Redakční úvod webu TomDispatch:

Dovolte mi, abych vyjádřil své znepokojení nad válkou na Ukrajině tím, že se zamyslím nad tím, co vlastně může „vítězství“ pro Ukrajince znamenat. Předpokládejme na chvíli, že nadcházející, tolik propagovaná ukrajinská protiofenzíva skutečně prorazí vážné díry v liniích potlučené a demoralizované ruské armády a že ukrajinské síly nejen krvavě získají zpět významné části svého území (dokonce řekněme ohrozí ruské pozice na KrymuČesky), ale způsobí, že se armáda této země začne hroutit. Považujte takový vývoj za něco jako scénář (nebo možná sen) konečného vítězství Kyjeva i Washingtonu.

Já sám se obávám, že pokud by k něčemu takovému došlo – a to nepředpokládám ani v nejmenším -, jak by mohl reagovat ruský prezident Vladimir Putin? Mluvíme o vůdci jedné ze dvou nejvyzbrojenějších jaderných mocností na planetě, který v těchto měsících nepřímo pohrozilČesky použitím taktických jaderných zbraníČesky na bojišti, a to i v případě, že ukrajinská jaderná elektrárna nezmizí v dýmu bojištěČesky.

Je to již více než tři čtvrtě století, co byly takové zbraně dvakrát použityČesky s naprosto zničujícím účinkem k ukončení války, tedy období, kdy se velmoci nukleárně vyzbrojily v téměř nepředstavitelném měřítku.
A co hůř, v posledních letech byly v podstatě zrušenyČesky všechny jaderné dohody mezi USA a Ruskem, tedy dvěma zeměmi, které vlastní 90 %Česky jaderných zbraní na planetě, přestože obě tyto mocnosti pokračují v „modernizaciČesky“ svých arzenálů za biliony dolarůČesky.
Nyní se nacházíme ve chvíli, kdy by budoucí „vítězství“ Kyjeva mohlo – v závislosti na tom, jak Putin zareaguje – znamenat historickou katastrofu pro Ukrajince, Rusy i zbytek světa v podobě možného zavedení těchto zbraní na evropském bojišti. Je to těžko představitelné a zároveň až příliš myslitelné.

Jak však dnes upozorňuje pravidelný návštěvníkČesky TomDispatch Andrew Bacevich, autor nejnovější knihy On Shedding an Obsolete Past: Bidding Farewell to the American CenturyČesky (O zbavování se zastaralé minulosti: loučení s americkým stoletím), Washington Joea Bidena je až příliš připraven riskovat právě takovou budoucnost, místo aby se soustředil na to, jak nastolit mír v Evropě, která se nachází ve stále větším chaosu.

Tom

Nutkání intervenovat

Proč se Washington zavazuje k násilí na Ukrajině
Andrew Bacewich

Dovolte mi, abych se přiznal: dělám si starosti pokaždé, když se Max Boot nadšeně vyjadřuje o budoucí vojenské akci. Kdykoli se tento sloupkař Washington Postu optimisticky vyjádří o nějakém nadcházejícím krveprolití, obvykle následuje neštěstí. A jak už to tak bývá, je pozitivně naladěn na vyhlídku, že Ukrajina uštědří Rusku rozhodující porážku v její nadcházející, široce očekávané, jistě se uskutečnící jarní protiofenzívě.

V nedávném sloupku, který přinesl reportáž z ukrajinského hlavního města – titulek: I was just in Kyiv under fire. I saw why Ukraine can winČesky („Právě jsem byl v Kyjevě pod palbou. Viděl jsem, proč Ukrajina může vyhrát“) Boot píše, že skutečných příznaků války je v Kyjevě málo. Převládá cosi podobného normálu a nálada je pozoruhodně optimistická. Vzhledem k tomu, že fronta je „vzdálena jen [jeho slovo!] asi 360 mil“, je Kyjev „rušnou, živou metropolí s dopravními zácpami a přeplněnými bary a restauracemi“. A co víc, většina obyvatel, kteří z tohoto města uprchli při ruské invazi v únoru 2022, se od té doby vrátila domů.

A navzdory tomu, co se dočtete jinde, jsou přilétající ruské rakety jen nepříjemné, jak Boot dosvědčuje z vlastní zkušenosti. „Z mého pohledu v hotelovém pokoji v centru Kyjeva,“ píše, „nebyl celý útok nic velkého – jen jsem ztratil trochu spánku a slyšel několik hlasitých úderů,“ protože protivzdušná obrana poskytnutá Washingtonem vykonala svou práci.

Když tam Boot byl, Ukrajinci ho opakovaně ujišťovali, že dojdou ke konečnému vítězství. „Tak moc si věří.“ Sdílí jejich sebedůvěru. „V minulosti takové řeči možná obsahovaly velký prvek chvástání a zbožných přání, ale nyní jsou výsledkem těžce nabytých zkušeností.“ Ze svého stanoviště v hotelu v centru města Boot hlásí, že „pokračující ruské útoky na městské oblasti Ukrajince jen více rozzlobily na útočníky a dodaly jim odhodlání bránit se jejich náporu“. Mezitím se zdá, že „Kreml je v chaosu a zabředl do hry na obviňování“.

