Kdo se ujme ministerstva spravedlnosti ?

Článek Zdeněk Jemelík, Kdo se ujme ministerstva spravedlnosti ? vyšel na stránkách Chamurappi 7. listopadu 2025

Ministerstvo spravedlnosti ve Vyšehradské ulici na Novém Městě, Praha 2 (Wikimedia Commons)

Současně si ale nemyslím, že Renata Vesecká musí vyřazení z výběru hořce litovat, protože žádný nastupující ministr spravedlnosti si nemůže být jist, že mu Andrej Babiš bude oporou ve složitých situacích, takže ve funkci přežije aspoň jedno volební období, což je stejně málo. V lednu 2014 Andrej Babiš zahájil vládu ANO nad resortem spravedlnosti ve vládě Bohuslava Sobotky dobře, a to dosazením do ministerské funkce prof. Heleny Válkové, která se významně podílela na tvorbě příslušné části volebního programu hnutí ANO. Vytvořila v ní koncepci opatření, jejichž uplatnění by justici nepochybně prospělo. Vydržela ale ve funkci jen do vynucené resignace v březnu 2015, ačkoli jako nástupkyně Jiřího Pospíšila byla pro resort přínosem. Její koncepce pak ovšem upadla v zapomnění. Vystřídal ji skvělý Robert Pelikán, jenž sice pokračoval i ve vládě Andreje Babiše, ale v dubnu r.2018 úřad opustil pro neshody s hnutím ANO. Významnou nepříjemnost si přivodil rozhodnutím vydat do USA hackera Jevgenije Nikulina, kterého chtělo i Rusko. Vyvolal tím nevoli prezidenta Miloše Zemana. Po třináctidenní mezihře Taťány Malé ho v červenci r.2018 nahradil Jan Kněžínek, který ale posléze také resignoval a skončil již 30. dubna 2019. Jsem si jistý, že žádný z uvedených ministrů by dnes neřekl, že by měl v Andreji Babišovi oporu. Zbyla mu pak pouze ochotná Marie Benešová, která své poslání pojala jako udržovací. Setrvala v úřadě až do konce působení Babišovy vlády v prosinci r.2021. „Vyznamenala se“ zrušením poslední praktické vymoženosti pro zájmové organizace občanů, kterou jim nabízel předlistopadový trestní řád, a to práva podávat návrhy na podmíněné propuštění odsouzených po odpykání části trestu. Nadbytek demokracie přece škodí.

Na okraj zmiňuji, že ministři Válková, Pelikán a Kněžínek nakládali se zájmovými organizacemi občanů zcela samozřejmě jako s respektovanými partnery při jednání. Nedocházelo k soustavnému dlouhodobému odmítání jednání s ministrem pro nedostatek času.

Úděl, který na sebe v současnosti usednutím do křesla ministra spravedlnosti kdokoli vezme, bude nelehký. Resort je ve špatném stavu. Svědčí o tom skutečnost, že ministerstvo spravedlnosti vyplatilo v r. 2024 obětem justičních přehmatů 92 milionů Kč a dalších 6 milionů nestačilo do konce roku vyplatit. Skutečné škody jsou ovšem mnohem větší. Dá se říci, že sbory otalárovaných státních úředníků produkují zmetky v hodnotě desítek milionů korun za rok, aniž by někdo zkoumal, jaké byly příčiny jednotlivých selhání a aniž by někdo volal viníky k odpovědnosti. Zdá se, že bezzubý systém samoobslužného kárného řízení všem vyhovuje: hříšníkům proto, že jim nehrozí potrestání za jejich hříchy, kárným žalobcům proto, že využití kárné pravomoci je nepříjemná práce navíc a často narušuje kolegiální vztahy.

Pravomoc ministra spravedlnosti je nepatrná. V případě jakéhokoli jeho pokusu o nápravu tohoto stavu vypukne pokřik o snaze potlačit nezávislost soudců a státních zástupců. Protitlaku profesních sdružení by mohl čelit pouze se silnou politickou podporou, kterou nebude mít zajištěnou jako samozřejmost.

V této souvislosti také vystupuje do popředí nutnost přehodnocení vymezení obsahu pojmu „nezávislost“ jak soudců, tak státních zástupců, které se v době polistopadového legislativního romantismu ustálilo jako bezbřehost nezávislosti a nárok na nevymahatelnost odpovědnosti za škodlivá rozhodnutí.

Problémů k řešení je ovšem více. Nejméně 15 let se mluví o potřebě reformy státního zastupitelství a s tím souvisejícím vydáním nového zákona, když ten současný existuje v novelizované podobě již od r. 1993. Všechny pokusy o prosazení reformy až dosud ztroskotaly. A je sice známo, že trestní řád z r. 1961 zasluhuje zásadní rekodifikaci, ale až dosud úplný nový zákon do Poslanecké sněmovny nikdo nedoručil. Pokračuje příštipkaření stále dalšími novelizacemi. Důvodné jsou i stále silněji zaznívající úvahy o nutnosti překreslit mapu územního rozmístěni soudů.

Kromě toho, že za vládnutí koalice Spolu došlo k zásadní novelizaci trestního zákoníku, se řešily příležitostné problémy jako platové podhodnocení justičního úřednictva nebo spory o výši platů soudců a státních zástupců. Ale na komplexní analýzu stavu resortu a vytvoření koncepce nápravných opatření nebyl čas, resp. věrchuška nepociťovala potřebu něčím takovým se zabývat. Ale ani opozice, která nemusela čelit tlaku záplavy operativních úkolů, nepřipravila koncepci nápravných opatření v resortu spravedlnosti.

Za těchto okolností nový ministr – ať to bude kdokoli – si zaslouží podporu veřejnosti, pustí -li se do koncepční nápravy stavu resortu. Nebude to mít lehké.

Ing. Zdeněk Jemelík (*1935) promoval v roce 1958 na Agronomické fakultě a 35 let působil v resortu zemědělství a výživy. Od roku 1989 byl ředitelem sekretariátu Federálního ministra zemědělství a výživy ve Vládě národního porozumění a od roku 1990 vedoucím sekretariátu náměstka, řídícího petrochemickou výrobu a zemědělství na Federálním ministerstvu hospodářství. V roce 1990 odjel do Španělska studovat zahraniční obchod, odkud prostřednictvím své společnosti Hisparga dovážel potravinářské výrobky. Již téměř 20 let se věnuje sledování trestních procesů, u nichž je podezření, že nejsou férové. Sledoval medializované kauzy, např. od r. 2013 provází její trestní kalvárií bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, ale většinou se zabývá lidmi, které nikdo nezná a nepodporuje. Nemá právnické vzdělání, na což upozorňuje. Působil řadu let ve spolku Šalamoun, v listopadu 2017 založil spolek Chamurappi z. s. V roce 2020 vydal knihu Škůdci v taláru a v roce 2023 její druhý díl.