Tři fronty novodobé studené války

Obrázek: CWii (CC BY-SA 3.0) via Wikimedia Commons

Studená válka ve 20. století byla v podstatě geopolitickou konfrontací mezi vedoucí světovou thalassokracií[1] a vrcholnou kontinentální tellurokracií[2]. V rámci tohoto bipolárního uspořádání soupeřila západní námořní velmoc Spojených států s euroasijskou pozemní velmocí Sovětského svazu o globální hegemonii. V tomto soupeření odrazovalo od přímé jaderné výměny mezi oběma supervelmocemi riziko apokalyptického Armagedonu.

Epicentrem střetu byla Evropa, a přestože napětí bylo – z větší části – udržováno na bodu mrazu prostřednictvím rozdělení sfér vlivu, vzájemná nevraživost mezi NATO a Varšavskou smlouvou nikdy neutichla. Jak Washington, tak Moskva pochopily, že jejich spor musí být řízen, aby bylo zaručeno zachování strategické stability. Přesto proti sobě Američané a Sověti na periferiích „třetího světa“ bojovali, obvykle prostřednictvím svých zpravodajských služeb a zástupných sil. V tomto nekonvenčním konfliktu CIA a KGB řídily převraty, cílené atentáty, špionáž, tajné mise, psychologické operace, diplomatické intriky, občanské války, vznik ozbrojených milicí a nejrůznější „aktivní opatření“ v místech, jako je Blízký východ, subsaharská Afrika, Asie, Latinská Amerika a Karibik. Neúspěch kdekoli znamenal neúspěch všude, což vyžadovalo odplatu. Ve zvláště sporných místech – jako byla Korea, Vietnam a Afghánistán – zasahovaly velmoci přímo, ale to byla spíše výjimka než pravidlo. Tento víceméně vyvážený poměr sil existoval až do rozpadu SSSR. Jak známo, tento antagonismus byl podložen nejen neslučitelnými zájmy, ale také protichůdnými ideologickými modely politické ekonomie.

Konec studené války přinesl pomíjivé unipolární uspořádání. V rámci „Pax Americana“ se nadšení intelektuálové a politici domnívali, že liberální demokracie, řád založený na pravidlech, volný trh a západní pojetí lidských práv budou vzkvétat v globálním měřítku. Tuto iluzi však zastínil neúprosný běh dějin. Druhá „dvacetiletá krize“Česky rozpoutala chaos, anarchii, nejistotu, krveprolití, věčné války a neortodoxní formy konfliktů. Několik regionů a států bylo pohlceno tektonickými otřesy následného zmatku a komplexní vzájemná závislost podnítila nárůst hrozeb spojených s vyhlídkami na nátlak, rozvrat, podřízení a dobytí. Pod vlivem tohoto zlověstného Zeitgeistu[3] se znovu aktivoval přízrak strategického soupeření mezi velmocemi status quo a revizionistickými velmocemi.

Přesto tato epizoda nemusí nutně znamenat odvetu. Je to něco mnohem nepředvídatelnějšího, složitějšího a nebezpečnějšího. V dnešním stále více multipolárním mezinárodním systému existují tři hlavní fronty, na nichž se v dohledné době může změnit globální rovnováha moci. Na každé z nich se o zbytky unipolárního přetlaku perou asertivní státy.

