Ilustrační obrázek Soman / Wikimedia Commons, licence CC BY 2.5 via Z-Network

Je těžké si nevšimnout, že slovo „socialismus“ se objevuje stále častěji na stále více místech. Některé výskyty tohoto slova mají za cíl vyjádřit odmítnutí nebo nenávist. Mnoho výskytů však má za cíl vyjádřit povznesení a touhu. Socialismus v průzkumech veřejného mínění. Socialismus jako přívlastek. Socialismus v Gracie Mansion[1]. Socialismus pohřbený. Socialismus vzkříšený. Socialismus minulý. Socialismus budoucí.

To, že dnes tolik lidí tak často používá slovo „socialismus“ nebo dokonce říká, že podporuje „socialismus“, je velmi slibné. Vytváří to dynamiku. Ale co je to vlastně ten „socialismus“, který lidé údajně podporují?

Zastánci socialismu nejčastěji uvádějí dlouhý seznam charakteristik. Všechny položky v každém takovém seznamu jsou dobré věci, často velmi dobré věci, anebo pro kritiky špatné věci, často velmi špatné věci. Ale v každém případě jsou uvedené věci převážně předpokládanými výsledky dosažení socialismu. Například spravedlnost, ale ne ekonomické vztahy, které budou spravedlnost podporovat a udržovat. Lidé mají vliv na to, co ovlivňuje jejich životy, ale ne na politické, ekonomické, rodinné nebo kulturní instituce, které budou takové participativní rozhodování podporovat. Bezplatná zdravotní péče, vzdělání a bydlení. Nějaká významná redistribuce. Udržitelná výroba a využívání energie. Mír. Ale jakkoli jsou tyto touhy dobré, položky uvedené v takových popisech málokdy popisují definující institucionální rysy samotného socialismu. Horší je, že výklady, které institucionální podstatu obsahují, jsou často plné nejasné terminologie a složitých pasáží.

Mají lidé, kteří uvádějí dobré výsledky socialismu, na mysli definující institucionální rysy, které by mohly tyto dobré výsledky přinést? Nebo panuje značná nejistota ohledně skutečných funkčních rysů, které by mohly dosáhnout výsledků, které si lidé přejí? Jinými slovy, do jaké míry odráží současné rostoucí používání termínu „socialismus“ posun lidí doleva, nebo do jaké míry naznačuje, že se význam tohoto termínu posouvá doprava?

V nejnovějším příkladu tohoto podivného spojení touhy a nejasnosti, tvrzení a zmatení, který jsem viděl, máme hlavní projev Bhaskara Sunkary[2], který nedávno pronesl na pololetní organizační konferenci Demokratických socialistů Ameriky (DSA) v New Yorku. Ve svém projevu Sunkara správně oslavil vítězství Zohrana Mamdaniho[3] v newyorských primátorských volbách. Správně ocenil roli dobrovolníků z řad široké veřejnosti, a zejména newyorské pobočky DSA. Správně varoval, že musíme pochopit, jakému tlaku bude Mamdani, demokratický socialista a člen DSA, čelit. Správně naléhal, abychom našli způsoby, jak Mamdaniho podpořit v jeho snaze realizovat hodnotné cíle, které zase podnítí snahu o dosažení ještě hodnotnějších cílů. A Sunkara to vše udělal bez použití nejasné terminologie nebo složitých pasáží. Ani jedné.

Co mi tedy vadí na jeho vynikajícím projevu a na mnoha dalších případech používání pojmu „socialismus“, které se nyní množí? Problém rozhodně není nový. Je kumulativní a má hluboké kořeny. Ale zhoršuje se?

Čtěte otázky v průzkumech, projevy, oslavy a kromě nich ještě další podstatné věty, odstavce, projevy, eseje a dokonce i knihy, které obsahují slovo „socialismus“. Narazíte na úžasné moudré a promyšlené hodnoty, kterých chtějí zastánci socialismu dosáhnout. Je však nepravděpodobné, že narazíte na popisy institucionálních rysů toho, co autoři označují slovem „socialismus“. Myslí tím, že socialismus je jen změna politiky, nebo dokonce jen touha po změně politiky? A co společný institucionální cíl?