No, mohu jen popřát: Bootovy modlitby do Božího ucha.

Odvážní Ukrajinci si rozhodně zaslouží, aby jejich neochvějná obrana země byla odměněna úspěchem. Přesto dlouhá historie válečnictví zní výrazně varovně. Skutečnost je taková, že ti dobří nemusí nutně zvítězit. Něco se stane. Zasáhne náhoda. Winston Churchill to vyjádřil v jednom ze svých méně zapamatovatelných axiomů „vždy pamatuj“: „Státník, který podlehne válečné horečce, si musí uvědomit, že jakmile je dán signál, není již pánem politiky, ale otrokem nepředvídatelných a nekontrolovatelných událostí.“

Prezident George W. Bush může jistě potvrdit pravdivost tohoto výroku. Stejně tak, za předpokladu, že je ještě při smyslech, i Vladimir Putin. Domnívat se, že se na ně jeho axiomy nevztahují, by bylo od ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského nebo Joea Bidena vskutku odvážné.

Boot není zdaleka sám, kdo očekává tolik vzývanou ukrajinskou operaci – bude se s blížícím se červnem jednat o letní protiofenzívu? – že prolomí několik měsíců trvající patovou situaci. Optimismus, který se ozývá ze západních kruhů, pramení z velké části z přesvědčení, že nové zbraňové systémy, které byly Ukrajině přislíbeny, ale dosud nebyly skutečně nasazeny – například tanky AbramsČesky a stíhačky F-16Česky – budou mít na bojišti rozhodující vliv.

Existuje pro to termín: Říká se tomu proplacení šeku před jeho vyplacením.

Prorážení děr?

Přesto se pro Boota zdá být operační imperativ zřejmý. Píše, že ruská armáda, v současnosti bránící 600 kilometrovou frontuČesky, „nemůže být silná všude“. V důsledku toho „Ukrajinci prostě musí najít slabé místo a prorazit ho“.

Boot tím ovšem nechtěně připomíná nechvalně proslulou teorii vedení války, kterou v roce 1918 vymyslel německý generál Erich Ludendorff, aby prolomil patovou situaci na západní frontě: „Proražte díru a zbytek ať následuje.“ Při jarní ofenzivě toho roku německá armáda pod Ludendorffovým velením skutečně prorazila do spojeneckých zákopů díruČesky. Tento taktický úspěch však nepřinesl příznivý operační výsledek, ale vyčerpání a konečnou porážku Německa.

Hloubení děr je špatnou náhradou strategie. Nepředstírám, že jsem schopen odhadnout myšlení, které převládá ve vysokých ukrajinských vojenských kruzích, ale základní matematika jim neprospívá. Počet obyvatel Ruska je zhruba čtyřikrát větší než počet obyvatel Ukrajiny a jeho ekonomika je desetkrát většíČesky.

Podpora Západu, zejména více než 75 miliardČesky dolarů pomoci, kterou dosud poskytly Spojené státy, Ukrajinu v boji jistě udržuje. Plán hry Západu spočívá ve vzájemném vyčerpání – vykrvácení Ukrajiny jako způsob, jak vykrvácet Rusko – se zjevným očekáváním, že Kreml nakonec řekne strýček.

Vyhlídky na úspěch závisí na jednom ze dvou faktorů: na změně vedení v Kremlu nebo na změně názoru prezidenta Putina. Ani jedno z toho se však nezdá být bezprostřední.

Mezitím pokračuje krveprolití, což je deprimující realita, která je přinejmenším pro některé členy amerického národněbezpečnostního aparátu vlastně příjemná. Jednoduše řečeno, opotřebovací válka, v níž USA neutrpí žádné ztráty, zatímco spousta Rusů zemře, některým klíčovým hráčům ve Washingtonu vyhovujeČesky. V těchto kruzích se o tom, zda je to v souladu s blahem ukrajinského lidu, mluví jen ze slov.

Americké nadšení pro potrestání Ruska by skutečně mohlo mít strategický smysl, kdyby stále platila logika nulového součtu studené války. V takovém případě by se na válku na Ukrajině dalo pohlížet jako na jakési opakování afghánské války z 80. let. (Zapomeňte na to, co další verze této války způsobila této zemi v jednadvacátém století). Tehdy Spojené státy využívaly afghánské mudžáhidy jako prostředníky v kampani, jejímž cílem bylo oslabit hlavního globálního protivníka Washingtonu z dob studené války. Ve své době (a s přihlédnutím k následnému sledu událostí, které vedly k 11. září) se to ukázalo jako geniální tah.

V současné době však Rusko není hlavním globálním protivníkem Ameriky a vzhledem k naléhavým problémům, s nimiž se Spojené státy potýkají doma i v blízkém zahraničí, není ani zřejmé, proč by mělo být vnadění Ivana strategickou prioritou. Mlácení do ruské armády na bojištích vzdálených několik tisíc kilometrů například neposkytne protilátku proti trumpismu ani nevyřeší problém propustných hranic této země. Nezmírní ani klimatickou krizi.

