Esej Blowback in the African Coup Belt vyšel na serveru Mises Institute 11. května 2024
Počínaje rokem 2020 to v Africe začalo být divné pro ty, kdo věděli, co mají hledat. Normálně o převratech v Africe není co psát. Ale počínaje rokem 2020 jsme viděli, jak se šest zemí během pouhých tří let obrátilo proruským směrem. Jednotlivě byly kuriozitou. Dohromady tato míra obratu předčila i ty nejoptimističtější neokonzervativní ambice ohledně změn režimů na Blízkém východě ve prospěch Spojených států. Generál Wesley Clark shrnul: „Během pěti let vyřadíme sedm zemí, počínaje Irákem a poté Sýrií, Libanonem, Libyí, Somálskem, Súdánem a nakonec Íránem.
Čtvrtá země, Libye, je místem, kde náš příběh začíná.
Muammar Kaddáfí a problém likvidace
V roce 2011 USA a Severoatlantická aliance svrhly režim Muammara Kaddáfího. Chtěly to udělat už dlouho. Skutečný kosmopolita Kaddáfí poskytoval právníky, zbraně a peníze černým nacionalistům v Jižní Africe, palestinským nacionalistům v Tunisku, irským nacionalistům na Britských ostrovech, bílým nacionalistům v Kanadě a arménským nacionalistům v Turecku. Jedinou ideologií, pro kterou Bratr Vůdce a průvodce revoluce neměl trpělivost ani toleranci, byl radikální islámský salafistický džihádismus. V březnu 1998 byla Libye první zemí, která žádala Interpol o zatykač na Usámu bin Ládina. Žádost nevyvolala žádnou pozornost ani akci. O pět měsíců později Al-Káida bombardovala ambasády USA v Keni a Tanzanii a zabila 224 lidí.
V září 2001 řekl prezident George W. Bush KongresuČesky, že „každý národ, každý region musí nyní učinit rozhodnutí. Buď jsi s námi, nebo jsi s teroristy“. Kaddáfí nabídku USA přijal a pod dohledem Organizace spojených národů demontoval svůj program zbraní hromadného ničení. Vyplatil více než 1 miliardu dolarů na reparacích obětem terorismu, aby byl vyškrtnut ze seznamu státních sponzorů teroru. V roce 2008 budoucí velvyslanec USA v Libyi (a oběť na velvyslanectví v Benghází) J. Christopher Stephens oznámilČesky, že „Libye je ve válce proti terorismu silným partnerem a spolupráce v oblasti styčných kanálů je vynikající“.
Kaddáfí byl velmi podezřívavý vůči občanům, kteří se rozhodli připojit se ke statečným mudžahedínským bojovníkům v Afghánistánu, rozsáhle je sledoval a svědomitě je hlásil jiným zpravodajským agenturám, kdykoli to bylo možné. V jednom obzvláště obscénním případě byl vězeň z Guantánama jménem Abu Sufian Ibrahim Ahmed Hamuda bin Qumu na místě, kde vedl saláfskou džihádistickou skupinu „Suporters of Sharia“. Zatímco jsou stovky mužů drženy na Guantánamu a mučeny bez soudu, USA vědomě propustily toho, koho považovaly za „pravděpodobného člena al-Káidy a člena Africké extremistické sítě“, aby pro ně rozvrátil Libyi. Parlament Spojeného království v retrospektivě svržení Libye později připustil: „Možnost, že by se militantní extremistické skupiny pokusily z povstání těžit, by neměla být záležitostí zpětného pohledu. Libyjské spojení s nadnárodními militantními extremistickými skupinami bylo známo již před rokem 2011, protože se mnoho Libyjců účastnilo povstání v Iráku a v Afghánistánu s al-Káidou„.
Kaddáfí vydal řadu hrozivých varování, co by se stalo, kdyby zemřel:
Libye hraje zásadní roli v regionálním a světovém míru, řekl v rozhovoru pro televizní stanici France 24. Jsme důležitým partnerem v boji proti Al-Káidě.
Existují miliony černochů, kteří by mohli přijít do Středozemního moře, aby přešli do Francie a Itálie, a Libye hraje roli v bezpečnosti ve Středozemním moři.
Saif Kaddáfí rovněž varoval: „Libye se může stát Somálskem severní Afriky, Středozemního moře. Uvidíte piráty na Sicílii, na Krétě, na Lampeduse. Uvidíte miliony nelegálních přistěhovalců. Doprovázet je bude teror.“ Zatímco Středomoří oživení výslovného pirátství nezaznamenalo, byly Kaddáfího předpovědi jinak správné, ne-li konzervativní.
