Když se Východ a Západ nemohou setkat

Mezi Leviatanem[1], Behemothem[2] a Mandalou[3]

Koláž obrázků z webu GlobalSouth, kde byl článek Pepe Escobara přetištěn.

První trojstranný summit ASEAN-Čína-GCC, který se konal počátkem tohoto týdne v Malajsii a kterého se zúčastnilo 17 zemí globálního Jihu, byl fakticky oslavou ducha Nové hedvábné stezky.

Malajský premiér a současný předseda ASEAN Anwar Ibrahim to shrnul slovy: „Od starověké Hedvábné stezky přes rušné námořní sítě jihovýchodní Asie až po moderní obchodní koridory jsou naše národy již dlouho propojeny obchodem, kulturou a sdílením myšlenek.“

To vybízí k hluboké reflexi. Zkusme nejprve stručně porovnat Východ a Západ – a to, co je rozděluje – na základě mimořádné studie La Mediterranee Asiatique: XVI-XXI Siecle (Asijské Středomoří: 16.–21. století) od Françoise Gipoulouxe, výzkumného ředitele CNRS a specialisty na čínskou ekonomiku.

Evropská tradice není zdaleka monolitická – a je pouze částí celkového obrazu –, pokud jde o globální vnímání politické filozofie a koncepce státu. Existují výrazné rozdíly i v případě Hobbesa, Locka a Rousseaua.

Jádrem problému býval protiklad země/moře. Pro Carla Schmitta souvisí země/moře s přítelem/nepřítelem – maticí politiky – a poskytuje klíčovou interpretaci světových dějin, byť jen jednu z mnoha.

Hobbesovo pojetí státu se zhmotnilo v „kontinentální“ Evropě – abychom použili anglický termín –, především ve Francii a Prusku, nikoli v Anglii. Británie se stala světovou velmocí díky svému námořnictvu a obchodu, přičemž se vyhnula charakteristickým institucím státu, jako je psaná ústava a legislativní kodifikace práva.

Anglosaské mezinárodní právo ve skutečnosti zrušilo kontinentální pojetí státu a také války. Podle Schmitta si vyvinulo vlastní pojmy „válka“ a ‚nepřítel‘ z námořních a obchodních konfliktů, které nerozlišovaly mezi bojovníky a nevojáky (pokud jde o jeho trvalé dědictví, připomeňme si „válku proti teroru“).

Moje válka je spravedlivá, protože jsem to řekl

Poté se upevnila opozice mezi právem vést válku na souši – válka je „spravedlivá“, pokud se odehrává mezi suverénními státy, za účasti regulérních armád a bez ohrožení civilistů – a vedením války na moři, která vztah mezi státy neimplikuje. Důležité bylo napadnout obchod a ekonomiku nepřítele. Metody totální války byly namířeny buď proti bojujícím nebo proti nebojujícím osobám.

To vedlo k novému západnímu pojetí „spravedlivé války“ a mezinárodního práva: když se nepřítel stane zločincem, je právní a morální rovnost mezi válčícími stranami narušená. To je zvrácená logika, která stojí za psychopatickými genocidními činy legitimizujícími zničení Palestiny.

Tyto rozdíly ve formulování práva vycházely ze dvou odlišných koncepcí prostoru: uzavřeného, pevninského – s územně vymezenými suverénními státy – a otevřeného, na moři – jedinečného prostoru, neomezeného, bez jakékoli státní kontroly, kde je přrvaha daná zajištěním komunikačních spojů. Britové neuvažovali o prostoru v pojmech území, ale v pojmech komunikačních tras, stejně jako před nimi Portugalci a Holanďané.

Schmitt identifikuje stát jaako entitu spojenou se zemí a územím. Jakkoli to může překvapovat, jako symbol státu zvolil Hobbes Behemota, pozemské zvíře ze Starého zákona, a nikoli mořskou příšeru Leviathana.

V průběhu vývoje Západu si konkurovaly tři stejně životaschopné institucionální formy: městské svazy, jako například Hansa[6], městské státy, zejména v Itálii, a národní státy, zejména ve Francii.

Málokdo na Západě si dnes pamatuje, že Hansa a mocné italské městské státy byly po dobu nejméně dvou století životaschopnou alternativou k územnímu státu. Dva přední vědci, Douglass North a Robert Paul Thomas, ve své knize The Rise of the Western World: A New Economic History (Vzestup západního světa: Nová ekonomická historie) tvrdí, že moderní stát byl západní Evropě vnucen, protože byl nejlépe vybaven k plnění dvou klíčových úkolů: účinně zaručit vlastnická práva a fyzickou bezpečnost lidí a zboží.

Vrátíme-li se do Evropy 14. století, před renesanci, existovalo nejméně tisíc států všech velikostí. To znamenalo, že nedocházelo ke koncentraci moci a existovala určitá tvůrčí konkurence. Ti, kdo chtěli najít lepší místo pro uplatnění své svobody, měli přiměřený výběr.

Měli jsme například Německo, kde hlavními aktéry byli císař, šlechta a města; Itálii, kde hlavními aktéry byli papež, císař a města. A Francii, kde hlavními aktéry byli král, šlechta a města. V každém případě se rozmnožovaly různé aliance.

