1. Jan Rychlík: Rekviem za českou sociální demokracii
2. Jan Rychlík: Je skutečně třeba „Rusku všechno odpustit a spolupracovat s nimi?“

Článek Jana Rychlíka vyšel v deníku Právo 30. června 2025, avšak redakce poslední odstavec vypustila.

Rekviem za českou sociální demokracii

Kulturní dům Kaštan v Praze 6, Břevnově (Wikipedia Commons)

V posledních letech se ale nestačím divit, kam to strana dotáhla. Od roku 2018, kdy vstoupila do druhé vlády Andreje Babiše, to šlo se stranou dolu vodou. Účast v koaliční vládě s ANO a s tichou podporou komunistů se brzy ukázala jako chyba: to dobré, co sociálně-demokratičtí ministři dokázali prosadit, si totiž připsalo k dobru ANO, zatímco všechny neúspěchy a aféry vlády spadly i na sociální demokracii.  To se projevilo plně ve volbách v roce 2021, kdy sociální demokracie nedosáhla potřebných 5% hlasů a vypadla vůbec ze sněmovny. Pak následovalo několik pokusů „odrazit se od dna“. Toto „odrážení se“ sice provázelo několik „revolučních změn“, jako např. výměna zavedené značky ČSSD za SOCDEM, ale bohužel výsledek byl takový, že místo aby strana vyplavala na hladinu a vydala se k lepší své budoucnosti spadla nejen zpět na dno, ale ještě se navíc zabořila hluboko do bahna.

Naděje kladené do nové předsedkyně strany Jany Maláčové, někdejší ministryně práce v druhé Babišově koaliční vládě, a Lubomíra Zaorálka, ministra kultury v téže vládě, se nesplnily. Nyní sledujeme v přímém přenosu definitivní konec SOCDEM. Strana nejprve začala vyjednávat s populisticko-xenofobním hnutím „Stačilo“, jehož jádrem je KSČM a nacionalistický a rusofilský spolek Svatopluk.  K dohodě nedošlo, protože sociální demokraté pod vedení Jany Maláčové žádali příliš mnoho, ale sami mohli nabídnout jen velmi málo. Sociální demokracie se proto rozhodla jít do voleb samostatně. Pravda, preference jí mnoho nadějí na vstup do sněmovny nedávají, ale byla by to alespoň čestná porážka. Nyní se najednou dozvídáme, že Jana Maláčová a Lubomír Zaorálek už zcela bez ohledu na nějaké programové zásady se znovu cpou na kandidátku hnutí „Stačilo“.

Sociální demokracie vždy hlásala pokrok, rovnoprávnost mezi lidmi bez ohledu na sociální či národnostní původ a barvu kůže, sociální partnerství; hlásala spolupráci mezi národy a usilovala o mírové řešení sporů, ale současně vždy věděla, že mír nesmí znamenat zbabělou kapitulaci, a proto tam, kde spravedlivý mír vinou agresora možný není, je třeba stát pevně na straně toho, kdo se brání, a poskytnout mu veškerou možnou pomoc. Hájila oprávněné zájmy všech lidí práce – té fyzické i té duševní – a to včetně těch pracovníků, kteří jsou v zemi cizinci. Toto jsou základní parametry sociálně-demokratické politiky a všechny sociálně-demokratické strany se jimi musí řídit. Název sám o sobě může být zavádějící: na Slovensku např. se Ficova vládní strana sice nazývá SMĚR-sociální demokracie, ale její současná politika je směsí populismu, ultrakonservatismu a homofobie. V Evropě ji proto za sociálně-demokratickou stranu – mimo jiné i pro její příklon k Moskvě – už nepovažují.  Podobně česká sociální demokracie pod vedením Jany Maláčové, pokud se spojí s hnutím „Stačilo“, nebude už žádnou sociální demokracií. Pak by udělala lépe, kdyby se sama dobrovolně rozešla.

Je smutné psát rekviem za naši nejstarší politickou stranu, jejíž kořeny sahají až do roku 1878.  Já jsem zůstal sociálně-demokratickým zásadám věrný, a právě proto nemohu volit „Stačilo“, byť na jeho kandidátce budou pro okrasu Jana Maláčová a Lubomír Zaorálek a možná i několik dalších sociálních demokratů. V rámci „Stačilo“ nebudou moci prosadit nic ze svých představ, pokud ovšem ještě nějaké mají. Nikomu nemohu nic radit, ale nechť se každý skutečný sociální demokrat při volbách zachová dle svého svědomí.

