Administrativní mapa Říšského komisariátu Ukrajina s hraničním územím Generálního gouvernementu po operaci Barbarossa za druhé světové války. Zobrazuje hranice „Generalbezirke“ a „Kreisgebiete“ k září 1943. (Wikimedia Commons)

Současná exploze rusofobie v západní polovině Evropy, jíž jsme od počátku devadesátých let 20. století součástí, připomíná meziválečnou atmosféru evropského Západu, v níž se formovaly síly, které se chtěly opět pustit do koaliční války proti Rusku (Sovětskému svazu). Nakonec se této úlohy chopil německý nacismus pod vedením Adolfa Hitlera. Ten postupně soustředil všechny rusofobní síly kontinentu k realizaci svého Plánu Barbarossa, tedy útoku na Sovětský svaz v červnu 1941. V této koalici se ocitly státy nebo jejich části. Nebo se jí účastnily desetitisíce dobrovolníků, kteří pod nacistickým velením utvořili samostatné jednotky, ale také divize SS.

Stalo se tak v celé řadě evropských zemí, mezi nimi také na Ukrajině. Podívejme se nyní jen na malou ukázku korespondence několika francouzských politiků, která byla vedena na samém konci roku 1938, tedy roku, ve kterém německý nacistický vůdce Adolf Hitler připojil k „říši“ Rakousko a rozbalil si první, menší část velkolepého dárku, který v Mnichově obdržel z rukou Velké Británie, Francie a Itálie, tedy české a moravsko-slezské pohraničí. Druhou část, podstatně větší, si Hitler nechal jako překvapení na 15. březen 1939, kdy se zmocnil již „města zbaveného hradeb“, tedy zbytku tentokrát opravdu bezbranných českých zemí.

V dobových dokumentech a korespondenci najdeme mnoho zajímavého a poučného, také i pro naši dobu, níž probíhá recidiva některých chorobných symptomů meziválečného období. Militarismus, rusofobie, koloniální horečka, propagandistické šílenství a nízká úroveň západních politiků. Mimo jiné se v dokumentech hovoří také o německých plánech s takzvanou Velkou Ukrajinou, které dokládají, že podpora nacistických armád ze strany ukrajinských nacionalistů vycházela z krutého omylu spočívajícího na iluzi, že v Hitlerových plánech je Ukrajina něčím významnějším než pouhou kolonií určenou k úplnému zneužití a vytěžení. Hitlerovi „spojenci“ na Východě si mysleli, že jsou považováni za rovnocenné partnery, a neměli nejmenšího tušení, za jakým účelem se dočkali oné „pocty spojenectví“. Stála za ním absolutní bezskrupulózní bezohlednost dobyvatelů Východu.

Za pozornost stojí v těchto dokumentech také fakt, že dokud Hitler anektoval země, hlavně slovanské, na východě a jihovýchodě Evropy nebo se k těmto výbojům chystal, zůstávaly západní demokracie téměř v klidu. Ono „téměř“ spočívalo pouze ve dvou věcech. Tou první byly obavy, aby se náhodou „vůdce“ nerozhodl zaútočit i na Západě. Druhým zdrojem jistého mírného nesouhlasu byl fakt, že poměrně brzy se jich Hitler přestal ptát na názor. To se Londýna a Paříže dotýkalo. Jinak v podstatě vůbec nic.

Pojďme tedy nyní in medias res: Francouzský velvyslanec v Berlíně, Robert Coulondre, píše 15. prosince 1938 francouzskému ministru zahraničí, G. Bonnetovi, že v Německu jsou nyní „obecným přáním dobré vztahy s Francií“ a že si Německo přeje učinit konec „staletým neshodám“ mezi Francií a Německem. Coulondre, který krátce předtím nastoupil svoji misi v Berlíně, shrnuje své dojmy z Německa míněním, že „německý národ je vcelku mírumilovný“ a že „ve sblížení obou zemí (míněno sblížení s Francií) vidí záruky míru“. A dodává slova, která Francouze i Brity velice uklidňují: „Vůle k expanzi na východě, zdá se mi u Třetí říše skutečně tak jistá jako její zřeknutí se, alespoň zatímní, všech výbojů na západě; toto je výsledek onoho. První část Hitlerova programu – spojení všeho němectva v říši – je vcelku provedena; nyní bije hodina Lebensraumu.“

Dále Coulondre zmiňuje drobné nuance v chápání pronikání Němců na východ, jak se projevovaly u některých předních nacistů. Tak německý ministr zahraničí, Ribbentrop, v tom spatřoval „hledání zájmových oblastí na východě a jihovýchodě“, no a maršál Göring (známý to sběratel obrazů, hlavně holandských mistrů včetně falzifikátů) „hospodářské pronikání“. Francouzský velvyslanec v Berlíně rovněž konstatuje, že „ujařmení Československa je bohužel už skoro hotovou věcí“. Je hezké, jak se všichni ti pánové vyjadřují kulantně.

