1. Sergej Lavrov: Charta OSN by měla být právním základem multipolárního světa
2. Blogger Billmon: Lavrov vs. Rubio o multipolaritě

Charta OSN by měla být právním základem multipolárního světa

Vlajky členských států před budovou OSN, Ženeva, Švýcarská konfederace

Před osmdesáti lety, 4. února 1945, zahájili představitelé vítězů druhé světové války – Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie – Jaltskou konferenci, aby určili obrysy poválečného světa. Navzdory ideologickým rozdílům se dohodli na vymýcení německého nacismu a japonského militarismu. Dohody dosažené na Krymu byly potvrzeny a rozpracovány na Postupimské konferenci v červenci a srpnu 1945.

Jedním z výsledků jednání bylo vytvoření Organizace spojených národů a schválení Charty OSNČesky, která je dodnes hlavním pramenem mezinárodního práva. Charta stanovila cíle a zásady chování zemí, které mají zajistit jejich mírové soužití a trvalý rozvoj. Zásada svrchované rovnosti států položila základ jaltsko-postupimského systému: žádný z nich si nesmí nárokovat nadvládu, neboť všichni jsou si formálně rovni bez ohledu na území, počet obyvatel, vojenské schopnosti nebo jiné ukazatele.

Přes všechny své silné a slabé stránky, o nichž se vědci stále přou, představovalo jaltsko – postupimské uspořádání po osm desetiletí normativně-právní rámec mezinárodního systému. Světový řád založený na OSN plní svůj hlavní úkol – chránit všechny před novou světovou válkou. Skutečně, „OSN nás nepřivedla do ráje, ale zachránila nás před peklem“[1]. Právo veta zakotvené v Chartě – které není „výsadou“, ale břemenem zvláštní odpovědnosti za ochranu míru – slouží jako pevná hráz proti neuváženým rozhodnutím a poskytuje prostor pro hledání kompromisu založeného na rovnováze zájmů. OSN, politické jádro jaltsko – postupimského systému, slouží jako jedinečná univerzální platforma pro vypracování kolektivních odpovědí na společné výzvy, udržování mezinárodního míru a bezpečnosti a podporu socioekonomického rozvoje.

Právě na půdě OSN byly za klíčové role SSSR položeny základy multipolárního světa, který se nám nyní vynořuje před očima. Zejména proces dekolonizace byl právně realizován prostřednictvím Deklarace o udělení nezávislosti koloniálním zemím a národům, přijaté v roce 1960 z iniciativy Sovětského svazu. V té době získaly desítky národů, dříve utlačovaných koloniálními mocnostmi, poprvé nezávislost a možnost vytvořit vlastní státnost. Dnes si některé z těchto bývalých kolonií mohou nárokovat postavení mocenských center v multipolárním světě, zatímco jiné patří do nadnárodních svazů s regionálním nebo kontinentálním civilizačním dosahem.

Jak správně poznamenávají ruští vědci, každá mezinárodní instituce je především „způsobem, jak omezit přirozený egoismus států“[2]. OSN se svou konsensuálně dohodnutou a přijatou Chartou není výjimkou.

Řád zaměřený na OSN je tedy založen na mezinárodním – skutečně univerzálním – právu, z čehož vyplývá, že každý stát by měl toto právo dodržovat.

Rusko, stejně jako většina světového společenství, s tím nikdy nemělo potíže. Západ se však nikdy nevyléčil ze syndromu výjimečnosti a zachovává si své neokoloniální návyky, tj. žít na úkor ostatních. Mezistátní vztahy založené na respektování mezinárodního práva nebyly Západu od samého počátku po chuti.

