Vyšlo v knize Všehochuť 2017, vydal Moravskoslezský kruh.

Rok 2023 byl rokem Josefa Jungmanna. Je určitě potěšující, že leckteré místní knihovny a místní muzea připomněly 250. výročí jeho narození. Sledoval jsem poměrně pozorně na internetu akce s ním spojené. Pozitivní ohlasy měl například listopadový cyklus Matice české v Národním muzeu. Ale na druhé straně řada institucí na Jungmanna zapomněla. Přitom ještě před několika generacemi byl považován za jednoho z nejvýznamnějších Čechů. Média jeho výročí ignorovala, což se ovšem dalo čekat, protože představuje dnes dost choulostivý problém. Pouze Česká televize mu nečekaně věnovala náležitou pozornost…

Rád bych Jungmanna nyní připomenul následujícím textem.

S jeho jménem mám spojenu vzpomínku na jednu mladou Dánku. Seděla vedle mne v polovině devadesátých let na Skleněné louce a pak se mnou šla na tramvaj ke stopaři (jak se dnes říká, tehdy ještě k pomníku rudoarmějce). Dali jsme se do řeči a já se dověděl, že u nás v Brně studuje na Škole slovanských studií, a pověděla mi, jak se jí přihodilo, že zrovna český jazyk… Vyprávěla, že byla s rodiči v Antverpách a navštěvovali renesanční památky a chodili pořád dokola kolem cechovních domů po náměstí a že prohlídky už je unavovaly, každý den v bleděmodrém to samé, až jednou se ocitli v krčmě a tam mezi Vlámy, Dány, Němci a Francouzi, kteří se přeřvávali, uslyšela řeč, která byla mezi tím štěkáním a chrochtáním a břinčením nádherně melodická a táhlá, ti lidé skoro zpívali a ona uhranuta šla za nimi — a líčila vše tak krásně, že jsem si představil tu malou postavičku, jak hledí na dva cizince a jde k nim a okouzleně se ptá, co je to za jazyk, kterým mluví — a oni ji řekli, že čeština.

Ta Dánka pak ve 13 letech začala češtinu studovat a věnovala se zejména Jungmannovi a zaníceně o něm cestou v šalině mluvila, těch pár lidí, co s námi cestovali, slyšeli neustálé nadšené Jungmann, och Jungmann, óó Jungmann!

Kolik lidí dnešního věku by vědělo o Jungmannovi, co ta mladá Dánka, říkal jsem si. Co o něm většina z nás ví? Že byl národní buditel, vlastenec. A co víc?

Oživme si příběh Josefa Jungmanna a vzniku spisovné češtiny.

Nevyvinutý jazyk

Jungmann se narodil v habsburské monarchii za vlády Marie Terezie v roce 1773. Když vstupoval do veřejného života, obecně se soudilo, že čeština bude za dvě tři generace vyhlazena, což vedlo k častým úvahám o našem úplném poněmčení.

Pro představu, jak to vypadalo s naším jazykem, poslouží několik výroků samotného Jungmanna.

Ustavičný nátisk nás tíží, zdůli netečnost a k poněmčení sklonnost.

 

Naši spisovatelé v češtině nemyslí a přenášejí z jazyka, ve kterém myslí, všechnu barvu a způsob, proto naše knihy naskrze němčinou páchnou.

Anebo:

Chytřejší z nás píší německy a snažení naše je všeobecně považováno za marné.

Když bychom si chtěli představit, jak mluvil poněmčený Čech, tak asi jako Schwarzenberg, když sem přišel v 89 po listopadu.

Jungmann paroduje mluvu poněmčeného Čecha takto „Na, na, pan, ja Šech. Ja f Prase narotyl, f Prase šifa pyl, ja ne šatny kaféhaus f Prase, kte ja nepyl, šatny zal, kte ja nefortansovat. Ja, topše billiard hral, lepši než mancher kavalir.“

Náš jazyk byl nevyvinutý, Jungmann uvádí příklad: „Byli jsme jako po mrtvici mozku, představujem sice sobě obrazy věcí, ale nemůžem k použití najíti slov přiměřených. Tak všude jsme vkládali němčinu.“

Geniální konstruktér

Za tohoto stavu tedy syn ševce z Hudlic vstupuje na kolbiště českých dějin. V roce 1802 upnut dle mínění současníků k představě zcela nereálné — vytvořit v pangermanii ostrůvek pro malý slovanský národ, počíná své dílo, na kterém bude pracovat celých 33 let.

Začal překladem Miltonova ráje, následovala Slovesnost, Velký česko-německý slovník… Jungmann postupoval metodicky. Nejprve pátral v češtině v dílech vyššího slohu. A protože to znamenalo v podstatě jen Komenského Labyrint a Kralickou bibli, byl brzy hotov. Co nenašel v češtině, pak hledal postupně v moravštině, slovenštině, staroslověnštině, slovinštině a končil většinou v polštině a ruštině.

Je třeba říci, že tam našel nejvíc, protože Rusům a Polákům se podařilo zavést písemný jazyk z církevního už v sedmnáctém století.

„Dělám jazyk, který bude našemu věku a našemu národu slušet“, pochvaloval si při práci Jungmann, což svědčí o jeho sebejistotě i odvaze. Ale byla to svým způsobem i provokace.

Provokace proto, že k úděsu vrchnosti, podobně jako dnes, byla vyvolána k životu slovanská vzájemnost. Ovšem Jungmann, jako naprostý realista, věděl, že hradbou proti všepohlcujícímu pruskému všeněmectví je nám politicky Rakousko. Avšak věděl také, že lékárnou nám je Rusko.

