- Paul R. Pillar: Izrael je hlavním zdrojem nestability na Blízkém východě.
- Thierry Meyssan: Netanjahu a nacismus
Izrael je hlavním zdrojem nestability na Blízkém východě.
Západ si to konečně začíná uvědomovat, o čemž svědčí rostoucí izolace izraelských představitelů v OSN minulý týden.
Je konflikt na Blízkém východě v bodě zlomu? Mohlo by se tak zdát, vzhledem k tomu, jak se v posledních týdnech zintenzivnilo a rozšířilo rozhořčení mezinárodního společenství nad izraelským brutálním postupem v pásmu Gazy.
Několik významných západních zemí, které se dosud zdráhaly připojit k většině ostatních členů OSN a formálně uznat palestinský stát, využilo zahájení aktuálního zasedání Valného shromáždění jako příležitost k tomuto krokuČesky. Demonstrace na podporu Palestinců na Západě byly stejně velké a nápadné jako vždy a nedávné průzkumy veřejného mínění ukazují prudký poklesČesky podpory Izraele ze strany americké veřejnosti.
Takové reakce jsou to nejmenší, co lze očekávat tváří v tvář novým barbarským činům Izraele proti obyvatelům pásma Gazy. Izraelský vojenský útokČesky na město Gaza ještě více rozšířil trosky, na které byla již tak většina města zredukována. Útok dal zbývajícím obyvatelům na výběr mezi utrpením a možná smrtí na místě nebo dalším útěkemČesky někam jinam do pásma, kde stále není zaručena bezpečnost. Ozbrojené útoky a vynucené hladověníČesky vedly k nárůstu počtu obětí mezi obyvateli Gazy, který je nyní pravděpodobně několikrát vyššíČesky než oficiálně uváděnýČesky počet asi 65 000.
Mezinárodní reakce, včetně diplomatického uznání Palestiny západními vládami, nestačí k vyvolání konstruktivní reakce Izraele. Uznání palestinského státu bylo terčem kritikyČesky ze strany některých Palestinců, kteří správně poukazují na to, že to nijak nezmírňuje okamžité utrpení na místě. Diplomatické kroky a pouliční demonstrace nemluví tím jediným jazykem, kterému Izrael zdá se rozumí, a to je jazyk síly a donucení.
Izraelská reakce na poslední diplomatické kroky byla odmítavá a doprovázená hrozbami ještě většího násilí vůči Palestincům. Izraelský ministr pro národní bezpečnost, pravicový extremista Itamar Ben-Gvir, prosazuje anexi Západního břehuČesky jako hlavní izraelskou reakci na uznání Palestiny západními zeměmi.
Většina Izraelců, a to nejen jejich vláda nebo extremisté v ní, vnímá mezinárodní tlak jako další důkaz zaujatosti proti Izraeli a nutnosti, aby Izrael k vlastní ochraně použil sílu, bez ohledu na celosvětové pobouření. Průzkumy ukazují, že většina Izraelců věří, že v Gaze „nejsou žádní nevinníČesky“, a podporuje vyhnání obyvatel z pásma Gazy. Apel na morálku nezíská pozitivní odezvu od vlády, která má tuto populaci jako svou politickou základnu. Pouze zavedení významných dopadů a následků pro Izrael by mohlo vést ke změně jeho politiky.
Ačkoli se možná nenacházíme v bodě zlomu, pokud jde o palestinsko-izraelskou tragédii, myšlení arabských režimů v regionu dosáhlo v posledních týdnech jakéhosi bodu zlomu. Izraelský útokČesky na území Kataru na začátku září, který byl neúspěšným pokusem zabít vůdce Hamásu zapojené do jednání o Gaze, tímto uvažováním otřásl.
