Své letošní vystoupení jsem nazval „Naše doba bez rozumu“ a uvědomuji si, že to může působit poněkud grandiózně. Pokud na vás můj název působí tímto dojmem, zvolil jsem ho správně, protože tím chci přesně naznačit, že jsme vstoupili do nové doby, která se od předchozích dob liší stejně výrazně, jako se ony doby lišily ve své době – zlatý věk Athén, věk rozumu, věk materialismu, atomový věk.

Existuje mnoho příkladů:

• Genocidní kampaně sionistického státu,
• Omezování demokratických práv na Západě ve jménu obrany demokracie,
• Drzé porušování domácích i mezinárodních zákonů našimi údajnými vůdci ve jménu dodržování zákonů,
• Pseudovážní diplomaté a uniformovaní důstojníci, kteří prosazují zjevně nesmyslné vojenské strategie, jako je „eskalace za účelem deeskalace“.
• V každodenním životě psychologické operace a to, co nazýváme kognitivní válkou, zkorumpovaly náš veřejný diskurz tak, že si již nejsme jisti, co je a co není pravda. Velká část obyvatelstva na Západě nyní není schopna pochopit svět, ve kterém žije – a přitom zůstává tvrdohlavě přesvědčena, že tomu tak je.

Tím jsme sami sobě podkopali půdu pod nohama.

To jsou rozmanité projevy, mezi nekonečným množstvím dalších, naší doby nerozumnosti. Zmiňuji je proto, že každá z nich do jisté míry vysvětluje, jak jsme se dostali do situace, která opravňuje nás pojmenovat naši dobu tak, jak navrhuji. Každý z případů naznačuje, kterým zájmům tato nová doba slouží.

Co je osvícenství?

Moje bezprostřední reference je samozřejmě Věk rozumu, jak jej pojmenoval Tom Paine, americký revolucionář, politický filozof a pamfletista. Paineův „“Věk rozumu“ je také známý jako „osvícenství“. Je dobré se na chvíli zamyslet nad tím, co Paine myslel a co se rozumí pod pojmem „osvícenství“, abychom jako v konkávním zrcadle rozpoznali, čím naše doba, jak dnes tvrdím, není.

Můj editor z Yale University Press mi před lety vyprávěl o knize, kterou editoval, ale která nikdy nevyšla, protože autor zemřel před dokončením rukopisu. Kniha měla mít název The Endarkenment (Temný věk). Od té doby si říkám, jaká škoda, že ta kniha nikdy nevyšla. A tady, za bílého dne, si tento výstižný termín vypůjčím jako užitečný doplněk k mému „věku nerozumnosti“. V konečném důsledku jde o totéž.

Socha Thomase Painea od Gutzona Borgluma, park Montsouris, Paříž. (Wikimedia Commons)

V knize The Age of Reason (Věk rozumu), která pojmenovala jeho dobu, Tom Paine argumentoval ve prospěch racionality proti zjevení a dalším rysům ortodoxního křesťanství, křesťanství světské církve. Jeho argumentace byla z velké části teologická, proto je lepší se pro základní pochopení osvícenství obrátit na Kanta.

V roce 1784 se německý pastor Johann Friedrich Zöllner veřejně ptal na význam pojmu „osvícenství“, který se v té době začal běžně používat.

Stalo se tak v měsíčníku Berlinische Monatsschrift. Zöllnerova zvědavost zřejmě vyvolala živou debatu na stránkách Berlinische Monatsschrift. Kant odpověděl v prosincovém vydání časopisu z roku 1784 článkem „Odpověď na otázku: Co je osvícenství?“ a tato odpověď se samozřejmě dochovala v historii.

