1. Tomáš Koloc: Záchrana vede srdcem každého, řekla první dáma české psychologie
2. Tomáš Koloc: Srdce volají: Změňte smýšlení! Totéž volá i Jan Křtitel a doktorka Janátová

První část rozhovoru Záchrana vede srdcem každého, řekla první dáma české psychologie. Svět Tomáše Koloce vyšla v deníku Krajské listy 28. listopadu 2025

Záchrana vede srdcem každého, řekla první dáma české psychologie

Foto: Se svolením Ondřeje Němečka
Popisek: Anežka Janátová

Setkali jsme se v Akademii sociálního umění, antroposofické (širší veřejnost asi spíše zareaguje na výraz waldorfské) škole, která vychází i z duchovního učení Rudolfa Steinera, do jehož myšlenkového systému patří i myšlenka, že ještě nenarozená duše ví, kam a ke komu se rodí. Ke komu ty ses rozhodla narodit?

Rozhodla jsem se narodit do místa, které vzniklo ze svobodného rozhodnutí lidí, kteří chtěli žít ve společenství z ducha a z pravdy. Narodila jsem se v Táboře. K tatínkovi, který byl především sokol. Cvičil na několika sjezdech, jezdil i na koni, dokázal pro obveselení dětí udělat prapor na stole ve vzpěru na dvou židlích. Kromě toho měl ideál v řeckém světě, takže nám místo pohádek vyprávěl řecké báje a druhou jeho oblíbenou knihou byly Palackého Dějiny národu českého. Tyto dvě substance jsem sála od nejútlejšího dětství. Maminka byla učitelka přírodovědy, potom učila i fyziku a kreslení. Hodně jsme spolu zpívaly, už v kolébce aniž bych znala slova, jsem s ní broukala všechny melodie, které ona zpívala. Naučila mě neuvěřitelně hluboké lásce k přírodě a vyprávěla mi neúnavně pohádky. Maminka mi dokázala už jako malé holčičce vykouzlit na mezi z kousíčka mateřídoušky, loužičky a broučků celou pohádku. A když jsem chtěla některou pohádku vyprávět poněkolikáté, tak maminka nikdy neřekla ne.

Já měla hlavně velikou radost, že nás maminka učí, protože nás za odměnu brala třeba do Prahy na opery a doma jsme si potom zpívaly ty árie, nebo s námi jezdila na výlovy rybníka Rožmberka. Co do předmětu, mě maminka učila přírodovědu, tak jsem říkala, maminko, aspoň okruh mi řekni, z kterého mě budeš zkoušet. A ona: Ty? Ty musíš umět úplně všechno, protože kdyby ty jsi neuměla všechno, tak řeknou, že ti nadržuju! Cokoliv jsem kdy provedla, tak maminka to věděla už o přestávce, jiné děti mohly leccos zaretušovat, ale já jsem zaretušovat nemohla nic.

Když o tom mluvím, napadá mě, že v naší ulici byla parta hlavně kluků. A já jsem tam měla jednu kamarádku s Downovým syndromem, a ta byla kouzelná. Ti kluci si z ní občas dělali legraci, posmívali se jí, ale já, přesto, že jsem nebyla příliš velká, ale byla jsem asi hodně razantní, tak když se jí posmívali a rozběhla jsem se proti nim, že si to s nimi vyřídím, tak něco v těch očích muselo být, že utekli. Ona pak požádala, ať jdu s ní, tak jsem s ní šla, šly jsme třeba nakoupit společně, povídaly si, pak jsem ji doprovodila domů, a viděla jsem, že ta bytost je beze lsti. Zatímco moji kamarádi, a samozřejmě i já, jsme neměli daleko k malým nebo k větším lžím. Když na to tak myslím, byl to asi první krok k mé pozdější práci s lidmi, které ze zásady nenazývám postiženými – protože je-li tu někdo postižený, pak jsme to my.