Východní Evropa a postsovětský prostor

Pro ruskou státnost bylo rozpuštění Varšavské smlouvy a pád Sovětského svazu katastrofální, protože Moskva ztratila obranné nárazníky, které chránily srdce evropského Ruska. Bez strategické hloubky by hlavní politická a ekonomická nervová centra ruského státu byla neustále vystavena potenciálně nepřátelským silám. Rozpad bývalé Jugoslávie, rozšíření NATO na východ a vypuknutí „barevných revolucí“, které Washington a Brusel zorganizovaly jako operace na změnu režimu v klíčových postsovětských státech, byly z pohledu Kremlu vnímány jako hluboce agresivní kroky, které ohrožovaly ruskou národní bezpečnost. Dřívější očekávání Ruska, že se připojí ke kolektivnímu Západu jako ke staršímu partnerovi, byla realitou vyvrácena. S tím, jak vnímání obklíčení rostlo, cítilo Rusko potřebu vrátit úder. Ruská snaha zvrátit situaci se projevuje použitím vojenské síly – v místech, jako je Gruzie, Kazachstán a Ukrajina -, ale zahrnuje také složky jako chřestění jadernými zbraněmi a hybridní válka. Všestranný ruský arzenál zahrnuje také esoterické řemeslo tajných operací, maskirovku, užití dodávek energie jako zbraně, infiltraci, kybernetické útoky, multiplikátory asymetrické síly a inovativní taktiky agitační propagandy.

Ačkoli se Rusko chová jako asertivní (a často dravá) velmoc, jeho cíle jsou omezené. I kdyby si Moskva chtěla Evropu vojensky podmanit, nemá k tomu politický apetit ani materiální možnosti. Představa, že ruské tanky překonají Fuldskou bránu[4] nebo dokonce Varšavu, je mimo realitu. Kreml místo toho hodlá dosáhnout regionální hegemonie v takzvaném „blízkém zahraničí“ – ve východní Evropě, Pobaltí, Zakavkazsku a Střední Asii – a poté překreslit architekturu evropské bezpečnosti tak, aby sloužila ruským národním zájmům. Tyto snahy jsou nesené především obrannou logikou, protože jsou motivovány potřebou čelit strachu z obklíčení.

Oživení ruské novobyzantské imperiální tradice pod vládou jestřábích siloviků však také sehrálo klíčovou roli v potřebě omezit americkou geopolitickou projekci ve východní Evropě a postsovětském prostoru. Kromě toho se Rusko hodlá také postavit do pozice civilizačního a ideologického pólu, jehož hodnoty, tradice a světonázor neodrážejí postmoderní kosmopolitní doktríny hlásané ve Washingtonu, Bruselu a Davosu. Dávno pryč jsou doby, kdy se Petr Veliký snažil přetvořit profil Ruska v souladu s evropskými standardy. V současnosti se jeho stěžejní trajektorie směrem na Východ nese v duchu geopolitických teorií formulovaných Jevgenijem Primakovem a Alexandrem Duginem.

V tomto kontextu byla invaze na Ukrajinu nebezpečným aktem zoufalství v důsledku konečného neúspěchu ruské rozvědky změnit strategickou orientaci Kyjeva měkčími prostředky. Američanům invaze nabídla příležitost oslabit ruskou sílu bez přímého vojenského angažmá. Fakta na místě a bilance odhodlání naznačují, že Rusko je zřejmě odhodláno zvítězit v konfliktu, který považuje za existenční, i když to s sebou nese vysoké náklady a rizika. Rusku se dokonce podařilo odvrátit a překonat dopad západních trestních hospodářských sankcí. Nicméně i kdyby byl výsledek pohraničního konfliktu pro Moskvu nějak příznivý (rozdělení Ukrajiny, její podřízení nebo její likvidace jako funkčního národního státu), asymetrická strategická soutěž pravděpodobně neustane. Jedním z důvodů je skutečnost, že Washington byl vždy znepokojen úzkými vazbami mezi Moskvou a Berlínem. Kombinace ruských přírodních zdrojů, zbraní hromadného ničení, lidské síly a zpravodajských informací a německého bohatství, průmyslu a technologií by pro USA představovala obrovskou výzvu. Rusové zase udělají vše, co je v jejich silách, aby evropské státy od gravitační síly NATO oddělili a oslabili tak americké strategické sevření na evropském okraji. Nyní, když Moskva překročila Rubikon, jsou kostky vrženy.

Přesto, protože Rusko nemůže USA jako uchazeče o hegemonii předstihnout, vyjednané řešení – zahrnující pragmatické kompromisy – by snad mohlo zajistit rozumný modus vivendi. Koneckonců má Washington na mušce mnohem mocnější nepřátele.

