1. Jonathan Cook: Izrael rozhodne o osudu Sýrie, ne „osvoboditelé“ Damašku
2. Jason Ditz: Izrael posílá zprávy syrské HTS, ale turecký vliv je znepokojivý
3. AUTHOR3: TITLE3

Analýza Jonathana Cooka Israel, not the ‘liberators’ of Damascus, will decide Syria’s fate vyšla na blogu Jonathana Cooka 19. prosince 2024

Izrael rozhodne o osudu Sýrie, ne „osvoboditelé“ Damašku

Došlo k vlně otázek „Co dál se Sýrií?“ články po uspěchaném odchodu diktátora Bašára al-Asada ze Sýrie a převzetí velké části země místními silami al-Kájdy.

Západní vlády a média rychle oslavily úspěch Hayat Tahrir al-Sham (HTS), přestože je tato skupina ve Spojených státech, Británii a velké části Evropy klasifikována jako za teroristická organizace.

V roce 2013 USA dokonce na jejího vůdce Abu Muhammada al-Julaniho pro jeho účast na al-Káidě a Islámském státu (ISIS) a za provedení série brutálních útoků proti civilistům vypsaly odměnu 10 milionů liberČesky.

Kdysi dávno mohl očekávat, že skončí v oranžové kombinéze v notoricky známém zařízení pro zadržování a mučení, které provozují Američané v zálivu Guantánamo. Nyní se představuje jako zjevný dědic Sýrie, zřejmě s požehnáním Washingtonu.

Překvapivě, ještě než budou moci být HTS nebo al-Julani ve svých nových rolích syrské vrchnosti posouzeni, spěchá Západ s jejich rehabilitací. USA a Velká Británie se snaží status HTS jako zakázané organizace zvrátit.

Abychom uvedli mimořádnou rychlost tohoto rozhřešení na pravou míru, připomeňme, že Nelson Mandela, mezinárodně oslavovaný za podíl při osvobození Jižní Afriky z nadvlády apartheidu, byl z washingtonského seznamu sledovaných teroristů vyškrtnutČesky teprve v roce 2008 – 18 let po svém propuštění z vězení.

Podobně pomáhají západní média al-Julanimu přejmenovat se na připravovaného státníka a zakrývají jeho minulá zvěrstva tím, že z používání jeho nom de guerre přecházejí na jeho rodné jméno Ahmed al-Sharaa.
Zpět na obsah

Hromadění pod tlakem

Příběhy vězňů, kteří byli propuštěni z Asadových žalářů, a příběhy rodin, které vycházely do ulic slavit, pomohly podložit optimistickou zpravodajskou agendu a zatemnit pravděpodobnější bezútěšnou budoucnost nově „osvobozené“ Sýrie – jak se USA, Spojené království, Izrael, Turecko a státy Perského zálivu perou o podíl z koláče.

Status Sýrie se zdá být zapečetěný jako trvale zhroucený stát.

Izraelské bombardování – ničící stovky objektů kritické infrastruktury po celé Sýrii – je koncipované přesně za tímto účelem.

Během několika dní se izraelská armáda pochlubila, že zničila 80 procent syrských vojenských zařízení. Od té doby jich odešlo ještě více.

Izrael v pondělí [16. prosince] provedl 16 úderů na Tartus, strategicky důležitý přístav, kde má Rusko námořní flotilu. Výbuchy byly tak silné, že byly registrované jako zemětřesení 3,5 stupně Richterovy škály.

Během Assadovy vlády Izrael své útoky na Sýrii především racionalizoval – koordinoval je s ruskými silami podporujícími Damašek – jako nezbytné, aby zabránil toku zbraní po souši z Íránu k jeho libanonskému spojenci Hizballáhu.

To ale momentálně není cílem. Sunnitští bojovníci HTS slíbili, že udrží Írán a Hizballáh – šíitskou „Osu rezistence“ proti Izraeli – mimo syrské území.

Izrael místo toho upřednostnil zacílení na již sužovanou syrskou armádu – její letadla, námořní lodě, radary, protiletadlové baterie a zásoby raket –, aby zemi zbavil všech útočných nebo obranných schopností. Jakákoli naděje, že si Sýrie zachová zdání suverenity, se nám hroutí před očima.

