Putinův projev 10. února 2007 na Mnichovské konferenci o bezpečnosti

Verzi projevu Vladimára Putina 10. února 2007 s českými titulky Proslulý projev Putina na konferenci v Mnichově CZ titulky uveřejnil YouTube kanál David Williford v roce 2015. Přepis projevu pořídil Štěpán Kotrba 12. února 2026

Děkuji mnohokrát, vážená paní federální kancléřko, pane Teltschiku, dámy a pánové!

Jsem skutečně vděčný za pozvání na tak reprezentativní konferenci, která shromáždila politiky, vojenské představitele, podnikatele a odborníky z více než 40 zemí.

Struktura této konference mi umožňuje vyhnout se přehnané zdvořilosti a nutnosti hovořit oklikou, příjemnými, ale prázdnými diplomatickými výrazy. Formát této konference mi umožní říct, co si skutečně myslím o problémech mezinárodní bezpečnosti. A pokud se mé komentáře budou našim kolegům zdát nepřiměřeně polemické, ostré nebo nepřesné, pak bych vás požádal, abyste se na mě nezlobili. Koneckonců je to jen konference. A doufám, že po prvních dvou nebo třech minutách mého projevu pan Teltschik tam nerozsvítí červenou.

Je proto dobře známo, že mezinárodní bezpečnost zahrnuje mnohem více než jen otázky týkající se vojenské a politické stability. Zahrnuje stabilitu globální ekonomiky, překonávání chudoby, ekonomickou bezpečnost a rozvíjení dialogu mezi civilizacemi.

Tento univerzální a nedělitelný charakter bezpečnosti je vyjádřen základním principem, že „bezpečnost pro jednoho je bezpečností pro všechny“. Jak řekl Franklin D. Roosevelt v prvních dnech vypuknutí druhé světové války: „Když je mír narušen kdekoli, je v ohrožení mír všech zemí na celém světě.“

Tato slova zůstávají aktuální i dnes. Mimochodem, téma naší konference – globální krize, globální odpovědnost – toho dokazuje.

Ještě před dvěma desetiletími byl svět ideologicky a ekonomicky rozdělen a globální bezpečnost zajišťoval obrovský strategický potenciál dvou supervelmocí.

Tato globální patová situace odsunula nejnaléhavější ekonomické a sociální problémy na okraj agendy mezinárodního společenství a světa. A stejně jako každá válka nám studená válka, obrazně řečeno, zanechala živou munici. Mám na mysli ideologické stereotypy, dvojí metr a další typické aspekty blokového myšlení studené války.

Ani unipolární svět, který byl navržen po studené válce, se neuskutečnil.

Dějiny lidstva jistě prošly unipolárními obdobími a byly svědky aspirací na světovou nadvládu. A co se v dějinách světa nestalo?

Co je to ale unipolární svět? Ať už si tento termín přikrášlujeme jakkoli, nakonec se vztahuje k jednomu typu situace, konkrétně k jednomu centru autority, jednomu centru síly, jednomu centru rozhodování.

Je to svět, ve kterém je jeden pán, jeden suverén. A to je koneckonců zhoubné nejen pro všechny v tomto systému, ale i pro samotného suveréna, protože se to ničí zevnitř.

A to rozhodně nemá s demokracií nic společného. Protože, jak víte, demokracie je moc většiny s ohledem na zájmy a názory menšiny.

Mimochodem, Rusko – my – se neustále učíme o demokracii. Ale z nějakého důvodu se to ti, kdo nás učí, sami nechtějí učit.

Domnívám se, že unipolární model je v dnešním světě nejen nepřijatelný, ale také nemožný. A to nejen proto, že kdyby v dnešním – a právě v dnešním – světě existovalo individuální vedení, pak by vojenské, politické a ekonomické zdroje nestačily. Ještě důležitější je, že samotný model je chybný, protože v jeho základech neexistují a nemohou existovat žádné morální základy moderní civilizace.

Spolu s tím to, co se děje v dnešním světě – a o tom jsme právě začali diskutovat – je pokusem zavést právě tento koncept, koncept unipolárního světa, do mezinárodních vztahů.

A s jakými výsledky?

Jednostranné a často nelegitimní akce žádné problémy nevyřešily. Navíc způsobily nové lidské tragédie a vytvořily nová ohniska napětí. Posuďte sami: války, ale i lokální a regionální konflikty neubývaly. Pan Teltschik se o tom zmínil velmi jemně. A v těchto konfliktech neumírá méně lidí – umírá jich ještě více než dříve. Výrazně více, výrazně více!