Moji rodiče oba dva byli katolíci, chodila jsem do kostela, tatínek s maminkou tak vždycky stáli někde vzadu a mě posílali ke mřížkám. Bylo to velice hezké v tom táborském kostele, protože jsem vlastně celou dobu koukala na horní část Rafaelova obrazu Proměnění na hoře Tábor. Tam jsou ti tři apoštolové, kteří jsou v takových těch polozhrůcených polohách nahoře a pak v povětří se vznáší Kristus, Mojžíš a Eliáš. A tak vlastně já jsem celé dětství, dá-li se to tak říct, před tímto obrazem přemýšlela, jak vzpřímit ty tři zhroucené na té hoře, aby ho viděli. A teprve daleko později jsem viděla tu spodní část obrazu, protože ta část, která bývá v kostelích, je jenom ta horní část. Ta spodní část, to jsou dvě třetiny a tam úplně dole je postižený chlapeček, dvanáctiletý, který dostává právě epileptický záchvat, už jeho tělo celé zkrouceno a rukou ukazuje vzhůru na Krista. Všichni ostatní koukají a hledají, co se to vlastně stalo, protože oni nevidí. A ten postižený chlapeček, ten vidí. A to je to moje centrální téma.

Zpět na obsah

Druhá část rozhovoru Srdce volají: Změňte smýšlení! Totéž volá i Jan Křtitel a doktorka Janátová. Svět Tomáše Koloce vyšla v deníku Krajské listy 4. prosince 2025

Srdce volají: Změňte smýšlení! Totéž volá i Jan Křtitel a doktorka Janátová

První část rozhovoru jsme ukončili vyprávěním o tom, že jste s kolegy v 70. letech v psychologické poradně s klienty na tajňačku, aby ideologicky zaslepený ředitel nevěděl, chodili dělat terapie do hospod. Jak dlouho vám to vycházelo, než se na to přišlo?

Moc dlouho ne. Pak už kloudná práce nebyla možná, a to bylo moc špatné. Ten ředitel vyhnal z poradny všechny slušné lidi. Já jsem potom šla do Jedličkova ústavu, kde byla vynikající ředitelka paní Brožová, které jsem popravdě řekla, že mám bratra chartistu, jestli mě tam může přijmout – a ona řekla, že ano, protože jí líbím. Z toho jsem měla velikou radost, protože tam jsem zjistila, že tu sílu člověk čerpá obráceně. Ne, že my zdraví můžeme pohnout světem nemocných, ale že právě ti tak zvaně nemocní či bezmocní nám ukazují neuvěřitelné možnosti, když dosahují pro nás nevídané celistvosti a že v nich pořád ještě žijí hodnoty, které jsou vykoupeny utrpením a bolestí. Protože jak říká Otokar Březina: Bez bolesti není světla.

Připomínáš mi zážitek, který jsem poprvé prožil při asistování našemu společnému kamarádu Václavovi, kvadruplegikovi po obrně, kterého jsi potkala v Jedličkárně s diagnózou NEVZDĚLATELNÝ, a když ji ho vyšetřila a poznala, jeho diagnózu jsi roztrhala – a já jsem pak tomu výsostnému intelektuálovi o pár desítek let později dělal asistenta, když si dodělával svůj už druhý vysokoškolský titul…

Václav byl nejmarkantnější případ, ale takových lidí, kteří se v té upjaté a zkostnatělé skutečnosti domněnek a předsudků nemohli pohnout a jít dál, bylo daleko víc. Přemýšlela jsem, jak je rozhýbat a vymyslela jsem puťáky. Na svůj první putovní tábor jsem musela mít od všech rodičů (kteří s těmi dětmi z Jedličkárny nežili!) písemně, že rodiče povolují dětem jet s psycholožkou na její SOUKROMOU DOVOLENOU. Takže to byla moje SOUKROMÁ DOVOLENÁ, ale půjčili mi autobus, aby nás odvezl na start. Všichni říkali: My je tady vozíme autobusama a teď ta bláznivá psycholožka chce s nima na vozejcích (!) PUTOVAT! Ale já jsem ke každému vozíku zařídila jednoho fešného mladíka nebo dívku, měla jsme takovou krásnou partu kamarádů, prapor jsme si ušili, kytaru jsme vzali…

