Evropská vzpoura proti neliberálnímu řádu

Článek European mutiny at the illiberal order vyšel na serveru Strategic Culture Foundation 14. června 2024

© Photo: Public domain

Vzpoura se vzmáhá, protože na Západě už mnozí příliš jasně vidí, že západní vládní struktura je neliberální mašinérie ‚systému kontroly‘.

Už nějakou dobu píši, že se Evropa (i USA) nachází v období alternativní revoluce a občanské války. Historie nás varuje, že se takové konflikty obvykle protahují s epizodami vrcholů, které jsou revoluční (když se převažující paradigma poprvé zhroutí); ale které jsou ve skutečnosti jen alternujícími modi toho stejného – ‚překlápění‘ mezi revolučními vrcholy a pomalými ‚vleklými‘ kulturními válkami.

A myslím si, že právě v takové éře se nacházíme.

Rovněž jsem poukazoval, že rodící se kontrarevoluce zvolna sílí, když se lidé vzdorovitě odmítají vzdát tradičních morálních hodnot a ani nejsou ochotni podrobit se utlačitelskému neliberálnímu mezinárodnímu řádu, vydávajícímu se za liberální.

Co jsem ale nečekal, že k ‚prvnímu klopýtnutí‘ dojde v Evropě a že to bude Francie, která bude první, kdo tenhle neliberální režim prolomí. (Myslel jsem si, že k prvnímu průlomu dojde v USA.)

Na výsledek voleb europoslanců se bude možná pohlížet jako na ‚první vlaštovku‘ signalizující, že ve vzduchu je změna. K předčasným volbám dojde v Británii a Francii a Německo je ve stavu politického rozvratu (jakož i značná část Evropy).

Nedělejte si ale iluze! Tvrdou realitou je, že bohatství, klíčové instituce společnosti a páky moci si drží západní ‚mocenské struktury‘. Řečeno přímo, drží si nejvyšší ‚velitelské posty‘. Jak chtějí řídit Západ směřující k morálnímu a možná i finančnímu kolapsu? Nejspíš tak, že nekompromisně přitlačí na pilu.

A to očekávatelné ‚přitlačení na pilu‘ se nezbytně neomezí na boj v aréně ‚Kolosea‘. Jistě se promítne do vysoce riskantní geopolitiky.

Americké ‚struktury‘ budou nepochybně předzvěstí přicházející z evropských voleb hluboce znepokojeny. Co tahle evropská vzpoura proti establishmentu pro vládnoucí struktury ve Washingtonu znamená, obzvláště v době, kdy celý svět sleduje Joe Bidena, jak se viditelně potácí?

Jak odvrátí ‚naši‘ pozornost od této první praskliny ve struktuře jejich mezinárodního systému?

Už tu je USA vedená vojenská eskalace – údajně spojovaná s Ukrajinou – ale s jasným záměrem vyprovokovat Rusko k odvetě. Vypadá to, že postupnou eskalací, při níž NATO překračuje ruské ‚červené linie‘, usilují američtí jestřábi o eskalační převahu nad Moskvou, čímž ji staví před dilema, kam až má při odvetě zajít. Moskevským varováním západní elity moc nevěří.

Lze si představit, že by takovéto provokační triky buď měly vyvolat dojem, že USA ‚vítězí‘ (‚pokořením Putina‘), nebo alternativně, že jim to poskytne záminku americké prezidentské volby (kvůli vzestupu globálního napětí) odložit a tím poskytnout permanentnímu státu čas, aby ‚uplichtil‘ včasnou náhradu Bidena.

Tyto kalkulace jsou však podmíněné tím, jak brzy se Ukrajina zhroutí, ať už vojensky, nebo politicky.

Zhroutí-li se Ukrajina dříve, než se očekává, mohlo by to pro USA připravit scénu pro přechod na taiwanskou ‚frontu‘, což je možnost, která se již připravuje.

Proč se bouří Evropa?

Vzpouru spustilo, že na Západě teď už mnozí až příliš jasně vidí, že jeho mocenské struktury nejsou liberálním projektem jako takovým, ale spíše nepokrytě neliberálním ‚systémem kontroly‘ (manažerskou technokracií), který se za liberalismus podvodně vydává.

V Evropě se establishment už zjevně mnohým odcizil. Příčin může být spousta – Ukrajina, imigrace nebo hroutící se životní úroveň – všichni Evropané jsou ovšem obeznámeni s výkladem, že se historie velkým obloukem přiklání k liberalismu (po konci Studené války).

To se ale ukazuje být iluzorní. Realitou je kontrola, dohled, cenzura, technokracie, lockdowny a klimatické stanné právo. Stručně řečeno, žádný liberalismus, zkrátka kvazi-totalitní systém. (Von der Leyen zašla nedávno ještě dále argumentací, že „Představíte-li si informační manipulaci jako virus, lepší než léčit infekci až když ji dostanete, je nasadit očkování, aby se vaše tělo imunizovalo.“).