Velký Blízký východ

Blízký východ jako region na křižovatce imperiálních snah a obchodních cest byl v minulosti magnetem, který přitahoval angažmá mimoregionálních mocností. Svou nadvládu se však snažily prosadit i mocné místní státy. V tomto ohledu si Persie vytvořila organickou imperiální tradici již od dob Achaimenovců. Staří Peršané bojovali proti Řekům, Římanům a Byzanci. Později vzestup evropských říší a vnitřní problémy Persii odsunuly do pozadí jako nevýznamný stát. Írán například nehrál žádnou významnou aktivní roli v takzvané „Velké hře“, v níž Britové a Rusové bojovali o geopolitickou kontrolu nad středoasijskými koridory. Ve 20. století se s Íránem zacházelo jako se zapadákovem, jehož význam byl dán pouze bohatými nalezišti ropy. Svržení nacionalistického premiéra Mohammeda Mossadegha na počátku studené války ze strany CIA vyvolalo značnou nelibost obyvatelstva. Poté Írán – spolu s Tureckem a Izraelem – fungoval jako nositel amerického vlivu v regionu a strategická protiváha arabských států podporovaných Sověty. Náhlé vypuknutí islámské revoluce však pravidla hry změnilo. Nový režim byl vnímán jako nepředvídatelná divoká karta, která podněcovala strategické obavy v sousedních státech i mimo ně. Američané proto vyzbrojili obě strany íránsko-irácké války s očekáváním, že se navzájem vykrvácí. Stručně řečeno, Washington a Teherán čekají, aby si vyřídily účty.

Je ironií, že vojenské intervence USA v Afghánistánu a Iráku poskytly Teheránu cennou příležitost, kterou stojí za to využít k dosažení regionální hegemonie. Následný chaos se ukázal být pro Írán prostředkaem, který mu umožnil rozšířit práh jeho působnosti v podmínkách utvářených sektářským krveprolitím a četným mocenským vakuem. Od té doby investovali Íránci mnoho prostředků do rozvoje „šíitského půlměsíce“ jako geopolitického projektu pod kontrolou TeheránuČesky. Plán po všech stránkách postupuje. Díky strategické péči o podobně smýšlející nestátní milice (jako je Hizballáh, Hamás, Hútíové a zaniklá Mahdího armáda), partnerství s místními spojenci (jako je Sýrie pod vládou alavitů), hrozbě zablokování námořní dopravy přes Hormuzský průliv a know-how jednotek Quds v oblasti nepravidelné války je íránský vliv cítit v Levantu, Mezopotámii, na Arabském poloostrově, v Perském zálivu a Střední Asii. Íránu se podařilo ohrozit Saúdskou Arábii a Izrael – obě země jsou pevně v orbitu zahraničněpolitické agendy Washingtonu -, zasáhnout cíle USA v regionu a podnítit „lidové nepokoje“. Íránci ovládají umění hrát si s ohněm, aniž by se sami spálili. Zajímavé je, že je tato snaha o regionální hegemonii ospravedlňována ideologickými tvrzeními inspirovanými „protiimperialistickým odporem“ a praporem šíitského mesiášského zápalu.

Plány Teheránu však nezůstaly bez odezvy. Ve skutečnosti se režim setkal s tvrdým odporem Washingtonu, Jeruzaléma, Rijádu a dokonce i sunnitských džihádistických sil, jako je takzvaný „Islámský stát“. K přímému vojenskému střetu zatím nedošlo, ale zlověstný přízrak války pronásleduje celý region, protože zastřešující důsledky izraelsko-hamaské války se šíříČesky jako požár. V důsledku neochvějné podpory Izraele vojenský a politický dopad těchto nepřátelských akcí již zatahuje (nevědomky?) do boje Spojené státy jako spolubojovníka. Tento konflikt nízké intenzity se stupňuje, a pokud se jeho řetězová reakce vymkne kontrole, může zažehnout skutečnou kinetickou válku.