Putovali jsme po Jižních Čechách. Tak se taky stalo, že jsem jim řekla, aby šli po červené značce podél vody a že tam a tam na ně budeme čekat ze svačinou, protože my vedoucí jsme ještě něco potřebovali koupit. Jenže tam se stékají dvě řeky, Otava a Volyňka a podle obou dvou je červená značka… Tam, kde jsme se měli sejít, jsme čekali a čekali a docházel nám smysl pro humor. Ztratilo 35 postižených lidí i se svými průvodci, kteří navíc u sebe neměli ani korunu, všechny peníze jsem měla u sebe já. Vzali jsme něčí auto a jezdili křížem krážem, až jsme zastavili na zákazu stání ve Strakonicích před školou.

Jen jsme zastavili, už tam byla policejní volha. Policajt si nasadil čepici, natáhl rukavice a šel salutovat. Tak jsem hned vyskočila z toho auta a říkám: Dobrý muži, vás mi poslalo samo nebe! Prosím vás pěkně, mně se tady ztratilo třicet lidí z Jedličkova ústavu, to přeci není špendlík! Vy jste přišel včas, pomozte mi je najít! Tak policajt se zaradoval, rozložili jsme po volze mapu, koukali jsme, co a jak, on řekl, dobře, já pojedu tam a vy jeďte tam. Když jsme se vraceli, tak my jsme samozřejmě nikoho nenašli – a on troubil a mával: Už je mám, už je mám! Vzal mě tenkrát do služebního vozu, ještě s dvěma bednama jablek jako první pomoc, než tam dojede ten kolega s tím plným autem jídla. Děcka pak nechtěla věřit, že jsem tuhle tu akci nepřipravila zcela záměrně pro jejich ještě větší pobavení. Když odjížděl, děti mu všechny mávaly a já jsem řekla: Dobrý muži, Bůh vám žehnej! a policajt neřekl nic a radoval se a troubil. Dnes by se řeklo: komunistický policajt.

Největší problém dneška: značkování…

Ano. Tehdy jsme v Jedličkárně začali hrát divadla. Nejdřív příběh o postižení: Krásku a zvíře. Když to viděli kamarádi profesionální herci, tak říkali, my možná lépe mluvíme, ale ten prožitek, to bylo neuvěřitelné. Tak jsme si půjčili koně, vůz, žebřiňák prostornej, a vyjeli jsme s dětma z Jedličkova ústavu po východních Čechách hrát divadlo. Za bolševika jako za obrození. V každé vesnici, když jsme přišli, řekli jsme: Když nám dáte obrok pro koně, tak my vám za to zahrajeme divadlo. A bylo to tak, jak za těch dávných dob: lidé nám nosili vajíčka a co měli doma a byla to první sociální terapie, dá se říct, protože ty rozhovory po každém tom představení šly nesmírně do hloubky… V Dobrušce jsme hráli na náměstí a přišel tam tenkrát dokonce i pan starosta, neboli soudruh předseda MěNV, a s tím jsme mluvili dlouho, dlouho do noci…

Já jsem vždycky hledala cestu, jak těm lidem, kteří byli zarytí a fanatičtí v nejrůznějším slova smyslu, ukázat, že orchestr, když hraje, tak jsou v něm nejrůznější nástroje, a každý ten nástroj musí hrát naplno a mistrovsky, ale po svém – a jen pak z toho vznikne nádherná hudba. Že, pravda, Jiří Suchý byl geniální, když dokázal složit písničku na jediný tón – ale to není žádná symfonie. Jinak řečeno se snažím lidem vysvětlit, že vždycky všechno bylo, je a bude o lidech, a ne o značkách, které na nich někdo udělal. A jakým způsobem člověka oslovíš, podle toho ti on odpoví.