Tyto nejnovější údery jsou součástí letitého úsilí Západu integritu a ekonomiku Sýrie podkopat. Americká armáda kontroluje syrské oblasti produkce ropy a pšenice a tyto klíčové zdroje s pomocí kurdské menšiny drancuje. Obecněji řečeno, Západ uvalil na syrskou ekonomiku represivní sankce.

Byly to přesně tyto tlaky, které Asadovu vládu paralyzovaly a vedly k jejímu zhroucení. Nyní Izrael vyvíjí ještě větší tlak, aby zajistil, že každý nově příchozí bude čelit ještě těžšímu úkolu.

Mapy Sýrie po Asadovi, stejně jako ty z druhého období jeho sužovaného prezidentství, jsou mozaikou různých barev, přičemž Turecko a jeho místní spojenci zabírají území na severu, Kurdové se drží na východě, americké síly na jihu. a izraelská armáda proniká ze západu.

To je ten správný kontext pro odpověď na otázku, co bude dál.
Zpět na obsah

Dva možné osudy

Sýrie je nyní hříčkou komplexu vágně sladěných státních zájmů. Žádný z nich nemá zájem na Sýrii jako silném a jednotném státu vysoko na svém seznamu.

Za takových okolností bude prioritou Izraele podporovat sektářské rozdělení a zabránit vzniku ústřední autority, která by Asada nahradila.

To byl plán Izraele, který se táhl desítky let zpět a formoval myšlení dominantní zahraničněpolitické elity ve Washingtonu od nástupu takzvaných neokonzervativců za prezidenta George W. Bushe na počátku 21. století. Cílem byla balkanizaceČesky jakéhokoli státu na Blízkém východě, který se odmítne podřídit izraelské a americké hegemonii.

Starostí Izraele je pouze, aby byla Sýrie je zmítána vnitřními spory a mocenskými hrami. Podle článkuČesky v časopise Foreign Policy z roku 2018 provozoval Izrael od roku 2013 tajný program na vyzbrojení a financování nejméně 12 různých povstaleckých frakcí.

V tomto ohledu je osud Sýrie modelován podle osudu Palestinců.

Může si vybrat, ale ne z více než dvou příchutí. Sýrie se může stát Západním břehem Jordánu nebo se může stát Gazou.

Zatím to nasvědčuje tomu, že Izrael usiluje o variantu Gazy. Zdá se, že Washington a Evropa preferují cestu Západního břehu, a proto se zaměřují na rehabilitaci HTS.

Ve scénáři Gazy Izrael do Sýrie neustále buší a zbavuje přeznačkovanou frakci al-Káidy či jakoukoli jinou skupinu schopnosti záležitosti země. řídit Vládne nestabilita a chaos.

Se zničeným Asadovým dědictvím sekulární vlády převládá hořké sektářské soupeření, které Sýrii stmeluje do samostatných oblastí. Znesváření válečníci, milice a zločinecké rodiny bojují o místní dominanci.

Jejich pozornost je zaměřena dovnitř, k posílení své vlády proti rivalům, nikoli ven k Izraeli.

‚Zpět do doby kamenné‘

Na tomto výsledku pro Sýrii by ve světovém názoru sdíleném Izraelem a neocony nebylo nic nového. Čerpá z lekcí, o kterých se Izrael domnívá, že se je naučil v Gaze a v Libanonu.

Izraelští generálové hovořili o návratu Gazy „do doby kamenné“ dávno předtím, než byli schopni cíl současnou genocidou realizovat. Stejní generálové své nápady otestovali nejprve v omezenějším měřítku v Libanonu, čímž rozrušili infrastrukturu země v rámci takzvané doktríny „Dahiya“.

Izrael věřil, že takové nevybíravé destrukční řádění přináší dvojí výhodu. Drtivá destrukce přinutila místní obyvatelstvo soustředit se spíše na základní přežití než na organizovaný odpor. A z dlouhodobého hlediska má cílová populace pochopit, že vzhledem k přísnosti trestu je třeba se jakémukoli budoucímu odporu vůči Izraeli za každou cenu vyhnout.

V roce 2007, čtyři roky před vypuknutím povstání v Sýrii, nastínila hlavní představitelka neokonzervativní agendy Caroline Glick, sloupkařka pro Jerusalem Post, bezprostřední osud Sýrie.

VysvětlilaČesky, že jakýkoli ústřední orgán v Damašku musí být zničen. Odůvodnění: „Centralizované vlády v celém arabském světě jsou hlavními bouřliváky arabské nenávisti vůči Izraeli„.