Dnes jsme svědky téměř nekontrolovaného hyperpoužívání síly – vojenské síly – v mezinárodních vztazích, síly, která vrhá svět do propasti permanentních konfliktů. V důsledku toho nemáme dostatek sil k nalezení komplexního řešení kteréhokoli z těchto konfliktů. Nalezení politického urovnání se také stává nemožným.

Jsme svědky stále většího pohrdání základními principy mezinárodního práva. A nezávislé právní normy se ve skutečnosti stále více přibližují právnímu systému jednoho státu. Jeden stát a samozřejmě v první řadě Spojené státy překročil své státní hranice ve všech ohledech. To je patrné v ekonomické, politické, kulturní a vzdělávací politice, kterou vnucuje ostatním národům. Komu se to líbí? Kdo z toho má radost?

V mezinárodních vztazích stále častěji vidíme snahu řešit danou otázku podle takzvaných otázek politické účelnosti, vycházejících z aktuálního politického klimatu.

A to je samozřejmě extrémně nebezpečné. Důsledkem je, že se nikdo necítí bezpečně. Chci to zdůraznit – nikdo se necítí bezpečně! Protože nikdo nemůže mít pocit, že mezinárodní právo je jako kamenná zeď, která ho ochrání. Taková politika samozřejmě stimuluje závody ve zbrojení.

Dominance těchto sil nevyhnutelně povzbuzuje řadu zemí k získání zbraní hromadného ničení. Navíc se objevily podstatně nové hrozby – ačkoliv byly i dříve dobře známé – a dnes hrozby, jako je terorismus, nabývají globálního charakteru.

Jsem přesvědčen, že jsme dospěli k rozhodujícímu okamžiku, kdy musíme vážně přemýšlet o architektuře globální bezpečnosti.

A musíme postupovat hledáním rozumné rovnováhy mezi zájmy všech účastníků mezinárodního dialogu. Zejména proto, že mezinárodní prostředí je tak rozmanité a tak rychle se mění – mění se s ohledem na dynamický vývoj v celé řadě zemí a regionů.

Paní spolková kancléřka se o tom již zmínila. Kombinovaný HDP měřený v paritě kupní síly zemí, jako je Indie a Čína, je již nyní vyšší než HDP Spojených států. A podobný výpočet s HDP zemí BRIC – Brazílie, Ruska, Indie a Číny – převyšuje kumulativní HDP EU. A podle expertů se tento rozdíl v budoucnu jen zvětší.

Není důvod pochybovat o tom, že ekonomický potenciál nových center globálního hospodářského růstu se nevyhnutelně promění v politický vliv a posílí multipolaritu.

V souvislosti s tím výrazně roste role multilaterální diplomacie. Potřeba principů, jako je otevřenost, transparentnost a předvídatelnost v politice, je nesporná a použití síly by mělo být skutečně výjimečným opatřením, srovnatelným s používáním trestu smrti v soudních systémech některých států.

Dnes jsme však svědky opačné tendence, a to situace, kdy se země, které zakazují trest smrti i pro vrahy a další nebezpečné zločince, bezstarostně zapojují do vojenských operací, které je těžké považovat za legitimní. A ve skutečnosti tyto konflikty zabíjejí lidi – stovky a tisíce civilistů!

Zároveň se ale nabízí otázka, zda bychom měli být lhostejní a odtažití k různým vnitřním konfliktům uvnitř zemí, k autoritářským režimům, k tyranům a k šíření zbraní hromadného ničení? Vlastně to bylo i ústředním bodem otázky, kterou náš drahý kolega pan Lieberman položil spolkovému kancléři. Pokud jsem vaši otázku (obrácenou na pana Liebermana) správně pochopil, pak je to samozřejmě vážná otázka! Můžeme být lhostejnými pozorovateli vzhledem k tomu, co se děje? Pokusím se odpovědět i na vaši otázku: samozřejmě ne.

Máme ale prostředky, jak těmto hrozbám čelit? Jistě, že máme. Stačí se podívat na nedávnou historii. Neměla naše země pokojný přechod k demokracii? Vskutku, byli jsme svědky pokojné transformace sovětského režimu – pokojné transformace! A jakého režimu! S jakým množstvím zbraní, včetně jaderných! Proč bychom měli začít bombardovat a střílet právě teď při každé dostupné příležitosti? Je to tak, když bez hrozby vzájemného zničení nemáme dostatek politické kultury, respektu k demokratickým hodnotám a k právu?