Tehdy se ideologie snažila dělit věci na ty dobré z východu a zlé ze západu a my jsme se s disidenty scházeli, Mlada Mikulicová četla Tolkienova Pána prstenů a rovnou nám to z originálu nahlas překládala. Dnes, když jsou za vrchol všeho zla bráni Rusové, vyprávím studentům, jak jsem brzo po srpnové okupaci jela do Moskvy, tam jsem se pomodlila na hrobě křesťanského filosofa Vladimira Solovjova, poprosila jsem ho, ať mě svým městem a svou zemí provede – a on to udělal. Odjížděla jsem pak se zjištěním, že ačkoli s ruskou duší se vyválely a vyvalují snad všechny existující totalitní režimy, ona sama, vtělená do obyčejných malých lidí, je překvapivě čistá jako sníh…

Režimy se mění, duše národů i lidí zůstávají… Jak jsi prožívala listopad 1989?

Tehdy za mnou přišli kamarádi z Jedličkova ústavu a říkali: Hele, bude probíhat konkurz na ředitele Jedličkova ústavu a ty budeš mít teď prostor uskutečnit všechno to, co jsi nám kdy říkala. Musíš. Ten tlak byl takový, že do toho konkurzu přihlásila a vyšla jsem z něj vítězně. Já jsem si tehdy myslela, že kromě politické změny nastala i změna v hlavách a šla jsem jí naproti. Snažila jsem se přeměnit ústav na domov. Chtěla jsem, aby se děti naučily samy hospodařit, aby tam vznikly drobnější komunity, které budou schopny si dělat snídaně, večeře a obědy budou společné.

Byla možnost ústav přestavět, takže jsem samozřejmě chtěla, aby byl postaven co nejmoderněji – škola, dílny, bydlení na úrovni, žádný masokombinát, aby forma bytů jak včelích buněk v té vyšehradské stráni. Tak jsem udělala nový organizační řád i stavební program,.. Jen, jak už jsem říkala, jsem nepočítala s tím, že změna proběhla jen na povrchu, ale změny do hloubky byly na naše lidi – jak se říká u nás v Táboře – trochu kách. Já jsem tenkrát žádala, aby byly školy a ústav spojeny pod jednoho ředitele, protože v té době jsme tam byli ředitelé tři. Magistrát to tenkrát udělal, všechny ředitele odvolal a mně řekli, že už se do dalšího konkurzu hlásit nemusím…

Tehdy ses, pokud se nemýlím, rozhodla řadu z těch principů použít i ve škole, na které jsem nakonec skončil i já…

Ano, když jsem přemýšlela, co je nyní to nejnutnější, pro co můžu použít svůj životní čas, zjistila jsem, že je to třeba do sociální oblasti postavit pár rovných lidí, kteří budou vidět celistvost člověka. No a to tenkrát byla taková výhodná situace, protože za mnou přišel kolega Honza Maršálek, který měl od ministerstva školství povolení soukromé školy, razítko i s beranem, a řekl mi: Hele, ty určitě bys chtěla nějakou školu, nechceš si ji založit? Tak jsem začala s ateliérem léčebné pedagogiky a sociální terapie, připravila jsem celý program a odjela jsem do Švýcarska, abych vydělala na naše sociálně-terapeutické centrum na statku v Nové Vsi nad Popelkou, které jsme začali stavět, i když peníze nebyly skoro žádné. Rok jsem pracovala ve Švýcarsku, vzala jsem si tam oba syny, o toho mladšího se mi starala kamarádka, paní Monique Schlegel, dlouholetá prezidentka školní nadace, kterou jsme potom založili, a můj starší syn začal chodit do školy ve vesničce, kde se nachází zařízení Ueliho Seilera, které se pak stalo jedním z prvních družebních zařízení naší dnešní školy, pražské Akademie sociálního umění.