Bývalá náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová jednou v rozhovoru upřímně přiznala, že „Jalta pro nás nebyla dobrá dohoda, neměli jsme ji uzavírat“. Tento druh postoje do značné míry vysvětluje americké mezinárodní chování; v roce 1945 byl Washington prakticky nucen neochotně souhlasit s poválečným uspořádáním světa, které již americká elita vnímala jako překážku a brzy se jej snažila revidovat. Revize začala nechvalně proslulým projevem Winstona Churchilla ve Fultonu v roce 1946 o železné oponě, který v podstatě vyhlásil Sovětskému svazu studenou válku. Spojené státy a jejich spojenci, kteří vnímali dohody z Jalty a Postupimi jako taktický ústupek, se nikdy neřídili základní zásadou Charty OSN o svrchované rovnosti států.

Západ měl tehdy jedinečnou šanci napravit svůj kurz, projevit obezřetnost a předvídavost, když se Sovětský svaz zhroutil spolu se světovým socialistickým táborem. Převládly však sobecké instinkty. Při projevu v Kongresu 11. září 1990, opojen „vítězstvím ve studené válce“, vyhlásil americký prezident George Bush nástup nového světového řádu[3], řádu, který američtí stratégové chápali jako naprostou dominanci USA na mezinárodní scéně, jako příležitost jednat jednostranně bez ohledu na právní omezení zakotvená v Chartě OSN.

Jedním z projevů „řádu založeného na pravidlech“ byla politika Washingtonu zaměřená na geopolitické pohlcení východní Evropy. Rusko bylo nuceno její výbušné důsledky odstranit speciální vojenskou operací.

V roce 2025, kdy se k moci vrátila republikánská administrativa Donalda Trumpa, získala washingtonská interpretace mezinárodních procesů od druhé světové války nový rozměr, jak to 15. ledna v Senátu barvitě popsal nový ministr zahraničí Marco Rubio: poválečný světový řád nejenže zastaral, ale stal se i zbraní proti zájmům USA[4]. Jinými slovy, nežádoucí je nejen jaltsko – postupimský řád; nežádoucí je i „řád založený na pravidlech“, který se po studené válce zdál ztělesňovat sobectví a aroganci Západu vedeného USA. „Amerika na prvním místě“ se znepokojivě podobá hitlerovskému heslu ‚Německo nade vše‘ a sázka na ‚mír silou‘ může být poslední ranou diplomacii. Nemluvě o tom, že taková prohlášení a ideologické konstrukce nesvědčí ani o sebemenším respektu k mezinárodněprávním závazkům Washingtonu vyplývajícím z Charty OSN.

Dnes však není rok 1991 nebo dokonce 2017, kdy se současný americký prezident poprvé ujal kormidla. Ruští analytici správně poznamenávají, že „návrat k předchozímu stavu, o který stále usilují USA a jejich spojenci, nebude možný, protože demografické, ekonomické, sociální a geopolitické podmínky se nezvratně změnily“[5]. Pravdivá je zřejmě i předpověď, že nakonec „Spojené státy pochopí, že by neměly přetěžovat oblast své odpovědnosti v mezinárodních záležitostech, a budou žít celkem harmonicky jako jeden z vůdčích států, ale už ne jako hegemon“[6].

Multipolarita nabírá na síle a namísto toho, aby se jí USA bránily, by se v dohledné době mohly stát odpovědným mocenským centrem spolu s Ruskem, Čínou a dalšími státy globálního Jihu, Východu, Severu a Západu. Zatím se zdá, že nová americká administrativa bude podnikat kovbojské výpady, aby otestovala limity a odolnost stávajícího systému soustředěného na OSN oproti americkým zájmům. Jsem si však jist, že i tato administrativa brzy pochopí, že mezinárodní realita je mnohem složitější než karikatury, které může volně rozmisťovat před vnitřním americkým publikem nebo poslušnými geopolitickými spojenci.

