Povstání trvalo celý den: v pátek 23. června zavelel Jevgenij Prigožin svým jednotkám k tažení proti ministerstvu obrany do přes tisíc kilometrů vzdálené Moskvy. Do rána obsadily Rostov na Donu včetně velitelství jižního vojenského okruhu, do odpoledne minuly Voroněž, dosáhly Lipetsk tři sta kilometrů před Moskvou a cestou sestřelily šest helikoptér a jedno letadlo Ruské armády. Poté zavelel Jevgenij Prigožin k návratu.

Zaskočil tím pozorovatele, komentátory, politiky, vojáky i veřejnost hned nadvakrát: nejprve nikým neočekávaným povstáním a v průběhu 24 hodin, když už ti nejagilnější začali spřádat první spekulace o jeho pozadí, průběhu, vyhlídkách a důsledcích, podruhé jeho náhlým, nikým neočekávaným ukončením.

Prigožin je ztělesněním amerického snu. Ještě v březnu 1980 brutálně oloupil ženu o boty a zlaté náušnice, vloupal se do několika bytů a ošidil komplice o 250 rublů. Odseděl si devět let. Po propuštění 1990 začal v Petrohradě prodávat párky, brzy rozšířil svůj stánek na síť stánků, poté na síť obchodů s potravinami, investoval do herních kasin, otvíral restaurace. Do jeho plovoucí restaurace chodil i Putin, hostil zde Jacquese Chiraca i George W. Bushe a slavil zde své narozeniny. Prigožin založil cateringový podnik a získal zakázky dodávek jídel pro školní jídelny a státní zaměstnance a posléze i pro armádu v hodnotě 1,2 miliard USD ročně. Přesídlil do sídla s přistávací plochou pro vrtulníky a dokoupil si pár letadel a pětatřicetimetrovou jachtu. V roce 2017 odhadovala Protikorupční nadace jeho majetek na miliardu rublů.

V roce 2014 založil žoldnéřskou skupinu Wagner na podporu ruských sil na Donbasu. Její aktivity se rozšířily i do afrických a blízkovýchodních zemí, avšak po zahájení Speciální vojenské operace se těžiště přesunulo na Donbas. Prigožin naverboval desetitisíce rekrutů, mezi nimi tisíce vězňů, kterým přislíbil propuštění po půl roce, avšak 10-15% vás zemře a 15-20% bude zraněno.

S typem osobnosti jako Jevgenij Prigožin se asi leckterý čtenář setkal osobně: strmý a bezohledný vzestup z neutěšených poměrů k bohatství a moci dodává pocit vlastní grandiozity a všemohoucnosti. Každá další ambice se jeví jako dosažitelná silou a penězi. Alespoň, než rozbujelá sebedůvěra narazí na tvrdou realitu, pak zpravidla následuje ještě strmější pád.

Tvrdá realita, na kterou narazil, je ruská strategie. Prigožinova je jasná a přímočará: nasadit plnou sílu Ruské armády k bleskovému převálcování celé Ukrajiny. Není nereálná, mnoho vojenských analytiků soudí, že by ukrajinská strana neměla proti masivnímu ruskému útoku šanci. Není nelogická: okamžité ztráty by – alespoň podle předpokladů – byly celkově nižší než v dlouhých měsících – možná letech – poziční války, neboli zachránila by tisíce ruských životů. A také není sám, požadavek radikálního ukončení války tvoří v ruské politice, veřejném mínění i armádě nejvýznamnější opoziční proud. Od něho si Prigožin nejspíše sliboval podporu.

Jenže ruská strategie je od počátku speciální operace daná jako demilitarizace a denacifikace Ukrajiny, nikoliv její dobytí. I když by snad bylo proveditelné, co ale pak? Byla by to past obdobná vietnamské, oběma afghánským nebo irácké: po dlouhých letech beznadějné protigerilové války by Rusku nakonec stejně nezbylo než se stáhnout. Smysl má nejvýše připojit oblasti, kde si to většina obyvatel přeje a nechat na pokoji ty, kde je obyvatelstvo naladěné protirusky.

