1. Alexander V. Lomanov: Čínská civilizační alternativa k západnímu modelu rozvoje
2. MZV RF / МИД РФ: Rozhovor Sergeje Lavrova s ministrem zahraničních věcí Čínské lidové republiky Wangem Yi

Čínská civilizační alternativa k západnímu modelu rozvoje

Ilustrační obrázek: Hirafuku Hyakusui, Dvě holubice, datováno 1931 (malba na hedvábí, Tokyo National Museum – Ueno park

Čínská civilizační alternativa k západnímu modelu rozvoje

V 80. letech 20. století mnoho socialistických zemí přehodnocovalo svou nedávnou historii a hledalo své místo v „civilizovaném světě“. SSSR snil o svém vlastním „bytě“ v „panevropském domě“ (Gorbačov, 1988, s. 204), což bylo do značné míry založeno na emocionálním uvažování sovětského vůdce, že Evropa příliš trpěla válkami a konflikty a nyní by měla žít v míru a spolupráci. Touha Moskvy vyhnout se jaderné válce ospravedlňovala její uznání nadřazenosti „univerzálních hodnot“.

Kritické přehodnocení starých hodnot však nebylo výsadou Gorbačovovy perestrojky. V Číně začaly podobné procesy již dříve a až do konce 80. let se v sovětských diskusích odrážely. Poté se cesty obou zemí rozešly a osudové otázky položené v této době zůstaly dlouho nezodpovězeny.

Cesta na Západ

Čína, která se vydala na cestu reforem, se nepokusila opustit socialismus pod vlajkou záchrany lidstva před jadernou zkázou. Země se závodu ve zbrojení významně neúčastnila a její sblížení s Washingtonem přinášelo ekonomické dividendy. Navíc neměla v blízkosti žádnou atraktivní civilizační domovinu s „byty“, které by ji mohly pojmout.

Čína si bolestně uvědomovala svou zaostalost a na konci 70. let se rozhodla pro sblížení se Západem. Tváří v tvář skutečné moci a prosperitě Západu vyzvala Čínskaá komunistická strana (ČKS) svůj lid, aby se sjednotil pod vlajkou reforem a otevřenosti, zatímco část intelektuálů hledala kořeny čínských problémů v historii a tradiční kultuře.

Hnutí Nového osvícenství vyzývalo Čínu, aby rychle vstřebala poučení ze západní civilizace, které v první polovině století zmeškala. Jeho zastánci se prezentovali jako nástupci hnutí Čtvrtého května z roku 1919, které vyzývalo čínskou mládež, aby zachránila zemi pomocí vědy a demokracie. Tvrdili, že jednota v obraně suverenity a důstojnosti národa, která byla tehdy prioritou, „udusila osvícenství“.

Teprve díky reformám Teng Siao-pchinga měla země šanci své probuzení dokončit.

Hlavním terčem kritiky hnutí byl „superodolný“ systém čínského feudalismu. Pro ČKS nebylo na odsouzení feudalismu nic špatného. Intelektuálové 80. let však rozšířili svou kritiku na Mao Ce-tungovy čínské imperiální instituce a morálku socialismu, vytvořené v 50. až 70. letech. Zjednodušená dichotomie mezi tradicí a modernitou – Čínou a Západem – vyvolala touhu připojit se k západní civilizaci za každou cenu, i za cenu opuštění národní tradice. Tyto názory jasně popsal mladý disidentský intelektuál Liu Xiaobo v roce 1988: Čína bude potřebovat „300 let kolonizace“, aby dosáhla úrovně rozvoje Hongkongu (Yongbing, 1993, 2017).

Ve skutečnosti hledala Čína od druhé poloviny 19. století rovnováhu mezi svou vlastní identitou a západním pokrokem. Na konci dynastie Čching se hnutí za sebezdokonalování snažilo opřít o čínské etické normy a hodnoty a zároveň absorbovat západní vědecké, technologické, vojenské a vzdělávací úspěchy. Tento přístup zobecnila formule Čang Čitunga „Čínské učení jako podstata, západní učení jako aplikace“ (中学为体，西学为用). Čínští reformátoři překonali civilizační izolaci a spěchali získat nové znalosti. Uznání „čínských základů“ jako neotřesitelných legitimizovalo snahy učit se od Západu, ale postupné změny nedokázaly vyřešit rychle narůstající problémy, kterým Čína na počátku 20. století čelila. To vyvolalo veřejnou poptávku po revolučních opatřeních, která by zachránila oslabený stát před zahraniční nadvládou.

Důležité je, že nové osvícenství bylo vlivným společenským hnutím, nikoli linií vedení strany. Ztělesňovalo diskuse intelektuálů v polovině 80. let o osudu národní kultury a mezích westernizace, ale ve skutečnosti navazovalo na diskuse, které započaly za vlády Kuomintangu v 20. a 30. letech, kdy například prominentní liberální myslitel Chu Š’ argumentoval, že: „Musíme bezvýhradně přijmout moderní západní civilizaci, protože ji potřebujeme k řešení našich nejnaléhavějších problémů, jako jsou chudoba, nevzdělanost, nemoci a korupce“ (Chu, 2013, s. 55). Odsoudil „eklektické“ pokusy o selektivní integraci čínské a západní kultury a odmítl myšlenku „čínských základů“ pro národní rozvoj. Jeho současník, humanitní vědec Chen Xujing, doporučoval přijmout západní civilizaci v celém jejím rozsahu, protože se obával, že by bez byť jen jedné její složky nemohla fungovat.