Dodala: „Jak dobře by se asi Sýrie potýkala s IDF [izraelskou armádou], kdyby se současně snažila potlačit lidovou vzpouru?“

Nebo, ještě lépe, Sýrie by se po vyhnání a zabití Muammara Kaddáfího v roce 2011 s pomocí NATO mohla proměnit v další zhroucený stát, jako je Libye. Libye je od té doby řízená vojevůdci.

Je pozoruhodné, že jak Sýrie, tak Libye – spolu s Irákem, Somálskem, Súdánem, Libanonem a Íránem – byly na seznamu hitůČesky sestaveném ve Washingtonu bezprostředně po 11. září americkými úředníky blízkými Izraeli.

Všichni kromě Íránu jsou nyní hroutícími se nebo zhroucenými státy.
Zpět na obsah

Smluvní dodavatel bezpečnosti

Dalším možným výsledkem je, že se Sýrie stane větší verzí Západního břehu.

V tomto scénáři jsou HTS a al-Julani schopni přesvědčit USA a Evropu, že jsou tak lhostejní, tak připraveni udělat vše, co se jim řekne, že se jich Izrael nemá co bát.

Jejich vláda by byla modelována podle vzoru Mahmúda Abbáse, vůdce tolik hanobené palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu. Jeho pravomoci jsou o málo větší než pravomoci předsedy obecní rady, který dohlíží na školu a odvoz odpadků.

Jeho bezpečnostní síly jsou lehce ozbrojené – ve skutečnosti jde o policejní síly – používané k vnitřní represi a neschopné se postavit proti ilegální izraelské okupaci. Abbás označil svou službu Izraeli za „posvátnou“, když Palestincům bránil desetiletí trvajícímu útlaku vzdorovat.

Aktivní tajná dohoda palestinské samosprávy se znovu projevila o víkendu, když její bezpečnostní síly zabilyČesky vůdce odporu v Džanína hledaného Izraelem.

Al-Julani by se podobně mohl kultivovat jako smluvní dodavatel bezpečnosti. Především nyní Sýrie díky Izraeli nemá armádu, námořnictvo ani letectvo. Má pouze lehce ozbrojené frakce, jako je HTS, další rebelské milice, jako je nesprávně pojmenovaná Syrská národní armáda, a kurdské skupiny.

Pod kuratelou CIA a Turecka by HTS mohla být posílená, ale pouze natolik, aby v Sýrii potlačovala disent.

HTS by měla pravomoci, ale na základě licence. Její přežití by záviselo na tom, že pro Izrael záležitosti umlčí, a to jak prostřednictvím zastrašování vlády vůči ostatním syrským skupinám, včetně palestinských uprchlíků, kteří vyhrožují bojem proti Izraeli, tak i tím, že zabrání dalším regionálním aktérům vzdorujícím Izraeli, jako je Írán a Hizballáh.

A stejně jako v případě Abbáse by byla vláda al-Julaniho v Sýrii územně omezená.

Palestinský vůdce se musí potýkat se skutečností, že velké části Západního břehu byly zrekvírovány jako židovské osady pod izraelskou vládou a že nemá přístup ke kritickým zdrojům, včetně akviferů, zemědělské půdy a lomů.

Pro HTS by pravděpodobně byly zakázané kurdské oblasti kontrolované Tureckem a USA, kde se v zemi nachází velká část ropy, stejně jako teritoriální pás na jihozápadě Sýrie, který v posledních dvou týdnech obsadil Izrael.

Všeobecně se předpokládá, že Izrael tato syrská územíanektuje, aby rozšířil svou nezákonnou okupaci Golan, které zabral Sýrii v roce 1967.

„Láska“ k Izraeli

Al-Julani chápe možnosti, před kterými stojí, až příliš dobře. Možná není překvapením, že se zdá mnohem horlivější stát se syrským Abbásem než syrským Yahya Sinwarem, vůdcem Hamásu zabitým Izraelem v říjnu.

Vzhledem ke své čisté vojenské přeměně si al-Julani může představit, že se nakonec může povýšit na syrskou obdobu USA podporovaného vůdce Ukrajiny Volodmyra Zelenského.

Úlohou Zelenského však bylo jménem NATO bojovat v zástupné válce proti Rusku. Izrael by nikdy nepřijal, aby vůdce země na jeho hranici získal takovou vojenskou sílu.

