Mohou sankce přispět k míru? Podle této zprávy spíše ne.

Zwiebackesser/Shutterstock

Ekonomická válka nejenže nefunguje, protože nakonec ubližuje lidem, kterým má pomoci, ale může stát v cestě diplomacii.

Podle zprávyČesky, kterou v pondělí zveřejnila Mezinárodní krizová skupina, mohou ekonomické sankce – stále oblíbenější nástroj politiků ve Washingtonu – bránit mírovému úsilí.

Klíčové otázky, kdy sankce uvalit, jak je využít jako páku a kdy je zrušit, nebyly nikdy tak aktuální jako poté, když USA a Západ po napadení Ukrajiny v únoru 2022 uvalily na Rusko nejtvrdší globální embargo v historii – přesto jsou ukončení války, natož diplomatický kurs, stejně nepolapitelné jako kdykoli předtím.

Z přehledu sankční politiky USA, který v říjnu 2021 zveřejnilo ministerstvo financí, vyplývá, že za posledních dvacet let se využití sankcí ze strany Washingtonu zvýšiloČesky o 933 procent. Jak uvádí zpráva Krizové skupiny, mezi důvody pro zavedení těchto sankcí obvykle patří odříznutí protivníka od zdrojů, potrestání jednotlivců nebo vlád za porušování lidských práv nebo snaha dotlačit válčící strany k jednání.

Zpráva však konstatuje, že sankce někdy brání úsilí o řešení konfliktů. Mohou brzdit mírové procesy a obnovu po skončení konfliktu, omezovat mírové organizace, podkopávat jednání a posilovat rozpory mezi stranami konfliktu.

Kritika používání sankcí ze strany Washingtonu není ničím novým. V minulosti se však často zaměřovala na humanitární důsledkyČesky tohoto druhu ekonomické války a na neuspokojivé výsledkyČesky, pokud jde o změnu chování cílových osob nebo vlád.

Zpráva, která se k rostoucí kritice přidává, vychází z tříletých rozhovorů s úředníky, zahraničními diplomaty, členy občanské společnosti, stranami konfliktu a jednotlivci v zemích postižených sankcemi, jako je Afghánistán, Kolumbie, Sýrie a další.

Sankce sice nalezly oblibu jako nástroj, který vládě USA umožňuje sledovat politické cíle v konfliktních oblastech bez krve a peněz potřebných pro vojenské kampaně, ale tyto nástroje nejsou bez nákladů, uvádí se ve zprávě. Některé nevýhody se projevují jako překážky pro mírotvorné priority, včetně priorit Washingtonu.

Nejasné parametry při uvalení sankcí a nejistota ohledně podmínek, za nichž budou zrušeny nebo zmírněny, mohou vliv Washingtonu při řešení konfliktů oslabit. Spojené státy ne vždy jasně uvádějí, co mohou strany udělat, aby došlo ke zmírnění sankcí. V některých případech Washington žádné takové kroky nestanovil nebo nastínil kroky, které jsou nereálné, píše Mezinárodní krizová skupina. Zpráva pokračuje:

V jiných případech USA vůbec nebyly ochotny sankce zrušit. Jinde byla komunikace Washingtonu ohledně sankcí vágní a ponechávala nejistotu o cílech, které by mohly k jejich zrušení vést. (…) Bez jasného vysvětlení, proč byly uvaleny a co lze udělat, aby byly ze seznamu vyřazeny, vytvářejí jen malou motivaci k ústupkům výměnou za jejich zmírnění. Pro americké představitele je vyjednávání bez možnosti zrušit sankce podle jednoho diplomata jako ‚hrát poker s cizími penězi‘.

Dalším problémem je, že kvůli byrokratické setrvačnosti, strachu z označení za slabého nebo z jiných důvodů Washington ruší nebo zmírňuje sankce pomalu. Například v Kolumbii Krizová skupina zjistila, že někteří bývalí bojovníci, kteří složili zbraně, byli natolik rozčarováni každodenními překážkami, s nimiž se potýkali při začleňování do civilního života, že se podle slov bývalého velitele FARC „rozhodli jít znovu do války“. Stalo se tak proto, že i po podpisu mírové dohody s kolumbijskými úřady zůstaly Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC) nadále předmětem sankcí USA, což bývalým povstalcům začlenění zpět do kolumbijské společnosti ztěžovalo.

Nejambicióznější ze současných sankčních projektů Washingtonu jsou ty, které jsou v současnosti uvaleny na Rusko a které Bidenova administrativa důsledně označuje za bezprecedentní. Zpráva poukazuje na to, že právě ony mají velký podíl na tom, že navzdory počátečním známkám, že si jeho administrativa nedostatky sankcí uvědomuje, označil prezident Biden ve svém druhém funkčním roce téměř 2 500 nových skupin a jednotlivců, což je téměř dvojnásobek seznamu, který vytvořila Trumpova administrativa na vrcholu v roce 2018 (1 474).

Cílem těchto sankcí bylo potrestat Putinovu vládu v Moskvě za invazi a přimět ji, aby své agresivní vojenské cíle na Ukrajině přehodnotila tím, že ji připraví o peníze a zdroje. Washington a Západ cílily také na oligarchy v naději, že ohrozí Putinův zákulisní přístup k finančním prostředkům a podpoře elit. To takto zrovna nevyšlo, což je jasný příklad toho, před čím Krizová skupina ve své dnešní zprávě varuje, říká ředitel pro strategii QI George Beebe.

Bidenova administrativa doufala, že sankce donutí Putina uznat, že náklady na invazi na Ukrajinu převažují nad přínosy, říká Beebe.

Naděje vycházela z mylného přesvědčení, že Putin invazi chápe spíše jako ambiciózní záměr než jako něco, co má zásadní význam pro ochranu Ruska před obklíčením ze strany NATO. Sankce zřídkakdy odradí státy od obrany toho, co považují za své životní zájmy, bez ohledu na náklady, dodává. V zásadě by mohly být užitečné jako páka při vyjednávání o ukončení války na Ukrajině, ale Washington dal Rusům jen málo důvodů se domnívat, že by je zrušil nebo zmírnil, i kdyby Putin invazi ukončil zítra.