Během reforem Teng Siao-pchinga diskutovali intelektuálové, zda nejnovější západní vědecké a technologické úspěchy stačí převzít, nebo zda je třeba kopírovat i západní myšlenky a instituce. Někteří z nich, kteří si o možnosti konvergence nedělali iluze, volali po převzetí politického systému a soukromého vlastnictví spolu s myšlenkami. To by znamenalo zničení vládního systému a ideologie strany a radikální oslabení národní kultury.

V 80. letech zastánci „totální westernizace“ tyto argumenty téměř doslovně reprodukovali. Tvrdili, že se Japonsko pozvedlo díky tomu, že ve všem kopírovalo Západ. Zatímco porážka Číny v opiových válkách donutila vládnoucí elitu přijmout západní technologie a zbraně, účinky tohoto kroku byly omezeny tím, že se Čína držela vzorce „čínské učení jako podstata, západní učení jako aplikace“. Promítání minulosti do současnosti podnítilo spekulace, že pokud Čína západní model v celém jeho rozsahu nepřijme, dojde k oživení feudálních myšlenek a reformy opět selžou.

Obecná atmosféra těch let je živě ilustrována článkem z roku 1989 v časopise Jianghuai Luntan (江淮论坛), vydávaném Akademií sociálních věd provincie Anhui, který tvrdil, že by čínská modernizace měla obnovit západní „trojici“ tržní ekonomiky, demokratické politiky a humanistické kultury. Tento model se údajně šířil po celém světě a sjednocoval lidstvo, a Čína se v účasti na tomto procesu nesmí omezovat. Národní specifika země byla ztotožněna s „asijskou sociální strukturou“ sestávající z imperiální moci, státem řízené ekonomiky a interpretace „lidí jako základu“, která se od západní demokracie lišila.[1] Modernizace by tento „starý systém“ zničila. Alarmismus ohledně „reformní krize“ byl namířen nejen proti historickému feudalismu, ale také proti existující „byrokratické moci“ a „iluzi socialismu“, které westernizaci Číny bránily. Jelikož čínská tradiční společnost neměla měšťanskou třídu, která by poskytovala vnitřní podporu modernizaci,[2] tato role připadla intelektuální elitě (Jianghuai Luntan, 1989, s. 10–17). Výzvy k „úplné westernizaci“ přerostly v disidentské výzvy intelektuálům: „Změňte se a zvolte demokracii“ (Lin, 1989, s. 20–21).

Stoupenci „wesernizace“ byli kritizováni pro nedostatek vlastenectví a úcty k národní kultuře. Jejich odpůrci argumentovali, že selektivní přijetí západních výdobytků socialismu bude nyní, po odstranění feudalismu, neslučitelného s velkovýrobou (Wang, 1987, s. 5–7), úspěšnější.

Kritika „čínského feudalismu“ byla podezřívána ze skrytého útoku na ČKS s cílem rozložit její moc. Fang Lizhi, který volal po „úplné westernizaci“, byl obviněn z podpory „buržoazní liberalizace“ a strategie USA „mírové evoluce“ Číny. Byl odsouzen za tvrzení, že ČKS zdědila feudální tradici spojování politické a morální autority, a za tvrzení, že severní Evropa vybudovala „socialismus“, zatímco Čína „moderní feudalismus“, což je „zaměňování černé za bílou“.

Západní kritika tradic dosáhla vrcholu v šestidílném dokumentárním filmu s názvem „Heshang“ (Řeka elegie), který byl vysílán v létě 1988 v centrální televizi. Seriál byl plný dramatických prohlášení, že „žlutá civilizace“ Číny nedokáže naučit své obyvatele skutečnému duchu vědy a že divoká Žlutá řeka je neobeznámení s pravým demokratickým vědomím.

Výzva ke „vstupu do obrovského modrého oceánu“ a záchraně „žluté civilizace“ připojením se k západní „modré civilizaci“ připomínala připravenost pozdního Sovětského svazu opustit své vlastní základy kvůli integraci s Evropou.

Čínská vláda si této podobnosti povšimla již v 80. letech. Odsoudila „národní nihilismus“ jako ideologii vedoucí k „totální westernizaci“ a odmítající národní kulturu jako celek, nejen socialismus (Čang 1989, s. 17–19). Peking dospěl k závěru, že Gorbačovův „humanistický demokratický socialismus“ vedl k „národnímu nihilismu“ (Feng, 1992, s. 50).

Je příznačné, že stejně jako sovětská hovořila perestrojka o zaostávání východního Německa za západním a Severní Koreje za Jižní, v Číně se rozšířil názor, že „pevninská Čína zaostává za Tchaj-wanem v ekonomickém rozvoji“. Propagandisté ČKS museli použít statistiky, aby vyvrátili tento názor, který zpochybňoval výhody socialistického systému (Luo, 1990, s. 8–12).

V 80. letech se tak ČKS snažila vysvětlit, že její „politika otevřenosti“ se liší od „totální westernizace“ a že Deng Xiaopingovy reformy neznamenají „obnovení kapitalismu“. Ostrá kritika čínské civilizace byla pozadím politické konfrontace v roce 1989, jejíž výsledek určil směr dalšího vývoje státu.

„Společné“ vs. „univerzální“

V 90. letech došlo v Číně k rychlému rozvoji tržních vztahů a její aktivní účasti na globalizaci uprostřed relativního útlumu ideologických diskusí. Politická wesernalizace vyšla z módy, ekonomický liberalismus se stal nepsanou mainstreamovou ideologií a velkou autoritu získali stoupenci tradiční kultury.

Myšlenka jednoty hodnot mezi Čínou a Západem se vrátila v letech 2005–2010. Pod mírnou svobodou sociálně-politického projevu se rozhořely bouřlivé debaty o „univerzálních hodnotách“ (pushi jiazhi 普世价值), přičemž některá čínská média stále zastávala prozápadní globalistický postoj.