Během pěti let američtí vojenští představitelé otevřeně připustiliČesky, že Libye je zhroucený stát. V únoru 2015 International Crisis Group varovala: „Na současné trajektorii není nejpravděpodobnější střednědobou vyhlídkou triumf jedné strany, ale že se rozšíří soupeřící místní válečníci a radikální skupiny, zhroutí se to, co zbyde ze státních institucí, finanční rezervy . . . budou vyčerpány a strádání obyčejných Libyjců vzroste exponenciálně.“
Jak bylo předpovězeno, nahrnuly se miliony černochů na libyjské pobřeží Středozemního moře, aby přešly do Francie a Itálie. Mnoho z nich bylo bito, znásilňováno a trpělo hladem v tom, co Dětský fond OSN nazývalČesky „živými pekelnými dírami“, nebo dokonce bylo prodáváno na otevřených trzích s otrokyČesky. Na italském ostrově Lampedusa není o třináct let později neslýchané, že by za jedinou noc přistály stovky či tisíce nelegálních afrických migrantů. 22. května 2017, jako manifestaci toho, co bývalý vyšetřovací poradce Výboru pro zahraniční vztahy Senátu Jack Blum nazvalČesky „problémem s likvidací“, se Libyjec Salman Abedi narozený v Manchesteru vrátil ze svého džiháduČesky v Libyi sponzorovaného MI5 a roztrhal se na kusy uprostřed koncertu Ariany Grande. Zabil sebe a dvacet dva dalších z publika složeném převážně z mladých dívek.
Jako druhá fáze „výkopu z ofsajdu“ Hillary Clintonové umožnilo svržení libyjské vlády a drancování jejích arzenálů Ústřední zpravodajské službě nasměrovat zbraně džihádistům do SýrieČesky. Pohroma islámského světa tento příval zbraní také použila k masakrům obyvatel v africké sahelové zóně, zejména v Mali. Po roce 2011 zaznamenaly země v Sahelu desetinásobný až dvacetinásobný nárůstČesky smrtelných islámských teroristických incidentů od skupin jako Boko Haram a Islámský stát, které následovaly po tom, co Vision of Humanity nazývá „džihádizací banditů“.
Francouzská Afrika a série převratů
Po uchopení moci v roce 1969 se v roce 1973 Kaddáfí odhodlal zmocnit se země v bývalé francouzské kolonii Čad na základě starších koloniálních hranic mezi Itálií a Francií. V roce 1979 zasáhla Libye do občanské války v Čadu na straně Goukouni Oueddei. Když Oueddei požadoval stažení libyjských jednotek, stáhla se Libye z nesporných území. Oueddei novou hranici implicitně potvrdil. Francie podpořila Hissène Habrého, aby v roce 1982 převzal vládu. Klíčovou roli při vytlačování libyjských jednotek ze severního Čadu hrál generál Idriss Déby, ale Francie a prezident Habré se obávali jeho rostoucího vlivu a poslali ho do vyhnanství do Súdánu.
Kaddáfí začal podporovat Débyho snahy o vytvoření armády a převzetí Čadu v roce 1990. Když Déby úspěšně převzal moc, bývalí rivalové se rychle spřátelili. Libye se stáhla ze sporného pásma v roce 1994 a obě země uzavřely řadu dohod o bezpečnosti, obchodu a přesídlení uprchlíků. Nejdůležitější je, že tito dva spolu s Nigérií široce spolupracovali jako články řetězu proti islámským militantům. V roce 2021 byl Déby zabit v bitvě proti rebelům financovaným Saúdskou Arábií a podporovaným jednotkami jedné ze tří libyjských konkurenčních revolučních vlád.
Během sbližování se Západem Kaddáfí a italský premiér Silvio Berlusconi podepsali v roce 2008 Smlouvu z Benghází. Itálie se omluvila za kolonialismus a souhlasila s tím, že během dvaceti let zaplatí Libyi na reparacích 5 miliard dolarů. Ještě důležitější je, že Itálie a Evropská unie plně modernizovaly infrastrukturu libyjských pohraničních hlídek, včetně satelitní detekce a společné italsko-libyjské pobřežní hlídky, která tok nelegálních migrantů do Evropy zastavila. Po Kaddáfího smrti a selhání kterékoli libyjské frakce kontrolu upevnit se tato infrastruktura rozpadla na kusy.
V lednu 2019 zahájila italská populistická pravice proti Francii diplomatickou ofenzivuČesky a obvinila její politiku v Africe ze záplavy migrantů. Místopředseda vlády Luigi Di Maio na shromáždění položil otázku: „Pokud dnes lidé opouštějí Afriku, je to proto, že některé evropské země, v čele s Francií, nikdy nepřestaly desítky afrických států kolonizovat?“
Matteo Salvini také řekl:
Jsou země, které bohatství Afriky kradou a Francie je rozhodně jednou z nich. Francie nemá zájem na tom, aby se Libye stala lepším místem. Paříž má zájem převzít kontrolu nad tamní ropou. A jejich zájmy jdou proti italským. Jsem hrdý na to, že vládnu štědré zemi. Nepřijímáme lekce o lidskosti od Francie, natož od Macrona. V posledních letech Francie vrátila tisíce migrantů, včetně žen a dětí. Vrátili je zpátky do Itálie uprostřed noci jako zvířata. Opět si neberu ponaučení z Macrona.