Vysvětluje to dostatečně jasně mé obavy? Nejsem si tím jistý. Zkuste toto. Najděte někoho, kdo v průzkumu veřejného mínění uvádí, že se hlásí k socialismu. Zeptejte se ho: „Co je socialismus?“ Pozorně poslouchejte odpověď. Je v ní institucionální jasnost? Existují vůbec nějaké instituce?

Nebo si přečtěte projevy socialistů a pečlivě prozkoumejte jejich slova. Nebo si přečtěte knihy, které mají v názvu slovo socialismus. Dejte si na čas. Až budete hotovi, na základě svého výzkumu vysvětlete svému partnerovi, příteli, spolužákovi nebo kolegovi z práce, co autoři označili za socialismus. Jaký obraz socialismu zprostředkujete? Rozhodně to není kapitalismus, alespoň ne tak, jak ho známe. A nabízí dobré věci. Ale co to vlastně je?

Na základě toho, co jste přečetli – projevy, články a dokonce i knihy – jste popsali instituce navrhovaného alternativního systému? Možná jste v dílech, která jste četli, viděli „socialismus“ hlavně nebo možná dokonce výhradně jako náhradu za naši kapitalistickou ekonomiku. Pokud ano, vysvětlili autoři, jaká by byla nová dělba práce v socialismu? Jaký by byl nový přístup k určování výše příjmů aktérů? Jaký by byl nový přístup k rozhodování? Jaký by byl nový způsob přidělování zdrojů na pracovní místa a výstupů z pracovišť spotřebitelům nebo jiným podnikům? Jak by nový systém rozumně ovlivnil ekologii? Proč by nové instituce nového systému přinesly výsledky, které si autor přeje, a proč by nové instituce odstranily útlak a odcizení, které autor nenávidí? Ukázali autoři například, jak by nové instituce odstranily třídní rozdělení a třídní vládu? Jak by nevytvořily žádné šéfy ani nové šéfy? Když jste předávali jejich poselství o socialismu, vnímali jste a sdělovali jste to vše? Neměli bychom být schopni to udělat způsobem, který informuje a inspiruje?

Možná texty, které jste zkoumali, místo toho používaly slovo „socialismus“ v širším smyslu k označení celé společnosti. Popisovaly socialismus jako náhradu za definici ekonomických institucí, ale také za definici politických, rodinných, příbuzenských, rasových/náboženských/etnických, mezinárodních a ekologických institucí. Vyvstávají stejné otázky. Popisovaly nové rysy každého druhu nové instituce a vysvětlovaly, proč by byly životaschopné? Proč by přinesly požadované výsledky? Jak by se vyhnuly vytváření nových utlačujících hierarchií a vztahů?

Obávám se, že se socialismus od navrhování nových definujících institucí odklonil. Je to nespravedlivé? Jsem si jistý, že si to mnozí budou myslet. Patříte mezi ně i vy? Pokud ano, můžete říci, že socialismus je ve skutečnosti jen to dobré, co se vám líbí. Tím pádem můj problém mizí, protože socialismus nejsou nové instituce. Jsou to jen nové výsledky. Ale přiláká tato koncepce masovou víru, masovou podporu a dovede nás někam, kam chceme dojít?

Nebo můžete souhlasit, že socialismus je víc než seznam žádoucích výsledků. Můžete souhlasit, že jsou to spíše instituce, které k těmto výsledkům vedou. A pak můžete dodat, že to samozřejmě víte – a že to samozřejmě ví každý. To je v pořádku, pokud je to pravda – ale ví to opravdu každý? Pokud ano, řeknete mi, jaké instituce podle nich definují socialismus? Řeknete mi, jak budou tyto instituce fungovat? Proč budou životaschopné? Proč budou trvalé? Proč jste přesvědčeni, že přinesou výsledky, které si přejete, a ne také nové hrozné problémy?