„Osvícenství je vystoupení člověka z jeho vlastní nezralosti,“ napsal Kant ve své slavné první větě. „Nezralost,“ okamžitě vysvětlil, „je neschopnost používat svůj rozum bez usměrňování jinými.“

Kant byl pevně přesvědčen, že podmínkou nezbytnou k překonání stavu nezralosti lidstva je svoboda. „Pokud je svoboda povolena,“ napsal s odkazem na veřejnost, „osvícenství je téměř nevyhnutelné.“

Zde navrhuji, abychom zvážili pojem „rozlišování“ podle definice jezuitů. V jezuitském vzdělávání znamená „rozlišování“ schopnost člověka činit úsudky, volby, plány jednání atd. jako autonomní jedinec, bez zásahů druhých, nátlaku nebo jiných vnějších vlivů.

Zjednodušeně řečeno, znamená to naslouchat sám sobě, což předpokládá určitou míru sebedůvěry. Co je však ještě důležitější – a to je klíčový bod – rozlišující jedinec posuzuje a rozhoduje podle svých morálních hodnot a vždy s ohledem na společné blaho, na vyšší dobro lidstva.

Vrátíme-li se ke Kantovi, „Co je osvícenství?“ má v anglickém překladu, se kterým pracuji, pouhých sedm stran, ale obsahuje mnoho zajímavých postřehů. „Sebeuvědomělá nezralost“, neschopnost porozumět čemukoli bez vedení někoho jiného: to jsou podle mě odsuzující výrazy popisující neosvícené.

Kant navíc tvrdil, že většina lidí dává přednost tomuto neosvícenému stavu – tomuto zatemnění. „Mám-li knihu, která mi slouží jako rozum, pastora, který mi slouží jako svědomí, lékaře, který mi určuje stravu,“ napsal, „nemusím se vůbec namáhat. Nemusím přemýšlet: stačí, když zaplatím, a ostatní za mě tuto nepříjemnou práci ochotně převezmou.“

Kant, který byl soucitný člověk, přisuzoval tuto tendenci většiny lidí „lenosti a zbabělosti“ – to jsou Kantova přesná slova. Měl na mysli ten apatický stav konformity, který je nám dnes až příliš dobře známý.

Kant však tvrdil, že nová svoboda, kterou přineslo období rozumu, posune lidstvo za tento stav, a proto dospěl k závěru, že jeho doba si zaslouží jméno, které tehdy získala.

„K tomuto osvícení není zapotřebí nic jiného než svoboda,“ napsal. A na pozadí ancien régime[1] mohl Kant věrohodně předpokládat vroucnou touhu lidí po svobodě. „Pokud se nyní ptáme,“ napsal, „‚Žijeme v osvícené době?‘, odpověď zní ‚Ne, ale žijeme v době osvícenství‘.“

Naše realita je velmi odlišná. Nemáme žádný důvod předpokládat nevyhnutelnost pokroku, jak to činil Kant. V tomto bodě jsme skutečně hluboce zmateni – jako obvykle zaměňujeme technologický pokrok a materiální pokrok za skutečný lidský pokrok.

Útěk od svobody

Kant – neznámý autor, pravděpodobně Elisabeth von Stägemann (škola Antona Graffa)

Jak přesvědčivě argumentovali [Erich] Fromm a další, v našich společnostech nyní převládá strach ze svobody. Většina lidí se svobody bojí k smrti, a když říkám „bojí k smrti“, myslím to doslova: umírají pro svůj život, pro své vlastní zdroje vitality, vedou život, který se rovná pouhému přežívání, nebo „tiché zoufalství“, jak to vyjádřil [Henry David] Thoreau[2].

Převaha ideologií v našich společnostech se mi jeví jako bod, který není třeba dále rozvádět. A přitažlivost ideologií samozřejmě spočívá v tom, že vyžadují víru, ale ne myšlení nebo úsudek – ani rozum. A tak všude kolem sebe nacházíme stav dobrovolné nezralosti.

Ideologie, konformita: to jsou útočiště, ve kterých mnoho lidí, a řekl bych, že většina, svému elementárnímu strachu ze svobody podléhá. Obě vycházejí z toho, co Kant nazval „vedením od jinud“, a to implikuje určitý druh podřízení se té či oné formě moci, jak Kant jistě mínil naznačit.

