Zbrojení bez vojáků?

Článek Rearmament Without Warriors? A Pointless Exercise In Impression Management vyšla na Substacku Franka Furediho 28. června 2025.

Zbytečné cvičení v manipulaci veřejným míněním

Na mezinárodních summitech a v médiích se mluví pouze o zvýšení výdajů na obranu a zbrojení. Na nedávném summitu v Haagu se spojenci NATO dohodli na zvýšení výdajů na obranu na 5 % HDP[1]. A přesto veškerá publicita kolem toho, že se konečně bere vážně národní obrana a bezpečnost, působí jako neupřímné gesto. Proč? Protože vedoucí představitelé většiny členských států NATO si jsou plně vědomi skutečnosti, že jejich ozbrojené síly nejsou připraveny na vážný boj. Ještě horší je, že obyvatelstvo západních společností přijalo post-heroickou kulturu, která obranu vlasti nepovažuje za svou věc. Mladí lidé nebyli vedeni k přijetí hodnot vlastenectví, odvahy a povinnosti, a proto mnozí z nich necítí téměř žádnou odpovědnost za obranu své země.

Na papíře by Německo mělo být významnou vojenskou mocností. Má největší ekonomiku v západní Evropě a disponuje zdroji nezbytnými k přezbrojení své armády. Německý kancléř Friedrich Mertz prohlásil, že jeho vláda „v budoucnu poskytne Bundeswehru veškeré finanční prostředky, které potřebuje, aby se stal nejsilnější konvenční armádou v Evropě“[2]. Ve skutečnosti však veškeré řeči o investicích do rozsáhlého programu zbrojení nemohou zakrýt fakt, že Německo není připraveno bojovat ve válce. Průzkumy ukazují, že občané Německa nechtějí opustit svůj bezpečný prostor a vydat se na bojiště.

Průzkum provedený tento měsíc institutem Forsa ukázal, že pouze 17 procent Němců by v případě útoku bránilo svou zemi[3]. Podle Aylin Matlé, členky Německé rady pro zahraniční vztahy, „mladší lidé nevidí smysl v tom, proč by měli riskovat svůj život za Německo“[4]. Německá armáda – Bundeswehr – rychle stárne. Navíc se stále zmenšuje, protože každý rok odejde do důchodu v průměru 20 000 vojáků. Tak vysoká fluktuace vyvolává otázku: „Jaký smysl má investovat miliardy do programu zbrojení?“

Německo není jedinou zemí, která se odcizila požadavkům národní bezpečnosti. V loňském roce se v průzkumu veřejného mínění agentury Gallup v 45 zemích ptali respondentů, zda by byli ochotni bojovat za svou zemi v případě války. Čtyři z pěti zemí s nejnižší ochotou bojovat se nachází v Evropě, včetně Španělska, Německa a zejména Itálie, kde pouze 14 % respondentů uvedlo, že by byli ochotni bojovat proti cizímu nepříteli[5].

Historicky byli k boji proti zahraničnímu nepříteli nejvíce připraveni příslušníci mladších generací. Dnes se situace dramaticky změnila. Průzkumy provedené na obou stranách Atlantiku poukazují na neochotu mladých lidí bojovat za svou zemi. Průzkum Quinnipiac University provedený v roce 2022 ve Spojených státech zjistil, že pouze 55 % respondentů uvedlo, že by v případě zahraniční invaze bojovalo. Dvě třetiny respondentů ve věku 50 až 64 let uvedly, že by v zemi zůstaly, zatímco respondenti ve věku 18 až 34 let byli mnohem více nakloněni útěku, pouze 45 % z nich uvedlo, že by se postavili na obranu své země[6]. Průzkumy mezi Evropany ukazují, že respondenti jsou ještě více neochotní vzít do rukou zbraně na obranu svých národů.

Je zřejmé, že Západ se nachází v post-heroickém duchu doby, kdy postoje k armádě jsou podloženy náladou intelektuálního a morálního odzbrojení. Není vinou mladých, že jsou zatíženi citlivostí, která upřednostňuje bezpečnost a vyhýbá se riziku. Mnozí z nich již nejsou vychováváni a socializováni k přijetí hodnot vlastenectví, povinnosti a obětavosti.

Povinnost, čest a vlast jsou ústředními prvky válečnického étosu. Zejména čest je pro armádu klíčovou hodnotou. Jak poukázal Paul Robinson v knize Military Honour and the Conduct of War (Vojenská čest a vedení války):

„Čest pobízí muže k boji dvěma způsoby: pozitivně, touhou prokázat ctnost a získat čest, a negativně, touhou vyhnout se hanbě nebo potupě.“ Vojáci očekávají, že budou riskovat a přinášet oběti, aby splnili svůj úkol, ochránili své spolubojovníky a zachránili nevinné[7].

Západní svět obecně a angloamerický svět zvláště se stal averzním vůči riziku a jeho armáda se stala averzní vůči ztrátám a odcizenou od cti a ideálu obětavosti.