Velitelé Al-Julaniho neztráceli čas vysvětlit, že nemají s Izraelem žádné neshody a nechtějí s ním vyvolávat nepřátelství.

Opojné první dny vlády HTS byly poznamenány tím, že jeho vůdci Izraeli děkovaliČesky, že jim neutralizací Íránu a Hizballáhu v Libanonu pomohl dobýt Sýrii. Objevila se dokonce prohlášení o „lásce“ k Izraeli.

Tyto nálady nenarušila ani izraelská armáda, když v rozporu s dohodou o příměří z roku 1974 napadla velkou demilitarizovanou zónu uvnitř Sýrie vedle Golanu.

Neuškodilo jim ani neúnavné bombardování syrské infrastruktury Izraelem – porušení suverenity, které norimberský tribunál na konci druhé světové války označil za nejvyšší mezinárodní zločin.

Tento týden al-Julani pokorně naznačil, že si Izrael své zájmy v Sýrii pomocí leteckých útoků zajistil a nyní může zemi v míru opustit.

„Nechceme žádný konflikt, ať už s Izraelem, nebo s kýmkoli jiným, a nedovolíme, aby byla Sýrie použita jako odpalovací rampa pro útoky [proti Izraeli],“ řekl London TimesČesky.

Reportér Channel 4, který se minulý týden pokusil mluvčího HTS přimět, aby se k izraelským útokům na Sýrii vyjádřil, byl reakcí překvapen.

Obeida Arnaout zněl, jako by postupoval podle pečlivě nacvičeného scénáře a představitele Washingtonu a Izraele ujistil, že HTS nemá větší ambice než pravidelně vyvážet popelnice.

Na otázku, jak se HTS dívá na izraelské útoky na svou suverenitu Arnaout odpovědělČesky pouze: „Naší prioritou je obnovit bezpečnost a služby, umožnit civilní život a instituce a starat se o nově osvobozená města. Existuje mnoho naléhavých oblastí každodenního života, které je třeba obnovit: pekárny, elektřina, voda, komunikace, takže naší prioritou je poskytovat lidem tyto služby.“

Zdá se, že HTS není ochotna ani rétoricky oponovat izraelským válečným zločinům na syrské půdě.

Širší ambice

To vše ponechává Izrael v silné pozici, aby své zisky upevnil a rozšířil své regionální ambice.

Izrael oznámilČesky plány na zdvojnásobení počtu židovských osadníků žijících nelegálně na okupovaném syrském území na Golanech.

Mezitím syrské komunity pod izraelskou vojenskou vládou – v oblastech, které Izrael po Assadově pádu napadl – apelovaly na svou nominální vládu v Damašku a vlády dalších arabských států, aby Izrael přesvědčily, že se má stáhnout. Z dobrých důvodů se obávají, že budou čelit trvalé okupaci.

Jak se dalo předvídat, západní elity, tak rozzlobené ruským porušováním ukrajinské územní celistvosti, že v zástupné válce proti Moskvě strávily tři roky vyzbrojováním Kyjeva – riskujíc potenciální jadernou konfrontaci –, neprojevily ani náznak znepokojení ze stále se prohlubujícího porušováním syrské územní celistvost.

Opět platí, že máme jedno pravidlo pro Izrael a jiné pro každého, koho Washington považuje za nepřítele.

Vzhledem k tomu, že je syrská protivzdušná obrana vyřazená, má nyní Izrael volný průchod do Íránu – buď sám, nebo s pomocí USA – zaútočit na poslední cíl z neokonzervativního seznamu sedmi zemí z roku 2001.

Izraelská média o přípravách na útok vzrušeně informovalaČesky, zatímco přechodový tým pracující pro nastupujícího amerického prezidenta Donalda Trumpa prý vážně zvažujeČesky připojení k takové operaci.

A k tomu všemu se zdá, že Izrael konečně může být na dohled od podepsání „normálních“ vztahů s dalším významným klientským státem Washingtonu v regionu, Saúdskou Arábií – po izraelské genocidě v Gaze muselo být toto úsilí pozastaveno.

Obnovené vazby mezi Izraelem a Rijádem jsou opět možné z velké části proto, že zpravodajství o Sýrii se ze zpravodajské agendy Západu o genocidě v Gaze vytratilo, přestože tamní Palestinci – hladovění a bombardovaní Izraelem po dobu 14 měsíců – pravděpodobně umírají ve větších počtech než kdy jindy.