Pokud něco, pak ve skutečnosti svědčí zaujetí Washingtonu Ukrajinou jen o zuboženém stavu amerického strategického myšlení. V některých kruzích se za svěží myšlení vydává zarámování současného historického okamžiku jako souboje mezi demokracií a autokraciíČesky, stejně jako charakterizování americké politiky jako zaměřené na obranu tzv. mezinárodního řádu založeného na pravidlechČesky. Ani jedno z těchto tvrzení však neobstojí při podrobném zkoumání, i když se zdá, že není dobré uvádět úzké vazby USA na autokracie, jako je Saúdskoarabské království a Egypt, nebo poukazovat na nesčetné případy, kdy se tato země vyvlékla z pravidel, na jejichž dodržování trvá u ostatních.

Pokrytectví je samozřejmě součástí státnické politiky. Nestěžuji si na prezidenta Bidena, který drží palceČesky saúdskému korunnímu princi Mohammedu bin Salmanovi nebo pohodlně zapomíná na svou podporu nezákonné invazeČesky do Iráku v roce 2003. Moje stížnost je zásadnější: týká se zjevné neschopnosti našeho politického establishmentu oprostit se od zastaralého myšlení.

Zařazení přežití a blahobytu saúdské monarchie mezi zásadní bezpečnostní zájmy USA je konkrétním příkladem zastaralosti. Předpoklad, že pravidla, která platí pro ostatní, se nemusí vztahovat na Spojené státy, je jistě dalším, ještě křiklavějším příkladem. V takovém kontextu nabízí válka na Ukrajině Washingtonu vhodnou příležitost, jak si čistit vlastní štít tím, že zaujme ctnostnou pózu, když brání nevinnou Ukrajinu před brutální ruskou agresí.

Považujte účast USA v ukrajinské válce za způsob, jak smýt neblahé vzpomínky na vlastní válku v Afghánistánu, operaci, která začala jako „Trvalá svoboda / Enduring Freedom“Česky, ale stala se okamžitou amnézií.

Vzor intervence

Nadšení američtí novináři, kteří vybízejí Ukrajince, aby prorazili díry v nepřátelských liniích, by mohli svým čtenářům lépe posloužit, kdyby se zamysleli nad širším vzorcem amerického intervencionismu, který začal před několika desetiletími a vyvrcholil katastrofálním pádem Kábulu v roce 2021. Uvádět konkrétní bod vzniku je nutně libovolné, ale americká „mírová“ intervence“Česky v Bejrútu, jejíž 40. výročí se nyní rychle blíží, nabízí vhodný ukazatel. Tato bizarní epizoda, dnes do značné míry zapomenutá, skončila 241 mariňáky, námořníky a vojáky USA, kteří zahynuli při jediném ničivém teroristickém útoku, přičemž jejich oběť ani nezachovala, ani nezajistila mír.

Prezident Ronald Reagan, frustrovaný vývojem v Bejrútu, si 7. září 1983 do svého deníku zapsal: „Nemohu se zbavit myšlenky, že několik“ stíhaček amerického námořnictva „přilétajících z výšky asi 200 stop… by bylo povzbuzením pro námořní pěchotu a zároveň by to bylo poselství pro ty teroristy z Blízkého východu, kteří mají radost ze zbraní.“ Bohužel tím, že vyhodili do povětří kasárna námořní pěchoty, doručili teroristé své poselství jako první.

Reaganova víra, že použití síly může nějakým způsobem zajistit elegantní řešení složitých geopolitických problémů, však vyjadřovala to, co se stane trvalým celoamerickým tématem. Ve Střední Americe, Perském zálivu, Maghrebu, na Balkáně a ve Střední Asii se po sobě jdoucí administrativy pouštěly do řady intervencí, které jen zřídkakdy přinesly dlouhodobé úspěchy a zároveň si vyžádaly ohromující kumulativní náklady.

Jen od 11. září 2001 stály americké vojenské intervence ve vzdálených zemích americké daňové poplatníky odhadem 8 bilionůČesky dolarů a stále se počítají. A to ani nebereme v úvahu desítky tisíc zabitých, zmrzačených nebo jinak poznamenaných vojáků nebo miliony lidí v zemích, kde USA vedly své války, kteří se stali přímýmiČesky či nepřímými oběťmiČesky americké politiky.

Vzpomínkové akce ke Dni památky obětí válek, jako právě proběhly, by nám měly připomínat náklady, které vznikají v důsledku prorážení děr, a to jak skutečných, tak metaforických.
Američané se téměř jednomyslně hlásí k tomu, že jim záleží na obětech těch, kdo slouží národu v uniformě. Proč nám na nich nezáleží natolik, abychom je především uchránili před újmou?

To je moje otázka. Ale nehledejte odpověď u lidí, jako je Max Boot.