Coulondrova zmínka o „mírumilovnosti německého národa“ rezonuje kupodivu s míněním německého filozofa a publicisty, F. W. Foerstera, který v úvodních kapitolách své knihy Europa und die deutsche Frage (1946) rozvíjí myšlenku, že za expanzivní válečnou politiku Německa nese odpovědnost pruský (severovýchodní) vliv, který tak narušil původní charakter německé národní mentality, jež je prý (odkazuje se zde na Konstantina Frantze[1]) federalistický. To znamená, že úkolem Němců bylo pokračovat v integraci evropských národů po vzoru starověké římské říše, která šířila římské občanství i latinský jazyk, římské právo, zkrátka kulturu po celém Středomoří. V praxi to mělo znamenat, že němectví mělo sjednotit co nejvíce evropských národů v jakýsi jeden národ, asi „evropský“. Nebo „německý“? A že tato údajně jednotící původní povaha německého národa byla narušena a vlastně zničena pruským dědictvím expanzionismu a násilí (Bismarck).

Francouzský diplomat, Coulondre, je takto smířen s „hotovou věcí“ v případě ujařmení Československa už v prosinci 1938, tedy tři měsíce před tím, než si Hitler rozbalil „zbytek darovaných českých zemí“ a svázal je řetězy v protektorát „třetí říše“. Mnichovští dárci Československa Hitlerovi tedy věděli velice dobře, že darem českého a moravského pohraničí darují Hitlerovi celé Československo včetně zlatých rezerv, jen Podkarpatskou Rus přenechají Maďarsku. V Coulondrově dopise se ovšem objeví slůvko „malheuresement“, tedy „bohužel“. Jistě, takovéto společensky zdvořilé „bohužel“ se v korespondenci nebo ve veřejných projevech francouzských a britských politiků začne objevovat docela dost často s tím, jak rychle poroste Hitlerův apetit. Můžeme si ale snadno povšimnout, že jim nevadí ani tak samotný fakt, že si Hitler začne rozbalovat dárky a ničit tak slovanské státy ve střední a později i východní a jihovýchodní Evropě, jako jim vadí ona samozřejmost, se kterou tak činí. Bere a už se Britů a Francouzů neptá. Hitler se jich už vůbec na nic neptá. Jak je to možné? Vždyť tohle se mezi gentlemany nedělá…

To je to, co mnichovským Santa Clausům vadí. A vadí jim ještě nejistota, zda se Hitler jednou neobrátí také proti nim. Když anektuje slovanská území na východě a jihovýchodě, pak se nic velkého neděje, protože Německo má prostě právo na svůj „Lebensraum“. Jen ale, aby se Němcům nezachtělo začít znovu skládat dohromady Franskou říši, tak nešťastně rozdělenou Verdunskou smlouvou z roku 843[2]. Němci mají smysl pro pořádek, a když se jednou rozhodli navázat na starověkou i středověkou římskou říši, může je napadnout slepit zase dohromady říši Karla Velikého, což bez anexe Francie a Beneluxu (dvou chybějících částí) není možné. Paříž a Londýn nejevily známky znepokojení, pokud Hitler řádil na Východě. Ve skutečnosti je nevyvedla z rovnováhy ani jeho anexe Polska. Nicméně, báli se, co ho může ještě napadnout.

A propos, je-li řeč o „chápání německého práva na Lebensraum“ ve slovanských zemích, můžeme si připomenout ostrou polemiku českého historika Josefa Pekaře s německým historikem Bertholdem Bretzolzem (působil v Brně), který v roce 1921 vydal knihu Geschichte Böhmens und Mährens, v níž se snaží dokázat, že Němci se v českých zemích neobjevili až v souvislosti se zakládáním a rozvojem královských měst, většinou ve 13. století, ale že byli usedlí po celý raný středověk, neboť Markomani v zemích po příchodu Slovanů zůstali, dokonce tvořili početnou vrstvu obyvatelstva. A to – a zde vězí jádro Bretholzova dějepisného či spíše politického snažení – byli vůči poddanému slovanskému obyvatelstvu v roli panské, neboť na rozdíl od znevolněných Slovanů tito Němci zůstali svobodnými. Takto se má vysvětlovat věčný rozdíl mezi rasami. Jedna panská, druhá poddaná.

