Na západní frontě strach

Když je populace vystavena takovému nemilosrdnému blitzkriegu alarmujících zpráv, snadno ji ovládne strach a paralýza… zejména na Západě… a zvláště v osadnických státech[2]. Tyto státy, založené jako ukradená „útočiště před terorem“, pak musí žít v neustálém strachu z „vetřelců“, z nových „útočníků“. Tato všudypřítomná paralýza je samozřejmě požehnáním pro pány.

Předepsaným lékem je vždy „více“. Více peněz, více tisku, více výdajů, více zbraní, více sledování, více policie, více operací na změnu režimu, více vyhlazování. Více obrany proti vyznačené hordě.

Zatímco se zoufalá Evropa propadá, křičí a potácí, impérium se prohlašuje za „větší a větší a větší“. Jeho velký vůdce více mluví, více slibuje, více vyhrožuje, více jedná, „zastavuje více válek“ a jako jediný může ve světě vytvořit „více míru“.

Ale tato nutkavá, hlučná velikost je kompenzační nutností pro nejhorší druh strachu – hrůza z naprosté bezvýznamnosti.

Po staletí, počínaje křižáky, byla Evropa pachatelem nejhrůznějších kapitol planetární historie… V posledních stoletích byla Británie největším lupičem. Její odnož, USA – spolu s Izraelem, další britskou odnoží – se staly vystupňováním a vrcholem této loupežnické chamtivosti. Proto dnes stojí Evropa ostýchavě ve stínu svých monstrózních potomků.

Značka „Trump“

Jeffrey Sachs tvrdí, že nedávné akce impéria jsou čistým „gangsterismem“, a varuje, že „gangsterismus obvykle končí přestřelkami“. Poznamenává, že ačkoli bezpráví v USA trvá již desítky let, v osobě Trumpa se stalo zcela nekontrolovatelným.

Stejně jako mnoho jiných se však Sachs příliš soustředí na tohoto muže a jeho vyšinutost. Zda Trump trpí demencí nebo psychopatií, je druhořadé. Skutečným problémem jsou „TI DALŠÍ“ – ti, kteří se kolem něj shlukují, kteří ho zbožňují, bojí se ho a, co je nejdůležitější, ti, kteří vytvořili a řídí svého „Trumpensteina“.

Musíme se přestat fixovat na tohoto superhvězdného strašáka. Žádný jedinec nedosáhne takové moci pouhou vůlí; je mu udělena ostatními. Dnes podpora nepochází pouze od armády, ale od tichých, skrytých korporátních elit s reálnou mocí.
Je to divoký, dvourozměrný symbol na vodítku. Značka „Trump“ je strategicky okázalá fasáda, za kterou se mohou lépe schovávat uhlazené elity.

Tato značka také dokonale reprezentuje jádro americké „etiky“: mentalitu osadníků, projekci bezohledné hrubé síly nezbytné k boji proti každému zlu, které ohrožuje vyděšenou domácí populaci. Je to drsný západní hrdina, jakého Zeitgeist vyžaduje.

Trumpova osobnost

Zároveň odráží Trumpova osobnost všudypřítomné iracionální obavy, které jsou jádrem amerického projektu. Každý informovaný pozorovatel může vidět, že Donald Trump je klinicky nemocný člověk a demence není jeho jedinou patologií.

Megalomanie – často označovaná jako narcistická porucha osobnosti (NPD) – je v psychologii často chápána nejen jako pýcha, ale jako obranná pevnost. Je postavena na hluboce zakořeněném strachu, méněcennosti a nejistotě. Falešná všemohoucí postava  je vytvořena, aby zakryla hluboký pocit nedostatečnosti. Tato patologická grandióznost je, jak tvrdí někteří analytici, „toxickou formou komplexu méněcennosti“. Nenasytná touha po moci a obdivu je poháněna strachem z odhalení, zranitelnosti a malosti.

