Nejnovější problémy v rusko-ázerbájdžánských vztazích by mohly být součástí turecko-americké mocenské hry

Analýzu The Latest Trouble In Russian-Azerbaijani Relations Might Be Part Of A Turkish-US Powerplay publikoval Andrew Korybko na svém Substacku 1. července 2025

Turecko vidí příležitost k posílení svého vzestupu jako euroasijské velmoci podél celého jižního okraje Ruska způsobem, který bude autonomně v souladu s americkými velkostrategickými zájmy.
Rusko-ázerbájdžánské vztahy jsou v důsledku dvou skandálů napjaté. První se týká nedávné policejní razieČesky proti podezřelým ázerbájdžánským zločincům v Jekatěrinburgu, během níž dva z nich zemřeli za okolností, které jsou nyní vyšetřovány. To vedlo Baku k oficiální stížnosti Moskvě, načež byla na sociálních sítích a dokonce i v některých veřejně financovaných médiích zahájena zuřivá informační válka, v níž se tvrdilo, že Rusko je „islamofobní“, „imperialistické“ a „pronásleduje Ázerbájdžánce“.

Krátce poté následovala policejní razie v kanceláři Sputniku v Baku, která poté, když ji úřady v únoru fakticky uzavřely, fungovala v právní šedé zóně, což vedlo k zadržení několika RusůČesky. Toto dřívější rozhodnutí údajně souviselo s nespokojeností Ázerbájdžánu s reakcí Ruska na leteckou tragédii na severním Kavkaze z konce prosince, kterou způsobil útok ukrajinského dronu. Více se o tom čtenáři mohou dozvědět zdeČesky a zdeČesky .

Než se rozhodneme, kdo je zodpovědný za nejnovější problémy v bilaterálních vztazích, je důležité si připomenout širší kontext, v němž se to všechno odehrává. Před incidentem z konce prosince se rusko-ázerbájdžánské vztahy vyvíjely velmi pozitivním směrem v souladu s paktem o strategickém partnerství, na kterém se prezident Ilham Alijev dohodl s Putinem v předvečerČesky speciální operace koncem února 2022. To navázalo na roli Ruska při zprostředkování ukončeníČesky druhé války v Karabachu v listopadu 2020.

Nedávno Putin navštívil Baku loni v srpnu, čehož význam byl analyzován zdeČesky a zdeČesky. Poté následovala Alijevova návštěva Moskvy v říjnu v souvislosti se summitem hlav států SNSČesky. Krátce před leteckou tragédií koncem prosince poskytl Alijev v Baku rozsáhlý rozhovorČesky šéfovi deníku Rossija Segodnya Dmitriji Kiseljovi, v němž rozvedl mnohostrannou zahraniční politiku Ázerbájdžánu a nově objevená podezření ohledně regionálních záměrů Západu vůči jižnímu Kavkazu.

V tomto ohledu se Bidenova administrativa snažila využít arménské prohry ve druhé karabašské válce k radikálnějšímu nastavení Arménie proti Rusku a k přeměně země na společný francouzsko-americký protektorát, který by v regionu tvořil systém rozdělení a dominance, což vztahy s Ázerbájdžánem zhoršilo. Zdá se však, že Trumpova administrativa tuto možnost přehodnocuje a možná dokonce souhlasila s tím, aby se Arménie stala společným ázerbájdžánsko-tureckým protektorátem. Právě toto vnímání je příčinou nejnovějších nepokojůČesky v Arménii.

Z ruského pohledu by scénář francouzsko-amerického protektorátu mohl vyvolat další regionální válku, která by se mohla vymknout kontrole s nepředvídatelnými důsledky pro Moskvu, pokud by oživení arménského revanšismu využila jako zbraně. Podobně by scénář ázerbájdžánsko-tureckého protektorátu mohl výrazně urychlit vzestup Turecka jako euroasijské velmoci, pokud by to vedlo k rozšíření jeho vlivu (zejména vojenského) ve Střední Asii. Ideálním scénářem je proto návrat Arménie ke svému tradičnímu statusu ruského spojence.

