Být divákem, a přesto páchat obludnosti

V poslední týdnech jsem četl pozoruhodnou knížku amerického mnicha Thomase Mertona Mystici a zenoví mistři (Barrister a Principal, 2022). Vyloupnu z ní nyní alespoň jednu pasáž, v níž se vrací ke Kierkegaardovi, který popisuje proces nivelizace.

Ten v díle Přítomnost uvádí, že v tomto procesu ztrácí člověk sám sebe. Zříká se postupně své vlastní zkušenosti, intuice i svědomí a ztrácí se v obrovské prázdnotě veřejného mínění… Avšak veřejné mínění je čirá abstrakce, neentita. „Protože veřejnost je tvořena,“ říká Soeren Kierkegaard, „z jednotlivců v okamžiku, když nejsou ničím.“ To znamená, když rezignovali na své svědomí, osobní rozhodnutí, vlastní volbu a odpovědnost a oddali se radosti z toho, že jsou součástí čistého mýtu. A toto mytické bytí myslí za každého a za všechny a koná ty nejhanebnější skutky bez jakéhokoliv zaváhání nebo hanby. A navazuje o kousek dál: „Stále více lidí se bude v budoucnu díky své bezkrevné netečnosti usilovat o to, aby byli ničím… Tento proces bude nutně pokračovat, dokud jako oheň rozdmýchávaný pasátem neobrátí vše v popel.“ A k tomu dodává ještě Merton, že člověk se bezpochyby stále víc podřizuje tomuto procesu, kdy přestává existovat jako jedinec a že je zaměřen především na jednu věc: mentální a sociální gymnastiku, pasivně účasten v amorfní masové veřejnosti a současně od ní vzdálen, v té veřejnosti, v níž jsme všichni diváky, a přesto nějak nevyhnutelně provádíme obludnosti, které tato veřejnost dělá.

Ano, tak tomu bohužel je! Zmíněnou gymnastiku dnes zřejmě pěstuje už drtivá většina společnosti.

A ještě se mi vybavila jedna vzpomínka. Sešel jsem se po letech v létě s jedním kolegou novinářem. Kdysi před Listopadem ovládal umění psát mezi řádky, poté byl dlouho zatvrzelý havlista, pak mi zmizel z obzoru a dnes už nepíše nic, alespoň veřejně, zdá se, mlčí. Mluvili jsme trochu o dnešních médiích a já se ho v jednu chvíli zeptal, jestli mu vůbec nevadí, že to, co se píše o Rusku, není pravda. „Co máš pořád s tou pravdou, jdi s ní prosím tě už do háje,“ zvolal popuzeně. Musím znovu zdůraznit, že nenapsal nic, co by oslavovalo tu skvadru v zelených mikinách, a proto jsem takovou reakci nečekal. Ovšem v podstatě ho chápu. Je letitý, poznamenaný mnoha roky negativních zkušeností, zkrátka nechce se mu už za nic bojovat. Jenže jsou i mladší a ti taky nechtějí! Ne, nechtějí, a za pravdu, tak tu už vůbec ne. Avšak mnozí, pozor, ani moc proti pravdě – a to je zajímavé: nechtějí se proti ní příliš vymezovat! Oni se nechtějí raději tímto tématem vůbec zabývat… Sice občas vysoukají ze sebe jakási mdlá bezobsažná slova, protože cítí, že sem tam je přece jen nutné něco pronést a patřit někam. Ale ve skutečnosti v podstatě nejvíc chtějí nic neříct, nevyslovit se, a to je podle mne také ono být ničím.

Ale abych se vrátil ke knížce. Merton dále přenáší těžiště kapitoly k církvi. Popisuje to její přizpůsobení se masové rutině, jak církve hlásají v podstatě už totéž, co světská moc… A tady zdůrazňuje, že náboženství je často jen věcí formalit a rituálních gest, konformní s čímkoliv, co sdílí moc a masa. A co se s tím dá dělat? Církev by rozhodně neměla lidi vést k tomu poslouchat stát. Její funkce je přesně opačná, říká tento pozoruhodný americký mnich. Měla by naopak posilovat jedince proti pokušení kapitulovat, proti pokušení vzdát se své osobnosti a zmizet v prázdnotě. Kdo jiný by to měl být? A církev nedostojí své nejtíživější odpovědnosti, když člověka nechá jít s davem…

Zhruba tohle je obsahem kapitoly a dodávám ještě, že kniha má mnohem širší záběr, jak naznačují další části, například Ruští mystikové, Buddhismus a moderní svět, Zenový koán, Láska a tao. Ale pro mě jsou nakonec nejpoutavější přese všechno asi právě tyto pasáže, vyjevující prorocký dar Kierkegaarda (zemřel 1855) a jasnozřivost Mertona (zemřel 1968). Vždyť, co říkají, je tak příznačné pro dnešek, a to mnohem víc než pro doby, ve kterých žili.

A ještě aspoň jednu větu. Při četbě Mertona se mi dostal do ruky i René Guénon (zemřel 1951), který stejně znepokojivě a ve stejném duchu předvídal, co čeká lidskou bytost i lidstvo jako celek.

P.S. Pokusů oddělit se od netečné masy a zvolit si opravdovější existenci je možná v posledním čase o něco víc. Ale jsou to převážně pokusy jednotlivců. Západní církve a křesťanská společenství bohužel člověka z tohohle upadlého světa zpátky k jeho pravému já nevolají. A těžko to lze čekat, když hlava katolíků, papež František, ale i jiní představitelé kléru jsou současně významnými exponenty tohoto světa.