Proč Čína, Rusko a dokonce i Izrael odolávají vnějšímu tlaku – a co to znamená pro západní zahraniční politiku

Suverenita vždy zvítězí nad kolektivním rozhodováním

Každá země má suverenitu, moc nebo autoritu vládnout zemi. Ale pokud jde o mezinárodní vztahy, suverenita umožňuje státu jednat rozhodným způsobem, jakým koalice nemohou, i když se zdají být silnější.

Koalice států jsou ze své podstaty nerozhodné. Proč? Protože jejich jednání vždy začíná a končí domácími prioritami, ať už říkají cokoli. Velká Británie chce více podpořit Ukrajinu, ale nemá na to peníze v době, kdy vláda čelí domácímu tlaku na škrty ve veřejných službách. Německo chce Ukrajinu také podpořit, ale i přes uvolnění dluhové brzdy je fiskálně konzervativní a musí soustředit zdroje na rozpadající se infrastrukturu v době, kdy AfD zpochybňuje domácí politický konsensus. Státy Blízkého východu se obávají genocidy páchané Izraelem v Gaze, ale nechtějí riskovat všeobecnou válku, která by narušila jejich hospodářskou obnovu. A v případě Tchaj-wanu, dokonce i v jihovýchodní Asii, neexistuje dostatečně silný konsensus, aby se postavily vojensky silné Číně v otázce, kterou stále více lidí považuje za vnitřní záležitost.

Ukrajina má suverenitu, ale alespoň její části se vzdala pod vlivem Západu v mylné víře, že sounáležitost s koalicí NATO jí poskytne větší ochranu než suverénní nezávislost. Příliš pozdě však zjistila, že NATO nemá suverenitu a že vstup do klubu jí znemožnili suverénní členové, kteří upřednostnili své domácí zájmy před bezpečnostními potřebami Ukrajiny.

Palestina a Tchaj-wan nemají suverenitu a jejich schopnost ji dosáhnout závisí do značné míry na souhlasu Izraele a Číny, což se jeví jako nepravděpodobné; to je staví do ještě nejistější pozice z vojenského, politického i ekonomického hlediska. EU nemá suverenitu a působí pouze jako sdružení suverénních států s protichůdnými prioritami, což ji činí stále méně schopnou hrát významnou roli ve světových záležitostech a vyvolává otázky o její skutečné strategické hodnotě. USA mají suverenitu a pod vedením Trumpa ji otevřeně využívají k prosazování svých domácích cílů, čímž se stále více stahují z intervencionismu a odklánějí se od konsensu v zahraniční politice posledních let.

To ponechává Rusku, Izraeli a Číně stále větší suverénní svobodu jednání, přičemž žádný stát není ochoten se od globálního bloku odtrhnout a postavit se jim čelem, alespoň ne v vojenském smyslu. Obecné války tak nahrazují proxy války, sponzorování teroristických organizací jako Hamas a Hizballáh a nasazení ekonomických a informačních nástrojů nátlaku a donucení, které jsou často kontraproduktivní.

Klíčem jsou hluboké finanční rezervy

Čína, Rusko a Izrael disponují rozsáhlými devizovými rezervami, které jim umožňují zvládat vnější ekonomické šoky, a to i během válek a delších období diplomatického tlaku.

Rusko navzdory ekonomickým sankcím od začátku ukrajinské krize efektivně využívá své rezervy ke stabilizaci rublu a financování svých strategických priorit, včetně vojenských výdajů. Navzdory 300 miliardám dolarů rezerv, které byly na začátku války zabaveny Západem, má Rusko v záloze stejný objem rezerv. Izrael, ačkoli je menší zemí, udržuje obrovské rezervy úměrné své velikosti, které představují více než 40 % jeho HDP.

