Co je svoboda řeči? A proč je nesnadné dát jí smysl

Vyloučení některých kategorií lidí z práva být částí obce svobodné řeči je samozřejmým předpokladem každého diskurzivního pole, v každém narážíme na bariéru, kterou mlčky respektují všichni uživatelé „práva vzít si slovo“. I když by dnes většina z nás neřekla „Nemám na mysli katolíky“, ale třeba „nemám na mysli ty, kdo připisují díl viny za válku na Ukrajině unipolární zahraniční politice USA, antisemity, pedofily či šiřitele dezinformací a spikleneckých teorií“. Třídní nepřátelé – obhájci vykořisťovatelských a zotročujících společenských řádů – „nemají žádná práva“, hlásala vládnoucí státostrana za mého mládí.

Sedmatřicetiletý americký veterán odpálil Teslu Cybertruck před Trump Tower v Las Vegas. Ve vzkazu svým potenciálním obětem napsal: „Nebyl to teroristický čin, ale budíček. Američané věnují pozornost pouze pomíjivé podívané a násilí. Jakým lepším způsobem bych měl vyjádřit svůj názor než kouskem s ohňostrojem a výbušninami…“ Je americkou tragédií, že tento voják nenašel „lepší způsob“, jak svým spoluobčanům sdělit, že zrazují jeden z klíčových principů svého národa: pozornost k rozdílu mezi pomíjivými cíli a věčným smyslem lidské existence, úctu k druhé dimenzi lidského života, která dávala tak jedinečný patos slavné preambuli americké Deklarace nezávislosti.

Systém člověku vlkem

„Liberální organizace společnosti se zakládá na myšlence, že máme právo konat cokoli, co nezasahuje do svobody druhého člověka. I když se jedná o nesmírně přitažlivou myšlenku, není jasné, kdo určí hranici, jejímž překročením někdo porušuje naši svobodu. A protože to není automaticky dáno, někdo to musí rozhodnout. A protože jsme za tím účelem nikoho neurčili, v každodenním životě stále zakoušíme, že rozhoduje ten nejsilnější. Neustále zakoušíme, že po slabých se šlape. Spory ohledně přijetí principu vzájemné svobody se nerozhodují podle nějakého abstraktního principu spravedlnosti, nýbrž podle zásady, že pravdu má vždy ten nejsilnější.“

S tímto popisem fungování „reálné liberální demokracie“ by jistě souhlasili například kritici oligarchizace demokracie, ekologičtí aktivisté, zastánci aktivního občanství, obránci práva na spolurozhodování občanů o krajině a městském prostoru; a také ti, kdo vidí největší hrozbu pro demokracii v nerovné směně mezi globálním Severem a globálním Jihem.

Souhlasili by ale i potom, co by se dozvěděli, že jde o úryvek z projevu na univerzitě Bálvanyos „zlopověstného muže Evropské unie“ Viktora Orbána?