Kdy se tedy tradiční liberalismus (ve volné definici) zvrhl do toho neliberálního?

K obratu ‚čelem vzad‘ došlo v 70. letech.

Roku 1970 Zbigniew Brzezinski (který se stal národně bezpečnostním poradcem prezidenta Cartera) vydal knihu nazvanou Mezi dvěma věky: Role Amerika v technotronické éře[1]. V ní argumentoval:

Technotronická éra postupně zavede nástup kontrolovanější společnosti. Takováto společnost … bude dominována elitou neomezovanou tradičními hodnotami a postupy … [praktikujíc] neustálý dohled nad každým občanem … [spolu s] manipulací chování a intelektuálních funkcí všech lidí … [se stane novou normou].

Jinde argumentoval, že „národní stát jako základní jednotka organizace lidského života už přestal být principiální kreativní silou: nadnárodní banky a nadnárodní korporace jednají a plánují s výhledem, který je daleko před politickými koncepty národního státu.“ (Takže budoucností je systém kosmopolitního businessu.)

David Rockefeller a mocenští hráči kolem něj – spolu s jeho skupinou Bilderberg – se Brzezinského pohledu chytili, aby tvořil třetí pilíř opory zajišťující, že 21. století bude opravdu ‚Americkým stoletím‘[2]. Dvěma dalšími pilíři je kontrola nad ropnými zdroji a hegemonie dolaru.

Pak přišla klíčová zpráva Meze růstu[3] (z roku 1971 od Římského klubu – též Rockefellerova výtvoru), která poskytla podvodně ‚vědeckou‘ podporu Brzezinskému: předpověděla konec civilizace kvůli růstu obyvatelstva v kombinaci s vyčerpáním zdrojů (včetně, a zejména, s vyčerpáním energetických zdrojů).

Předložením této temné předpovědi se řeklo, že pouze ekonomičtí experti, techničtí experti, vůdci nadnárodních korporací a bank mají přehled a technologické porozumění, aby řídili společnost – předmět komplexnosti Mezí růstu.

Meze růstu byly úlet. Byly chybné, to ale nevadilo: Poradce prezidenta Clintona na konferenci OSN v Riu Tim Wirth chybu sice přiznal, ale nadšeně dodal: „Získali jsme nástřel pro problém globálního oteplování. I kdyby ta teorie byla chybná, z hlediska ekonomické politiky budeme stejně dělat ty ‚správné věci‘“.

Výchozí předpoklady byly chybné, ale politika je správná! Ekonomická politika se na základě nesmyslné analýzy převrátila vzhůru nohama.

‚Kmotrem‘ obratu k totalitarismu se (kromě samotného Davida Rockefellera) stal jeho protegé (a pozdější ‚nepostradatelný poradce‘ Klause Schwaba) Maurice Strong. William Engdahl popsalČesky, jak „kruhy přímo napojené na Davida Rockefellera a Stronga stály v 70. letech za zrodem celé série lesklých elitářských organizací (soukromé pozvánky) a think-tanků“.

K nim patřil neomalthusiánský Římský klub; studie MIT „Meze růstu“ a Trilaterální komise.

Tajným srdcem matrixu však byla Trilaterální komise. „Když v lednu 1976 nastoupil Carter do úřadu, byl jeho kabinet sestaven téměř výhradně z řad členů Rockefellerovy Trilaterální komise – až tak ohromující míře, že to někteří z washingtonských insiderů nazývali ‚Rockefellerovým prezidentstvím‚,“ píše Engdahl.

Také Craig Karpel napsal v roce 1977[4]:

Prezidentství USA a klíčová ministerstva v kabinetu federální vlády převzaly soukromé organizace odhodlané podřídit domácí zájmy Spojených států mezinárodním zájmům nadnárodních bank a korporací. Bylo by nefér říkat, že Trilaterální komise dominuje nad Carterovou administrativou. Trilaterální komise je Carterovou administrativou.

„Každou klíčovou funkci vlády USA v zahraniční a v ekonomické politice od dob Cartera zastával vždy Trilaterálec,“ píše Engdahl[5]. A tak to pokračuje – dále funguje ten matrix překrývajících se členství, který není pro veřejnost moc viditelný a o němž lze velmi volně mluvit jako o vzniku ‚permanentního státu‘.

Existuje to snad i v Evropě? Ano, je to rozvětvené i napříč Evropou.

A zde leží kořeny evropské ‚vzpoury‘ z minulého víkendu: Spousta Evropanů tenhle koncept kontrolovaného vesmíru odmítá. Mnozí jsou vzdorovití, neboť se nechtějí zříci svého tradičního způsobu života nebo svého národního dědictví.