Obrovské devizové rezervy Číny, největší na světě, jí poskytují významný vliv v globálním obchodě a ekonomické diplomacii. S více než 3,5 biliony dolarů tvoří téměř 20 % HDP a pomáhají pohánět ekonomickou diplomacii, například prostřednictvím iniciativy Belt and Road Initiative. Tyto rezervy nejen chrání čínskou ekonomiku před vnějšími šoky, ale také poskytují nástroje pro odvetná opatření, jako je uvalení cel na USA nebo stažení investic, což destabilizuje finanční trhy.

USA jsou ekonomikou závislou na investicích s velmi nízkou úrovní rezerv v poměru k velikosti ekonomiky. Na rozdíl od Číny nemohou přesunout kapitál zpět do vlasti v takové míře, aby vyrovnaly ekonomický šok způsobený prodlouženou obchodní válkou, a jsou do značné míry závislé na investicích ze třetích zemí, tj. na penězích jiných lidí. To vytváří vlastní zranitelnost, například v případě runu na státní dluhopisy, jako tomu bylo po zahájení globální celní války Trumpem. EU disponuje velkými rezervami, ale ty jsou v držení suverénních členských států a neposkytují ochranu na úrovni celého společenství.

Zvládání vnitropolitického tlaku je zásadní

Vlády, které dokážou kontrolovat nebo zmírňovat domácí politický tlak a nesouhlas, jsou schopny lépe obstát v obchodních sporech nebo vojenských konfliktech než země, které toho nejsou schopny. Stačí se podívat na politické okolnosti, které předcházely stažení USA z Vietnamu, nebo na postoj Velké Británie k zahraniční intervenci po nelegální invazi do Iráku v roce 2003.

Rusko, Čína a Izrael mají odlišné politické uspořádání: Čína je komunistická autokracie, Rusko řízená demokracie, kde politickému diskurzu dominuje jedna strana, a Izrael je životaschopná, i když zdaleka ne liberální demokracie s historií koaličních vlád. Každý z těchto států je však schopen mobilizovat politickou podporu na základě historických a/nebo etnicko-náboženských narativů, které jsou v multikulturních liberálních demokraciích méně dostupné. Rusko čerpá z bohatých historických zdrojů sahajících až k Čingischánovi, Napoleonovi a Hitlerovi, aby svůj boj zasadilo do kontextu historie odporu proti zahraniční invazi. Izrael se opírá o judaismus a svou historii pronásledování, včetně holocaustu, aby ospravedlnil svůj extrémně tvrdý postoj vůči Gaze a Západnímu břehu a hrůznosti, kterých se dopouští. Čína aktivně prosazuje myšlenku jednotné etnické a národní identity, která je vnímána jako osudová a dává jí politickou kontrolu a svobodu potlačovat nesouhlas.

Čína může snáze uplatňovat přísnou kontrolu, například při potlačování demokratických protestů v Hongkongu nebo cenzuře a špatném zacházení s ujgurskými muslimy v Sin-ťiangu. Její přístup k Jihočínskému moři podtrhuje její neochotu podřídit se vnějším tlakům, které zpochybňují její suverenitu. Podobně Rusko zvládlo vnitřní odpor proti válce na Ukrajině a domácí politickou opozici vůči dominantní straně Jednotné Rusko prostřednictvím tvrdých policejních zásahů a uvěznění a údajného špatného zacházení s opozicionáři, aby udrželo solidaritu proti vnímané vnější hrozbě. Pod záminkou, podle mého názoru, zneužitého volání po odporu proti antisemitismu, je dynamická demokracie Izraele nějak schopna provádět nejodpornější taktiku proti nevinným palestinským civilistům v Gaze, a domácí odpor, který existuje, se pro změnu taktiky nezdá být rozhodující.

Rozmanitost, multikulturalismus a liberálně demokratické státy se potýkají s řízením domácího politického disentu nebo debaty, která omezuje možnosti zahraniční politiky na nejnižšího společného jmenovatele. Navzdory síle hnutí MAGA v USA má prezident Trump méně politické svobody k jednání než Si Ťin-pching, Vladimir Putin a možná dokonce i Netanjahu. Většina vlád v Evropě funguje v rámci liberálně demokratického tavícího kotle debat, který omezuje prostor pro jednání. Výjimky, jako je Maďarsko, bývají odmítány jako zrcadlo „jiného“, například Ruska, a jsou podnikány snahy o jejich izolaci nebo odstranění ze skupiny.