Po tragickém zemětřesení v provincii S‘-čchuan v květnu 2008 týdeník „Nanfang zhoumo“ (南方周末) ocenil úsilí úřadů o záchranu lidí jako „demonstraci uznání univerzálních hodnot před svým lidem a světem“. Prohlášení o hodnotě života každého člověka a národní jednotě následovala tvrzení, že politické ideály, civilizace a modernizace Číny dosáhly „bod zlomu“: „Pokud stát myslí na obyčejné lidi a považuje právo občanů na život za základní, pak tento konsensus může položit etický základ pro národní usmíření a pro usmíření Číny s celým světem. Celý svět nám podá pomocnou ruku a celé lidstvo bude s námi sdílet radost i smutek. Pak se můžeme společně s celým světem vydat po dálnici lidských práv, právního státu a demokracie“ („Nanfang zhoumo“, 2008).

Tento názor byl rozveden v disidentské Chartě 08, kterou připravil Liu Xiaobo a která byla zveřejněna v prosinci 2008 a obsahovala plán na rozbití moci ČKS. Klíčovým bodem bylo, že „čínský lid, který v těchto letech snášel katastrofy v oblasti lidských práv a nesčetných bojů, nyní zahrnuje mnoho lidí, kteří jasně vidí, že svoboda, rovnost a lidská práva jsou univerzálními hodnotami lidstva a že demokracie a ústavní vláda jsou základním rámcem pro ochranu těchto hodnot“. Dále se v ní uvádí, že „odklonem od těchto hodnot se přístup čínské vlády k „modernizaci“ ukázal jako katastrofální. Lidí zbavila jejich práv, zničila jejich důstojnost a zkorumpovala normální mezilidské vztahy.“ Jako alternativní plán navrhoval „přijmout univerzální lidské hodnoty, připojit se k proudu civilizovaných národů a vybudovat demokratický systém“ (Čínská charta 08, 2009).

To vyvolalo v letech 2009–2012 vlnu kritiky „univerzálních hodnot“. Stoupenci oficiální ideologie argumentovali, že neexistují a nemohou existovat žádné abstraktní, stejně platné „univerzální hodnoty“ oddělené od třídy a historie.

Ve skutečnosti Západ tyto hodnoty vnucuje celému světu pro své vlastní účely. Jejich přijetí v Číně by znamenalo zkázu socialismu a odsoudilo by zemi k „totální westernizaci“ a liberalizaci trhu, čímž by byla ohrožena její budoucnost.

Čínští sociální vědci připomněli Gorbačovův pokus učinit humanismus hlavním atributem socialismu. Tvrdili, že marxismus není v rozporu s morálním humanismem, ale odmítá myšlenku neměnné povahy člověka bez ohledu na třídu. Gorbačovovu „základní chybu“ viděli v tom, že povýšil humanismus na úroveň světového názoru a základ pro hodnocení sovětských dějin, čímž ignoroval konkrétní ekonomické, politické a kulturní problémy. Takový „idealistický pohled na historii“ neodpovídal realitě a v důsledku toho zbavil abstraktní humanismus KSSS ideologických zbraní a vedl k její porážce pod tlakem nepřátelských sil (Wang, 2021, s. 30–31).

Vyvrácení „univerzálních hodnot“ se stalo nedílnou součástí ideologického, společenského a akademického mainstreamu v Číně. V polovině prvního desetiletí 21. století však začala sama sebe vnímat jako světovou mocnost schopnou sjednotit lidstvo kolem společných cílů. To vyžadovalo hodnotový základ. Zlomovým bodem se stal projev Si Ťin-pchinga na Valném shromáždění OSN v září 2015, kdy hovořil o budování „globálního společenství sdílené budoucnosti“. Uvedl, že „mír, rozvoj, spravedlnost, demokracie a svoboda“ jsou „společnými hodnotami lidstva a také vznešenými cíli Organizace spojených národů“ (Xi, 2017, s. 570).

Na čínském seznamu „společných hodnot lidstva“[3] jsou na prvním místě mír a rozvoj, které zajišťují právo lidí na život a materiální blahobyt. Následují rovnost a spravedlnost, chápané především jako normy mezinárodních vztahů. Teprve poté následují demokracie a svoboda.

„Společné hodnoty lidstva“ jsou v politickém slovníku Pekingu pevně zakotveny. Ve své zprávě na 20. sjezdu ČKS (2022) Si Ťin-pching vyzval všechny země, aby rozvíjely „společné hodnoty lidstva“ a podporovaly sbližování a vzájemné porozumění mezi národy. Zdůraznil potřebu respektovat rozmanitost civilizací a zajistit, aby výměny mezi civilizacemi překonaly jejich rozdělení, vzájemné učení civilizací překonalo jejich konflikty a soužití civilizací překonalo civilizační aroganci (Si, 2022, s. 5).

Čínský vůdce přesunul důraz z nutnosti uznat „společné hodnoty lidstva“ na interakci mezi civilizacemi a společné praktické reakce na globální výzvy. Poté čínská akademická a ideologická sféra stále více rozlišovala mezi „společnými hodnotami“ a „univerzálními hodnotami“.

Výzkumníci ze Školy marxismu při Stranické škole Ústředního výboru ČKS, Wang Huxue a Chen Wanxin, vinili teoretickou nedostatečnost „univerzálních hodnot“ z jejich odtrženosti od reality lidské společnosti. Učenci poznamenali, že osvícenství, ve kterém hrály „univerzální hodnoty“ progresivní roli ve vítězství buržoazie nad feudálními a církevními silami a ve vývoji kapitalismu v západních zemích, je již dávno minulostí.