Ueli Seiler je umělec-pedagog. Má tam takovou krásnou polepšovnu, kam mu dávají děti od alkoholických matek a z rozvrácených manželství a on pro ně vlastně udělal domov ve vesničce Schlössli Ins, tedy Zámeček Inns, kde vlastně tyhle bývalé grázlíky se snaží taky vrátit životu. A jsou to kouzelní grázlíci, protože jsou pořád plní síly a chtějí žít. I když jsou to mnohdy nechtěné děti, tak naopak dokazují svou odvahou, jak moc o život stojí. Vzpomínám si, jak se dva z nich, Mustafa a Rašid, vždycky ošklíbali nad mou arteterapií. Když ale pak denně pozorovali, jak si chodím ven malovat, jednou se mě zeptali, zda se takový obrázek dá prodat. Když jsem jim řekla, že dá a za kolik, stalo se malování jejich hlavním zájmem…

Potom jsem tam dělala s takzvaně postiženými v jednom zařízení. Kde, pokud to tak můžu říct, že jsem si odpočívala. Dělat s takzvaně zdravými je totiž daleko náročnější práce, protože u těch takzvaně postižených – tam člověk vlastně jenom čerpá sílu. Mezi tím jsem ve Švýcarsku přednášela o projektech, které chci tady v Čechách udělat, a tak se mi pomalu začaly scházet peníze. A když jsem se vrátila, tak rovnou začala škola.

Kolik studentů jste v prvním ročníku měli?

Ve škole v Praze jsem měla tenkrát v tom prvním kruhu padesát studentů a zároveň se začala dostavovat Nová Ves. Objevila jsem, že vlastně dneska už se nedá opravdu učit tak, jak se učilo dřív, protože lidi už nemají tu schopnost koncentrace. Díky těm všem sdělovacím prostředkům a mediálním nátlaku na lidi, počítačům, chytrým telefonům se vlastně vyvíjí zcela jiný způsob vnímání. A do všech těch technických dvourozměrných věcí je nutno, abychom mi dávali ten třetí rozměr. Tu lidskost, která se může projevit uměním. Protože umění se těžko může dělat jinak než přímo tím člověkem – nevěřme, že to, co vytvoří stroj, je umění. Naše škola zatím existuje 32 let a mnozí z našich lektorů jsou přátelé z celé Evropy: ze Švédska, z Německa, z Holandska, ze Švýcarska, z Anglie, ze Skotska… Zároveň se snažím, aby absolventi byli tak erudovaní a tak zpevněni, že budou schopni do toho procesu znovu vstupovat – a učit.

Mě zaujalo už jméno školy. Akademie sociálního umění – to má vlastně dva významy. Když jsem tam poprvé přišel, tak jsem si myslel, že je to škola, kde se student učí vytvářet umění, které se dotýká sociální oblasti: kdo ho nazírá, léčí svůj sociální rozměr. Při studiu jsem ale zjistil, že to znamená zároveň i opak: učíme se umění býti sociálními. To mě nadchlo. Co k tomu můžeš říct?

Mohu k tomu říct: Víš, ono je to těžké se vším tím, co není tak zcela hmatatelné. Lidé jsou schopni pochopit, že obrázek, který kdokoliv z nás nakreslí, může být docela hezký, ale aby to byl mistr malíř, tak se musí něco naučit, aby věděl, jak míchat barvy a jak vyjádřit to, co v duši nosí. Ale lidé se budou muset naučit, že i to, abychom se domluvili, abychom byli schopni spolu, vzájemně něco ve společenství uskutečnit, tak to taky není jen tak samo sebou. Nás už nepodpírají staré zvyky. My už nemůžeme spoléhat na to, že to, že co uměl pradědek, umí i pravnuk. Tady se ten proud těmi dvěma válkami a tím vším technickým rozvojem přerušil. Jenže my jsme v nádherné situaci, že teď vlastně můžeme vědomě objevovat to, co ti staří dostali skrze tradici, a snažit se, aby to v nás zůstalo.