Zatímco budeme čekat, až Američané vystřízliví a uvědomí si to, budeme s podobně smýšlejícími partnery nadále svědomitě pracovat na přizpůsobení mechanismů mezistátních vztahů multipolaritě a jaltsko – postupimskému mezinárodnímu právnímu konsensu, který je zakotven v Chartě OSN. Za zmínku stojí Kazaňská deklarace BRICS z 23. října 2024, která jasně potvrzuje jednotný „závazek světové většiny k multilateralismu a dodržování mezinárodního práva, včetně cílů a zásad zakotvených v Chartě OSN jako jejím nepostradatelném základu a ústřední roli OSN v mezinárodním systému“[7]. Tento přístup formulovaly přední státy, které utvářejí moderní svět a reprezentují většinu jeho obyvatel. Ano, naši partneři na jihu a východě mají zcela legitimní přání, pokud jde o jejich účast na globálním řízení. Na rozdíl od Západu jsou oni i my připraveni k upřímným a otevřeným diskusím o všech otázkách.

Náš postoj k reformě Rady bezpečnosti OSN je dobře znám[8]. Rusko usiluje o demokratizaci tohoto orgánu rozšířením zastoupení světové většiny: Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Podporujeme žádosti Brazílie a Indie o stálá křesla v Radě bezpečnosti a zároveň usilujeme o nápravu – prostředky, na nichž se dohodli sami Afričané – historické nespravedlnosti vůči africkému kontinentu. Přidělování dalších křesel zemím kolektivního Západu, které jsou již nyní v Radě bezpečnosti nadměrně zastoupeny, je kontraproduktivní. Německo a Japonsko, které delegovaly velkou část své suverenity na svého zámořského patrona a doma začaly oživovat duchy nacismu a militarismu, nemohou do práce Rady bezpečnosti přinést nic nového.

Jsme pevně přesvědčeni o nedotknutelnosti výsad stálých členů RB OSN. Vzhledem k nepředvídatelné politice západní menšiny může pouze právo veta zajistit, aby rozhodnutí Rady zohledňovala zájmy všech stran.

Personální politika sekretariátu OSN je pro světovou většinu stále urážlivá, neboť na všech klíčových pozicích stále převažují lidé ze Západu. Sladění byrokracie OSN s geopolitickou mapou světa nelze odkládat, jak se zcela jednoznačně uvádí ve výše zmíněné Kazaňské deklaraci BRICS. Uvidíme, jak vnímavé bude k této výzvě vedení OSN, zvyklé sloužit zájmům úzké skupiny západních zemí.

Pokud jde o normativní rámec Charty OSN, jsem přesvědčen, že optimálně odpovídá potřebám multipolární éry, éry, kdy všichni musí dodržovat – nejen slovy, ale i skutky – zásady svrchované rovnosti států, nevměšování se do jejich vnitřních záležitostí a další základní principy. Mezi tyto zásady patří právo národů na sebeurčení, jehož konsensuální výklad je zakotven v Deklaraci OSN o zásadách mezinárodního práva z roku 1970: územní celistvost státu musí být respektována, pokud jeho vláda zastupuje veškeré jeho obyvatelstvo. Je samozřejmé, že od převratu v únoru 2014 kyjevský režim nezastupuje obyvatelstvo Krymu, Donbasu ani Novorosie o nic více, než západní mocnosti zastupovaly obyvatelstvo koloniálních území, která vykořisťovaly.

Bezostyšné pokusy přeuspořádat svět ve vlastním zájmu, porušující zásady OSN, mohou přinést nestabilitu, konfrontaci, a dokonce i katastrofu. Vzhledem k současné úrovni mezinárodního napětí povede bezohledné odmítnutí jaltsko – postupimského systému, jehož jádrem je OSN a její Charta, nevyhnutelně k chaosu.

Často je slyšet, že je předčasné hovořit o žádoucím uspořádání světa v době, kdy stále bojujeme za potlačení Západem podporovaných sil rasistického režimu v Kyjevě. To je podle našeho názoru zhoubný přístup. O obrysech poválečného uspořádání světa a o klíčových bodech Charty OSN jednali spojenci na vrcholu druhé světové války, mimo jiné na moskevské konferenci ministrů zahraničí a teheránské konferenci hlav států a vlád v roce 1943 a během dalších kontaktů mezi budoucími vítěznými mocnostmi až po jaltskou a postupimskou konferenci v roce 1945. Ačkoli naši spojenci již měli tajný program, nic to neubralo na trvalém významu nejvyšších zásad rovnosti, nevměšování do vnitřních záležitostí, mírového řešení sporů a „dodržování lidských práv a základních svobod pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství“.

