„Ó národy Evropy ani netuší, jak jsou nám drahé,“ zvolal Dostojevskij. Ale mně se chce zvolat ne jménem celého Ruska, ale daleko skromněji jménem svým a jménem několika stejně smýšlejících lidí: „Ó, jak tě nenávidíme moderní Evropo za to, že jsi zahubila vše velké, krásné a svaté a teď to ničíš i u nás svým nakažlivým dechem.“

Koho předznamenává úryvek? Konstantina Nikolajeviče Leonťjeva (1831-1891), kterého se několikrát v projevech dovolával Vladimir Putin a kterého širší veřejnost vlastně nezná. Ale už to, že se o něm souhlasně zmiňuje Putin, je pro nás pohoršlivé. A protože zmíněný věštil smrt Západu, je jasné, co to bude asi za personu. Takže, kdo to byl?

Můžeme možná začít tím, že to byl zchudlý aristokrat a rovněž prostopášník, ano, dlouho velký prostopášník, ale úplně nakonec postřižený mnich. Prožil v životě četné zvraty, jeho život byl pestrý. Z profesí byl například vojenský chirurg, redaktor časopisu Varšavský deník, hlavní carský cenzor v Moskvě, diplomat v Turecku nebo konzulární pracovník v Řecku a na Krétě.

Když sloužil v Krymské válce, zachránil jako lékař nezletilou dívku, nesl ji prý dlouhé kilometry na rukou. A po letech se pro ni vrátil a vzal si ji. Příběh je alespoň takto romanticky traktován. Jeho vyvolená se jmenovala Jelizaveta Pavlovna Politovovová. Byla to možná trošku jednodušší, ale velmi krásná dívka z měšťanského prostředí. On sám byl také považován za poměrně pohledného muže se souměrnou tváří, byť s poněkud trhanými pohyby a vyšším hlasem.

Zmíněná zaměstnání Leonťjev měnil, protože strádal nedostatkem peněz. Při jeho panských mravech a rozmařilém životním stylu mu nestačily a on hledal jen výnosná zaměstnání.

Podle výpovědí jeho současníků mu často kolísala nálada, což bylo pro jeho okolí nepříjemné. Rovněž jeho krásná žena byla stižena depresemi a stravovala ji žárlivost. Ale není divu, protože Leonťjev se jí upřímně vyznával ze svých milostných záležitostí. Oba tím trpěli. On se upřímně kál a sliboval, ale opakovaně v plnění slibu selhával.

Leonťjev byl plodný autor. Psal denně, po celý dospělý život. Ale byl zastíněn velkými současníky Dostojevským a Tolstým. Nesklízel obdiv ani jako literát ani jako filozof. Nevydobyl si na Rusi uznání a autoritu už vůbec ne. Nikdo významnější neprojevil vážný zájem o Leonťjevovy myšlenky o kráse a dobru ani o jeho o povídky. Byl sice skvělý polemik a esejista, ale obecně byly jeho myšlenky v tehdejší politické a společenské situaci neaktuální. Nesdílel dobové trendy, až příliš se vzdálil od dobových šablon, což vysvětluje i malý zájem čtenářů. On sám se hrdě nazýval konzervativec, a možná i proto na něj liberálové reagovali pohrdáním a snažili se ho ignorovat.

Do kláštera Optina Pustyň ho v roce 1887 přivedly zdravotní neduhy, vnitřní osamělost a pocit literárního selhání. Velice mu pomohl slavný starec Ambroz, předobraz starce Zosimy z Bratrů Karamazových. Jeden z jeho životopisců píše na internetu, že právě ten ho na klášteře nejvíc přitahoval. Leonťjev si zaznamenal do deníku: Pane, znáš můj boj (hroznou tělesnou vášeň jsem cítil, neboť tehdy jsem se ještě mohl zamilovat, a ještě více ženy do mě). A tady mě Ambroz dlouho podržel, uklidnil, poučil a od toho momentu šlo všechno úplně jinak. Začal jsem ho s láskou poslouchat a on mě očividně velmi miloval a utěšoval mě všemi možnými způsoby.