Útok v Kataru přichází uprostřed série izraelských ozbrojených útoků proti jiným státům v regionu, včetně LibanonuČesky, SýrieČesky, JemenuČesky a ÍránuČesky, kromě krveprolití v Palestině. Tyto a další státy v regionu (například Irák a Egypt) jsou již mnoho let terčem izraelských útoků – jak otevřených vojenských, tak tajných –, ale šok ještě umocnila téměř současnostČesky některých útoků v uplynulém měsíci.
Útok v Kataru ukázal arabským vládám nejen to, že Izrael je nejvíce destabilizujícím státem v regionu, ale také to, že kterýkoli z jejich vlastních států může být napaden podobným způsobem. Bezpečnostní vztahy Kataru s hlavním podporovatelem Izraele, Spojenými státy – které mají v Kataru velkou vojenskou základnu na letecké základně Al UdeidČesky – ho před izraelskou agresí neochránily. Ačkoli arabské vlády možná vykazují známky únavy z desetiletí trvající podpory palestinské věci, jsou velmi znepokojeny možností jakéhokoli útoku na jejich vlastní území.
Obavy Egypta – strany první arabské mírové smlouvy s Izraelem – jsou natolik velké, že egyptský prezident Abdel Fattah el-Sisi ve svém projevu na mimořádném arabském summitu po útoku v Kataru označilČesky Izrael za „nepřítele“. Egypt, stejně jako Katar, zprostředkovával jednání o příměří v Gaze a mohl by se stát dalším terčem izraelského odhodlání zabít představitele Hamásu, ať se nacházejí kdekoli, dokonce i ty, kteří se účastní mírových jednání. Egypt se také obává důsledkůČesky pro svou vlastní bezpečnost v souvislosti s pokračujícím izraelským etnickým čištěním palestinských obyvatel pásma Gazy, které sousedí s Egyptem. Jordánsko má podobné obavy ohledně toho, jak by stále agresivnější izraelské kroky proti Palestincům na Západním břehuČesky je mohly tlačit na východ a narušit již tak křehkou domácí situaci Jordánska.
Jedním z výsledků těchto událostí je, že alespoň prozatím odpadá možnost dalších diplomatických dohod o normalizaci vztahů mezi arabskými státy a Izraelem, které by doplnily ty, které podepsaly Bahrajn, Maroko a Spojené arabské emiráty během prvního funkčního období prezidenta Trumpa. Mohlo by dokonce dojít k určitému ústupu od spolupráce ze strany vlád, které takové dohody podepsaly. Spojené arabské emiráty rychle reagovaly na izraelské diskuse o anexi Západního břehu varovánímČesky, že připojení by překročilo „červenou linii“.
Výhodou tohoto vývoje je, že pomáhá vyvrátit představu, kterou lze někdy slyšet ve Spojených státech, že zlepšení vztahů s Izraelem – takzvané „Abrahamovy dohody“ – představuje pokrok a dokonce krok k izraelsko-palestinskému míru. Naopak, takové zlepšení vztahů je alternativou k uzavření míru mezi Izraelem a Palestinci. Je to způsob, jakým Izrael může využívat plné vztahy se svými regionálními sousedy a být tak vnímán světem, zatímco pokračuje v podmaňování Palestinců a okupaci jejich území. Vzhledem k izraelské tendenci vnímat takové dohody jako jádro antiíránské aliance, tyto údajné „mírové dohody“ také vyostřily konflikty v Perském zálivu.
Pro Spojené státy z toho vyplývá, že by se měly zbavit fixace, která charakterizovala jak TrumpovuČesky, tak BidenovuČesky administrativu, na hledání dalších normalizačních dohod mezi Izraelem a arabskými vládami. Vzhledem k ostatním okolnostem v regionu, včetně toho, co se děje v Gaze, takové dohody k pokroku v oblasti míru a bezpečnosti na Blízkém východě ani k jiným zájmům USA nijak nepřispívají.