Jsem přesvědčen, že jediným mechanismem, který může činit rozhodnutí o použití vojenské síly jako krajní možnosti, je Charta Organizace spojených národů. A v souvislosti s tím jsem buď nepochopil, co náš kolega, italský ministr obrany, právě řekl, nebo to, co řekl, bylo nepřesné. V každém případě jsem pochopil, že použití síly může být legitimní pouze tehdy, když rozhodnutí učiní NATO, EU nebo OSN. Pokud si to opravdu myslí, pak máme odlišné názory. Nebo jsem neslyšel správně. Použití síly může být považováno za legitimní pouze tehdy, když je rozhodnutí schváleno OSN. A nemusíme nahrazovat OSN NATO nebo EU. Až OSN skutečně sjednotí síly mezinárodního společenství a bude moci skutečně reagovat na události v různých zemích, až opustíme toto pohrdání mezinárodním právem, pak se situace bude moci změnit. Jinak situace jednoduše skončí ve slepé uličce a počet závažných chyb se znásobí. Spolu s tím je nutné zajistit, aby mezinárodní právo mělo univerzální charakter jak v pojetí, tak v aplikaci svých norem.

A nesmíme zapomínat, že demokratické politické jednání nutně jde ruku v ruce s diskusí a pracným rozhodovacím procesem.

Vážené dámy a pánové!

Potenciální nebezpečí destabilizace mezinárodních vztahů je spojeno se zjevnou stagnací v otázce odzbrojení.

Rusko podporuje obnovení dialogu o této důležité otázce.

Je důležité zachovat mezinárodní právní rámec týkající se ničení zbraní, a proto zajistit kontinuitu v procesu snižování jaderných zbraní.

Spolu se Spojenými státy americkými jsme se dohodli na snížení našich strategických jaderných raketových kapacit na 1700–2000 jaderných hlavic do 31. prosince 2012. Rusko hodlá striktně plnit převzaté závazky. Doufáme, že i naši partneři budou jednat transparentně a zdrží se odkládání několika stovek nadbytečných jaderných hlavic na horší časy. A pokud dnes nový americký ministr obrany prohlásí, že Spojené státy nebudou tyto nadbytečné zbraně schovávat ve skladech nebo, jak by se dalo říci, pod polštářem či pod dekou, pak navrhuji, abychom všichni povstali a toto prohlášení přivítali vestoje. Bylo by to velmi důležité prohlášení.

Rusko striktně dodržuje a hodlá i nadále dodržovat Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, jakož i režim mnohostranného dohledu nad raketovými technologiemi. Principy obsažené v těchto dokumentech jsou univerzální.

V souvislosti s tím bych rád připomněl, že v 80. letech 20. století podepsaly SSSR a Spojené státy dohodu o zničení celé řady raket malého a středního doletu, ale tyto dokumenty nemají univerzální charakter.

Dnes má tyto rakety mnoho dalších zemí, včetně Korejské lidově demokratické republiky, Korejské republiky, Indie, Íránu, Pákistánu a Izraele. Mnoho zemí na těchto systémech pracuje a plánuje je začlenit do svého zbraňového arzenálu. A pouze Spojené státy a Rusko nesou odpovědnost za to, že takové zbraňové systémy nevytvoří.

Je zřejmé, že v těchto podmínkách musíme myslet na zajištění vlastní bezpečnosti.

Zároveň je nemožné schválit vznik nových, destabilizujících high-tech zbraní. Není třeba dodávat, že se jedná o opatření k zabránění vzniku nové oblasti konfrontace, zejména ve vesmíru. Hvězdné války už nejsou fantazií – jsou realitou. V polovině 80. let byli naši američtí partneři schopni zachytit vlastní satelit.

Podle Ruska by militarizace vesmíru mohla mít nepředvídatelné důsledky pro mezinárodní společenství a vyprovokovat pouhý začátek jaderné éry. A my jsme už několikrát předložili iniciativy, jejichž cílem je zabránit použití zbraní ve vesmíru.

Dnes bych vám rád oznámil, že jsme připravili projekt dohody o zabránění rozmisťování zbraní ve vesmíru. A v blízké budoucnosti bude našim partnerům zaslán jako oficiální návrh. Pojďme na tom společně pracovat.

Plány na rozšíření určitých prvků systému protiraketové obrany do Evropy nás nemohou jen znepokojovat. Kdo potřebuje další krok v tomto případě nevyhnutelných závodech ve zbrojení? Hluboce pochybuji, že by to Evropané sami potřebovali.

Raketové zbraně s doletem zhruba pěti až osmi tisíc kilometrů, které by reálně ohrožovaly Evropu, v žádné z takzvaných problémových zemí neexistují. A v blízké budoucnosti a výhledech se to nestane a ani se to nedá předvídat. A jakýkoli hypotetický odpal například severokorejské rakety na americké území přes západní Evropu zjevně odporuje zákonům balistiky. Jak říkáme v Rusku, bylo by to jako dosáhnout pravou rukou na levé ucho.