Leonťjev žil v Optině Pustyni i se svojí ženou, s níž celý život prožíval rozchody a návraty, v domku na okraji kláštera. Nežil pod přísnou mnišskou disciplínou, i když nakonec mnišské sliby složil a přijal tonzuru pod jménem Kliment. Prožíval konečně usmíření, se kterým se dosud míjel? Každopádně se zdálo, že své posedlosti se úspěšně zbavuje. A chtěl se tady usadit trvale, avšak starec ho nečekaně poslal do kláštera v Sergijev Posadu. A jak se brzy ukázalo, poslal ho tam zemřít. Když na místo dorazil, obdržel zprávu o smrti Ambroze a o měsíc později zemřel náhle sám.

Pokud jde o dílo, běžný český čtenář ho nezná, a když, tak jen v širších souvislostech ruského myšlení. U nás vyšla v Jindřichově Hradci roce 1870 delší povídka Pembe. V poslední době pak Byzantinismus a Slovanstvo (vyšlo v nakladatelství Pavel Mervart v Červeném Kostelci v roce 2012) a Vybrané stati (Refugium Olomouc v roce 2015).

Leonťjevova největší síla je jednoznačně v předpovědích. Proslovil řadu odvážných nečekaných předpovědí, které následující doby plně potvrdily.

Jde i o předpovědí ohledně Čechů (například, že jsme v podstatě Němci a že budeme v budoucnu stále více západní, že jsme přinejmenším nástroj německé výroby, jenom na krátký čas slovanstvem přetřený a obrácený proti germanismu), ale především předpovědi, které se týkají budoucnosti Ruska a západní Evropy.

Leonťjev například zdůrazňoval, že Západ vstoupí do stádia úpadku a že sociálně politické experimenty blízké budoucnosti, podle všeho neodvratné, budou největším kamenem úrazu lidstva. Podle něj lidé budou muset odolávat nesrovnatelně většímu nátlaku než v jeho době a jejich život bude těžší a bolestnější než život mnichů na Athosu.

Leonťjev hovoří o celoevropském státě, v němž se jeho občané budou muset vzdát místních odlišností, „spálit a zničit hlavní města“, dojde podle něho k pádu původní evropské státnosti. Rusko buď se evropskému „pokroku“ podřídí nebo se bude muset držet v izolaci. Západ by se měl podle něho vzpamatovat a vrátit ke staré hierarchii a disciplíně, ale Leonťjev nevěřil, že to dokáže. Říkal, že civilizace vydrží 1 200 let, a to byl podle něho i čas Evropy. Na příkladu minulých civilizací vypozoroval, že po vyčerpání sil se zjednodušují, nestačí už na svoji někdejší bohatost a složitost a zanikají. U Evropy předpověděl, že bude rezignovat na historické a kulturní rozdíly, stejně jako na náboženskou identitu a národní identitu, což předpověděl v době, kdy státy o ni teprve urputně usilovaly! Největší nemocí Evropy nazval vznik Spojených států evropských, který povede k jejímu zániku. V roce 1875 předpověděl také krvavou revoluci v Rusku, stalinismus i následnou ruskou izolaci. Čí předpovědi byly výstižnější, kdo vylíčil už o sto padesát let dřív to střídavé pominutí smyslů, kterým Evropa nyní prochází?

P.S. A proč byl ve svých předpovědích tak úspěšný? Leonťjevovi se zřejmě dostalo daru jasného vidění světa a porozumění jeho dějům. Oproštěn od dobových myšlenkových konvencí, odhalil mnohé ideje a nastupující trendy, jako nebezpečné a destruktivní mýty. Rozpoznal, že jde v podstatě o ideje úpadkové. A i když byl liberálním ruským tiskem nazván zrádcem lidstva a musel se cítit hodně osaměle, projevil mimořádnou myslitelskou odvahu. Vždyť v obrovské zemi se s ním prakticky nikdo neztotožňoval a podporovala ho pouze hrstka osobních přátel. Mimochodem, patřil k nim mladý začínající spisovatel Vasilij Rozanov.