Další důsledek vyplývá ze snížené hodnotyČesky, kterou arabské vlády bezpečnostní spolupráci se Spojenými státy téměř jistě přikládají. Arabské pochybnosti o této hodnotě byly v roce 2019 podníceny nečinností USA v reakci na íránský útok na saúdské ropné zařízení (který byl součástí íránské reakce na politiku „maximálního tlaku“ Trumpovy administrativy, potvrzenouČesky v Trumpově druhém funkčním období, jejímž cílem bylo zastavit íránský vývoz ropy). Izraelský útok na Katar, malý stát, který implicitně svěřil velkou část své bezpečnosti do rukou Spojených států, tyto arabské pochybnosti ještě zesílil. Spojené státy se možná budou muset připravit na omezenější vojenský vstup na arabská území.
Pro zájmy USA je dobré, že nová formální bezpečnostní dohoda s arabským státem, jakou Bidenova administrativa usilovalaČesky uzavřít se Saúdskou Arábií, je nyní méně pravděpodobná než dříve. Tento vývoj pomáhá minimalizovat riziko, že se zapletou do konfliktů, které nezpůsobily. Jak však ukazuje případ Kataru, i implicitní záruka s sebou nese náklady a rizika. Vzhledem k tomu, že Izrael je připraven opakovat takové útoky kdekoli v regionu, mohou se Spojené státy kvůli svému úzkému spojení s ním opět ocitnout v obtížné situaci.
Spojené státy musí překonat známé klišé, že Írán je údajně největším zdrojem nestability na Blízkém východě. Musí zvážit, který jiný stát ve skutečnosti zahájil více válek a napadl více národů – a v současné době zabíjí více civilistůČesky – než kterýkoli jiný stát v regionu, a své vztahy s tímto státem zásadně přehodnotit.

Netanjahu a nacismus

Benjamin Netanjahu vždy představoval Vladimira Žabotinského jako židovského hrdinu, ale dlouho se zdráhal přihlásit se k němu.
„Zvláštní výbor pro vyšetřování izraelských praktik porušujících lidská práva palestinského lidu a dalších Arabů na okupovaných územích“ předložil 20. září Valnému shromáždění OSN svou zprávu (A/79/363)[1].
Ve zprávě opatrně pojmenovává to, co pozoroval. Píše: „Fakta zaznamenaná v této zprávě vedou zvláštní výbor k závěru, že izraelská politika a praktiky uplatňované během sledovaného období vykazují prvky charakteristické pro genocidu.“
Nyní je všem jasné: Stát Izrael pod vedením Benjamina Netanjahua páchá genocidu. Třetina izraelské populace proti němu demonstrovala a dvě třetiny jsou proti jeho současným vojenským akcím. Jak se tedy samozvaná „jediná demokracie na Blízkém východě“ dostala do této situace?
Abychom tomu porozuměli, musíme nejprve rozlišovat mezi různými židovskými komunitami v diaspoře a židovským obyvatelstvem Izraele. Reakce jednotlivých komunit se velmi liší, i když židovské komunity jako celek nadále věří, že Izrael je potenciálně jejich „bezpečným útočištěm“ v případě antisemitské hrozby.
Dále musíme uznat, že koaliční vláda Benjamina Netanjahua od prosince 2022 nemá žádný vztah k předchozím vládám. Pouze Židé z evropské diaspory to nepochopili, zatímco například Židé z americké diaspory se již od zločinů Benjamina Netanjahua masivně distancovali.
Tři měsíce po jeho nástupu k moci, na začátku března 2023, jsem v těchto sloupcích[2] vysvětlil, že si izraelská vládní koalice stanovila plán postupného státního převratu, jehož hlavní etapy jsem nastínil. Identifikoval jsem také skupinu, která za tímto projektem stojí: revizionistické sionisty Vladimira Žabotinského (1890–1940) a jejich americké straussiánskské spojence. Vysvětlil jsem, že židovští supremacisté Itamar Ben-Gvir (ministr národní bezpečnosti) a Bezalel Smotrich (ministr financí), ačkoli se prohlašují za stoupence rabína Meira Kahaneho, jsou sami revizionistickými sionisty, protože Kahane byl jejich agentem ve Spojených státech.