Dilema globální většiny

Tyto charakteristiky megalomanského jedince lze přímo aplikovat na společnost, stát, impérium. Zbytek světa – globální většina – je tak nucen čelit pomatenému impériu a jeho bezduchým vazalům, kteří všichni rovněž ztratili kontakt s realitou.

Problém je nyní existenční. Celá planeta je nucena vyrovnat se s naprosto iracionální mocností vybavenou jadernými zbraněmi, která by v návalu vzteku mohla ztratit nervy a ve výbuchu hněvu zničit svět. O to více, že tato iracionální mocnost projevuje klesající zájem o život – dokonce i o svůj vlastní.

Jak se tedy vypořádat s iracionální psychotickou entitou?

Klinické pokyny pro jednání s osobou v akutní psychotické epizodě doporučují bezpečnost, klid a podporu bez odsuzování. Cílem je zmírnit strach a rozrušení, nikoli diskutovat s bludy, které jsou pro postiženého naprosto reálné. To se jeví jako strategie, kterou pečlivě přijaly mocnosti jako Rusko a Čína: obrovská trpělivost, střízlivé pozorování a neustálé úsilí o omezení nákazy, aniž by došlo ke katastrofické reakci.

Nakonec to je devastující cena iracionálního strachu. Je to motor sebedestrukce. Proměňuje společnosti v paranoidní pevnosti, impéria v sebevražedné tyrany a lidské vztahy ve válku s nulovým součtem. Ničí rozum, soucit a možnost míru a nahrazuje je zoufalou, nekonečnou potřebou dalších nepřátel, které je třeba zničit, a dalších zdí, které je třeba postavit. Je to nemoc, která zaměňuje vlastní roztřesenost za sílu, vlastní výkřiky za proroctví a ve svém posledním jednání zaměňuje zničení za vítězství.

Lze jen doufat, že se tato říše, zuřící patologickými strachy, brzy vyčerpá – že neskončí s velkým třeskem, ale s kňučením vlastní bezvýznamnosti.

Hudební mezihra

Na konec týdne, pro uklidnění a chvíli zamyšlení nabízím dvě ukázky klasické hudby – dva neobvyklé valčíky.

První je Valse tristeČesky / Smutný valčík od finského skladatele Jeana SibeliaČesky (* 1865 + 1957). Valčík byl součástí scénické hudby, kterou Sibelius složil pro hru svého švagra Arvida Järnefelta „Kuolema / Smrt“ z roku 1903.
Třebaže skladba vyjadřuje smutek, je v ní možno nalézt také určité vnitřní porozumění a smíření s osudem – protože život pokračuje.

Druhou ukázkou je Valčík ze souboru Jazz Suite #1Česky, kterou složil Dmitrij ŠostakovičČesky v roce 1934. InstrumentaceČesky je psána pro smíšený orchestr (dechové nástroje – 3 saxofony, 2 trubky, trombon), bicí (včetně xylofonu, cymbálu a zvonků), drnkací nástroje (banjo, havajskou kytaru), klavír a smyčce (housle a kontrabasy). Tento valčík je také součástí osmidílné (I. Pochod; II. Tanec 1; III. Tanec 2; IV. Malá polka; V. Lyrický valčík; VI. Valčík 1; VII. Valčík 2; VIII. Finále) Suity pro smíšený orchestrČesky z 50tých let.
DíloČesky velmi nadaného a dnes stále více oceňovaného Dmitrije Šostakoviče zahrnuje téměř všechny hudební žánry, od klasické symfonické hudby přes operu, balet, písňovou tvorbu až k filmové hudbě. V době obležení Leningradu německými vojsky využil svého uměleckého génia, aby inspiroval své spoluobčany k porážce Hitlerovy invaze – blíže viz například tadyČesky a zdeČesky.

V podání Orchestru Johanna Strausse pod vedením Andrého RieuaČesky je tento valčík velkolepou podívanou, kde však místy atonální a rozporná melodika skladby navozuje dojem tance na potápějící se lodi – zcela v souladu s předcházejím textem článku „Na západní frontě strach“.

Vojtěch Běhunčík