Vzhledem k tomu, že globální socioekonomická a kulturní interakce spojuje národní dějiny do světových dějin, vede vývoj lidské společnosti k vytvoření hodnotového konsensu, společného jmenovatele všech hodnot, které všechny země získaly v důsledku praxe. Tato interpretace vychází z klíčových pojmů marxismu a významu materiální výroby, praxe „skutečného člověka“ a lidské přirozenosti jako „souboru sociálních vztahů“.

Na rozdíl od abstraktních „univerzálních hodnot“ zahrnují „společné hodnoty lidstva“ mír, rozvoj, spravedlnost atd., ale zahrnují také konkrétní formy naplnění těchto cílů konkrétními třídami, národnostmi nebo státy, čímž překonávají „logiku kapitálu“ „lidskou logikou“ a sjednocují lidstvo prostřednictvím uznání kulturních rozdílů. ČKS prezentuje své „společné hodnoty lidstva“ jako nový úspěch marxismu, který čínskou moudrost nabízí rozvojovým zemím pro řešení jejich problémů (Wang a Chen, 2023, s. 72–79).

„Univerzální hodnoty“ nejsou zcela zneplatněny tím, že je USA a další západní země využívají k posílení své dominance a vykořisťování ostatních. Lidé vždy usilovali o svobodu, rovnost, spravedlnost a demokracii. Jejich abstraktní přijetí nezápadními zeměmi však vede k chaosu, protože nejsou spojeny s praxí ani produktivní prací a leží mimo sociální historii. Zhang (2023, s. 1–3) tvrdí, že pouze „společné hodnoty lidstva“ zohledňují přínos subjektu k transformaci objektu a stávají se univerzálními díky neustálému opakování lidské praxe.

Nejdůležitější charakteristikou pojmu „společné hodnoty lidstva“ je, že uznává možnost lidí v různých zemích zvolit si vlastní způsoby využití hodnot v závislosti na své historii a národních tradicích. Jako příklad toho, jak lze společnou hodnotu demokracie realizovat v různých konkrétních případech, uvádějí čínští autoři konkurenční více stranické volby na Západě a celoplošnou lidovou demokracii pod vedením ČKS v Číně. Představuje také příklad toho, jak lze dosáhnout pevných ekonomických základů a modernizace založené na národních charakteristikách. Vývoj Číny ukázal, že není třeba uctívat „univerzální hodnoty“, že západní model není jedinou cestou ekonomického rozvoje a že respektování národních charakteristik není „odchylkou od normy“. V moderním světě „univerzální hodnoty“ zpomalily ekonomický růst a šířily mentalitu studené války a mocenskou politiku. Pokud západní země se svým úzkoprsým postojem nejsou schopny převzít odpovědnost za vytvoření lepší budoucnosti pro lidstvo, Čína je připravena ji upevnit v „globální společenství sdílené budoucnosti“, které nabízí bezpečnost, prosperitu, inkluzivitu a ochranu životního prostředí (Li a Shen, 2024, s. 21–22).

Uznání „společných hodnot“ nezmírnilo hodnocení „univerzálních hodnot“ ze strany Číny. Čínský mainstream je vnímá jako ideologické ospravedlnění pokusů o izolaci Číny prostřednictvím ekonomických sankcí, technologických blokád, vojenských hrozeb a diplomatické izolace. Pronikání „univerzálních hodnot“ do čínské ideologie je považováno za nebezpečné a nepřijatelné. ČKS prosazuje „společné hodnoty“ v zájmu budování „globálního společenství se společnou budoucností“, přičemž zůstává oddaná socialistickým hodnotám a socialismu s čínskými rysy v oblasti demokracie a lidských práv. To vyvolává výzvy k boji za prolomení „blokády“ západního veřejného mínění a diskursivní hegemonie Západu, k prosazování čínské vize ve vnějším světě a k obraně suverenity, bezpečnosti a rozvojových zájmů Číny (Wang, 2024, s. 118).

Čínský pojem „společné hodnoty lidstva“ neobsahuje žádné prvky sbližování, natož ideologické kapitulace před Západem. Vychází z vědomí Číny o své materiální síle a připravenosti k vedení v moderním světě.

Čína ve skutečnosti usiluje o vytvoření nového systému světového názoru, který díky opoře v realitě a praxi západní „univerzální hodnoty“ překoná. Jeho klíčovou složkou je přesvědčení čínského vedení o správnosti a účinnosti národního modelu rozvoje.

Navrhovaný výklad „společných hodnot lidstva“ přímo souvisí s marxismem, proto je kladen důraz na integraci společenství a dodržování socialismu s čínskými rysy a jeho ideologických zásad: „Integrace základních principů marxismu s konkrétními realitami Číny a jejími bohatými tradičními kulturami je cestou, kterou je třeba se ubírat při zkoumání a rozvoji socialismu s čínskými rysy v rámci čínské civilizace“ (People’s Daily Online, 2023). V rámci tohoto teoretického paradigmatu se Západ snaží skrýt třídní povahu „univerzálních hodnot“, které se stávají zdrojem konfrontací, zatímco čínský přístup založený na rozmanitosti má svět sjednotit, protože zohledňuje sociální a kulturní rozdíly. Předpokládá se, že „společné hodnoty“ umožní Číně sjednotit „velkou rodinu“ lidstva a zanechat za sebou „menšinovou skupinu“ Západu ovládanou „univerzálními hodnotami“.