Přestože byly židovské komunity vždy dějištěm bouřlivých sporů, sjednotily se v přesvědčení, že žádný z jejich členů se nikdy nespojil s nacismem. Židé jsou však jako ostatní lidé a mezi nimi jsou i tací, kteří se s nacisty spojili. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, který se pokusil tuto otázku řešit během rozhovoru v italské televizi v květnu 2022, byl nucen své výroky spolknout. Je pravda, že byl natolik neopatrný, že hovořil o židovství Volodymyra Zelenského, a ne o židovství Benjamina Netanjahua. Oba muži však dnes sdílejí stejnou ideologii a poznámka určená jednomu z nich by mohla být určena i druhému.
Vztahy mezi revizionistickými sionisty a fašisty na jedné straně a nacisty na straně druhé dosud nebyly jako takové studovány. Víme nanejvýš, že David Ben-Gurion popsal Žabotinského jako „určitě fašistu a možná nacistu“.
Fašismus je kult násilí. Nacismus je naopak ideologií rasové hierarchie. Fašismus provádí masakry, nacismus páchá genocidy.
- Stále máme největší potíže s posouzením vztahu Žabotinského k Duce Benitu Mussolinimu. Přesto to bylo pod jeho záštitou, že Žabotinsky založil Betar[8] na předměstí Říma.
- Vztahy nacistů k Židům nebyly nikdy zcela nepřátelské. Reinhard Heydrich se v květnu 1935 v Das Schwarze Korps postavil za rozlišování mezi nepřáteli, tj. asimilačními Židy, a přáteli, tj. Židy, kteří podporovali jejich emigraci do Palestiny. Toto rozlišení několikrát zopakoval, mimo jiné i při organizování „konečného řešení“. Jeho cílem nebylo vyhladit všechny Židy, ale pouze ty, kteří nesouhlasili s rasovými teoriemi a neusilovali o vytvoření „židovské říše“.
V letech 1933 až 1939 nacisté povolili německým Židům emigraci do britského mandátního území Palestina pod podmínkou, že prodají svůj majetek v Německu a jeho hodnotu nahradí německým vývozem do Palestiny. Hlavními propagátory této dohody (známé jako „Haavara Agreement“ nebo „Transfer Agreement“) byli revizionističtí sionisté, zatímco většina diaspory ji ostře kritizovala[3].

V roce 1934 cestoval důstojník SS Leopold von Mildenstein do Palestiny, kde ho přijal Ben-Gurion. Na této medaili je nápis: „Nacista jede do Palestiny a mluví o tom v Der Angriff.“ Von Mildenstein následně najal Eichmanna, aby zorganizoval konvoje „konečného řešení“.
- V dubnu 1935 nacistické úřady povolily Betaru nosit černé uniformy, protože toto hnutí považovaly za nejlepšího podporovatele těchto dohod[4].
- V rozhovoru pro deník Josepha Goebbelse Der Angriff (Útok) v září 1935 obhajoval revizionistický sionistický bankéř Georg Kareski norimberské rasové zákony. Vysvětlil, že jsou v souladu se zákony navrhovanými revizionistickými sionisty: „Norimberské zákony ze 15. září 1935 se mi, kromě jejich ústavních ustanovení, jeví být s takovým vzájemným respektem ke specifikům každého národa zcela v souladu. Zastavení procesu rozpadu mnoha židovských komunit, podporovaného smíšenými sňatky, je z židovského hlediska zcela vítané. Pro vytvoření židovské národní existence v Palestině mají tyto faktory, náboženství a rodina, rozhodující význam.“
- V roce 1936 Žabotinskij v rozhovoru pro komunistický deník New Masses prohlásil: „Revizionismus je naivní, brutální a primitivní. Je barbarský. Vyjděte na ulici, zastavte jakéhokoli muže – Číňana – a zeptejte se ho, co chce, a on vám odpoví na 100%. To jsme my. Chceme židovskou říši. Stejně jako existují italské nebo francouzské říše ve Středomoří, chceme židovskou říši. […] Palestina musí být domovem deseti nebo dvanácti milionů Židů.“[5]
Sionisté snili o židovském „národním domově“, revizionističtí sionisté o židovské „říši“.
