které považuje židovský život za drahocenný a palestinský za laciný.

Beinart nehraje okoukanou hru, aby říkal, že Židé za Izrael nejsou zodpovědní, a na druhou stranu tvrdí, že Izrael je židovský stát.

Neříká, že „všichni Židé“, ale poctivě říká, že „reprezentativní“, „mainstreamové“ židovské organizace na celém světě jsou nyní sionistické. Antisionistické organizace jsou disidentské.

Poznamenává, že mnoho synagog má na bimě (plošině, kde se čte Tóra) izraelskou vlajku „a v liturgii modlitbu za Izrael“.

S rozvojem sionistického hnutí se předpovídalo a varovalo, že důsledkem vytvoření židovského národního státu bude, že budou Židé vnímáni ve světle jeho činů.

Předpovězený důsledek židovské suverenity v Palestině pro Židy v „diaspoře“ nastal. Židé mají pocit, že jsou za činy Izraele na univerzitách a ulicích po celém světě sledováni a voláni k odpovědnosti.

Beinart zasazuje násilnosti Hamásu ze 7. října 2023 do kontextu, který odpovídá dějinám utlačovaných národů bez mírových prostředků ke změně svého postavení, jak je to vidět na vzpourách otroků a protikoloniálních guerillových válkách.

Poznamenávám, že Beinartovy myšlenky rezonují s tím, co před téměř 100 lety napsalČesky historik a tehdejší sionista Hans Kohn o protižidovských nepokojích z roku 1929 po 12 letech sionistické kolonizace v Palestině pod britskou správou:

Předstíráme, že jsme nevinné oběti. Samozřejmě, že nás Arabové v srpnu napadli. … Dopustili se všech barbarských činů, které jsou pro koloniální vzpouru charakteristické. … Jsme v Palestině již 12 let [od Balfourovy deklarace], aniž bychom se byť jen jednou vážně pokusili získat jednáním souhlas původního obyvatelstva.

Izraelská odplata od 7. října 2023 na více než dvoumilionovém obyvatelstvu Gazy a jeho životních prostředcích – domech, veřejných službách, školách, univerzitách, nemocnicích – oficiálně vyústila ve více než 46 000 mrtvých a nespočet zraněných v přímém důsledku útoků IDF.

Lékařský časopis Lancet odhaduje, že počet úmrtí je pravděpodobně mnohem vyšší a započítává i „úmrtí v důsledku hladu, nemocí nebo chladuČesky“.

Většina obyvatel Gazy se stala bezdomovci, kteří se choulí v improvizovaných přístřešcích, přesouvaní podle varování IDF z jedné „bezpečné zóny“ do druhé, a pak často  bombardovaní.

Beinartova kniha je analýzou sionistické apologetiky nezbytné k tomu, aby člověk mohl sám sebe považovat za morálního a zároveň obhajovat to, co Izrael udělal, od Nakby v letech 1947-49 – teroristického vyhánění palestinských Arabů z jejich komunit na území dnešního Izraele – až po Gazu v roce 2025.

Odsuzuje dehumanizující a démonizující sionistické lži o palestinském odporu:

Tato tvrzení neobstojí ani při skromném zkoumání. Jsou to méně argumenty než talismany. Zahánějí nebezpečné emoce, jako je smutek a stud.

Na příkladu demontáže apartheidu v Jihoafrické republice se snaží představit, jaké principy by mohly Palestinu uzdravit:

Na detailech záleží, ale záleží na nich méně než na základních principech. Ať už žijí Židé a Palestinci společně kdekoli, měli by žít podle stejného práva. A měli by se snažit napravit nespravedlnosti minulosti. Izraelci, kteří se 7. října stali uprchlíky, by měli mít možnost vrátit se domů. A Palestincům, kteří se stali uprchlíky v roce 1948, by mělo být umožněno vrátit se domů. Historické křivdy nelze nikdy zcela odčinit. Ale čím upřímnější je snaha, tím větší je následné usmíření.

Jednalo by se o radikální změnu pojetí života Židů v Palestině, kdy by se Židé vzdali role dobyvatelů a mohli žít jako židovští Palestinci. Poukazuje na to, že vzdání se apartheidu bělochy bylo pro Jihoafrickou republiku mírumilovnějším procesem než jeho svržení.

V souhrnné kapitole knihy Beinart říká, že chování Izraele vychází z kacířské židovské tendence věřit, že židovský národ je posvátný, a ne lidé s dodatečnými povinnostmi.

Co na tom, že se pár snílků v maurském Španělsku nebo ve slezském štetlu[2] utěšovalo myšlenkou, že hluboko v nás dřímá zvláštní božská jiskra? Neměli moc s tím cokoli udělat.

Toto sebemrskačství, které poprvé navrhl Izraelita jménem Korach, které zpochybnil Mojžíšovo vedení, nemělo až do vytvoření „židovské“ národní moci takový význam.

To vše se změnilo se vznikem Izraele. Teprve jakmile Židé ovládají stát s mocí nad miliony nežidů na život a na smrt, stává se Korachovo tvrzení o vnitřní židovské posvátnosti skutečně nebezpečným.