Rockefellerova faustovská smlouva ze 70. let zahrnovala jeden úzký segment amerických vládnoucích kádrů, který se oddělil od amerického národa, aby si vytvořil samostatnou realitu, ve které přirozenou ekonomiku zvrátil ve prospěch oligarchie, kde ‚kompenzace‘ pochází jen z jejich přisvojení si politiky identity a ‚spravedlivé‘ rotace jisté diverzity v korporátních rozhodovacích pozicích.

Podíváme-li se na to tímto způsobem, lze na Rockefellerovu dohodu pohlížet jako na paralelu s jihoafrickým ‚vypořádáním‘, kterým byl ukončen Apartheid: Anglo-elity si drží jak ekonomické zdroje, tak moc, zatímco vládnoucí strana ANC na druhé straně této rovnice vytváří potěmkinovskou fasádu, jako že má politickou moc ona.

U Evropanů toto faustovské ‚uspořádání‘ lidi degraduje na jednotky identity obývající prostory mezi trhy, spíše než aby trhy byly pomůckou pro organickou, na člověka orientovanou ekonomiku, jako to před asi 80 lety napsal Karl Polanyi ve Velké transformaci[6].

Vyvodil původ zmatků své éry z jediné příčiny: z víry, že společnost může být organizována samo-regulujícím se trhem a měla by jím být řízena. Podle něj to nepředstavuje nic než ontologické odtržení od většiny lidské historie. Do 19. století, jak tvrdil, byla lidská ekonomika vždy „zahnízděná“ ve společnosti: byla podřízená místní politice, zvykům, náboženství a sociálním vztahům.

Obrat (Rockefellerovo technokratické ne-liberální paradigma identity) vede jen k rozrušení sociálních vazeb; k atomizaci komunity, k absenci metafyzického obsahu a tudíž k absenci účelu a smyslu existence.

Ne-liberalismus nemá náplň. Tvrdí: S vámi se nepočítá. Nikam nepatříte. Mnozí Evropané to teď evidentně prožívají.

Což nás ale tak nějak přivádí zpět k otázce, jak bude západní věrchuška reagovat na rodící se vzpouru proti tomuhle Mezinárodnímu řádu, který se všude po světě zrychluje –  a nyní prosakuje i do Evropy, i když v jiném zabarvení a s vlastní ideologickou výbavou.

Nevypadá to – zatím, že by vládnoucí věrchuška dělala kompromisy. Ti dominantní obvykle mívají existenční strach: buďto si dominanci udržíme, nebo přijdeme o vše. Vnímají to jedině jako hru s nulovým součtem. Status každé strany je zmrazený. Lidé se čím dál více jeví jen jako ‚protivníci‘. Spoluobčané se stávají nebezpečnou hrozbou, s níž je nutno se rvát.

Vezměme si izraelsko-palestinský konflikt. Mezi vůdci vládnoucí věrchušky USA jsou mnozí zanícenými příznivci sionistického Izraele. S tím, jak se Mezinárodní řád začíná hroutit, bude tento segment strukturální moci v USA pravděpodobně také nekompromisní, protože se obává výsledku hry s nulovým součtem.

Existují izraelský narativ války a ‚narativ zbytku světa‘ a ty se opravdu rozcházejí. Jak to vyřešit? Transformativní účinek vidění ‚ostatních‘ odlišně – Izraelců a Palestinců – se v současnosti nerýsuje.

Konflikt má potenciál se značně prohloubit a prodloužit.

Mohla by se ‚vládnoucí věrchuška‘ – zoufale toužící po jistém výsledku – snažit převrátit (a pokusit se utajit) hrůzy tohoto západoasijského zápasu v rámci širší geostrategické války? Takové, při které budou vysídleny velké zástupy (a tím regionální hrůzu převýší)?

Alastair CrookeČesky (*1949) je bývalý britský diplomat, zakladatel a ředitel Conflict ForumČesky (Fóra pro konflikty) se sídlem v Bejrútu, organizace, která se zasazuje o spojení politického islámu a Západu. Byl téměř 30 let významným představitelem britské rozvědky (MI6Česky) i diplomacie Evropské unie. V roce 2003 byl nucen Střední východ z osobních bezpečnostních důvodů opustit.

Odkazy:

[1]Between Two Ages: America’s Role in the Technetronic EraČesky

[2]The Project for the New American Century, Projekt pro nové americké století, 1997

[3]Meze růstu, The Limits to Growth

[3]Craig S. Karpel: Cartergate: The Death of Democracy, Penthouse Magazine, listopad 1977 (není na webu)

[4]William Engdahl: Gods of MoneyČesky, Wall Street and the Death of the American Century (Bohové peněz)

[5]The Great Transformation: The Political and Economic Origins of Our TimeČesky (Velká transformace: politická a ekonomická východiska doby, 1944)