Vliv tradiční německé historiografie 19. a 20. století byl pochopitelně v Evropě mnohem větší, než vliv historiografie české, a tak se asi nelze divit, jak snadno se dařilo Hitlerovým ideologům Brity a Francouze přesvědčit o německých „nárocích“ na české země. A nakonec, nejenom na ně. Německý Drang nach Osten považoval za svoji východní hranici možná Ural. Pro Londýn i Paříž bylo ovšem toto „pochopení“ úlevné. Laissez faire!

Ve zmíněném dopise Coulondra Bonnetovi nechybí ani důležitá zmínka o německých plánech s Ukrajinou. Ukrajina ležela na pracovních stolech vedoucích nacistických pohlavárů od samého začátku. Coulondre zmiňuje práci Studijního ústavu Alfreda Rosenberga, významného nacistického pohlavára, ideologa nacistické rasové teorie, který ale sám, jak se zdá, neodpovídal „čisté árijské rase“, neboť měl také židovské předky. Rosenberg se narodil v estonském Tallinnu, ale pohyboval se na studiích v ruském prostředí, které znal dost dobře. Z Ruska odešel do Paříže, neboť bolševickou revoluci považoval za dílo židů. Takto se mu v mysli propojila nenávist vůči židům s nenávistí k bolševikům a ke Slovanům. Byl majitelem tří fobií, jaké patřily k základům nacistické ideologie, jejímž byl tento rodák z Pobaltí vzorovým příkladem. Nebylo divu, že jeho „studijní ústav“ se důkladně zabýval Lebensraumem na Ukrajině, kde se němečtí nacisté chystali uplatnit díky podpoře tamního rusofobního nacionalismu. Na základě podrobnějšího studia některých fanatiků se zdá, že základem jejich ideologického směřování je prostě potřeba nenávidět a ničit. Do této fundamentální potřeby jejich mysli se pak snadno dosadí fobie, jaká je momentálně „na trhu“.

Ukrajinou se ovšem zabýval také hlavní ideolog „říše“, doktor J. Goebbels, a vedle něj též i instituce zvaná Ost-Europa, kterou řídil bývalý říšský ministr, Curtius. Coulondre v této souvislosti píše: „Cesty a prostředky nejsou ještě, jak se zdá, stanoveny, ale cíl je asi určen: vytvořit Velkou Ukrajinu, která by se stala živitelkou Německa. Za tím cílem by bylo třeba zlomit Rumunsko, přesvědčit Polsko, zbavit se Sovětského svazu: německý dynamismus se nezastavuje před žádnou z těchto obtíží a ve vojenských kruzích se již mluví o výpravě až na Kavkaz a k Baku.“

A o několik řádků níže ve svém dopise zmiňuje Coulondre něco, co je důležité také s ohledem na současnou americko-britskou proxy válku na Ukrajině. Coulndre píše: „V jeho okolí (míněno okolí Hitlerovo) se pomýšlí na operaci, která by ve větším měřítku opakovala operaci sudetskou; propaganda v Polsku, Rumunsku a v SSSR pro ukrajinskou nezávislost. V příhodné chvíli podpora diplomatickou cestou a akcí dobrovolnických sborů: Rusínsko by bylo střediskem hnutí.“ A o několik řádek níže ještě doplňuje německé nacistické plány s Ukrajinou: „… je třeba obilnice, dolů, pracovních sil: Ukrajina je přede dveřmi impéria.“ Chcete-li zničit nějakou zemi, pokuste se ji rozložit zevnitř. Vhodných kolaborantů má snad každá země na skladě dostatek.

Na Ukrajině se tedy Německo chystalo využít protiruské propagandy a podpory západoukrajinského protiruského nacionalismu, který se soustřeďoval v oblasti, kterou Coulondre označil jako „Rusínsko“. Mínil tím názvem ovšem spíše západoukrajinskou oblast s centrem ve Lvově (německy Lemberg). Z dobrovolnických sborů se vyvinuly banderovské oddíly a divize SS. Německý zájem o Ukrajinu nebyl veden – a to ani v tom nejmenším ohledu – snahou umožnit Ukrajině nezávislou státní existenci, ale právě naopak. Ukrajina měla být použita proti Rusku a měla se stát obilnicí Německa, zdrojem pracovní síly, téměř otrocké. A později k těmto plánům přibyla i snaha o významnou redukci počtu obyvatel.