Stejně důležité je uznání souvislosti mezi „společnými hodnotami“ a čínskou kulturní tradicí. Připravenost Číny k rovnocenné a otevřené interakci mezi civilizacemi a její odmítání své hodnoty vnucovat se často vysvětluje konfuciánskou tradicí usilování o „harmonii bez sjednocení“. Integrace Číny s vnějším světem neznamená ztrátu její identity.

Od modernizace k civilizaci

Po skončení studené války byla diskuse o civilizacích po mnoho let ovlivněna kritikou teorie „střetu civilizací“ Samuela Huntingtona. Čínští politici a sociální vědci opakovali, že konflikt je špatný a dialog je dobrý. Bylo těžké tuto banalitu překročit. Západ neprojevoval ochotu považovat ne-západní civilizace za rovnocenné. Čína nebyla schopna ovlivnit postoj Západu ani nabídnout vlastní atraktivní civilizační projekt.

Diskuse se znovu rozhořela díky snahám Číny vlastní civilizační charakteristiky kreativně přehodnotit. Před patnácti lety přišel Zhang Weiwei s konceptem „civilizačního státu“ založeným na čínských základech. Aby se vyhnul srovnání s modernějším národním státem, Zhang argumentoval, že civilizační stát Číny absorboval moderní základní pojmy suverenity a lidských práv spolu s dědičnými civilizačními charakteristikami, jako jsou „obrovská populace“, „obrovské území“, „obrovská historická tradice“, „obrovsky bohatá kultura“, starobylý jazyk, pragmatická veřejná správa, spolupráce mezi společností a vládou a plynulá ekonomická iniciativa soukromého sektoru a státu. Pouze silná centralizovaná moc – opírající se nikoli o volební legitimitu, ale o historickou civilizační legitimitu a zodpovědná lidu prostřednictvím „výběru ctnostných a jmenování schopných“ (选贤任能) – může touhu lidu po prosperitě a klidu realizovat. Číňané získali značnou individuální svobodu, přičemž postavení rodiny zachovali jako základ veřejného života prostřednictvím dodržování tradičních hodnot (Zhang, 2010, s. 64-77).

Čínské vnitřní vnímání civilizačních charakteristik jako jednoho celku znemožňuje vyzdvihnout jeden aspekt a považovat jej za horší než atributy západní civilizace („zaostalý“ vs. „pokročilý“, „autoritářství“ vs. „demokracie“).

To bylo možné pouze díky přesvědčivým ekonomickým úspěchům Číny.

V létě 2023 představil Si Ťin-pching normativní interpretaci významných rysů čínské civilizace. „Si zdůraznil, že čínská civilizace má dlouhou a nepřetržitou historii sahající až do starověku, a uvedl, že komplexní a hluboké pochopení této historie je nezbytné pro účinnější podporu tvůrčí transformace a rozvoje vynikající tradiční čínské kultury a pro rozvoj moderní čínské civilizace“ (People’s Daily Online, 2023). Inovativní povaha civilizace „jí umožňuje zachovat to, co je správné, aniž by lpěla na starém, respektovat starověk, aniž by se ho snažila obnovit, nebát se nových výzev a přijímat nové věci“ (tamtéž).

Si poukázal na několik významných rysů čínské civilizace: důslednost, s níž Číňané následují svou vlastní cestu, originalitu, která určuje jejich podnikavého ducha, a jednotu, díky níž se různé etnické kultury čínského národa semknou i tváří v tvář velkým překážkám. „Silná a jednotná země je pilířem, na němž závisí blahobyt všech Číňanů,“ dodal Si. Dále uvedl, že „inkluzivita čínské civilizace určuje harmonické soužití různých náboženských vyznání v Číně a určuje otevřenou a inkluzivní mentalitu vůči různým civilizacím po celém světě. Její mírumilovná povaha určuje, že Čína bude i nadále usilovat o výměnu a vzájemné učení s různými civilizacemi, nikoli o kulturní hegemonii, že Čína nebude vnucovat své vlastní hodnoty a politický systém ostatním a že Čína bude podporovat spolupráci namísto konfrontace a nebude vytvářet exkluzivní bloky“ (People’s Daily Online, 2023).

Tento pokus o formalizaci dlouhodobých charakteristik čínské civilizace lze vysvětlit potřebou státu mít silné kořeny, které zvyšují odolnost v době globální bouře. Je pozoruhodné, že ve stejném roce 2023 zmiňuje aktualizovaná verze ruské koncepce zahraniční politiky poprvé Rusko jako „výrazný civilizační stát“. Nejde pouze o zachování tradic, ale také o přizpůsobení se globálním výzvám.

„Civilizační stát“ bojuje o své zachování tím, že zajišťuje civilizační kontinuitu a udržuje globální rozmanitost prostřednictvím respektu k jiným civilizacím.

Během oslav stého výročí ČKS v roce 2021 Si Ťin-pching oznámil, že strana byla průkopníkem nové a jedinečné čínské cesty k modernizaci a vytvořila „novou formu lidské civilizace“ (Xi, 2023, s. 13). To je další důležitý aspekt čínského civilizačního projektu. „Nová forma lidské civilizace“ (renlei wenming xin xingtai人类文明新形态) zahrnuje materiální, politické, duchovní, sociální a environmentální aspekty rozvoje Číny, čerpá z marxismu a zohledňuje národní specifika. Není totožná s tradiční čínskou civilizací a představuje alternativu k moderní západní civilizaci, protože není podřízena zájmům kapitálu, touze po vnější expanzi a potlačování duchovna materiálem. Obsahuje „společné hodnoty“ a demonstruje schopnost ne-západních civilizací přizpůsobit se současným výzvám, dohnat Západ v oblasti rozvoje a zmenšit propast mezi Jihem a Severem.