Jungmann se přesvědčil, že slovanská slova se u nás nepociťují jako cizí. Nepochyboval tedy, že rychle zdomácní a zvýší slovanský ráz češtiny. Vsadil na dlouhé samohlásky, třeba polské wyspa počeštil na výspa, ruskou prirodu na přírodu, staročeské tuha na touha. Mnoho slov tvořil sám a vymyslel třeba slovo šumný.

Nashromáždil nakonec na 300 000 slovních kořenů, k tomu blahodárné dílo přípon a předpon. Nakonec se mu podařilo vytvořit slovní zásobu z 98 procent ze slovanských jazyků a germanismy v češtině prakticky vymýtil.

Jungmann vsadil na časoměrnost, střídající se dlouhé a krátké slabiky. Chtěl vytvořit jazyk citový, hudební, básnický, obrazotvorný, libozvučný, zpěvný. Odpuzujícím příkladem mu byly arabské a germánské jazyky a zejména nesnášel chrochtavou štěkavou němčinu. Důsledně dbal, aby čeština nebyla huhňavá (hmnj), mumlavá (bsmlk), štěkavá (prstrdrvr), skřehotavá (skrz), chrochtavá (chrtr), atd.

Jazyk je tím libozvučnější, čím více má samohlásek. Pro leckteré jazykovědce jsou samohlásky principem ženským — a tedy čeština je řazena mezi několik málo jazyků erotických.

Z vypůjčených materiálů

Jungmann nakonec tvořil slovník, který měl 15 000 stran, 50 svazků po 300 stranách formátu 17 x 13 cm.

Reakce na něj byly rozporuplné. Z Ruska a Polska se mu vzápětí po publikování slovníku dostalo v odpověď nejvyšších ocenění a v Rusku dokonce padly návrhy, aby se čeština stala všeslovanským jazykem. Což ovšem Jungmann považoval za čiré fantazie, které rozhodně odmítal.

Na druhé straně skutečnost, že stvořil jazyk skoro celý z vypůjčených materiálů, se stalo u nás předmětem ironie. Byl vysmíván jako vykrádač cizích jazyků. A také za to, že stvořil hochbömisch, kterou prý za Jungmannova života mluvilo 500 lidí z 6 milionů, a nikdo jim nerozuměl. Byla to v podstatě pravda, protože na počátku našeho národního příběhu je stvoření jazyka. Naše identita byla jazyková, naše češství bylo jazykové a z něho pak vznikla literatura, věda a společnost. Existoval vtip, že kdyby v jisté hospodě v Praze spadl strop, nebylo by národního vzkříšení.

Skončí český sen?

Každopádně téma český jazyk se stalo hlavní hnací silou českého obrození… A Jungmann mu dokázal vtisknout podobu hlavně proto, že s nemálo pomocníky šel přímo proti duchu doby. Pro tuto skupinku v tehdejší společnosti vlastně nebylo místa. Ovšem pro Jungmanna není moc místa ani dnes.

Byl jednak pansláv, což je v těchto časech vlastně cejch, a samozřejmě vlastenec. A ani to se teď v akademických kruzích nenosí.

Dnes, kdy se současníci vyjadřují, že národní obrození byl omyl a že Palacký neměl psát do Frankfurtu, že nechceme být Němci, si do Jungmanna kdekdo rád kopne. Je často nazýván xenofobem a otcem čecháčkovství. Například v Respektu jsme se mohli dočíst, že je i duchovním otcem odsunu Němců v roce 1945!

Je faktem, že dnešním generacím Čechů by ani tak moc nevadilo, že přijde jiná kultura — naše cíle i myšlení se radikálně změnily. Nezajímá nás kontinuita národa, odtrhujeme se od vlastní minulosti. Zkrátka odrodili jsme se a nutně se to projevuje i v češtině. Ta páchne anglicismy všeho druhu. Angličtinou je těžce poznamenána i větná stavba češtiny. Jazykovědci registrují obrovský nárůst podstatných jmen a různých „provádění a dosažení“, což je vliv germánských jazyků. Mnohé se přesunuje do infinitivů a podstatných jmen. Ten ústup od sloves je zarážející a asi oprávněně je považován i za projev pasivity našeho společenství.

Takže národ? Pokud ano, tak oslabený, nejspíš i početně slabší. Češi budou vymírat, a i oni se chtě nechtě smísí s jinými kulturami i s jinými etniky. Existují vize, že někdy počátkem 22. století bude čeština nahrazena angličtinou a bude se používat v podstatě jen jako regionální dialekt, a o nějaká desetiletí později, že český sen skončí úplně.

Nakolik je reálná? Nám se šance tohoto malého jazykového společenství na přežití ještě před nedlouhým časem vskutku nejevily velké. Ale vstoupili jsme do časů, které si dnes neumíme do důsledků představit. A ten propojený stejnostejný svět vzbuzuje čím dál větší strach. Takže vyloučit se určitě nedá ani návrat k lokálním společenstvím.

Vzpomínka ožívá

Začal jsem příběhem Dánky a nemohu jím neskončit. Protože když jdu kolem Skleněné louky, tak ta stará vzpomínka ožije. A já myslím na to, co asi dělá ta dnes už padesátiletá Dánka, jejíž srdce plálo láskou k českému jazyku a Josefu Jungmannovi… Plane ještě?