Dochází k diplomatickým pokusům Západu usnadnit détente[5] s Íránem, stejně jako k nepřátelským akcím – zahájeným Washingtonem a Jeruzalémem -, jejichž cílem je podkopat ambice Teheránu nebo dokonce vyvolat změnu režimu. Ani cukr, ani bič však Íránce nepřesvědčily, aby se vzdali své ochoty přetvořit regionální rovnováhu sil nebo se vzdali svého jaderného programu, který by jim umožnil dosáhnout strategické parity vůči Izraelcům. Ve skutečnosti to vypadá, že Íránci sázky zvyšují. Tvrdá izraelská odvetná kampaň proti Hamásu a její ohlas v celém muslimském arabském světě Teheránu nabízí další příležitost k prosazování svých zájmů a také k zasévání neshod jako způsobu oslabení svých nepřátel.

Indopacifik

Čínu lze spíše než za národní stát považovat za historickou říši, jejíž prosperita, civilizační úspěchy, inovace a kulturní prestiž byly proslulé po mnoho tisíciletí. Jako taková ovlivňovala Dálný východ, Střední Asii a Indočínu. V 19. a 20. století však „Říše středu“ prošla řadou ponížení v důsledku vnitřních problémů, stagnace a zahraniční agrese, které se dopustily Velká Británie, Japonsko a Rusko. Navíc přinesla příliš horlivá ideologická politika po čínské občanské válce – včetně „velkého skoku vpřed“ a „kulturní revoluce“ – pro čínské národní zájmy  kontraproduktivní výsledky. Trvalý dopad těchto neúspěchů se podařilo zvrátit až po zavedení pragmatických reforem, které v 80. letech provedl Deng Xiaoping.

Na druhou stranu prorokoval generál Karl HaushoferČesky, že indicko-pacifický oceánský Grossraum[6] má potenciál stát se v dlouhodobém horizontu jedním z hlavních světových center geopolitické gravitace. Naplnění této vyhlídky se po drtivé porážce císařského Japonska ve 2. světové válce nezdálo pravděpodobné. Předpověď „asijského století“Česky se však postupně naplňuje. Během studené války probíhaly vojenské konflikty na Korejském poloostrově a v jihovýchodní Asii. Američané zase vytvořili silnou přítomnost na strategických místech v celém asijském regionu, včetně Japonska, Filipín, Jižní Koreje a Thajska. Rovnováha sil se také změnila po čínsko-sovětském rozkolu a následném příklonu Pekingu k USA, který zosnovali Henry Kissinger a Čou En-laj. Kromě toho zvýšil prudký vzestup pozdní industrializace v různých asijských ekonomikách strategický význam regionu. Během jedné generace dosáhla Čína – prostřednictvím modelu státem řízeného kapitalismu – takového stupně hospodářského rozvoje, který zvýšil její národní moc v oblasti vyspělého průmyslu, technologických inovací, obchodu, financí a měnových záležitostí. Výsledky jsou působivé. Čína má druhý největší HDP na světě. Čínské společnosti světové úrovně vyrábějí nejmodernější výrobky vyvážené na nespočet spotřebitelských trhů. Čína hraje v mezinárodní hospodářské výměně bezkonkurenční roli. Má největší devizové rezervy na světě. V neposlední řadě je známkou rostoucího vlivu a bohatství také rostoucí internacionalizace čínského jüanu (CNY) jako menší rezervní měny. Dengovy výroky o slávě bohatého národa potvrdila realita.

Současně se znovu probudila asertivita geopolitické projekce Říše středu. Na rozdíl od omezení Ruska a Íránu jako aspirujících behemotů má Čína již schopnost působit v plném spektru jako rovnocenný konkurent USA. To, o co Čína v současné době usiluje, však není globální hegemonie, ale regionální hegemonie v Asii podobným způsobem, jako tomu bylo v době Monroeovy doktríny, kdy se USA snažily zaujmout pozici dominantní mocnosti na americké polokouli.