Ruská strategie demilitarizace spočívá právě v opotřebovávací poziční obraně. Útok na dobře opevněné pozice, jak potvrdí každý kadet, předpokládá leteckou a dělostřeleckou převahu, masivní nasazení techniky a nejméně trojnásobnou přesilu. Nic z toho Ukrajinská armáda nemá. Útok v přehledném a zaminovaném terénu proti letecké a dělostřelecké převaze je zločin páchaný na vlastních jednotkách. První ruská obranná linie se táhne 10-15 km před kontaktní linií a za ní následují další dvě. Při všech průlomech ukrajinské protiofenzivy, ještě žádný se ani nepřiblížil k té první. Na přechodných územních ziscích v řádu stovek metrů či pár kilometrů šedé zóny ztrácí ukrajinská armáda stovky kusů techniky a tisíce životů, podle některých analytiků až desetinásobek ruských ztrát. To je demilitarizace tím drsnějším způsobem.

A počátek roztržky s Prigožinem. Dobytí Bachumtu/Arťjomovsku nebylo bezprostředním cílem. Když Zelenskyj nařídil jeho obranu, sloužil daleko lépe jako návnada, jako mlýnek na maso, do kterého Ukrajina vrhala další a další jednotky potřebné pro ohlášenou protiofenzivu. Prigožinovou osobní ambicí však bylo ho za každou cenu osvobodit. Když mu ruské velení omezilo přísun munice, vyvolalo to novou plamennou kritiku generálního štábu.

Jako řešení neřízené střely Prigožina rozhodlo v červnu ministerstvo obrany o včlenění jednotek Wagner do ruské armády a jejich podřízení armádnímu velení. To by ovšem znamenalo nepřijatelnou ztrátu moci, vlivu i lukrativních zakázek a Prigožin začal připravovat povstání. Jeho deklarovaným cílem bylo sesazení ministra obrany Shoigu včetně jeho oligarchistického klanu a nahrazení radikálnější osobností (vlastní ambice však nevyjádřil).

23. června zahájil povstání verbálním útokem proti Ministerstvu obrany, které obvinil z napadení tábora Wagnerovců, při kterém přišlo o život 2000 jeho bojovníků. MO útok popřelo a ověřitelné důkazy Prigožin neposkytl. Celou speciální vojenskou operaci a její zdůvodnění prohlásil za podvod páchaný ve spolupráci s NATO na ruském lidu i prezidentovi pro osobní prospěch elit. Do následujícího rána obsadil Rostov a pětitisícový konvoj Wagnerovců se vydal na Moskvu.

Méně přehledné je, co skutečně vedlo k abruptnímu ukončení. Snad si můžeme pomoci trochou empatie.

Všechny rabiátské verbálních útoky směřují proti MO, generálnímu štábu, Sergeji Shoigu osobně. Nikdy ani vzdáleně proti Vladimíru Putinovi, naopak ho spolu s ruským lidem představuje jako oběť podvodu (v obvyklém vzorci král je dobrý, ale má ničemné rádce).

Prigožina spojuje s Putinem nejen vděk za kariéru, lukrativní zakázky a přístup do nejvyšších politických pater, ale také oboustranné hluboké osobní přátelství, důvěra a respekt – něco, s čím se ve svém předchozím životě dost možná nesetkal. Soudil bych, že mocný Prigožin vidí ještě mocnějšího Putina jako autoritu nejvyšší, jako náhradu zemřelého otce, poslední pevnou jistotu, alter ego, možná i s erotickým podtónem. Vedle vlastních ambicí je motivací povstání i ochránit Putina před Shoiguovým oligarchickým klanem.

Zrada, kudla vražená do zad vojákům i ruskému lidu, zhodnotí to Putin. Telefonovat s Prigožinem odmítne.

Ne všichni Wagnerovci jsou ochotni táhnout na Moskvu. Nikdo z opozičních jestřábů se nepřipojí. Celé Rusko stojí za Putinem proti Prigožinovi.

Z televize se čtenář dozví, že Prigožinovo tažení na Moskvu je známkou rozkladu a vnitřních bojů a jeho důsledkem bude další destabilizace. Můj názor je přesně opačný.