Obávám se, že to mnoho lidí, kteří slovo socialismus používají, nedokáže. Je to nepravda? Pokud je to pravda, zajímalo by mě, zda je rostoucí používání slova „socialismus“ známkou toho, že stále více lidí věří v životaschopné a hodnotné nové ekonomické nebo dokonce nové ekonomické a také nové politické a sociální instituce a chce dosáhnout jejich zavedení? Nebo je to známka toho, že se toto slovo stalo tak vágním, že jeho použití má jen malý význam? Odpověď je pravděpodobně „trochu od každého“, ale pokud je ten termín vágní, proč k tomu došlo?

Zde je několik možných částečných a velmi předběžných odpovědí. Myslím, že v dnešní době se slovo „socialismus“ používá častěji v USA, kde žiji, a také je zde méně často zesměšňováno nebo nenáviděno, a to hlavně díky vlivu Bernieho Sanderse, AOC[4] a nejnověji Zohrana Mamdaniho na obrovské publikum spolu s rostoucími nebezpečími kapitalistických tendencí.

Dobře, ale co přesto tento termín vyjadřuje? Pro desítky tisíc, ba dokonce miliony lidí, kteří dnes říkají, že se více ztotožňují se socialismem než s kapitalismem, znamená to jen to, že mají rádi dobré výsledky a pozitivní aspirace, nebo to znamená, že upřednostňují řadu institucí, které tvoří systém, který chtějí zavést namísto kapitalismu? Pokud je to jen to první, proč tomu tak je?

Myslím si, že je to proto, že prosocialistická prohlášení a literatura se málokdy pokoušely nové instituce jasně představit. Buď je nepopisovaly, nebo je popisovaly příliš nejasně, takže je téměř nikdo nedokázal pochopit, natož se jimi nechat inspirovat a poté návrhy vysvětlit ostatním.

Stále si myslím, že to je část důvodu, ale samo o sobě se to jeví jako nedostatečné vysvětlení. Proč? Dnes ráno jsem se probudil, zkontroloval e-maily a v záplavě materiálů mě okamžitě upoutal jeden dopis. Byla to propagační zpráva od časopisu Jacobin Magazine, která nabízela „socialistický seznam četby“. Podíval jsem se blíže a seznam nabízel tři knihy, které si lidé mohou objednat. Dvě byly od Bhaskara Sunkary, kterého jsem zmínil výše – jedna, kterou editoval, a jedna, kterou napsal. Ani jednu jsem nečetl, a tak jsem se rozhodl se na ně podívat. Očekával jsem, že narazím na něco podobného tomu, co jsem zažil před lety, když jsem poprvé četl knihu Michaela Harringtona Socialismus. Tedy brilantní popis neduhů kapitalismu, odhalující historii socialistických hnutí nebo stran a dojemnou výzvu k lepšímu a možná i náznak toho, co je k dosažení těchto lepších věcí nutné, ale ne popis nových institucí.

No, byl jsem částečně překvapen. Zaprvé, Sunkarovo dílo neobsahovalo žádný žargon ani složitá pasáže. Pro ty, kteří čtou, což je stále klesající podíl populace, bylo Sunkarovo dílo srozumitelné. Navíc řešil skutečné věci, které lidé říkají a myslí. Používal známé příklady. Nabízel docela chytrý, ale trefný humor a žádné nejasnosti.

Delší text s názvem Socialistický manifest, který jsem četl jako první, obsahoval velmi kreativní, praktické argumenty vycházející z každodenního života proti tomu, co snášíme v kapitalismu, a návrhy, jak ho překonat. Následovala dlouhá historická část s působivou šíří a hloubkou. A pak byla třetí část nabízející postřehy týkající se současných podmínek a způsobů, jak postupovat dál. Kromě bodů za styl, kterých bych mu musel dát opravdu hodně, se Sunkara skutečně zabýval současnými institucemi a jejich vlivem na možnosti a jednání lidí. Líbilo se mi a považoval jsem za přesvědčivé mnohé z toho, co řekl, i když přiznávám, že ne všechno. Ale o to tady nejde. Navíc kniha byla napsána před několika lety a některé podmínky se změnily. O to tady také nejde. Faktem však je, že jsem předtím Sunkarovo dílo nečetl, takže vyvstaly dvě nové otázky.