Ačkoli Čína vystupuje jako revizionistická mocnost, nehodlá se spoléhat na vojenskou sílu, aby stávající status quo zvrátila. Koneckonců chválí klasické čínské strategické myšlení moudrost vítězství bez boje. Slib Pekingu, že jeho vzestup bude mírový, neznamená, že bude bez třecích ploch nebo harmonický, pouze žena svém „dlouhém pochodu“ k velmocenskému statusu dává přednost trajektorii nevyžadující tvrdou sílu. Říše středu místo toho využívá neomerkantilistické strategie ekonomické státnosti, aby se stala základním kamenem rozsáhlé sítě překrývajících se hospodářských výměn, které sahají od Pyrenejského poloostrova až po Korejský poloostrov a dále. S příslibem výhodných obchodních příležitostí, rozvoje, investic, úvěrů a obchodu hodlá Čína spíše pohlcovat trhyČesky než dobývat kolonie. Hotovost je králem, a to nejen jako peníze, ale také jako politický nástroj, který slouží národním zájmům. V tomto kontextu je třeba chápat vytváření multilaterálních projektů v čele s Čínou – jako je iniciativa Pásmo a cesta, Asijská banka pro investice do infrastrukturyČesky a regionální komplexní ekonomická partnerství. Peking vytváří základy pro rozvoj paralelního systému mezinárodního ekonomického řízení, který je mimo kontrolu západních mocností. Říše středu si pro upevnění regionálního uspořádání představuje Velkou euroasijskou sféru společné prosperity, v níž je první mezi rovnými.

Přestože Čína nechce vyvolávat ducha období Válčících států, Peking posiluje své vojenské schopnosti pro případ, že by bylo nutné připravit se na konfrontaci. Modernizace počítá s rozvojem oceánského námořnictva schopného znemožnit Američanům omezení přístupu Číny k mezinárodním vodním cestám. V mezinárodním systému s nulovým součtem motivuje vzestup Číny strategické obavy jak ve Washingtonu, tak v několika regionálních hlavních městech. Nepřekvapuje, že stávající koalice – jako je Five Eyes[7] – jsou přetvářeny a vytvářeny nové – AUKUS, Quad – s cílem zadržet konvenční a nekonvenční snahu Číny o Lebensraum[8] v Asii. Konflikt v Asii se zatím neobjevil, protože dosud nebyla překročena žádná červená linie. Nicméně napětí zůstává vysoké a koexistence mnoha hráčů s neslučitelnými zájmy je pro regionální stabilitu problematická. Sotva před několika lety se indičtí a čínští vojáci při pohraniční potyčce navzájem zabíjeli klacky a kameny. Společně s trendy, jako je vojenské posilování Severní Koreje, remilitarizace JaponskaČesky, doutnající obchodní válka mezi USA a Čínou, měnící se regionální geopolitické uspořádání, hrozba militantního islamismu ve Střední Asii, sporný status Tchaj-wanu a námořní spory Pekingu s Manilou a Tokiem o kontrolu ostrovních poloh, ukazují problematickým směrem. Za těchto podmínek je perspektivní střet mezi Čínou jako rostoucím vyzyvatelem a USA jako upadajícím a obklíčeným hegemonem mimořádně nebezpečný. V tuto chvíli není známo, zda Peking a Washington dokážou odvrátit příslovečnou Thukydidovu past[9].

Závěrečné poznámky

Na rozdíl od své předchůdkyně není Studená válka 2.0 bipolární konfrontací, v níž se oba hráči snaží navzájem se porazit. Místo toho jde o trojí multipolární strategickou šachovnici. V každé ze soupeřících arén čelí USA – jako status quo mocnost se zbytkem unipolárních nároků – a její příslušní spojenci asertivní výzvě revizionistických velmocí, které se snaží stávající poměr sil ve svých regionech přetvořit. Zdá se, že Čína, Rusko a Írán jsou odhodlány zvrátit „Pax Americana“ v indo-pacifickém prostoru, postsovětském prostoru a na velkém Blízkém východě. Tato zpětná reakce potvrzuje předpovědi Kennetha Waltze o unipolaritě jako nepřirozeném, sebezničujícím a neudržitelném modelu světového řádu. Ironickým zvratem osudu je, že právě snaha o zmrazení dějin je tím, co pohání neosobní síly, které jejich dynamický vývoj urychlují.