V našich dnešních životech existuje nekonečná rozmanitost těchto projevů a většina z nás je na nich velmi, velmi závislá. Jinými slovy, jsme závislí na autoritách nad námi, aby nám řekly, co si máme myslet – „nepříjemná práce“ – a stejně tak, co si nemáme myslet a jak máme žít a nežít.

Jak hluboce jsme oddaní, abych to vyjádřil jinak, naší době nerozumnosti. Tato doba nás zbavuje odpovědnosti, která přichází se svobodou, se schopností rozlišovat, s povinností uplatňovat autonomní úsudek.

O to vše se starají formy moci, které se nad námi a kolem nás vznáší do takové míry, že je internalizujeme. V tomto stavu není třeba myslet, jak napsal Kant před 241 lety. Dnes nemusíme na tomto odstavci měnit ani jediné slovo. A právě když přestaneme myslet, moc je na nás stále méně závislá, stále více izolovaná a tím pádem stále více zkorumpovaná.

Tak se stále nevyhnutelněji propadáme do našeho věku nerozumu.

Věk rozumu byl inspirován vědeckými pokroky 16. a 17. století, což vyvolalo obavy mezi osvícenskými mysliteli, jako byl Kant a také Paine, který byl deistou.

Pokud by náš svět řídily vědecké zákony, co by se stalo s naší morálkou, naší obranou hodnot jako spravedlnost, naším závazkem, v mém pojetí, k lidským záležitostem? Kam by nás vedl rozum, uplatňovaný jednotlivcem, osvobozený od všeho, co by osvícenství ve jménu svobody opustilo?

K nefalšovanému materialismu, k lhostejnosti vůči ostatním, k úzkoprsosti, k narcismu, k hedonismu, k nihilismu?

Rozum bez morálky: I za cenu zjednodušujícího uvažování se jednalo o obecně sdílenou obavu.

A jak dobře nyní vidíme, že tato obava byla oprávněná. Rozum měl být prostředkem lidské emancipace. V naší době nás rozum podrobuje tyranii systémů, technologií, dehumanizovaných vědeckých postupů řízení a mocenských elit, které neznají etiku, morálku (v širším smyslu) ani nic jiného než vlastní vnucování, prosazování a reprodukci.

John Ralston Saul, kanadský spisovatel, kterého si velmi vážím, vydal v roce 1992 knihu o tomto jevu. Nazval ji Voltaire’s Bastards (Voltairovi bastardi) a opatřil ji podtitulem The Dictatorship of Reason in the West (Diktatura rozumu na Západě). Ralston Saul tvrdil, že celý život na Západě byl znetvořen pokřivením rozumu.

Rozum již nemá nic společného s lidskou emancipací: stal se nástrojem, pomocí kterého elity – politické, ekonomické, technokratické, kulturní – vykonávají skrytou kontrolu nad strukturou a směřováním našich společností, naším veřejným diskurzem – a dokonce i nad naší schopností vnímat svět kolem nás – a tedy i nad naší schopností uvažovat.

To je to, co mám na mysli pod pojmem „věk nerozumnosti“. V jeho jádru nacházíme to, co jsem před mnoha lety nazval „iracionalitou hyperracionality“. Abych to vysvětlil, doufám, že ne příliš zjednodušeně, všechno dává smysl, pokud věci posuzujeme striktně z hlediska jejich vnitřního referenčního rámce a zůstáváme ve věčné přítomnosti, ve které nás uvěznila korupce rozumu.

Pokud se nám podaří z tohoto konstruktu vystoupit – pokud najdeme cestu ven pomocí autentického rozumu, chci říci – velmi málo věcí dává vůbec nějaký smysl. To je to, co mám na mysli pod pojmem iracionalita hyperracionality.