Za prvé, proč jsem je nečetl? A za druhé, proč jeho úsilí a úsilí jiných, kteří se mu více či méně podobají, nemělo větší vliv na to, jak by člověk, který říká „upřednostňuji socialismus před kapitalismem“, odpověděl na otázku „dobře, ale co je to socialismus?“ Sunkaraova sbírka ABC socialismu měla podobné přednosti. Byla napsána velmi srozumitelně a experimentovala s různými způsoby prezentace materiálu zakořeněnými v každodenním životě. Ani jedna z knih však nepopisovala definující základní instituce.

Domnívám se, že důvodem, proč jsem Sunkarovy práce nečetl dříve, mohlo být částečně to, že jsem o těchto knihách mezi „intelektuály“ a ekonomy moc neslyšel, a proto jsem předpokládal, že nejde o nic nového ani odlišného. To by mohlo být vysvětlením. Nebo možná bylo ještě něco jiného, proč jsem je nečetl. Upřímně řečeno, nevím. Ale pak vyvstává další otázka. Proč tyto knihy nezískaly větší pozornost? Jacobin je obdivuhodně prosadil a i po letech v tom pokračuje. To je dobré. Dokonce příkladné. Mainstreamová média je samozřejmě nepropagovala. Ale taková je současná situace. To chápeme.

Vyvstává další otázka. Proč tyto knihy, stejně jako jiné, které se vážně zabývají tím, co chceme a jak toho dosáhnout, neprobrala a neprodiskutovala doslova všechna alternativní média? Proč není kolektivní pozornost věnovaná vizi a strategii napříč progresivními platformami trvalou prioritou? Proč se tyto knihy například nedostaly k širší veřejnosti, alespoň k té, která „odmítá kapitalismus a inklinuje k socialismu“, a nepřiměly více takových lidí k souvislým odpovědím na otázku, jaké institucionální změny by přinesly úžasné věci, které si přejí? A k souvislým odpovědím na to, proč to, co nyní upřednostňují, nepřinese strašlivé výsledky, jaké v minulosti takzvané socialistické revoluce přinesly?

Socialistický manifest a ABC socialismu jsou obdivuhodně přístupnější než většina jiných podobných děl, ale i ony představují socialismus jako hnutí, jako historii, jako touhy, nikoli jako soubor institucí, které by přinesly úžasné a nikoli hrůzné výsledky. Proč tomu tak je?

Je moje obava ohledně slova „socialismus“ pouze tím, že prezentace, které se „socialismus“ snažily prosazovat, ve skutečnosti neuspěly? Je to tím, že prezentace, které se snaží prosazovat socialistickou vizi a které nabízejí institucionální návrhy a argumenty, jsou příliš nejasné a příliš vzdálené zkušenostem, touhám a obavám každodenního života pracujících lidí? Nebo je to tím – a to je nakonec moje obava – že dnešní populace je převážně neochotná se na taková díla vůbec dívat, natož jim věnovat vážnou pozornost, aby z nich získala a šířila poznatky? Je to tím, že jejich přínos není nikdy posuzován a je zaznamenán jen okrajově?

Ať už jsou překážky jakékoli, platí v podstatě stejně pro téměř všechny pozitivní alternativní vize, včetně participativní ekonomiky, která se někdy nazývá participativní socialismus – stejně jako participativní společnost – a pro všechny ostatní vize ekonomiky nebo jiných částí společnosti.