Současný Zelenského režim na Ukrajině podepsal s Velkou Británií de facto (a vlastně i de iure) dohodu o svém vlastním koloniálním postavení. „Kolonie byly rozpuštěny, ať žijí kolonie!“, stává se zase heslem Britských ostrovů. A něco podobného po Kyjevu žádá i Washington. Zajímavý výsledek údajné západní „pomoci“. Komupak asi Západ zase svým neotřelým originálním způsobem tak hezky pomohl?

Ještě na samém konci roku 1938 zaměřilo nacistické Německo svoji pozornost k Polsku. Žádalo po Varšavě, aby Německu byl „vrácen“ Gdaňsk a přes Gdaňský koridor měla vést německá železnice. Zatím ještě zůstávala v platnosti německo-polská smlouva uzavřená v roce 1934, a tak Hitler ještě nesáhl k výhrůžkám. Jak v prosinci 1941 píše Karel B. Palkovský ve svých Londýnských epištolách: „Někteří Poláci nás mají stále na mušce, protože jsme nechtěli v roce 1938 proti nim do války, když šli ještě s nacisty a fašisty… Jak nepatrný mohl být v nejlepším případě zisk z těch několika čtverečních kilometrů, na které měli u nás spadeno…“ Tato Palkovského hořká zmínka naráží na polský zábor českého Těšínska, ke kterému se Poláci snížili ihned po Mnichovu 1938, když už 30. září toho roku dali Československu ultimátum a po něm české Těšínsko skutečně anektovali. Ještě na konci roku 1938 Polsko udržovalo s Německem vztahy, jaké se blížily spojenectví, a to se všemi důsledky. Poláci přišli o tento územní zisk ihned po německém vpádu do Polska.

Francouzský chargé d´affaires v Berlíně, De Montbas, píše už začátkem ledna 1939 francouzskému ministru zahraničíG. Bonnetovi tyto věty: „Na východě a jihovýchodě se situace začíná komplikovat; zhroucení Československa náhle oživilo nacionalistické choutky, nenávisti, předsudky; přátelství německo-polské, ještě nedávno tak krásné téma pro oficiální přípitky a obvyklý leitmotiv pacifistických řečí Führerových, se znatelně ochladilo… Na nebi zahaleným mračny je francouzsko-německé prohlášení ze 6. prosince jedním z mála světlých míst.“

De Montbas zmiňuje takzvané prohlášení Bonnet-Ribbentrop, které bylo mezi nacistickým Německem a Francií podepsáno 6. prosince 1938 jako prohlášení o neútočení a přátelských vztazích. Už před tímto datem byla 30. září 1938 podepsána britsko-německá deklarace o míru mezi Německem a Velkou Británií. Oba dokumenty vlastně ještě potvrdily a utvrdily porozumění mezi Německem a oběma západními demokraciemi, které v Mnichově obětovaly Československo zabalené do svátečného papíru a převázané vskutku zlatou stuhou. Tyto deklarace se pochopitelně v současné době nepřipomínají. Mluví se jedině o poslední z dohod, které byly s Německem uzavřeny, tedy o „paktu Molotov-Ribbentrop“. Důvod aktuální je zřejmý.

Stojí za zmínku, že ještě před německou anexí „zbytku“ Čech a Moravy 15. března 1939 se francouzské a britské dokumenty běžně vyjadřují o Čechách a o Moravě jako o „provinciích“. Fait accompli? Hotová věc? Britové a Francouzi (také Italové, jenže ti byli s Hitlerem v transparentních spojeneckých vztazích, i když ne vždy zcela zajedno) obětováním Československa otevřeli Hitlerovi cestu středem Evropy k ruským zemím. Tímto se, jak se domnívali, sami zachránili, a zároveň nechali na Hitlerovi starý hlavně britský úkol zničení Ruska. Vždyť se od konce první světové války chystala velká protiruská koalice. Tak pracně se chystala, tolik peněz to stálo. Dopadlo to ale nakonec v té Hitlerově válce všechno jinak. Naštěstí! I když v Pobaltí, v Kyjevě a možná ještě i na řadě jiných míst Evropy mají na výsledek války asi jiný názor.

[1]