A teď: jak to můžeme objevit? Zas jenom kontinuálním uměleckým procesem. Jenže my jsme byli naučeni ve školách (a pořád se to ještě dělá…) učit a učit se v sekvencích. To znamená: od?, od? – a končím! Ale to s dneškem nekoresponduje, protože v současnosti člověk spíš vnímá a žije v procesech a jeden proces přechází plynule v proces jiný a abych se vyznala ve všech těch procesech, které kolem mě probíhají a do nichž jsem zapojena, no tak vlastně musím být umělec, protože jak jinak bych všechny ty procesy byla schopna sladit, spojit, propojit, a sama v tom obstát, abych se nezbortila, nezhroutila.

A sociální umění, to je veliký, výsostný proces, takže k tomu procesu se kromě jiných disciplin dostáváme i tím malováním, i tím zpíváním, hraním divadla… Divadlo, to už je slušný sociální proces, protože one-man show se u nás ve škole nevede, takže vždycky se musí aspoň těch osm lidí sociálně dohodnout, kdy, kde a jak budou společně hrát… A to je teprve začátek, protože laťka sociálního umění je tak vysoko, že člověk bude schopen obstát v konfliktech a že bude schopen dokonce i ve velice krizových situacích říct pravé slovo, aby ostatní dokázal uklidnit, aby dokázal najít východisko.

Lidé, kteří jsou na těch normálních vysokých školách a které mám taky možnost učit, tak ti ještě nevědí, že mají problém. Ta duše ten problém už cítí, ale ve vědomí to ještě není. Naši studenti, kteří přicházejí, jsou často už vysokoškolsky vzdělaní lidé, ti vědí, že mají problém a chtějí s tím problémem něco dělat. Vědí, že tu je problém, cítí tu výzvu doby, cítí, jak příroda volá, srdce volají: Méthanó aité! = Změňte smýšlení!, to, co volá Jan Křtitel. To je pro mě a pro naši školu ta hlavní výzva.

Co je podle tebe největší nebezpečí dneška: válka, digitální demence, umělá inteligence..?

To všechno vychází z jedné tragédie, kterou je popření lidské duše. A popření lidské duše, neporozumění jejím skutečným potřebám, hrozí vším tím vyhasnutím nikoli planety – ale lidských srdcí. A proto je třeba udělat všechno proto, aby lidská duše byla sycena z těch pravých zdrojů. A ty pravé zdroje jsou obrazy, pravé obrazy. Počínaje už prvními archetypálními příběhy o světě, se kterými jsme se v životě setkali: pohádkami. Těm ona rozumí a ty jsou pro ní potravou. A teprve člověk, který má plnou, košatou, zářící duši, tak může něco znamenat a dát i těm druhým lidem.

Teď třeba, když jsme dělali některé ze závěrečných rozhovorů se studenty, když jsem se jich ptala, co jim vlastně ta Akademie dala, tak unisono od všech znělo, že prvně se cítili být bráni vážně. Že cítili, že je zájem o jejich osud, že nejsou jenom někdo, kdo vyplní nějaký dotazník a koho ten profesor ani vidět nemusí. Takže bych byla hrozně ráda, aby nejen naše škola rostla dál, ale aby se tento způsob, o kterém chci mluvit, všude pomalounku prosadil – že je třeba vzít každého člověka velice vážně, protože nepřišel náhodně na svět. Přišel se svým posláním, které chce uskutečnit, a my můžeme pomoct jedině tím, že ho zpevníme a řekneme mu: Jsi teď a tady dobře!

Děkujeme!

Zpět na obsah

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo a v týdeníku Disput.