- V roce 1937 revizionističtí sionisté také podpořili francouzsko-polský projekt známý jako „Madagaskarský plán“. Ten měl opět za cíl postavit se proti asimilaci a podpořit přesun na Madagaskar, aby tam bylo možné vybudovat židovskou říši.
- Teprve v roce 1938 byla německá revizionistická sionistická strana (Staatszionisten) rozpuštěna.
- Žabotinskij zemřel na počátku druhé světové války v exilu v New Yorku. Ben-Gurion se postavil proti navrácení jeho ostatků do Izraele. Revizionističtí sionisté však ve spolupráci s nacisty pokračovali.
- Během války s nacisty tajně vyjednával maďarský „revizionistický sionista“ Rezső Kasztner. Dokonce se setkal s Adolfem Eichmannem, pravděpodobně v roce 1944, a informoval o tom osobnosti jako David Ben-Gurion. Tvrdil, že získal povolení k útěku pro ty, kteří si svobodu koupí. Shromáždil nejméně 8,6 milionu švýcarských franků, ale poslal je na smrt. Na konci války se stal mluvčím izraelského ministra obchodu a průmyslu. V roce 1953 však byl obžalován z podvodu a okradení maďarských Židů. V Izraeli se stal nenáviděnou postavou a během svého procesu byl zavražděn. Podle nedávno vydané knihy historika Nadava Kaplana byla jeho likvidace údajně operací tajné služby na příkaz Davida Ben-Guriona[6]. Byla položena otázka, kdo měl z manévrů Rezső Kasztnera prospěch: pouze nacisté, nebo i „revisionističtí sionisté”? Jinými slovy, spolupracovaly tyto dvě skupiny proti maďarským Židům?
V rozhovoru pro časopis Life z roku 1960 Eichmann tvrdil, že Kasztner „souhlasil, že udělá vše pro to, aby Židé při deportaci nekladli odpor a dokonce se v přeskupovacích táborech chovali slušně. Kdybych přivřel oči a několika stovkám nebo tisícům mladých Židů dovolil emigrovat do Palestiny, byla by to dobrá dohoda.“ Jinými slovy, obětoval by 450 000 maďarských Židů, aby zachránil 1684 revizionistických Židů.
- Všechny tyto případy se znovu objevily, když soudce Benjamin Halevy, který rozhodoval v případu Rezső Kasztnera, byl nucen předsedat soudu s důstojníkem SS Adolfem Eichmannem. Eichmann potvrdil, že Kasztner byl členem revizionistického sionistického sdružení. To bylo samozřejmě nemožné ověřit, ale Anna Arendtová, která se procesu účastnila, o tom byla přesvědčena. Od té chvíle Sověti tajnou dohodu mezi revizionistickými sionisty a nacisty odsuzovali, ale Západ, který jejich tvrzení neprověřoval, nazval Chruščova antisemitou.

Ačkoli Benjamin Netanjahu nikdy neprohlásil, že by měl k Vladimíru Žabotinskému nějaký vztah, vždy představoval Žabotinského nástupce Jicchaka Šamira jako svého mentora.
V poválečném období se revizionističtí sionisté pod vedením Jicchaka Šamira pevně usadili v Mossadu. Během studené války spáchali pod ochranou CIA různé zločiny v Latinské Americe, Africe a Asii. Právě v této době najali velitele speciálních sil SS Otta Skrozenyho.