Západ se k těmto zásadám zjevně přihlásil s postranními úmysly a poté je hrubě porušil v Jugoslávii, Iráku, Libyi a na Ukrajině, ale to neznamená, že bychom měli Spojené státy a jejich satelity zbavovat morální a právní odpovědnosti nebo že bychom měli opustit jedinečný odkaz zakladatelů OSN, jak je zakotven v Chartě OSN[9]. Pokud se ji, nedej bože, někdo pokusí přepsat (pod záminkou zbavení se „zastaralého“ jaltsko – postupimského systému), světu nezbudou žádné společné vůdčí hodnoty.

Rusko je připraveno ke společné poctivé práci na vyvážení zájmů stran a posílení právních principů mezinárodních vztahů.

Iniciativa prezidenta Vladimira Putina z roku 2020 na setkání vedoucích představitelů stálých členů RB OSN, kteří nesou „zvláštní odpovědnost za zachování civilizace“[10], usilovala o spravedlivý dialog o všech těchto otázkách. Ze známých důvodů, které Rusko nemohlo ovlivnit, se tato iniciativa neposunula dále. My si však zachováváme naději, i když účastníci a formát takových setkání mohou být nyní odlišné. Podle Putina je nejdůležitější „znovu pochopit, k čemu byla OSN vytvořena, a řídit se zásadami, které jsou uvedeny v jejích zakládajících dokumentech“[11]. To by mělo být hlavním vodítkem pro regulaci mezinárodních vztahů v nastupující multipolární éře.

[1]

[2]Tamtéž.

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

Sergej Viktorovič LavrovČesky (*1950) je ruský diplomat a od roku 2004 ministrem zahraničí Ruska. Je nejdéle sloužícím ruským ministrem zahraničí od dob Andreje Gromyka v Sovětském svazu. V roce 1972 absolvoval Moskevský státní institut mezinárodních vztahů (MGIMO). Své první sovětské diplomatické působiště získal na Srí Lance a kromě rodné ruštiny hovoří plynně sinhálsky, dhivehi, anglicky a francouzsky. V letech 1981-1988 zastával několik funkcí na sovětské stálé misi při OSN v New Yorku. Od konce 80. let byl zástupcem ředitele a poté ředitelem odboru mezinárodních organizací ministerstva zahraničních věcí a v roce 1992 se stal náměstkem ministra zahraničních věcí. Později v letech 1994-2004 působil jako stálý představitel Ruské federace při OSN. V létě 2020 vyšla sbírka jeho básní Последний компромисс с БогомČesky (Poslední kompromis s Bohem).

Zpět na obsah

Komentář Bloggera Billmona Lavrov vs. Rubio On Multipolarity vyšel na serveru Moon of Alabama 4. února 2025

Lavrov vs. Rubio o multipolaritě

Chválil jsem názor Marca Rubia, když prohlásil, že krátké období unipolárního světa skončilo.

Nový ministr zahraničí řeklČesky:

Takže není normální, aby svět měl jednoduše unipolární velmoc. To ne – to byla anomálie. Byl to produkt konce studené války, ale nakonec jste se chtěli dostat zpět do bodu, kdy jste měli multipolární svět, multi-velmoci v různých částech planety.

Považuji to za mnohem lepší koncept než „řád založený na pravidlech“.

Existují však různé varianty multipolarity.

Ten, na který si Rubio pravděpodobně pomýšlí, je ten, který by mohl napravovat. Několik zemí s „velkým psem“ sdílí zeměkouli a navzájem si jdou z cesty, zatímco řada malých národů musí dělat, co jim přikáže jakákoli velmoc, která je k tomu může přimět.