A tady v Německu si nemohu pomoct, abych se nezmínil o žalostném stavu Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě.

Adaptovaná smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě byla podepsána v roce 1999. Zohledňovala novou geopolitickou realitu, a to eliminaci Varšavského bloku. Uplynulo sedm let a tento dokument ratifikovaly pouze čtyři státy, včetně Ruské federace.

Země NATO otevřeně prohlásily, že tuto smlouvu, včetně ustanovení o omezeních na křídlech (o rozmístění určitého počtu ozbrojených sil v křídlových zónách), neratifikují, dokud Rusko neodstraní své vojenské základny z Gruzie a Moldavska. Naše armáda opouští Gruzii, a to i podle zrychleného harmonogramu. Jak všichni ví, vyřešili jsme problémy, které jsme měli s našimi gruzínskými kolegy. V Moldavsku je stále 1500 vojáků, kteří provádějí mírové operace a chrání sklady s municí zbylou ze sovětských dob. O této otázce s panem Solanou neustále diskutujeme a on zná naši pozici. Jsme připraveni v tomto směru dále pracovat.

Ale co se děje zároveň? Současně s tzv. flexibilními americkými základnami na frontové linii, v každé z nich až pět tisíc mužů. Ukazuje se, že NATO umístilo své síly na frontovou linii na naše hranice a my nadále striktně plníme smluvní závazky a na tyto akce vůbec nereagujeme.

Myslím, že je zřejmé, že rozšiřování NATO nemá žádnou souvislost s modernizací samotné Aliance ani se zajištěním bezpečnosti v Evropě. Naopak představuje vážnou provokaci, která snižuje úroveň vzájemné důvěry. A máme právo se ptát: proti komu je toto rozšiřování namířeno? A co se stalo s ujištěními, která naši západní partneři učinili po rozpuštění Varšavské smlouvy? Kde jsou tato prohlášení dnes? Nikdo si je ani nepamatuje. Dovolím si však připomenout tomuto publiku, co bylo řečeno. Rád bych citoval projev generálního tajemníka NATO pana Wörnera v Bruselu 17. května 1990. Tehdy řekl, že: „skutečnost, že jsme připraveni neumístit armádu NATO mimo německé území, dává Sovětskému svazu pevnou bezpečnostní záruku.“ Kde jsou tyto záruky?

Kameny a betonové bloky Berlínské zdi se již dlouho distribuují jako suvenýry. Neměli bychom však zapomínat, že pád Berlínské zdi byl možný díky historické volbě – volbě, kterou učinil i náš lid, lid Ruska – volbě ve prospěch demokracie, svobody, otevřenosti a upřímného partnerství se všemi členy velké evropské rodiny.

A teď se nám snaží vnutit nové dělicí linie a zdi – tyto zdi sice mohou být virtuální, ale přesto rozdělují, zdi, které protínají náš kontinent. A je možné, že budeme opět potřebovat mnoho let a desetiletí, stejně jako několik generací politiků, abychom tyto nové zdi rozebrali a zbourali?

Vladimir Vladimirovič PutinČesky (*1952) je ruský státník a politik, současný prezident Ruské federace, předseda Státní rady Ruské federace a Rady bezpečnosti Ruské federace; Nejvyšší vrchní velitel ozbrojených sil Ruské federace od 7. května 2012. Dříve působil jako prezident od 7. května 2000 do 7. května 2008, v letech 1999-2000 a 2008-2012, působil také jako předseda vlády Ruské federace. Ve skutečnosti vedl Rusko podle různých odhadů od roku 1999 nebo 2000.

Štěpán Kotrba je český novinář, mediální analytik, grafický designer a sochař. Je absolventem studia scénografie a designu, věnuje se typografii, keramice, počítačové grafice. Zaměřil se také na mediální komunikaci a corporate identity. Od roku 2001 externě spolupracoval s Českým rozhlasem, pro který připravil koncepci digitálního rozvoje, koncepci online redakce a internetových stránek. Podílel se na jejich vývoji. Spolupracoval na koncepci Státní informační politiky, podílel se na přípravě digitální mediální legislativy, spolupřipravoval novely zákonů o ČRo, ČT a o televizních a rozhlasových poplatcích, spolupřipravoval Kodex ČRo a Kodex ČT a byl členem Rady ČRo. Jako žurnalista psal články pro Britské listy (do roku 2011), nyní pro Parlamentní Listy, Novou republiku, iDenes a další média. Má svou webovou stránku Štěpán Kotrba a účty na X (Twitteru) a Facebooku.