V Německu se císař spojil se šlechtou proti městům. V Itálii byla šlechta urbanizovaná a města profitovala z nekonečných sporů. Ve Francii byla šlechta velmi podezřívavá vůči buržoazii a král se spojil s městy proti šlechtě. Anglie se vydala zcela jinou cestou. Ještě před Francií vytvořili Britové centralizovaný stát, ale s poměrně originálním politickým uspořádáním.

Asie a stav mandaly

Asie je zcela odlišný případ. K označení politických útvarů jihovýchodní Asie před dekolonizací pojem „stát“ použít nemůžeme. V jihovýchodní Asii byly hranice mezi kmeny, tzv. „primitivními“ politickými útvary (z pohledu Západu), a státem arbitrární.

Na základě politických koncepcí převládajících v Indii, islámu a na Západě se v souostroví Insulindia (námořní jihovýchodní Asie) státy objevily, například v podobě dvorních byrokracií založených na síti složitých spojenectví. Bez ohledu na míru institucionalizace bylo rozlišení mezi králem, vazalem a banditou nanejvýš nejasné.

Vietnamský badatel Nguyen The-Anh poznamenal, že „politická fragmentace je obecně předběžným závěrem prvních Evropanů, kteří přišli do kontaktu s jihovýchodní Asií. Marco Polo viděl na severu Sumatry “osm království a osm korunovaných králů… každé království má svůj vlastní jazyk“.

Čína se naopak vyznačovala jako unitární stát, který prostřednictvím poměrně účinné správy prosazoval sociální řád na rozsáhlém území. K centralizovanému státu neexistovala žádná konkurence pocházející ze zemské aristokracie, žádná městská buržoazie ani žádná armáda, která by císařský řád zpochybňovala, jako tomu bylo v Evropě. To je hlavní rozdíl mezi Čínou a Západem.

Tomáš Akvinský prohlásil, že pokud moc krále patří lidu, není nespravedlivé, aby byl král sesazen nebo aby jeho moc byla tímto lidem omezena, pokud se stane tyranem a královskou moc zneužívá.

Tohle rozlišování je čínské tradici zcela cizí. To, co se v Číně v uplynulém století odehrálo, je zvláštní konfigurace – a soupeření – mezi místními aktéry a centrální mocí, která vedla k tomu, co by se dalo definovat jako nestrukturovaná říše, jejíž síla pramení z proměnlivých hranic a rozptýleného charakteru nadnárodních sítí.

V globální ekonomice to Číně dává výjimečnou schopnost projekce. Když se hranice stávají neurčitými a vazba mezi státem a jednotlivci je nejasná, nestrukturovaný charakter této říše umožňuje asijskému okraji Číny rozvíjet se v oblouku od Japonska a KLDR po Singapur a Indonésii. To je přesně podtext některých klíčových diskusí na summitu ASEAN-Čína-GCC v Kuala Lumpur. Jeffrey Sachs to zcela pochopil již předem.

Nyní skončila opozice mezi systémem mezinárodních vztahů považovaným v Asii za „zaostalý“ a iracionální a systémem moderním a racionálním – protože založeným na realistické politice – Západu. Pokud jde o pojetí státu a mezinárodních vztahů, realitu v Asii i na Západě nyní formují kulturní faktory.

Čína je konečně dostatečně sebevědomá, aby se od současného systému mezinárodních vztahů ovládaného Západem začala odpoutávat – protože má prostředky, jak to udělat.

Čínská koncepce harmonie v mezinárodních vztazích bývá spojována s prohlášením o přirozeném řádu, jehož garantem by byla Čína. Nyní jsme však daleko od 18. století, kdy mezinárodní prostředí Číny tvořené 18 provinciemi zahrnovalo Koreu, Mandžusko, Mongolsko, Čínský Turkestán, Tibet, Barmu, Annam, souostroví Ryuku a Japonsko. Dynastie Qin byla odhodlaná svou svrchovanost v politické a kulturní oblasti znovu prosadit a zajistit ochranu Číny správou pásu příznivě nakloněných států.

Dnes sebevědomá Čína vidí nový systém mezinárodních vztahů přímo spojený se sítí geoekonomických příležitostí pro všechny, kterou představuje iniciativa „Pás a stezka“. To je základem vztahů mezi Čínou a ASEAN, GCC, CELAC, Střední Asií a celou Afrikou.

Vítejte ve světě souostroví

Svět překonal dilema „pozemní“ versus „námořní“, překonal Mackindera i Mahana. Dnes jej nejlépe vystihuje termín „souostrovní“ (kurzívou zvýrazněno mnou – P.E.), který spojuje městské mlhoviny různých velikostí a zaměření.

Globalizace urychlila transformaci pozemského světa na archipelagický svět. Nové technologie, ekonomický a finanční tlak, masivní dezinformace – Čína se snaží proplout mezi všemi těmito úskalími v mělkých průlivech a upevnit svou pozici globální velmoci.

To vše znamená postupný, thalassokratický vzestup Číny: flexibilní a tolerantní impérium („společenství sdíleného osudu pro lidstvo“), bohatá konfederace se schopností globálního vlivu podporovaná polymorfními komunitami – „bambusovým internetem“ čínské diaspory.

To bylo k vidění v Kuala Lumpuru – a bude se to dále vyvíjet prostřednictvím řady multilaterálních organizací. Mandala v akci, čínským stylem.