V knize Jednorozměrný člověk [Herbert] Marcuse psal o „technologické racionalitě“. Myslím, že moje „iracionalita hyperracionality“ se blíží Marcuseho myšlence: „Totalitní vesmír technologické racionality,“ napsal, „je nejnovější proměnou myšlenky rozumu.“ Poté psal o „procesu, kterým se logika stala logikou nadvlády“.

To je jiný způsob, jak vyjádřit to, co mám na mysli.

Herbert Marcuse při přednášce v Berlíně, 1967. (Wikimedia Commons)

Rozum před vírou

Nyní bych chtěl historicky charakterizovat naši dobu nerozumnosti a za tímto účelem se odvolávám na jinou knihu, která pro mě po mnoho let znamenala hodně.

Max Horkheimer vydal knihu Eclipse of Reason (Zatmění rozumu) v roce 1947. V ní tvrdil, že v době, kdy knihu vydal, byl rozum „instrumentalizován“. To znamená, že rozum již není prostředkem k pochopení světa kolem nás, ale je používán k ospravedlnění a dosažení vlastních cílů. Horkheimer to nazval „subjektivním rozumem“ v protikladu k objektivnímu rozumu.

Vrátíme-li se k Řekům, objektivní rozum vyžaduje, aby myšlení probíhalo bez ohledu na to, zda jsou jeho závěry žádoucí či nikoli. Rozum by měl určovat víru, a ne naopak, jak nás učil Sokrates: Nechat víru určovat rozum je nebezpečí, které je implicitně obsaženo v subjektivním rozumu. A pokud zůstaneme u Horkheimerova pojmu, subjektivní rozum leží v samém jádru naší doby nerozumnosti.

Abychom tento bod ilustrovali co nejjednodušším způsobem, co máme na mysli, když řekneme: „To zní rozumně“ nebo „To dává smysl“ nebo prostě „To je logické“? Máme na mysli, tak či onak, že aby bylo vaše uvažování platné, musí vám sloužit k dosažení vašich cílů. Není těžké si uvědomit, že to jsou Voltairovi nelegitimní potomci, kteří rozum takto instrumentalizovali, jak tvrdil Ralson Saul.

„Jistota“ studené války

Měli bychom se zamyslet nad datem vydání Horkheimerovy publikace, dva roky poté, kdy v roce 1945 došlo k Vítězství.

Velká věda, jak ji dnes nazýváme, začala vznikat v 30. letech 20. století a s ní přišla zejména v Americe posedlost naprostou jistotou a naprostou bezpečností – ani jedno z toho však není ani zdaleka možné. Pokud kdy existoval činitel, který se více než velká věda věnoval iracionalitě hyperracionality, pak mě nenapadá, který by to mohl být.

Na konci druhé světové války tato posedlost jistotou a bezpečností více či méně diktovala americkou zahraniční a vojenskou politiku. Rok 1947 samozřejmě znamenal začátek studené války, která to, co bylo dosud zájmem vědeckých a politických kruhů – absolutní jistotu, absolutní bezpečnost, eliminaci veškerých rizik – proměnila v národní posedlost.

Autoritářský rozum

Horkheimer spojoval zkaženost rozumu s rostoucí izolací moci a tendencí k autoritářství v západních demokraciích. V reakci na to argumentoval, že rozum musí být znovu uplatňován ve prospěch zásadně morálních a spravedlivých společností a celkově ve prospěch lidské emancipace.

Podle Marcuseho to od nás vyžadovalo to, co nazval „velkým odmítnutím“, odmítnutím dehumanizace lidstva prostřednictvím toho, co nazval „technologiemi pacifikace“.

Možná je nemožné nebo dokonce pošetilé určit datum, kdy začala naše éra nerozumu, ale s ohledem na vše, co jsem velmi stručně popsal, navrhuji polovinu 20. století. Tehdy se velká věda a studená válka spojily v nejnešťastnější kombinaci, která na jedné straně ideologii a na druhé straně technologii přisoudila prvenství, které je nyní zřejmé nám všem.