Beinart vyzývá k osvobození Židů od sionistické doktríny, podle níž jsou Židé pouze oběti, nikdy ne pachatelé:

Můžeme se zbavit tíhy, kterou utlačování Palestinců na židovské Izraelce a nepřímo i na Židy na celém světě klade. … Můžeme ze sebe shodit břemeno vidění sebe samých jako věčných obětí světa nenávidějícího Židy.

Otázka sionismu bude podle Beinarta v židovském společenství zlomovou linií více než míra dodržování předpisů nebo vyznání.

Odstraňte z židovské identity židovskou státnost a mnoha Židům na celém světě nebude jasné, co jim zbylo.

 

Výhodou uznání, že se Židé od ostatních lidí zásadně neliší, je však to, že nám umožňuje poučit se z jejich zkušeností. Židovská výjimečnost je méně výjimečná, než si myslíme. Nejsme jediným národem, který využívá příběh oběti k ospravedlnění své nadřazenosti.

Trvalým nebezpečím Izraele je arabské obyvatelstvo, které vytlačil, ale nevyhladil. Ti jsou odhodláni své přirozené právo žít v Palestině stejně svobodně jako Židé vykoupit.

Místo dobývání navrhuje Beinart model zdrženlivosti, spolupráce a respektu – podle vzoru židovských myslitelů od Ahada Ha’am přes Judu Magnese až po Alberta Einsteina.

Mnohé z jejich vizí židovského osídlení Palestiny byly univerzalistické a pacifistické.

V roce 1927 sionistický spisovatel (a chráněnec Chaima Weizmanna) Maurice Samuel ve své knize Já, Žid uvažoval o tom, že židovská civilizace „po šedesát generací“ dokazovala, „že k jejímu přežití není nutné ani dobývání, ani útlak. … může přežít i bez masového vraždění“.

Je otázkou, zda trauma nebo pýcha dovoluje sionistům v Izraeli i jinde tomuto modelu věřit – nalézat obraz Boha i ve svých „nepřátelích“.

[1]

MaudlinČesky
Historie výrazu „maudlin“ je spojena jak s Biblí, tak s barem. Biblická Máří Magdaléna je často (ač někteří říkají mylně) ztotožňována s plačící hříšnicí, která umývala Ježíšovi nohy svými slzami, aby činila pokání za své hříchy. Tato asociace vedla k častému zobrazování Máří Magdalény jako plačící kajícnice, a dokonce i jméno Magdalena mnohým anglicky mluvícím připomínalo slzavé emoce. Tehdy se v 16. století objevila Maudlin, obměna Magdaleny, v anglické fráz i „Maudlin opilá“, popisující uplakaný, opilý stav. V dnešní době se maudlin používá k popisu někoho nebo něčeho, co vyjadřuje smutek nebo sentimentalitu přehnaným způsobem; nicméně význam „opilý blázen“ byl tak opojný, že zůstal a stal se „dostatečně opilým, aby byl emocionálně hloupý“, který se používá dodnes, jako „po pár sklenicích portského se stal docela šíleným“.

[2]Štetl – východoevropská židovská vesnice

---

Abba A. Solomon se zabývá historií amerických Židů a sionismu. Je autorem monografie Jacques Sherman: Mystic, Failure, MasterČesky (Jacques Sherman: mystika, selhání a mistrovství, 2005) a knih The Speech, and Its Context: Jacob Blaustein’s Speech the Meaning of Palestine Partition to American JewsČesky (Projev a jeho kontext: Řeč Jacoba Blausteina Význam rozdělení Palestiny pro americké Židy, 2011) a The Miasma of Unity: Jews and IsraelČesky (Miasma jednoty: Židé a Izrael, 2023). Své příspěvky publikuje na serverech Common DreamsČesky, CounterpunchČesky, Nation Of ChangeČesky a dalších a na jeho webové stránce abbasolomon.comČesky.

Viz také rozhovor Anti-Zionism is Not Anti-SemitismČesky: A Conversation with Abba Solomon z května roku 2024:
S moderátorem Allenem Ruffem diskutuje kritik a esejista Abba Solomon. Hovoří o historii sionismu od devatenáctého století a o tom, že toto hnutí mělo spojence v antisemitských skupinách. Solomon se s vámi podělí o svůj pohled na proudy nežidovského sionismu a na to, jak se sionismus stal v USA tak hegemonním názorem. Ruff a Solomon také diskutují o tom, že mladší generace Židů v USA se se státem Izrael ztotožňují méně než starší generace.
Solomon se také zamýšlí nad zákonem o uvědomění si antisemitismu, který by postavil kritiku Izraele mimo zákon a přispěl ke snaze očernit a zastrašit opoziční hnutí na amerických univerzitách i jinde. Tento postoj je často založen na spojování antisionismu a antisemitismu.
Ačkoli to jistě není nic nového, tvrzení, že kritika sionismu a Izraele je antisemitská, dosáhlo nových rozměrů s tím, jak je za „antisemitské“ označováno stále více nesouhlasících židovských osob a organizací, jako je například Jewish Voice For Peace / Židovský hlas pro mírČesky.