Podívejme se na nedávné interakce mezi USA a Kolumbií, Panamou, Mexikem a Kanadou. Trumpova administrativa těmto zemím pohrozila cly a dalšími opatřeními. Když dostal, co chtěl, alespoň část hrozeb stáhl (cla). Dokud nenarazí na silný odpor, bude to opakovat znovu a znovu.

Další variantou multipolarity, kterou Rusko a Čína pravděpodobně podpoří, je uznání, že všechny země, velké i malé, mají stejná práva. Toto je základ systému Organizace spojených národů, který se zrodil během spojeneckých rozhovorů v Jaltě a Postupimi na konci druhé světové války.

Sergej Lavrov, dlouhodobý ministr zahraničí Ruské federace, argumentuje pro její zachování:

Charta OSN by se měla stát právním základem multipolárního světa – Global Affairs [1], 4. února 2025

Před osmdesáti lety, 4. února 1945, zahájili představitelé vítězů druhé světové války – Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie – Jaltskou konferenci, aby určili obrysy poválečného světa. Navzdory ideologickým rozdílům se dohodli na vymýcení německého nacismu a japonského militarismu. Dohody dosažené na Krymu byly potvrzeny a rozpracovány na Postupimské konferenci v červenci a srpnu 1945.

Jedním z výsledků jednání bylo vytvoření Organizace spojených národů a schválení Charty OSN, která je dodnes hlavním pramenem mezinárodního práva. Charta stanovila cíle a zásady chování zemí, které mají zajistit jejich mírové soužití a trvalý rozvoj. Zásada svrchované rovnosti států položila základ jaltsko-postupimského systému: žádný z nich si nesmí nárokovat nadvládu, neboť všichni jsou si formálně rovni bez ohledu na území, počet obyvatel, vojenské schopnosti nebo jiné ukazatele.

…
Právě na půdě OSN byly za klíčové role SSSR položeny základy multipolárního světa, který se nám nyní vynořuje před očima.
…
Jak správně poznamenávají ruští vědci, každá mezinárodní instituce je především „způsobem, jak omezit přirozený egoismus států“. OSN se svou konsensuálně dohodnutou a přijatou Chartou není výjimkou.

S tímto vědomím se Lavrov rozhodl vyslovený názor Marca Rubia (a Donalda Trumpa) kritizovat.

Lavrov se konkrétně zaměřil na Rubiovo zahajovací vystoupení 15. ledna před Senátním výborem pro zahraniční vztahyČesky. Rubio v něm uvedl:

Takže zatímco Amerika příliš často upřednostňovala globální pořádek před naším základním národním zájmem, ostatní národy pokračovaly v jednání tak, jak národy vždy jednaly a vždy jednat budou: v tom, co považují za svůj nejlepší zájem. A místo aby se globálnímu řádu po studené válce přizpůsobily, zmanipulovaly ho tak, aby sloužil jejich zájmům na úkor našich.
…

Poválečný globální řád není jen zastaralý, je dnes zbraní používanou proti nám. A to vše vedlo k okamžiku, kdy se nyní musíme postavit jedinému největšímu riziku geopolitické nestability a riziku generační globální krize za života všech, kdo dnes žijí a nacházejí se v této místnosti. Po osmi desetiletích jsme opět voláni k vytvoření svobodného světa z chaosu, a nebude to snadné. A nebude to možné bez silné a sebevědomé Ameriky, která se angažuje ve světě a staví naše hlavní národní zájmy opět nade vše.

Osm desetiletí po vyhlášení Charty OSN se Rubio rozhodl ji zrušit. Odmítá „princip suverénní rovnosti států“ a nahrazuje jej principem „Amerika na prvním místě“ a správný řád určuje mocnost.