Ještě nedávno přitahovaly ideály boje za věc a dokonce i riskování života miliony mladých lidí k boji za svou vlast. Dnes je pro mnoho intelektuálů nemyslitelné, že by významná část společnosti mohla najít smysl ve válce. Jak vysvětlil Christopher Coker ve své knize Waging War Without Warriors? (Válka bez válečníků?), války se odtrhly od hodnot, které ovlivňují každodenní život. Západní kulturní instituce jsou posedlé hodnotou bezpečí a ochotu obětovat se považují za bizarní zastaralý ideál.

Hrdinství ztratilo svůj morální status jako prostředek k inspiraci mladých lidí. Jak poznamenal Coker, „máme tendenci [hrdinům] upírat plnost jejich životů, abychom podpořili a udrželi malost našich vlastních“. Místo oslavování hrdinství se ve společnosti institucionalizoval étos averze k riziku. Ovlivňuje dokonce i armádu. Velitelé britské armády nyní musí vypracovávat hodnocení rizik pro všechny aspekty výcviku svých vojáků. Generál Sir Michael Rose, bývalý šéf SAS, se otevřeně vyjádřil o destruktivním dopadu důsledků averze k riziku a étosu bezpečnosti na morálku armády. Odsoudil „morální zbabělost“, která podle něj vedla k „nejkatastrofálnějšímu kolapsu“ vojenského étosu v nedávné historii.[8]

Úpadek válečnického étosu je v americké armádě ještě mnohem rozsáhlejší. Jeden analytik se domnívá, že averze k riziku podkopala účinnost americké armády. „Jak se důraz na vyhýbání se riziku šíří po velitelském řetězci, mladší velitelé a jejich vojáci si uvědomují, že se od nich očekává chování s nízkým rizikem, a podle toho se chovají,“ poznamenává.[9]

Na rozdíl od některých institucí ve společnosti nemůže armáda přežít bez riskování. Hodnoty spojené s bojovným étosem však čelí výzvě ze strany silných kulturních vlivů, které riskování odmítají. Navzdory mnoha hollywoodským akčním filmům, které oslavují hrdinství a statečnost, je riskování v armádě kulturně málo ceněno. Armáda není imunní vůči vlivu kultury bezpečnosti za každou cenu. Převládající normy v oblasti zdraví a bezpečnosti odsuzují riskantní chování. Kultura, která vykazuje nízkou toleranci ke ztrátám v každodenním životě, pravděpodobně nebude schopna oslavovat riskantní chování v rámci vojenských institucí. To je také jeden z důvodů, proč status a autorita armády upadly.

Elity společnosti se distancovaly od válečnického étosu a armády a jejich účast v této instituci se výrazně snížila. Dokonce i mainstream společnosti se od vojenských hodnot odcizil. Jak poznamenávají dva radikální kritici, „reprezentativní obraz amerického vojáka již není John Wayne a, co je důležitější, profily amerických vojáků se nepodobají profilům amerických občanů“.[10] I v Británii je válčení stále více outsourcováno soukromým dodavatelům, zahraničním žoldákům a ekonomicky nejslabším vrstvám společnosti.

Pokud se vládnoucí elity společnosti tak hluboce odcizily válečnému étosu, je pak překvapivé, že většina lidí také zastává názor, že obrana jejich národa není jejich záležitostí? Morální odzbrojení Západu ve skutečnosti zbavilo společnost právě těch hodnot, které jsou nezbytné pro udržení národní bezpečnosti.

Zatímco tedy lídři zemí NATO připíjejí na svůj závazek zvýšit výdaje na zbrojení, jejich společnost zůstává morálně odzbrojená.

Dokud nebudou brát hodnoty vlastenectví, odvahu a povinnost vážněji, nebude znovuvyzbrojení vést k světu skutečné bezpečnosti.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

Frank FurediČesky, maďarsky Füredi Ferenc (*1947) je maďarsko-kanadský akademik a emeritní profesor sociologie na Kentské univerzitě v Canterbury. Je známý svými pracemi o sociologii strachu, výchově, terapeutické kultuře, sociologii znalostí a tom, co nazývá „paranoidním rodičovstvím“. Je autorem 26 knih přeložených do 16 jazyků, poslední The War Against the Past: Why the West Must Fight for Its HistoryČesky (Válka proti minulosti: proč musí Západ o svou minulost bojovat, 2024). V současnosti se zaměřuje na rozvoj intelektuálních zdrojů pro zpochybnění vlivu infantilizovaného obratu západní společnosti. Má svůj blogČesky, SubstackČesky, jeho příspěvky lze nalézt v akademických publikacích, na The GuardianČesky, European ConservativeČesky, The American InterestČesky a v řadě dalších médií. Je výkonným ředitelem MCC (Mathias Corvinus Collegium) v Bruselu.