Poté, když jsme vysvětlili kontext, v němž se nejnovější problémy odehrávají, je nyní čas určit, kdo je za ně zodpovědný. Objektivně vzato, ázerbájdžánské úřady na nedávnou policejní razii v Jekatěrinburgu reagovaly přehnaně, čímž občanské společnosti signalizovaly, že vést proti Rusku zuřivou informační válečnou kampaň je (alespoň prozatím) přijatelné. Někteří úředníci s nejasným napojením na Alijeva poté schválili razii v kanceláři Sputniku jako eskalaci pod implicitní záminkou asymetrické reakce.

Vzhledem k nejasnostem ohledně Alijevovy role v přehnaných reakcích Ázerbájdžánu je předčasné dospět k závěru, že by se rozhodl ohrozit strategické vazby s Ruskem, které sám pěstoval, ačkoli musí nést odpovědnost, i když to způsobili úředníci střední úrovně. Je to proto, že oficiální stížnost Baku Moskvě a razie v kanceláři Sputniku jsou státní akce, na rozdíl od nedávné policejní razie v Jekatěrinburgu, která je lokální akcí. Pravděpodobně si tedy bude muset s Putinem brzy promluvit, aby vše vyřešili.

Výše uvedené pozorování nevysvětluje, proč mohli úředníci střední úrovně reagovat na policejní razii v Jekatěrinburgu přehnaně, což lze připsat hluboce zakořeněné nelibosti, kterou někteří vůči Rusku chovají, a spekulativnímu zahraničnímu vlivu. Pokud jde o první možnost, někteří Ázerbájdžánci (ale důležité je, že ne všichni a zjevně ani ne většina) takové pocity chovají, zatímco druhá možnost by mohla souviset se scénářem, kdy by USA dovolily, aby se Arménie stala společným ázerbájdžánsko-tureckým protektorátem.

Abychom to upřesnili, USA a Francie by se jen těžko snažily proměnit Arménii ve svůj společný protektorát, protože Gruzie úspěšně odrazilaČesky několik vln nepokojů z doby Bidenovy barevné revoluce, jejichž cílem bylo přimět vládu k otevření „druhé fronty“ proti Rusku a k jejímu svržení, pokud by odmítla. Vojenská logistika potřebná k přeměně Arménie v baštu, ze které by pak mohli region rozdělit a ovládat, již proto není spolehlivá, protože by realisticky mohla vést pouze přes Gruzii.

Trumpova administrativa se proto mohla rozhodnout snížit strategické ztráty svého předchůdce tím, že by Arménii „přenechala“ Turecku a Ázerbájdžánu, což by napravilo problematické vztahy, které s oběma zdědil. Na oplátku by USA mohly požádat, pokud by se naskytla příležitost, aby vůči Rusku zaujaly tvrdší postoj s vědomím, že ani jeden z nich ho nebude projevovat sankčně, protože by to poškodilo jejich vlastní ekonomiky, ale s nadějí, že se v budoucnu vyvine situace, která poslouží jako záminka k eskalaci politického napětí.

Středně postavení úředníci by do takových rozhovorů nebyli zasvěceni, ale výše zmíněná spekulativní žádost se k nim mohla dostat od jejich nadřízených, z nichž někteří mohli naznačovat státní souhlas s přehnanou reakcí na jakoukoli nahodilou „příležitost“. Tato posloupnost událostí by mohla Alijevovi umožnit svou roli v událostech v rámci dohody o deeskalaci s Putinem „věrohodně popřít“. Celým účelem této šarády by mohlo být signalizovat Rusku, že se v širším regionu formuje nový řád.