Vědci poznamenávají, že Čína nejen sleduje cestu „civilizačního rozvoje“ v souladu s národními charakteristikami, ale také „rozvíjí civilizaci“. Naznačuje se, že čínská modernizace povýšila národní strategii rozvoje na civilizační úroveň a že „nová forma lidské civilizace“ v Číně překročila hranice jakékoli jedné civilizace (Feng, 2024, s. 1–13). Takový výklad moderního přínosu Číny k rozvoji světové civilizace podněcuje hledání univerzálních charakteristik čínského modernizačního projektu, které by bylo možné aplikovat v jiných zemích.

Čínští autoři rozlišují dvě složky „nové formy lidské civilizace“. První z nich je Čína, jejíž integrální rozvoj je cílem Pekingu. Druhou složkou je celý svět, včetně „společenství sdílené budoucnosti“, „společných hodnot lidstva“, pohledu na globální správu, správného přístupu k povinnostem a odměnám a nového typu mezinárodních vztahů. Skutečnost, že čínský model modernizace kombinuje rysy společné pro všechny země (ekonomický, sociální a technologický pokrok a lidský rozvoj) s jedinečnými národními charakteristikami, dává „nové formě lidské civilizace“ čínský i globální rozměr. Ukazuje se, že Čína vytváří moderní civilizaci, která patří do světových dějin a překonává kapitalistickou modernitu (Chen, 2024, s. 5–17).

„Čínský plán modernity“ se od svých historických předchůdců liší. Západ prošel modernitou osvícenství, která se opírala o rozum a vědu a uznávala ústřední místo člověka. Poté nastalo postmoderní období, které kritizovalo vládu rozumu a usilovalo o osvobození lidského života a vůle z jejich podřízeného postavení.

Po dlouhé cestě kritiky západní modernity a postmodernity otevřela ČKS „novou modernitu“, která se liší od postmodernity a překonává západní modernitu.

Důraz na jednotlivce a lid umožnil straně vybudovat na základech modernizace čínského typu „novou formu lidské civilizace“, která se již nezaměřuje na zájmy kapitálu, zisk a zotročení a odcizení člověka v procesu modernizace (Li a Xiong, 2024, s. 12).

Xiang Jiuyu ze Školy marxismu na Wuhanské univerzitě navrhl pojem „civilizační modernita“, aby překonal spor mezi „jedinou modernitou“, která připouští pouze kapitalistickou cestu rozvoje, a „mnohočetnou modernitou“, která uznává národní rozdíly a specifická řešení bez odkazu na západní modernitu (Xiang, 2024, s. 15–34).

„Nová forma civilizace“ má kořeny v tradiční čínské „etice ctnosti“ (dexing 德性), která se formovala na morálním a socioekonomickém základě čínské agrární civilizace. Dnes prochází globální lidská civilizace přechodem od vyspělé průmyslové civilizace k civilizaci, která je směsicí civilizace ekologické a informační. Čína se vydala stejnou cestou, ale s důrazem na etiku ctnosti, která se stává jak morálním základem „nové formy civilizace“, tak jakousi „spojovací tkání“, která umožňuje harmonické spojení postindustriálního způsobu života, informačních technologií a života v souladu s přírodou (tj. ekologie). Morální civilizační tradice Číny je tak motorem budování globálního společenství sdílené budoucnosti jako nové „civilizace pod nebem“ univerzálního významu (Yang, 2024, s. 11).

Sebevědomí moderní Číny v její schopnost vybudovat novou společnou modernitu založenou na vlastní civilizaci a popsat ji pomocí vlastních koncepčních nástrojů je v ostrém kontrastu s agitací 80. let a pochybnostmi o významu národní kultury. Kriticky smýšlející intelektuálové prvního desetiletí reforem hovořili o odcizení a nedostatku humanismu v socialismu. Nyní Čína nabízí lidstvu cestu ke spáse z kapitalistické modernity. Sovětský svaz měl podobné aspirace, ale jedinečným rysem progresivního „čínského plánu“ je jeho opora v tradici. Čína se snaží přesvědčit civilizace globálního Jihu, že mohou Západ dohnat, pokud najdou svou vlastní cestu mimo zhoubný scénář „totální westernizace“.

S postupem času se čínské hodnocení Gorbačova jako zlovolného ničitele KSSS a SSSR zmírnilo. Autoritativní badatel sovětské perestrojky Zuo Fengrong uznal, že Gorbačovova diplomacie „nového myšlení“ mezinárodní postavení SSSR výrazně zlepšila. „Tyto pozitivní výsledky však sovětským reformám a modernizaci nepomohly, hlavně proto, že se SSSR stále považoval za nejvyspělejší zemi a zlepšení vztahů se Spojenými státy bylo primárně motivováno snahou o spolupráci při řešení společných problémů lidstva“, nikoli snahou o ekonomickou spolupráci se Spojenými státy a evropskými zeměmi.

Čína a SSSR, které stály před historickým úkolem „sovětský model“ změnit a najít novou cestu k modernizaci, se rozhodly pro stejnou reformu. Rozdílné výsledky jsou důsledkem odlišných národních historických a kulturních tradic, schopností vůdců a postoje vládnoucích stran k tradiční teorii socialismu. Zuo Fengrong se domnívá, že ČKS byla úspěšná, protože řešila skutečné problémy, překonala teoretické stereotypy, zlepšila život lidí a navázala úzkou spolupráci s vnějším světem. Moc KSSS se zhroutila kvůli přetrvávající neschopnosti strany zbavit se dogmat a provést účinné ekonomické reformy (Zuo, 2024, s. 34–35).