Zkrátka, dělají socialisté a vlastně všichni, kdo ekonomickou nebo sociální vizi nabízí, z nějakého důvodu špatnou práci v oblasti komunikace? To, co nabízíme, nenachází odezvu. Nebo je to tak, že bez ohledu na to, jak dobrou práci někdo odvede, veřejnost se brání číst o jakékoli vizi? Takové texty nejsou příliš hodnocené, natož diskutováné, zdokonalováné, rozšiřované a šířené. Lidé prostě nemají zájem nebo dokonce aktivně odporují? A pokud je to tak, proč?

Jedna věc je jistá. Není to proto, že by se všem líbilo to, co nyní snášíme, natož rostoucí rizika v nadcházejících letech. Je možné, že ti z nás, kdo se snaží oddanost vizi rozšířit, nenašli účinný způsob, jak naše návrhy sdělit, a já vlastně doufám, že tomu tak je, protože jakmile najdeme lepší způsoby, budeme se zlepšovat.

I jen v USA se alespoň desítkám milionů lidí nelíbí to, co máme. Desítky milionů lidí dokonce to, co máme, nenávidí. Proč tedy desítky milionů lidí nevěnují pozornost alternativám? Necháme-li stranou problémy s propagací, proč je mnohem větší sklon psát a číst nesmysly o seberealizaci než psát a číst seriózní vize a strategie? Možná je to proto, že je většina lidí přesvědčená, že nic lepšího není možné, ničeho lepšího nelze dosáhnout nebo nic lepšího nevydrží. Lidé možná mají pocit, že číst o něčem zásadně lepším a o tom, jak toho dosáhnout, je ztráta času.

Ano, vím, že svou roli hraje i naše ponoření se do sociálních médií, korupce kultury, nedostatek paměti nebo operativní koncepce kolektivního jednání, náš bující individualismus, vřící a v současné době dokonce eskalující strach a zejména manipulovaný cynismus založený na lžích a zmatcích.

Ale ať už jsou překážky, které brání lidem toužícím po vizích a strategiích, které je pohltí a poté hodnotí, zdokonalují a nakonec rozšiřují, jakékoli – aby získali společnou jasnost o tom, co chceme, o skutečné institucionální podstatě a o tom, proč by to fungovalo tak, jak říkáme, proč by to přineslo výsledky, které hledáme, a proč a jak naše akce mohou vést k tomuto cíli, místo aby vedly v kruhu nebo dokonce k ještě odpornějším vztahům – překonání překážek je nezbytným krokem k získání rostoucí podpory nejen pro snížení hrůz kolem nás, ale také pro konečné odstranění jejich příčin a dosažení nových institucí, které podporují lepší budoucnost.

Ať už jsou překážky, které brání lidem dosáhnout skutečně rozšířené společné vize a strategické jednoznačnosti, jakékoli, musíme je překonat. Chceme novou ekonomiku, nové politické uspořádání, nové společenské vztahy, novou kulturu a společnost, novou ekologii, nové mezinárodní vztahy. Musíme najít způsoby, jak si představit životaschopné trvalé instituce pro vše výše uvedené, a navíc musíme účinně komunikovat o těchto žádoucích institucích a o strategiích, které s nimi souvisejí.

Ať už jsou překážky jakékoli, jejich překonání je prioritním úkolem. Mít pravdu je důležité, ale je to ta snadnější část. Těžší částí je efektivní komunikace. Efektivní komunikace vyžaduje více pozornosti.

Z DISKUZE POD ČLÁNKEM

Bruce Banner, 9. prosince 2025, 15:25
Můj názor je mnohem stručnější: socialismus je ekonomická demokracie, nic víc a nic míň.

Michael Albert, 9. prosince 2025, 15:38
Dobře, řekněme, že chcete ekonomickou demokracii. A nazýváte ji socialismem. První krok: co to znamená? Co ji tvoří? Je to pravidlo „jedna osoba, jeden hlas“ pro každé ekonomické rozhodnutí? Pokud ne, tak co? Druhý krok: jaké změny jsou potřebné v existujících institucích, nebo jaké nové instituce jsou potřebné namísto existujících, aby se vaše představa o ekonomické demokracii prosadila v celé ekonomice?