Zpět na obsah

Glosa Jana Rychlíka vyšla v deníku Právo 3. červnence 2025, avšak redakce pozměnila titul a poslední odstavec vypustila.

Je skutečně třeba „Rusku všechno odpustit a spolupracovat s nimi?“

Pietní setkání za mír na Ukrajině a na památku obětí války v Hofu (Saale) 24. února 2024. Zde si můžete prohlédnout dva plakáty proti ruskému diktátorovi Vladimiru Putinovi.

Samozřejmě, odpouštět je třeba a odpuštění je vždy výrazem ušlechtilosti. Jenže předpokladem odpuštění je přísné pokání viníka, jeho upřímná lítost a v neposlední řadě také snaha napravit zlo, které způsobil. Rádi jistě Rusku odpustíme, až stáhne svoje vojska z Ukrajiny, vrátí na Ukrajinu unesené děti, nahradí škody, které tam svou agresí způsobilo a přestane Ukrajině předepisovat, do jakých mezinárodních uskupení smí nebo nesmí vstoupit.

Bohužel, válka trvá už čtvrtý rok a zatím žádné pokání ani lítost na straně Putinova Ruska nevidíme. Ruská armáda pokračuje v barbarském bombardování ukrajinských měst a zabíjení civilistů. Rusko nadále okupuje nemalou část ukrajinského území, odtud vyhání obyvatele odmítající přijmout ruské občanství. Smysl je zřejmý: chce anektované území zcela rusifikovat.

„Mírové řešení rusko-ukrajinského konfliktu“, po kterém volá Juraj Blanár a které bychom si jistě všichni přáli, není bohužel momentálně možné: Putin neslevil ani o milimetr ze svých maximalistických požadavků, jejichž přijetí by znamenalo totální kapitulaci Ukrajiny a její přeměnu v druhé Bělorusko. Putin svou neochotou uzavřít alespoň třicetidenní příměří a pak začít jednat opakovaně dokázal, že diplomacie na něj neplatí a že jediný argument, kterému rozumí, je bytelný klacek. Na tom se nic nezmění ani v případě, že po vojenské stránce Ukrajina válku prohraje. Právě naopak: tím by Rusko získalo na sebevědomí, zesílilo by a bylo by pro Evropu a speciálně pro nás ještě větším nebezpečím.

Za těchto okolností žádné odpouštění Rusku nepřichází v úvahu a dokud vládne v Moskvě Putin, není s Ruskem možná ani žádná spolupráce.  Chtějí-li jít Juraj Blanár a Robert Fico cestou spolupráce Slovenska s Putinovým Ruskem, je to jejich věc, ale pak je třeba říci otevřeně, že se cesty České a Slovenské republiky na mezinárodním poli definitivně rozcházejí.

Nikdo nežije věčně. Protože Putin se stal fakticky doživotním a nesesaditelným diktátorem, jakým byl kdysi Stalin, bude třeba trpělivě vyčkat, až odejde z tohoto světa a v Moskvě přijdou k moci noví vládci. Teprve pak bude možné najít s Ruskem nějakou smysluplnou formu koexistence.

Zpět na obsah

Jan Rychlík (*1954) je český historik a odborník na moderní dějiny slovanských národů. Historii vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na Univerzitě sv. Klimenta Ochridského v Sofii. Mezi léty 1979 a 1991 postupně pracoval v Ústavu pro folklór Bulharské akademie věd, v Záhorském muzeu ve slovenské Skalici a v Zemědělském muzeu Ústavu vědeckotechnických informací pro zemědělství (ÚVTIZ) v Praze. Poté se stal vědeckým pracovníkem Ústavu T. G. Masaryka a později Masarykova ústavu a archivu Akademie věd České republiky, kde působí dodnes. V roce 1992 působil jako poradce premiéra České republiky Petra Pitharta. Přednáší na Oddělení moderních a soudobých dějin FF UK. Badatelsky se specializuje na moderní české a slovenské dějiny a na problematiku vývoje balkánských národů. V roce 2024 obdržel Řád bílého dvojkříže III. třídy za rozvoj vztahů mezi Českem a Slovenskem a Cenu Miroslava Ivanova za celoživotní dílo v literatuře faktu. Je autorem dlouhé řady knih, poslední Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918-1946 (2016) a Československo v období socialismu 1945-1989 (1920). Své příspěvky publikuje zejména na portálu Novinky.cz.