V nebezpečné a složité éře trojí „velké hry“ je třeba se vyvarovat přílišného zjednodušování. Bylo by analyticky mylné předpokládat, že Čína, Rusko a Írán jsou strategickými spojenci, kteří své mistrovské tahy na každém kroku koordinují. Přestože tyto tři země ve svém okolí americkou moc zpochybňují, jejich národní zájmy nejsou zcela v souladu a jejich vzájemné vazby jsou často transakční. Stejně tak je jejich revizionismus selektivní. Čína je revizionistickou mocností v Asii, ale ne v Evropě. Rusko je revizionistické v okolí svého geopolitického perimetru, ale ne ve východní Asii.

Na druhé straně je nepravděpodobné, že by Washington v kterémkoli ze tří divadel angažovanosti ustoupil nebo přistoupil na kompromis. Ve skutečnosti to vypadá, že Američané spoléhají na ofenzivní opatření navržená s očekáváním, že následná entropie svrhne geopolitické projekty jejich rivalů v Pekingu, Moskvě a Teheránu. Koneckonců, zatímco USA mohou přežít jako velmoc, i když ztratí hegemonii, přímý dopad vzniklého rozvratu ponesou regionální spojenci Washingtonu. V důsledku své geopolitické pozice – chráněné vzdáleností a největším světovým oceánem – mají USA pravděpodobně pocit, že si mohou agresivní přístup na třech frontách současně dovolit, ale neexistuje žádná záruka, že tato politika povede k úspěchu. USA mají nad svými třemi euroasijskými nepřáteli relativní převahu, ale stejně tak ji měly Athény, když byly v peloponéské válce poraženy Spartou. Ve skutečnosti se euroasijské mocnosti nesnaží USA napadnout nebo zničit, jejich strategickou koncovkou je jejich unipolární plány přelstít a vyšachovat.

Svět je svědkem nové studené války vedené v multipolárním prostředí. Výsledek zůstává nejasný. Současná strategická soutěž je nestabilní nejen kvůli pluralitě hráčů, ale také proto, že se v ní prolínají přízraky konvenční války, jaderné hrozby a využívání nevojenských vektorů projekce moci. Navíc, ačkoli se tento spor soustředí především na euroasijskou pevninu, územní horizont svých původních epicenter přesahuje. Například čínská obchodní projekce je silná v Latinské Americe a Rusko získalo několik předmostí v Africe. Jinými slovy, soupeření se odehrává v sekundárních bojových prostorech. Kromě toho dochází k určitému překrývání. Například Severní Korea i Írán poskytují zbraně a materiální podporu ruskému válečnému úsilí na východní Ukrajině. Zajímavým důsledkem těchto geopolitických turbulencí je, že poskytnou strategické rozptýlení a příležitosti, takže střední mocnostiČesky – jako Brazílie, Indie Mexiko, Jihoafrická republika, Turecko – mohou jednat stále sebevědoměji, aniž by se musely rozhodovat pro jednu stranu.

Nápis na zdi[10] varuje, že kombinace tří paralelních strategických střetů může přinést katastrofální výsledky. Mezitím teplota stoupá a kritického bodu varu bude dosaženo spíše dříve než později, pokud nebudou uzavřeny střízlivé diplomatické dohody jako záruky, že bude vleklé soupeření  zvládnuto tak, aby nedošlo ke zhroucení systémové strategické stability. Machiavellistická moudrost učí, že je lepší spoléhat na ctnost než na zrádné výkyvy osudu. Koneckonců v umění státníka je odstrašení a amorální faustovské pakty lepší než války, kterým se lze vyhnout a které jsou motivovány maximalistickými aspiracemi, setrvačností nebo svatouškovskými ideologiemi. Čas se krátí.