Lavrov neochvějně varuje, že to povede k chaosu:

V roce 2025, kdy se k moci vrátila republikánská administrativa Donalda Trumpa, získala washingtonská interpretace mezinárodních procesů od druhé světové války nový rozměr, jak to 15. ledna v Senátu barvitě popsal nový ministr zahraničí Marco Rubio: poválečný světový řád nejenže zastaral, ale stal se i zbraní proti zájmům USA. Jinými slovy, nežádoucí je nejen jaltsko – postupimský řád; nežádoucí je i „řád založený na pravidlech“, který se po studené válce zdál ztělesňovat sobectví a aroganci Západu vedeného USA. „Amerika na prvním místě“ se znepokojivě podobá hitlerovskému heslu ‚Německo nade vše‘ a sázka na ‚mír silou‘ může být poslední ranou diplomacii. Nemluvě o tom, že taková prohlášení a ideologické konstrukce nesvědčí ani o sebemenším respektu k mezinárodněprávním závazkům Washingtonu vyplývajícím z Charty OSN.
…
Bezostyšné pokusy přeuspořádat svět ve vlastním zájmu, porušující zásady OSN, mohou přinést nestabilitu, konfrontaci, a dokonce i katastrofu. Vzhledem k současné úrovni mezinárodního napětí povede bezohledné odmítnutí jaltsko – postupimského systému, jehož jádrem je OSN a její Charta, nevyhnutelně k chaosu.

(Před několika lety německý slogan „nade vše“ zkopírovalo americké letectvo, ale později ho stáhlo.)

Čína má opatrnější, ale podobný přístup. Nedávná zpráva čínské velvyslankyně v Panamě ve španělských novinách byla převzata jako hlavní titulek v China’s Global Times:

Čínská velvyslankyně v Panamě vyzývá USA, aby se „naučily respektu“, když Rubio navštívil zemi, aby vyvíjel nátlakČesky – Global Times, 4. února 2025

Článek Xu Xueyuan vyšel, když americký ministr zahraničí Marco Rubio na své první zahraniční cestě od nástupu do úřadu navštívil Panamu. Rubio se snažil vyvíjet na zemi nátlak ohledně jejích vztahů s Čínou.

Xu napsala, že návštěva americké delegace v Panamě za skandování „Make America Great Again“ vyvolala větší rozruch než tropická bouře.
…
V mezinárodním společenství jsou si všechny země rovny a mají právo nezávisle rozvíjet diplomatické vztahy. Nikdo nemá právo diktovat ostatním nebo vydávat příkazy. Pokud chtějí USA vytvořit zlatý věk Ameriky, musí nejprve respektovat ostatní země a naslouchat latinskoamerickým národům a jejich vizi budoucnosti, napsala Xu.

Verze multipolarity Trumpovy administrativy je neslučitelná s tou, kterou mají na mysli Čína a Rusko. Je to v rozporu s Chartou OSN.

Pokud se to nezmění, čeká nás velký střet.

[1] Nejde o americký web Global Affairs, ale o anglickou mutaci ruského webu Russia in Global Affairs. Náš český překlad viz zde nahoře. [VB]

Poznámka pod čarou:

Pod tlakem Rubia Panama prohlásila, že svou účast na čínské Belt and Road Initiative (Pás a ztezka, BRI) neobnoví. To bylo oslavováno jako Rubiovo vítězství.

V Panamě však existovaly pouze tři projekty BRIČesky:

Panama uzavírá smlouvy s čínskými společnostmi na čtvrtý most přes Panamský průplav a také na třetí linku pro systém veřejné dopravy v Panama City.

Čína také předložila návrh ve výši 4,1 miliardy dolarů na vybudování 391kilometrové vysokorychlostní železniční tratě z Panama City do města David poblíž hranic s Kostarikou – projekt, který má být realizován pod hlavičkou Belt and Road.

Po nějakých úpravách se čtvrtý most přes Panamský průplav konečně stavíČesky. Třetí linka pro město Panama však byla a je japonský projektČesky. Vysokorychlostní železniční trať z Panama City do Davida není ekonomicky proveditelná. Pět let po původních plánech stavba ani nezačalaČesky. Je nepravděpodobné, že se někdy postaví.

Ani Panama ani Čína tak při ústupu z BRI nic neztratí.

Rubiovo „vítězství“ v Panamě bylo čirou propagandou.

Konec poznámky pod čarou

Zpět na obsah