Touha sovětského vůdce integrovat zemi do evropské civilizace byla doprovázena výhradami k rovnosti obou systémů a nepřípustnosti vnucování hodnot. Rychlé oslabení SSSR však naděje na rovnost se Západem zmařilo. Výsledkem bylo vybudování „panevropského domu“ bez Ruska a na jeho úkor.

V alternativní historii, ve které by se SSSR podařilo provést ekonomické reformy, přežít a zajistit si důstojné místo v globální tržní ekonomice, by Moskva mohla prosazovat ideologické konstrukty podobné „nové formě lidské civilizace“. Paradoxně čínské snahy od 80. let aspirace sovětské perestrojky na univerzálnost potvrzují. Perestrojka nebyla chybou, ale byla prováděna příliš rychle a byla založena na arogantním přecenění ekonomického potenciálu.

Čínská zkušenost potvrzuje, že pouze silná země připravená ucházet se o světové vedení si může stanovit takové cíle. Ekonomický růst postupně vedl Peking k prohlášení „společných hodnot lidstva“ a zahájení budování „nové formy lidské civilizace“. Navenek se tyto slogany zdají být převzaté z Gorbačovovy éry, které Západ uvítal. Ve skutečnosti však konfrontace mezi Čínou a Západem sílí.

Proč tentokrát „univerzální hodnoty“ nepřispívají k usmíření? Jedním z důvodů je, že je Čína o své cestě rozvoje a hodnotě své vlastní civilizace plně přesvědčena.

ODKAZY

[1]

[2]

[3]

Chen Shuguang, 2024. 现代文明的西方逻辑与中国重撰 – 现代化的视角 [Západní logika moderní civilizace a její reformulace v Číně – perspektiva modernizace]. 哲学研究 [Filozofický výzkum], 3.

Čínská Charta 08, 2009. (Přeloženo z čínštiny Perry Linkem). The New York Review of Books, 5. ledna. Dostupné na: https://www.chinafile.com/library/nyrb-china-archive/chinas-charter-08 [Přístup 2. dubna 2025].

Chou, C.-P. (ed.), 2013. English Writings of Hu Shih: Chinese Philosophy and Intellectual History. Sv. 2. Berlín, Heidelberg: Springer-Verlag.

Feng Yuzhi, 1992. 戈尔巴乔夫时代的社会文化思潮 [Sociální a kulturní ideologické hnutí v Gorbačovově éře]. 外国问题研究 [Časopis zahraničních studií], 2.

Feng Ziyi, 2024. 从“发展”到“文明” [Od „rozvoje“ k „civilizaci“]. 马克思主义研究 [Studie o marxismu], 8.

Gorbachev, M.S., 1988. Перестройка и новое мышление для нашей страны и для всего мира [Perestrojka a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět]. Moskva: Politizdat.

Jianghuai Luntan, 1989. 中国现代化决不能搞全盘西化 – (本刊编辑部召开座谈会对《中国:双重危机面前的抉择》一文开展批评) [Modernizace Číny nesmí být úplnou westernizací – (Kritika článku „Čína: volby tváří v tvář dvojí krizi“ redakcí časopisu)]. Jianghuai Tribune [Jianghuai Tribune], 4.

Li Baogeng a Xiong Feng, 2024. 超越西方现代性的人类文明新形态 [Nová forma lidské civilizace překračující západní modernitu]. 世界哲学 [Světová filozofie], 3.

Li Jinglun a Shen Hongli, 2024. Teoretické základy a praktický postup dekonstrukce diskursivní hegemonie „univerzálních hodnot“ pomocí „společných hodnot lidstva“. Teoretická observace, 5.

Lin Xiupo, 1989. 试析“全盘西化”论与“和平演变”战略的本质联系 [Analýza podstatné souvislosti mezi teorií „úplné westernizace“ a strategií „mírové evoluce“]. 国际政治研究 [Časopis mezinárodních studií], 4.

Lomanov, A.V., 2023. Инновация и традиция в трактовке демократии в современной идеологии КПК [Inovace a tradice v interpretaci demokracie v moderním ideologickém rámci ČKS]. Polis. Politicheskie issledovaniya, 5, s. 88–105. Dostupné na: https://doi.org/10.17976/jpps/2023.05.06. EDN: OBBUK [Přístup 2. června 2025].

Luo Yanqing, 1990. 析“大陆不如台湾”说 – 兼评“全盘西化”的谬论 [Analýza argumentů, že pevninská Čína je horší než Tchaj-wan, a hodnocení mylné teorie „úplné westernizace“]. 求实 [Qiushi], 1, s. 8-12.

Nanfang zhoumo, 2008. 南方周末：汶川震痛，痛出一个新中国 [Nanfang zhoumo: Bolest ze zemětřesení ve Wenchuan dala vzniknout nové Číně]. 新浪新闻 [Xinglan News], 22. května. Dostupné na: https://news.sina.cn/sa/2008-05-22/detail-ikknscsk3784082.d.html [Přístup 13. února 2025].

People’s Daily Online, 2023. Xi zdůrazňuje budování moderní čínské civilizace. People’s Daily Online, 2. června. Dostupné na: http://en.people.cn/n3/2023/0602/c90000-20027245.html [Přístup 2. dubna 2025].

Wang Cheng, 1987. „全盘西化“就是走资本主义道路 [„Úplná westernizace“ je hnutí směřující ke kapitalismu]. 人文杂志 [Časopis humanitních věd], 2.

Wang Huxue a Chen Wanxin, 2023. 全人类共同价值与西方“普世价值”：界定、甄别与超越 [Společné hodnoty lidstva a západní „univerzální hodnoty“: definice, identifikace a překonání]. 治理现代化研究 [Studie modernizace správy], 1.