Ideologie a technologie: nejsou to naše prokletí? Obě zničily naše společné schopnosti rozlišování, úsudku a celkově naši schopnost myslet a uvažovat, zatímco podporovaly – vracím se ke Kantovi – naši nezralou nadměrnou závislost na různých formách moci a autority, které se projevují stále rozptýleněji a vzdáleněji.

To, co Horkheimer a další odhalili ve 40. letech 20. století, se mi jeví jako tak zakořeněné, tak propletené do struktury našich společností, že to odlišuje naši dobu od té předchozí. Sedmdesát osm let poté, kdy Horkheimer vydal svou knihu, se mi to, co on viděl jako zatmění, jeví jako temný úsvit nové éry.

My na Západě jsme v této době utrpěli radikální zhroucení našeho smyslu. Ztratili jsme, podle mého názoru definitivně, spojení mezi rozumem a morálkou, které bylo v 18. století považováno za zásadní. Definitivně jsme ztratili naši představu o společném blahu jako o kotvě, z níž rozum vychází.

Jinými slovy, ztratili jsme jakoukoli širší představu o sdíleném telosu[3], konečném cíli nebo záměru. To jsou důsledky našeho upadnutí do hedonismu a nihilismu a, mezi mocenskými elitami – abych znovu použil výraz C. Wrighta Millse – zaujetí mocí pro moc samotnou, mocí jako konečným měřítkem a nositelem hodnoty.

Když se zde scházíme, a je mi vždy potěšením být s vámi právě kvůli tomu, co teď řeknu, jsme živým důkazem toho, že existuje cesta vpřed z naší doby nerozumu, což je myšlenka, kterou, jak předpokládám, nemusím vysvětlovat.

Věky přicházejí a končí, a tak tomu bude i v tomto případě. Možná trochu rozšiřuji Marcuseův termín, ale nemyslím si, že by to bylo příliš, když navrhuji, abychom zvážili význam odmítání návyků jako velmi důležitého prostředku k tomu, abychom se v naší době prosadili.

Nemyslím si, že můžeme pokračovat v našem uvažování s představou, že se jedná o projekt obnovy nebo restaurování. Není cesty zpět.

Nové vnímání a nové vědomí jsou v historii předzvěstí velkých změn. Musíme tedy uvažovat v termínech nového vědomí, abychom pomocí našich rozumových schopností a soudnosti mohli vidět problémy a krize naší doby tak, jak jsou, a bez „vedení od druhých“, abychom se ještě jednou vrátili ke Kantovi, bez odkazu na jakoukoli vyšší, vzdálenou nebo mocnou autoritu jen proto, že taková autorita je nad námi, vzdálená od nás nebo mocnější než my, a bez předpokladu, že to, co nazývám „tím, čím je“ naší civilizace, je racionální nebo rozumné jen proto, že je to „to, co je“, co vidíme z našich oken.

Stejně tak musíme pro sebe najít nový jazyk a připomínat si, že primární funkcí jazyka není řeč, ale myšlení. Tento nový jazyk budeme potřebovat, když budeme myslet nově – když znovu připojíme rozum k lidským zájmům.

Zesnulý Robert Parry byl novinářem s bezúhonnou integritou a před 30 lety založil Consortium News, kam pravidelně píšu a jehož redaktor, Joe Lauria, je i letos mezi námi. Bob kdysi při převzetí jedné ze svých četných cen pronesl památnou větu: „Nezajímá mě, jaká je pravda. Zajímá mě jen to, co je pravda.“

Toto je argument – stručný a elegantní zároveň – pro návrat k Sokratovi. Je to argument pro objektivní rozum, argument proti zkáze subjektivního rozumu, jak tento termín přebíráme od Horkheimera.

Je to protest. Je to velké odmítnutí, je to argument proti našemu zatemnění.

A toto je argument, který musíme předložit, stejně jako to děláme, když se zde scházíme.