Jak již bylo vysvětleno, tento příkaz by mohl být vydán Tureckem, podle kterého by si Ankara a Baku podřídily Arménii jako svůj společný protektorát, načež by zefektivnily vojenskou logistiku na jejím území a proměnily „Organizaci turkických států“ (OTS) ve významnou sílu podél celého jižního okraje Ruska. Aby bylo jasno, OTS není kontrolována Západem, ale její turecký vůdce a stále rovnocennější ázerbájdžánský partner by v tomto scénáři stále mohli strategickou agendu Západu vůči Rusku prosazovat autonomně.

Stejně jako mají nespolehlivou vojenskou logistiku pro Arménii USA a Francie, tak ji má i Rusko, takže by mohlo mít potíže s odrazením ázerbájdžánské (turecké?) invazeČesky do svého nominálního, ale svéhlavého spojence v CSTO, pokud Baku (a Ankara?) jejich nejnovějších nepokojů využije (například pádu premiéra Nikola Pašinjana). Navíc nejoptimálnější větev Severojižního dopravního koridoruČesky (NSTC) vede přes Ázerbájdžán, což by ji mohlo zablokovat, pokud Rusko podnikne rozhodné kroky na obranu Arménie (jakkoli omezené kvůli speciální operaci).

Aby bylo jasno, Rusko nemá v úmyslu bojovat s Ázerbájdžánem, ale přehnaná reakce Ázerbájdžánu na nedávný policejní zásah v Jekatěrinburgu by mohla být trikem, jak preventivně vytvořit dojem, pokud Moskva nepodnikne rozhodné kroky k odstrašení Baku v případě zhoršení regionálního napětí ohledně Arménie, že Rusko v důsledku „ustoupilo“. Nebýt tohoto zásahu, možná by byla využita nebo vymyšlena nějaká jiná záminka, ale pointa je, že Rusko a Ázerbájdžán mají naprosto odlišné vize geopolitické budoucnosti Arménie.

Tatáž budoucnost je, jak bylo popsáno, klíčová pro budoucnost širšího regionu, ale Rusko má omezené prostředky k ovlivňování průběhu událostí kvůli své komplexní strategické vzájemné závislosti s Ázerbájdžánem ve vztahu k NSTC a své pochopitelné vojenské prioritizaci speciální vojenské operace. Předchozí omezení jsou zřejmá a Alijev (a ErdoganČesky?) se možná chystají jich využít, povzbuzeni údajným ruským neúspěchem v Sýrii po Asadově páduČesky.

Ázerbájdžán si je vědom své nezastupitelné role v posilování vzestupu spojeneckého Turecka jako euroasijské velmoci, závislého na podřízení Arménie, aby následně zefektivnilo vojenskou logistiku OTS mezi Malou Asií a Střední Asií přes Jižní Kavkaz. Pokud Alijev dospěl k přesvědčení, že jeho země má světlejší budoucnost jako součást regionálního řádu vedeného Tureckem namísto Ruskem, zejména pokud, jak se spekulovalo, s tím USA signalizovaly souhlas, pak dává přehnaná reakce Baku na nedávné události větší smysl.

Moskvou zprostředkované arménsko-ázerbájdžánské příměří z listopadu 2020 požaduje vytvoření Ruskem kontrolovaného koridoruČesky přes jižní arménskou provincii Sjunik, který Baku nazývá „Zangezurský koridor“, pro propojení obou částí Ázerbájdžánu. Pašinjan to dosud odmítal provést kvůli tlaku Západu a západní arménské diaspory, ale pokud by se Trump rozhodl „dát“ Arménii místo toho Ázerbájdžánu a Turecku, pak by to udělat mohl, ale až poté, až z této trasy vytlačí Rusko.

