Co je na „agresivní neutralitě“ tak špatného?

Bývalý pákistánský premiér Imran Chán hovoří s agenturou Reuters během rozhovoru v pákistánském Láhauru
17. března 2023 – Reuters/ArabNews

Imran Chán nejspíš zjistil, že nepodřídit se americké linii v otázce Ukrajiny – nebo čehokoli jiného – je těžké a může to být i nebezpečné.

Když Rusko v únoru loňského roku napadlo Ukrajinu, pákistánský premiér Imran Chán vzbudil svým rozhodnutím udržovat vztahy s Kremlem podezření Washingtonu. Krátce po začátku války také příznačně bezelstně navštívil Moskvu. Do Islámábádu se vrátil s kamenem na krku.

„Co si o nás myslíte? Že jsme vaši otroci a uděláme vše, co po nás budete chtít? Jsme přátelé Ruska a jsme přátelé Spojených států,“ řekl Chán davu svých příznivců. „Jsme přáteli Číny a Evropy, nejsme součástí žádné aliance.“

Chán netušil, že jeho slova nejspíše přispěla ke konci jeho politické kariéry. Podle pákistánských diplomatických depeší, které zveřejnilČesky server Intercept, reagovali američtí představitelé na Chánův postoj k válce tím, že nenápadně povzbuzovali jeho odpůrce, aby ho zbavili moci.

Ačkoli lze pochybovat, že by Spojené státy byly jediným nebo hlavním aktérem událostí, které měly premiéra dostat do vězení a vést k vojenskému zásahu do politického systému země (což je stav, který trvá dodnes), z kabelogramů vyplývá, že Chánovi odpůrci byli o hněvu USA na Chánovy výroky o válce na Ukrajině informováni a mohli se snažit o jeho sesazení v očekávání, že je Washington odmění užšími vztahy.

Většina reakcí na tuto alarmující zprávu se pochopitelně soustředila na studenoválečnický aspekt toho, co vypadá jako bezostyšné vměšování do vnitřních záležitostí jiné země. Hrozí však, že se přehlédne něco mnohem zásadnějšího, totiž to, jak mnozí ve Washingtonu pojímají zahraniční politiku jako celek.

I když není překvapivé, když Washington využije svého vlivu k podpoře jakési měkké změny režimu v Islámábádu, pozoruhodná je vůle potrestat zemi ležící daleko od Evropy kvůli konfliktu zuřícímu na Ukrajině za to, že se odvážila zaujmout „agresivně neutrální“ postoj (výraz ministerstva zahraničí používaný v depeších) k něčemu, co je pro ní regionálním konfliktem daleko od jejich hlavních bezpečnostních zájmů.

Předpoklad vedoucích představitelů amerického zahraničněpolitického establishmentu je jasný: státy s menším geopolitickým vlivem musí ve velkých globálních krizí následovat Washington, ať už je to pro ně výhodné, nebo ne. Naopak si pákistánský soused Indie v průběhu války vytyčil pozoruhodně neutrální postojČesky tím, že vyvažoval odpor k revizionismu hranic jasným odhodláním udržovat své dlouholeté vojenské vazby s Moskvou. Nové Dillí však ví, že mu jeho mnohem větší moc na světové scéně poskytuje před hněvem Washingtonu jistou ochranu.

Menší země tuto výsadu nemají. Zároveň je ale těžké pochopit, proč mají názory Pákistánu na evropské záležitosti pro Washington větší význam než například formální postoj východoevropské země ke sporu mezi Indií a Pákistánem o Kašmír. Od Bulharska, abychom zvolili příklad, se neočekává, že bude deklarovat vyhraněný postoj ke geopolitice Indického oceánu.

