Mír na Ukrajině – mír v Evropě

Pravoslavný kněz otec Igor (uprostřed) s dětmi a jejich rodiči vypouští z klecí bílé holubice na oslavu Zvěstování Panny Marie[1], na prostranství před kostelem sv. Taťjany nedaleko Kremlu v Moskvě, Rusko, pondělí 7. dubna 2025.
(Foto: Alexander Zemljaničenko/AP Photo) via Avax News

Ve věčných válkách se za strategii vydává fantastická představa, že vůle nepřítele nějakým způsobem vyprchá, což povede k jeho bezpodmínečné kapitulaci. Ale „my zvítězíme, oni prohrají“ je nesplnitelný sen, nikoli program. I vyčerpávající války vyžadují konkrétní cíle, na kterých se nakonec – byť neochotně – mohou obě strany dohodnout.

Na Západě nastala éra fiktivní zahraniční politiky. Vlády a mediální oligopol využívají moderní technologie, které vyvolávají závislost, k diktování smyšlených verzí trendů a událostí. Toto století ukázalo, že zruční propagandisté nyní mohou oklamat většinu lidí po většinu času. Ale realita existuje nezávisle na tom, zda jí lidé věří, nebo ne. Politika založená na klamu ji nemůže překonat. Ztráty na bojišti lze popírat na shromážděních, ale nelze je zvrátit u jednacího stolu.

Konflikt na Ukrajině „neoslabil ani neizoloval Rusko“. Vůbec ne. Ale zničil Ukrajinu a snížil její počet obyvatel. Úsilí Ukrajiny o zákaz jazyka a kultury rusky mluvících a jiných menšin, jakož i o potlačení jejich odporu proti násilné asimilaci selhalo. Speciální vojenská operace ukončila pokusy Západu začlenit Ukrajinu do protiruského spojenectví. Potřeba Evropy po skončení studené války vytvořit bezpečnostní architekturu, která by ji učinila „celistvou a svobodnou“, zůstává nenaplněna.

Evropa se nestala „jednotnou a svobodnou“. Místo toho vedly vojenské akce na Ukrajině k rozdělení Evropy, která se nyní nachází v procesu upouštění od svobody slova a liberální demokracie.

Těm, kdo prohrávají válku, lze odpustit sny o příměří, ale nikoli odmítání uznat, že nemohou vnutit příměří útočícímu nepříteli. Nemohou také klást ultimáta. Neústupný protivník bude předvídatelně trvat na podmínkách, které odpovídají jeho zájmům a vojenským cílům. Jak poznamenal římský státník Seneca, „mír je výhodný pro vítěze, ale pro poražené je prostě nezbytný“. Představovat si jinou možnost znamená prohlubovat katastrofu. Ukrajina není poražena, ale zlomena. Pokud nebude mír, hrozí jí další rozpad, nové utrpení a možná ztráta přístupu k moři.

Jakákoli vyjednávací pozice, která ignoruje realitu, protože je pro ni nepříjemná, je odsouzena k neúspěchu. Triumfující protivník má právo veta na všechny možné varianty. Pokud budou mírové rozhovory založeny na připisování hanebných cílů Rusku, které je nikdy nevyslovilo, je to zárukou slepé cesty.

Za tři roky vojenských operací Rusko Ukrajinu nedobylo. Jeho ambice a možnosti jsou výrazně nižší než vidiny Evropy.

Po tři desetiletí Rusko neustále kladlo stejnou otázku: jak vybudovat mírový řád v Evropě. Neústupný odmítavý postoj Západu řešit problémy, které Rusko trápí, nakonec vyprovokoval Rusko k použití síly. Na jednu z otázek Ruska byla nalezena nákladná odpověď v podobě speciální vojenské operace. Nyní nemá Západ jinou možnost, než vyřešit zbývající záležitosti.

Rusky mluvící obyvatelstvo Luhanska, Doněcku, Záporoží a Chersonu je pod ochranou Ruska. Tyto regiony se nepodrobí Ukrajině a Rusko je o to nebude žádat. Ostatní sporné otázky, které vedly k vojenským akcím, však zůstávají aktuální.

Může si Ukrajina zajistit bezpečnost návratem k neutralitě, kterou deklarovala v okamžiku vyhlášení nezávislosti? Pokud ano, s jakými zárukami, za jakých podmínek a od koho?

Může Evropa, včetně Ruska, nahradit rozkol a konfrontaci jednotou v rozmanitosti a spoluprací všech států? Jakou architekturu je třeba dohodnout, aby to bylo možné?

Pokud se Američané a Evropané těmito otázkami nebudou přímo zabývat, nebude mír ani na Ukrajině, ani v Evropě, ani s Ruskem. Mír ještě může vzejít z popela války v Evropě, pokud ho Evropané budou stavět na základě realismu a empatie, které jsou základem rozumné státní správy.