Ruská kontrola by zabránila Turecku v zefektivnění vojenské logistiky do Střední Asie tímto koridorem s cílem nahradit ruský vliv svým vlastním v rámci velké strategické mocenské hry, která se autonomně shodne se západní agendou v klíčovém eurasijském Heartlandu. Ázerbájdžán (a Turecko?) by proto mohly napadnout Sjunik, pokud jejich předpokládaný klient Pašinjan buď změní názor na vytlačení Ruska, nebo dříve, než v případě jeho pádu pozve nová vláda Rusko.

Důsledky toho, že by Turecko v rámci kterékoli z těchto sledů událostí získalo neomezený vojenský přístup do Střední Asie, by mohly být pro Rusko katastrofální, protože jeho vliv v této oblasti již zpochybňuje Turecko, EUČesky a dokonce i Spojené království, které právě podepsalo dvouletou vojenskou dohodu s KazachstánemČesky. Tato země, se kterou Rusko sdílí nejdelší pozemní hranici na světě, se, jak bylo v létě 2023 zhodnoceno zdeČesky, přiklání k Západu a tento znepokojivý trend by se v takovém případě mohl snadno zrychlit.

Vzhledem k těmto poznatkům by nejnovější problémy v rusko-ázerbájdžánských vztazích mohly být součástí turecko-americké mocenské hry, na které se Trump mohl s Erdoganem dohodnout a Alijev se k ní později přidal, ale stále by mohl mít pochybnosti. To by vysvětlovalo jeho „věrohodně popiratelnou“ roli v přehnané reakci Ázerbájdžánu na nedávné události. Pokud by tato mocenská hra byla dotažena do konce, mohl by Ázerbájdžán časem riskovat, že se stane mladším partnerem Turecka, čemuž se Turecko dosud snažilo předejít svou politikou mnohostrannosti.

Pokud tomu tak je, pak by pro Putina nemuselo být příliš pozdě tomuto scénáři zabránit, pokud se mu podaří přesvědčit Alijeva, že Ázerbájdžán má světlejší budoucnost jako součást jiného regionálního řádu, který by se soustředil na pokračování rusko-tureckého vyvažování Ázerbájdžánu namísto na podporu vzestupu Turecka. NSTC by v tomto paradigmatu mohla hrát prominentní roli, ale problém je v tom, že vztahy Ázerbájdžánu s Íránem a Indií jsou v současné době velmi napjaté, takže aby k tomu došlo, musel by v budoucnu zprostředkovat sblížení.

Každopádně jde o to, že je předčasné předpokládat, že nejnovější problém v rusko-ázerbájdžánských vztazích je novým normálem, nebo že by mohl dokonce předcházet zdánlivě nevyhnutelné krizi, ačkoli obě možnosti jsou nicméně věrohodné a Kreml by je měl pro jistotu brát vážně. V nejlepším případě by se Alijev a Putin brzy telefonicky spojili, aby smírně vyřešili problémy, které jejich vztahy náhle narušily, jinak by to nejhorší mohlo teprve přijít a mohlo by to být nevýhodné pro oba.

Andrew Korybko (*1988) je americký politolog sídlící v Moskvě, novinář a pravidelný přispěvatel do několika online časopisů, a také člen odborné rady Institutu strategických studií a předpovědí na Univerzitě lidového přátelství Ruska. Specializuje se vztah mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí One Belt One Road konektivity New Silk Road a hybridní válkou a na globální systémový přechod k multipolaritě. Mezi jeho další oblasti zájmu patří taktika změny režimu, barevné revoluce a nekonvenční válčení. Jeho kniha „Hybrid Wars: The Indirect Adaptive Approach To Regime ChangeČesky“ (Hybridní války: nepřímý adaptivní přístup ke změnám režimu, 2015) rozsáhle analyzuje situaci v Sýrii a na Ukrajině a tvrdí, že představují nový model strategické války vedené USA. Mimo vlastního SubstackuČesky publikuje na řadě analytických serverů jako Sputnik InternationalČesky, Global ResearchČesky či Modern DiplomacyČesky a také na Disputu.