K útoku se připojila budoucí premiérka Giorgia Meloniová, která televiznímu publiku vysvětlilaČesky frank CFA, „koloniální měnu, kterou Francie tiskne pro 14 afrických národů, na něž uplatňuje seigniorage a na základě které zdroje těchto národů využívá“. S obrázkem dítěte na dně zlatého dolu v Burkině Faso dospěla k závěru, že „řešením není přivádět Afričany do Evropy, řešením je osvobodit Afriku od určitých Evropanů, kteří ji využívají“.
Na její obranu, frank CFA byl historicky méně inflační než měny v sousedních afrických zemích. Přesto tentokrát nebylo zcela nespravedlivé a ahistorické označit Francii za zvláště neschopnou. Bývalé francouzské kolonie si ve srovnání s kolonií jiných koloniálních mocností vedly neobvykle špatně. Od de jure dekolonizace v roce 1960 až do konce studené války zahájila Francie do svých bývalých afrických kolonií přes sto vojenských výprav. Po studené válce se více než tři čtvrtiny převratů v subsaharské Africe odehrály v bývalých francouzských koloniích.
Nejhůře byly vlnou islámského teroru zasaženy Mali, Burkina Faso a Niger. Na hranici mezi těmito třemi zeměmi se rozkládá „Islámský stát Velké Sahary“. Po opakovaných selháních vlád podporovaných Francií při vytlačování povstalců se moci chopily s podporou lidu armády. Vlády v Súdánu, Guinei a Gabonu byly rovněž svrženy a vytvořily souvislý „pás převratů“ táhnoucí se od Súdánu u Rudého moře po Guineu na Atlantiku. 24. března Senegal zvolil za prezidenta Bassirou Diomaye, který slíbil, že země opustí frank CFA.
Rusko, Rusko, Rusko
Nové vojenské vlády Mali, Burkiny Faso a Nigeru vytvořily Alianci sahelských států, přičemž všechny opustily Nigérii ovládané a Západem podporované Hospodářské společenství západoafrických států. Poté oznámili, že francouzští vojáci již nejsou v zemích vítáni a že místo toho uvítají ochranu a výcvik od ruské Wagnerovy skupiny.
Wagner Group byla původně žoldácká společnost, kterou řídil ruský oligarcha Jevgenij Prigožin. V červenci 2023 Rusko uspořádalo summitČesky v Petrohradu, na kterém Putin oznámil, že dluhy různých afrických zemí ve výši 23 miliard dolarů odepíše. Konference byla jedním z posledních vystoupení Jevgenije Prigožina na veřejnosti po jeho neúspěšném puči v červnu 2023 a před jeho náhodnou havárií letadla v srpnu 2023. Wagner v Africe byl přejmenován na Africký sbor, o kterém se říká, že je přímo řízen ruskou vojenskou rozvědkou. Rusko začalo africkým zemím nabízetČesky „balíčky pro přežití režimu“ výměnou za přístup k nerostným zdrojům. Rusko hrozí, že odřízne privilegovaný francouzský přístup k nigerským zásobám uranu, které představují výrobu 12 procent francouzské elektřiny.
USA mají také přímý podíl v podobě dvou základen Africa Command v Nigeru, z nichž výstavba jedné jako zpravodajského centra a odpalovací rampy pro drony Reaper byla dokončena v roce 2019. Základny Agadez a Niamey jsou zásadní pro sledování ve střední Africe. Kromě neznámého počtu zpravodajských agentů je v zemi tisíc amerických vojáků a nová nigerská vláda trvala na tom, že nejsou vítáni. Náměstkyně amerického ministra zahraničí pro Afriku Molly Phee navštívila Niger dvakrát v březnu, ale nigerijská vláda zatím neprojevila žádné známky ústupu.
Po 11. září 2001 plánovali američtí neokonzervativci ovládnout celý Blízký východ a severní Afriku. Místo toho imperiální arogance a otevřená proradnost možná zemi přivedly na cestu ke ztrátě všeho.
Marcel Dumas GautreauČesky je doktorand na Univerzitě George Masona v Severní Virginii, USA. Mezi jeho výzkumné zájmy patří rakouská ekonomika, ekonomika veřejné volby, rozvojová ekonomika a dynamika autoritářských režimů. Zaměřuje se na rozvojové státy: režim, který usiluje o hospodářský růst prostřednictvím cílených intervencí na podporu klíčových průmyslových odvětví, na rozdíl od prosazování všeobecných standardů ekonomického chování.
[PJ]