Wang Tingyou, 2021. „普世价值“评析 [Komentář k „univerzálním hodnotám“]. Peking: Social Sciences Academic Press (Čína).

Wang Tingyou, 2024. 对我国当前意识形态领域若干问题与倾向的思考 [Úvahy o několika problémech a tendencích v současné ideologické oblasti Číny]. 政治经济学研究 [Čínský přehled politické ekonomie], 2.

Xi Jinping, 2017. The Governance of China (Volume II). Foreign Languages Press.

Xi Jinping, 2022. 高举中国特色社会主义伟大旗帜 为全面建设社会主义现代化国家而团结奋斗 – 在中国共产党第二十次全国代表大会上的报告 (16. října 2022) [Vysoko vztyčme velkou vlajku socialismu s čínskými rysy a bojujme jednotně za komplexní budování moderní socialistické země – Zpráva z dvacátého národního sjezdu Komunistické strany Číny (16. října 2022)]. 人民日报 [Lidová denní], 26. října.

Xi, Jinping, 2023. The Governance of China (Volume IV). Foreign Languages Press.

Xiang Jiuyu, 2024. 文明现代性：中国式现代化的历史形态 [Civilizational Modernity: The Historical Form of Chinese-style Modernization]. 中国社会科学 [Social Sciences in China], 10.

Yang Liuxin, 2024. 人类文明新形态的特质、根脉与精神动力—以德性与理性的关系为视角 [Vlastnosti, kořeny a duchovní dynamika nové formy lidské civilizace: vztah mezi ctností a rozumem z perspektivy]. 哲学研究 [Filozofický výzkum], 2.

Yongbing, 1993, 2017. 刘晓波著名言论：中国至少需要被殖民三百年 [Slavná věta Liou Siao-po: Čína potřebuje být kolonizována nejméně 300 let]. Literární město, 28. června. Dostupné na: https://www.wenxuecity.com/blog/201706/72378/29851.html [Přístup 13. února 2025].

Zhang Chengshou, 1989. Ideologické kořeny teorie úplné westernizace jsou národní nihilismus. Časopis Yunnan Normal University (vydání věnované výuce a studiu čínštiny jako cizího jazyka), S1.

Zhang Jianyun, 2023. „Filozofické posouzení podstatného rozdílu mezi ‚společnými hodnotami lidstva‘ a západními ‚univerzálními hodnotami‘ – s hodnocením kritiky teorie ‚univerzálních hodnot‘ v teoretických kruzích“ [A Philosophical Judgement of the Essential Difference Between „Common Values of Humanity“ and Western „Universal Values“ — An Appraisal of the Theoretical Criticism of „Universal Values“]. 郑州轻工业大学学报：社会科学版 [Časopis Zhengzhou University of Light Industry (sociální vědy)], 6.

Zhang Weiwei, 2010. 中国震撼：一个“文明型国家”的崛起 [Čínská vlna: Vzestup civilizačního státu]. Šanghaj: Shanghai People’s Publishing House.

Zuo Fengrong, 2024. Srovnávací studie modernizace Číny a Sovětského svazu – na příkladu čínských a sovětských reforem v 80. letech 20. století. Čínský časopis pro vedoucí pracovníky Pudong, 2.

Alexander Vladimirovič LomanovČesky je doktorem historie a zástupce ředitele pro výzkum na Ústavu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů Ruské akademie věd. Jeho odbornou specializací je Čína její filosofie a hospodářský intervencionismus. Vedle odborných publikací lze jeho analýzy nalézt např. na Russia in Global AffairsČesky nebo na Valdaiském klubuČesky.

Zpět na obsah

Rozhovor Sergeje Lavrova s ministrem zahraničních věcí Čínské lidové republiky Wangem Yi

13. července se ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov, který přijel do Pekingu, aby se zúčastnil zasedání Rady ministrů zahraničních věcí Šanghajské organizace spolupráce, setkal s ministrem zahraničních věcí Čínské lidové republiky Wangem Yi.

Ministři vyjádřili spokojenost s pozitivním vývojem komplexního partnerství mezi Ruskem a Čínou a vedli podrobnou diskusi o bilaterální agendě, přičemž se zaměřili zejména na provádění výsledků květnového summitu v Moskvě. Zabývali se také praktickými oblastmi spolupráce, včetně humanitárních výměn.

Ministři provedli důkladnou výměnu názorů na koordinaci v rámci ŠOS. Zvláštní pozornost byla věnována podstatné agendě nadcházejícího zasedání Rady hlav států ŠOS a summitu ŠOS Plus na vysoké úrovni.

Ministři zdůraznili význam posílení úzké koordinace mezi Ruskem a Čínou na mezinárodní scéně, včetně OSN a její Rady bezpečnosti, ŠOS, BRICS, G20 a APEC.

Rovněž diskutovali o vztazích se Spojenými státy a o vyhlídkách na řešení ukrajinské krize na základě všech zásad Charty OSN, vzájemné provázanosti a vzájemné soudržnosti. Byly rovněž projednány další naléhavé otázky, včetně konfliktu mezi Íránem a Izraelem a vývoje na Korejském poloostrově.

Ministři zahraničních věcí znovu potvrdili svou pevnou vzájemnou podporu v otázkách týkajících se základních zájmů obou zemí, včetně obrany suverenity, územní celistvosti a národní jednoty ve vší regionální a etnické rozmanitosti.

Rozhovory se nesly v duchu důvěry a konstruktivní spolupráce, která charakterizuje rusko-čínské vztahy.

Zpět na obsah