Ale americká zahraničněpolitická elita, tak úzce manicky fixovaná na Ukrajinu, se domnívá, že je životně důležité, aby její priority přijali všichni ostatní. To je nebezpečný předpoklad nejen pro mnoho partnerů Washingtonu v různých regionech světa; je nebezpečný i pro Velkou strategii samotných Spojených států. Přebíráním regionálních konfliktů a jejich zbytečnou globalizací se zvyšuje riziko šíření nestability prostřednictvím zákazu dodávek životně důležitých surovin nebo průmyslového zboží. Obchodní sítě nepříznivě zasažené sankcemi tak mohou podkopat rozvojové ekonomikyČesky. Menší země, jejichž zájmy musí být vymezeny úžeji, budou vždy upřednostňovat své regionální zájmy před globálněji orientovanými postoji velkých světových mocností.

Nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto chování ze strany Washingtonu je snaha podpořit oddané „mezinárodní společenství“, které lze využít k otupení ambicí revizionistických mocností, jako jsou Rusko a Čína. Problémem tohoto přístupu však je, že vyvolává odporČesky a posiluje touhu zemí, na které je tlak vyvíjen, z orbitu USA se vymanit. To pomáhá vysvětlit, proč stále více států uvažuje, že se vzdá dolaruČesky jako rezervní světové měny. Je-li k dispozici více možností, za nejbezpečnější se obvykle považuje ta nejméně invazivní.

Naštěstí je možný i lepší přístup. Velmoc, která dokáže rozdělit různé regiony a nevyžadovat, aby všichni její menší souputníci přijali její priority, bude ve skutečnosti oproti svým soupeřům v soutěži o vliv v zahraničí ve výhodě. Čím více Spojené státy svým menším partnerům dovolí jít vlastní cestou, o to méně hrozivě budou působit a tím žádanějším partnerem se pro dobrovolné sdružování stanou.

To bylo hlavní součástí toho, proč kdysi byly Spojené státy ve srovnání s tradičními evropskými mocnostmi celosvětově hodnoceny mnohem příznivěji, neboť své geografické izolace s ekonomickou silou využívaly k tomu, aby působily srovnatelně méně hrozivě než většina jejich rivalů. Pokud to Washington myslí s poukazy na nebezpečí, které pro svět představují ambice Pekingu a Moskvy, skutečně vážně, měla by politika USA být pro suverenitu ostatních méně ohrožujícíČesky než politika jeho rivalů.

Se zvyšující se relativní vahou „středních mocností“Česky bude mnoho regionálně ukotvených států zvyšovat svou autonomii a výrazně tak rozšíří své možnosti od velmocenských očekávání se odchovat. Jak se tento trend zrychluje, jejich schopnost volit si partnerství se bude více přiklánět ke spolehlivosti a vzájemnému respektu než k prostému uznání síly. V tomto polycentrickém a, ano, multipolárním světě je mnohem pravděpodobnější, že masivní zásahy do vnitřní politiky partnera vyvolají spíše odpor než skutečně konstruktivní dlouhodobé výsledky.

Aby v zaslepeném zahraničněpolitickém establishmentu USA k tomuto myšlenkovému obratu došlo a míra strategické empatie se zvýšila, bylo by možná moudré uvážit slova George Washingtona z projevu na rozloučenou, která znějí notně podobně jako projev Imrana Chána o pákistánské zahraniční politice:

Není nic důležitějšího, než vyloučit trvalé, zavilé antipatie vůči určitým národům a vášnivé náklonnosti k jiným národům a místo nich pěstovat spravedlivé a přátelské city vůči všem.
Národ, který vůči jinému národu chová navyklou nenávist nebo navyklou náklonnost, je do jisté míry otrokem. Je otrokem své nevraživosti nebo své náklonnosti, z nichž každá stačí k tomu, aby ho svedla na scestí od jeho povinností a zájmů.

Mnoho zemí se dnes nachází ve stejně nejisté pozici jako kdysi rané Spojené státy. Americký zahraničně-politický aparát by udělal dobře, kdyby si to zapamatoval.