Vyprávění o „osvobození“ Sýrie západnímu zpravodajství v současnosti dominuje. Ale zatím se zdá, že převzetí Damašku HTS osvobodilo pouze Izrael a nechalo ho svobodněji šikanovat a terorizovat své sousedy, aby se podřídili.

Jonathan CookČesky (*1965) je oceňovaný izraelsko-britský novinář. 20 let sídlil v izraelském Nazaretu. Do Spojeného království se vrátil v roce 2021. Je autorem tří knih o izraelsko-palestinském konfliktu: Blood and Religion: The Unmasking of the Jewish StateČesky (Krev a náboženství: Odhalení židovského státu, 2006), Israel and the Clash of Civilisations: Iraq, Iran and the Plan to Remake the Middle EastČesky (Izrael a střet civilizací: Irák, Írán a plán přetvořit Blízký východ, 2008) a Disappearing Palestine: Israel’s Experiments in Human DespairČesky (Mizící Palestina: Izraelské experimenty s lidským zoufalstvím, 2008). Další udaje o autorovi zdeČesky na jeho webové stránce a také tadyČesky na Wikipedii.

Zpět na obsah

Analýza Jasona Ditze Israel Passing Messages to Syria’s HTS, But Turkey’s Influence Is a Concern vyšel na serveru Antiwar.com 18. prosince 2024

Izrael posílá zprávy syrské HTS, ale turecký vliv je znepokojivý

Izrael spolupracuje s HTS, ačkoli úředníci tvrdí, že si jen předávají zprávy a nemají spolu žádnou „přímou“ dohodu. Vůdce HTS Abu Mohammad al-Julani se hlasitě snaží Izrael ujistitČesky, že Sýrie nebude užita jako odpalovací rampa pro útoky na tuto zemi.

Snahy HTS získat přízeň IzraeleČesky začaly ještě předtím, než její ofenziva dobytím Damašku skončila, ale míra vlivu, kterou může Tel Aviv očekávat, bude ve srovnání s Tureckem blednout.

Turecko velmi otevřeně podpořilo ofenzívu vedenou HTS a Julani říká, že Turecko a SýrieČesky budou nyní mít úzké strategické vztahy. Julani navíc říká, že v úsilí o obnovu v Sýrie bude mít Turecko „prioritu“ před všemi ostatními zeměmiČesky.

Zatímco cílem Izraele bylo vyjmout Sýrii z íránské aliance národů, není o moc příznivější, když se stane klientským státem Turecka. Turecko je pro Izrael dalším regionálním rivalem, i když ne v tak zjevném vojenském nepřátelství jako Írán.

Vůdce izraelské opozice Yair Golan dnes vyjádřil obavy, že by se Turecko mohlo státČesky v Sýrii příliš dominantní. Uvedl to sice jako obavy ohledně sunnitských islamistů ovládajících Sýrii (ačkoli během převzetí HTS to pro Izrael zjevně nebyl problém), ale skončil výzvou k podpoře syrských Kurdů, aby Turecku zabránili proti nim postupovat.

Izrael má s Kurdy relativně přátelské vztahy a Turecko zjevně ne. Turecká podpora HTS byla méně o zbavení se Asada a více o víře, že HTS bude pro kurdskou autonomii oříšek. Vláda HTS již o ukončení kurdské autonomie hovoříČesky. Turecko v posledních letech proti syrsko-kurdským SDF zahájilo několik ofenziv a důkazy nasvědčují, že se chystá zahájit dalšíČesky.

To, kromě dobytí nového územíČesky na jihozápadě, izraelskou politiku vůči Sýrii komplikuje. Nemusí mít nutně plány na boj s jinak přijatelnou HTS, ale podpora kurdské autonomie na severovýchodě by byla zřejmým způsobem, jak vliv Turecka na Sýrii omezit. Navigace v potenciálních konfliktech těchto zájmů bude výzvou.

Jason C. DitzČesky (*1978) je hlavním redaktorem Antiwar.comČesky. Více než 25 let píše investiční analýzy se zaměřením na hru s hlubokým diskontem, 20 let má zkušenosti s analýzou zahraniční politiky. Jeho práce se objevují napříč webem v Global Research, The Libertarian InstituteČesky, Mintpress NewsČesky, MediumČesky, The American ConservativeČesky, ScheerpostČesky, The IranianČesky, Anti-EmpireČesky a v řadě dalších médií.

Zpět na obsah