Co to znamená pro koalice?

Koalice západních států nikdy nebudou mít suverénní svobodu jednání, hluboké finanční rezervy a schopnost zvládat domácí politické rozpory, jaké mají Čína, Rusko a Izrael. I tam, kde mají silnou armádu – jako USA, ale ne EU – bude jejich sklon k použití síly omezen ostatními třemi faktory.

Z těchto důvodů, i když Spojené státy mají suverenitu a prezident Trump je ochoten ji uplatnit, nikdy nebudou mít ekonomické rezervy ani schopnost zvládnout vnitřní politické rozdělení v Americe, aby vyhrály zdlouhavou obchodní válku s Čínou. Západ ukázal, že nikdy nebyl a pravděpodobně nikdy nebude dostatečně jednotný nebo rozhodný, aby překonal odhodlání Ruska prosadit své požadavky na Ukrajině, pokud nedojde ke katastrofickému politickému nebo ekonomickému kolapsu v Moskvě, což se jeví jako nepravděpodobné. Izrael sice má suverenitu, rozsáhlé rezervy a silnou armádu, ale jeho relativně otevřená demokracie ho činí zranitelnějším vůči vnitřním politickým neshodám. Jeho silná závislost na vojenské ochraně Spojených států znamená, že v případě, že americká vláda stáhne svou podporu, nemůže nutně zaručit svou vlastní bezpečnost v regionálním měřítku. Ačkoli se politika USA začíná měnit, nezdá se to být bezprostřední vyhlídkou, což Izraeli ponechává značný prostor pro pokračování své bleskové války v Gaze a beztrestné jednání na západním břehu Jordánu.

Jaké závěry můžeme vyvodit z našeho postoje vůči Číně, Rusku a Izraeli?

V případě Číny a Ruska je naprosto jasné, že by západní země měly usilovat o koexistenci namísto konfrontace, pokud nejsou ochotny čelit svým strategickým omezením, což se jim v dostatečné míře možná nikdy nepodaří.

To znamená otevřenější vztahy s Čínou minimalizující riziko eskalace v Jihočínském moři, s vědomím, že Čína bude v každém případě hrát na dlouhou trať a usilovat o budoucí integraci Tchaj-wanu, čemuž možná nebudeme schopni zabránit.

V případě Ruska to znamená přijmout jeho legitimní bezpečnostní obavy ohledně rozšiřování NATO, co nejrychleji ukončit válku, aby mohla začít rekonstrukce Ukrajiny a dlouhodobější reintegrace Ruska, a obnovit jeho vztahy zejména s Evropou.

V případě Izraele to znamená hledání regionálního politického urovnání, v němž bude uznána Palestina, ale Izrael se nebude cítit ohrožen regionálními státy nebo teroristickými skupinami. To bude možné pouze tehdy, pokud ukončí genocidu v Gaze, což vyžaduje, aby USA jako jediná země s reálným vlivem zvýšily politický a ekonomický tlak, včetně hrozby zastavení veškeré vojenské podpory.

Ian ProudČesky je britský diplomat, internacionalista, realista, centrista, ekonom. Byl členem diplomatické služby Jejího veličenstva v letech 1999-2023. Od července 2014 do února 2019 působil na britském velvyslanectví v Moskvě. Byl také ředitelem Diplomatické akademie pro východní Evropu a střední Asii a místopředsedou správní rady Anglo-americké školy v Moskvě. Je odborníkem na strategické myšlení, politicko-ekonomické analýzy a diplomacii. Své analýzy publikuje na svém bloguČesky, na Strategic Culture FoundationČesky, v The Unz Review, Eurasia Review, The SpectatorČesky a dalších serverech.