Nyní, když jsme svědky masakru palestinských civilistů pod záminkou eliminace Hamásu, který již v žádném případě nemá prostředky k odvetě, si můžeme jen klást otázku, zda se i Benjamin Netanjahu chová jako nacista?

Benjamin Netanjahu je synem Benziona Netanjahua, osobního tajemníka fašisty – a „možná i nacisty“ – Vladimira Žabotinského.
Zdroj: izraelská vláda
Aby bylo jasno, Benjamin Netanjahu, který vždy odmítal hovořit o „Velkém Izraeli“, se o něm zmínil během rozhovoru v hebrejštině pro i24News před měsícem, 23. srpna 2025. Odpovídal na otázky novinářky Sharon Gal, bývalé poslankyně za stranu Yisrael Beytenu. Ta mu dala jakýsi amulet, který nebyl na obrazovce vidět, znázorňující „mapu zaslíbené země“, tedy „Velkého Izraele“. Poté se ho zeptala, zda se cítí být této myšlence blízký. Premiér provokativně odpověděl, že se cítí být pověřen „historickým a duchovním posláním“ a že je „velmi“ spjat s vizí „Velkého Izraele“[7].

23. srpna 2025 Benjamin Netanjahu v televizi i24News prohlásil, že jeho „historickým a duchovním posláním“ je vytvořit Velký Izrael od Nilu po Eufrat. Je jediným vládním představitelem na světě, který takto oznámil svůj záměr anektovat sousední země.
Zpráva „Zvláštního výboru“ OSN není pouze odborným posudkem, na který se mohou soudci Mezinárodního soudního dvora spolehnout. Klade nám také otázku: vyvodili jsme z postupné změny režimu v Izraeli správné závěry?
Izraelci, kteří odmítají čelit pravdě, budou dalšími netanjahuovými oběťmi: stejně jako nacisté zabili německé demokraty, ani revizionističtí sionisté s nimi nebudou mít žádné slitování.
Thierry MeyssanČesky (*1957) je politický konzultant, francouzský spisovatel a zakladatel a předseda Voltaire NetworkČesky, jehož deklarovaným cílem je „obrana svobody projevu a sekularismu“. Od roku 1994 byl také národním tajemníkem Strany radikální levice (PRG)Česky. V roce 2002 se proslavil knihou The Big LieČesky (Velká lež) o útocích z 11 září 2001, které popisuje jako operaci pod falešnou vlajkou vlády a vojenskoprůmyslového komplexu USA. Jeho poslední knihou je Sous nos yeux – Du 11 septembre à Donald TrumpČesky (Před našima očima – od 11 září k Donaldu Trumpovi, 2017). V roce 2012 odešel do exilu v Sýrii. Je vnukem plukovníka Pierra Gaïsseta, vojenského pozorovatele OSN a předsedy izraelsko-libanonské komise pro příměří, a synem Michela Meyssana, bývalého radního města Bordeaux a blízkého spolupracovníka Jacquese Chabana-Delmase («Chaban», francouzský odbojář, brigádní generál a státník, 1969 – 1972 byl předsedou vlády).
[VB]
…jakými kroky Babiše byla založená energetická krize, to by mě opravdu zajímalo pane Novotný. Zajímám se o situaci ve světě…
k Trumpovi v OSN. Trumpův „obrat“ není ve skutečnosti obratem mající nějaký význam. Obrat se nestal v Trumpově myšlení, ale…
k Trumpovi v OSN. Trumpův "obrat" není ve skutečnosti obratem mající nějaký význam. Obrat se nestal v Trumpově myšlení, ale…
Hradišťan s Jiřím Pavlicou a Javory s Hanou a Petrem Ulrychovými jsou především bytostnou součástí moravské kultury. Ve všeobjímajícím "Česku"…
Patrick Lawrenc vznáší oprávněné otázky a ptá se, proč se v naš civilizaci ztrácí mravnost, morálka. Proč se politika stala…