1. Gudula Walterskirchen: Češi mačkají tlačítko „stop“
2. Ivo Šebestík: Co tak trocha čistého vína o běsu globální oligarchie Západu?
3. Marek Pavka: Trochu jiný přepočet volebních zisků

Analýza Guduly Walterskirchen https://libratus.online/de/die-tschechen-druecken-die-stopp-taste publikoval server Libratus 10. října 2025

Češi mačkají tlačítko „stop“

Vítěz voleb v Česku Andrej Babiš je považován za ideologicky neutrálního, přesto se však se svou stranou ANO připojil v Evropském parlamentu k „Patriotům pro Evropu“. © CommonsWikimedia, Vox Espana.

Parlamentní volby v Česku, které se konaly 4. října, vyvolaly překvapení a staly se předmětem titulků i v zahraničí. Ty se pohybovaly od hodnocení vítěze voleb Andreje Babiše jako „zvláštního případu“, „populisty“ až po „nezařaditelného“. Samotné volby byly označeny za „změnu směru“ a rakouská rozhlasová stanice ORF je klasifikovala jako „neúspěch pro Ukrajinu“. Kdo je ale Andrej Babiš a proč byl zvolen?

V Evropě se něco děje: v Rumunsku by o vlásek vyhrál prezidentské volby kandidát kritický vůči NATO, kdyby Evropský soudní dvůr volby nezrušil; ve Francii zvítězila strana Marine Le Pen, ale trojkoalice jí zabránila převzít moc. Nyní Francie zažívá jednoho premiéra za druhým, intervaly se zkracují, dochází k masovým protestům a země se propadá stále hlouběji do krize. Podobná situace panuje ve Velké Británii, kde se rovněž potácí labouristický premiér Starmer a vzrůstají masové protesty.

V Polsku má po převzetí moci levicovým Donaldem Tuskem nyní pravicově konzervativního prezidenta, který mu dává zabrat. Slovenský sociální demokrat Robert Fico radikálně zpochybňuje bruselské předpisy a staví se na stranu Orbána. V Česku se nic z toho nestalo, a přesto došlo k obratu. Jedno je jisté: Andrej Babiš není typický politik, a přesto jím již mnoho let je. Je rodilý Slovák, prý je to stále slyšet na přízvuku, vydělal se svým zemědělským koncernem miliardy, nezastává žádnou rozpoznatelnou ideologii, ale je pragmatik. V roce 2014 se stal ministrem financí v socialistické vládě a v roce 2017 se poprvé stal předsedou vlády se svou vlastní stranou.

Někdejší konkurenti

V prezidentských volbách v roce 2023 se sice dostal do druhého kola, ale nakonec podlehl kandidátovi Petrovi Pavlovi, který se objevil z politického neznáma. Bývalý důstojník Varšavské smlouvy a pozdější generál NATO zpočátku neměl podporu žádné strany, vedl nákladnou a vysoce profesionální volební kampaň (jejíž financování není jasné) v hollywoodském stylu a nakonec zvítězil. A nyní je bývalý poražený kandidát pravděpodobně budoucím předsedou vlády.

Je to revoluční obrat, který tak na první pohled nevypadá, obrat s ohledem na stále drzejší zásahy Bruselu. Podle nejnovějšího průzkumu Eurobarometru vnímá EU pozitivně pouze 35 procent Čechů, což je nejnižší hodnota ze všech států. A přestože Babiš nikdy neoznámil, že chce EU opustit, jeho kritika byla velmi jasná. V létě 2025 například v Budapešti řekl: „Evropa není Brusel. Je to Praha, Varšava, Budapešť, Řím, Paříž, Madrid, atd. Jsou to hlasy občanů, které chtějí být vyslyšeny. Jsou to hlasy občanů, kteří chtějí být slyšeni. Je to právo národů rozhodovat o sobě samých.“ Směr byl tedy jasný. Odklon od dominance EU směrem k sebeurčení a vlastenectví.

Drtivé volební vítězství

A to se u Čechů zjevně setkalo s velkým ohlasem. Před volbami byla sice ANO považována za vítěze, nikdo však nepočítal s tak velkým náskokem před dosavadní vládnoucí stranou Petra Fialy: ANO získala 34,7 procenta a Fiala o 12 procentních bodů méně. Volební účast byla s téměř 70 procenty vyšší než kdykoli předtím. Nespokojenost s dosavadní vládou snad nelze vyjádřit ještě jasněji.

Zeptali jsme se politologa Petra Druláka, profesora mezinárodní politiky v Plzni a Praze, zda ho výsledek voleb překvapil. Volební vítězství bylo předpovídáno, ale jeho rozsah ho přesto překvapil. „Překvapil mě také slabý výsledek Okamurovy strany SPD, která byla označena za krajně pravicovou. Hodně ztratila, ale přesto je v parlamentu.“ Tomio Okamura – jeho otec je Japonec – získal ve volbách v roce 2017 se „Svobodou a přímou demokracií“ 10 procent hlasů, nyní má 7,8 procenta. Přesto s Babišem jedná o účasti ve vládě.

Politolog Petr Drulák. © Libratus.

Politolog nečekal, že se strana „Stačilo!“ nedostane do parlamentu. Souvisí to s tím, že komunisté již svou roli odehráli? Ne, myslí si Drulák. Přestože jsou známy vazby na komunisty, jedná se spíše o levicově konzervativní stranu, kterou podporují také sociální demokraté a zástupci občanské společnosti. Zejména však Babiš přesvědčil bývalé sociální demokraty.

Proč ale Babiš dokázal zvítězit tak přesvědčivě? Jaké bylo ústřední téma? Podle Druláka to byla jednoznačně válka na Ukrajině. V Česku nyní k válce na Ukrajině převládá velmi kritický postoj, lidé ji odmítají a chtějí její konec. To požaduje i vítěz voleb. Přesto zůstává pragmatický a nejde do konfrontace. „Babiš dal jasně najevo, že nechce kvůli Ukrajině konfrontaci s Bruselem. Je však vůči válce na Ukrajině kritický a chce ji ukončit – podobně jako USA.“

Babiš je spíše jako Meloni

Podle Druláka bude premiér Babiš jednat opatrněji než například Trump nebo Orbán, aniž by vyjádřil záměr vystoupit z EU nebo NATO. Vyhýbá se izolaci, do které se dostal například maďarský Viktor Orbán, je mnohem opatrnější. „Dělá mnoho obchodů v Německu, je závislý na bankách, které jsou všechny západní. Je spíše jako Meloni.“

To mu však nezabránilo, aby se v Evropském parlamentu připojil k frakci „Patrioti pro Evropu“. Mezi jejími členy jsou mimo jiné Orbánův Fidesz, Le Penová „Rassemblement National“ a FPÖ. Jak to dohromady zapadá? „Je to skutečně paradoxní,“ říká politolog. To ale neznamená, že bude provádět stejnou zahraniční politiku. Babiš se velmi snaží o oživení Visegrádské skupiny, tedy bývalého spojenectví Polska, Česka, Slovenska a Maďarska. Poslední jsou k tomu zřejmě připraveni, Polsko pod vedením Donalda Tuska určitě ne.

Ačkoli ho prezident Petr Pavel (zatím) nepožádal, Babiš již jedná o koalici. Favority byly zpočátku Motoristé, konzervativní strana motoristů, a SPD Okamury. SPD se staví proti islámu, který chce v Česku zakázat, a požaduje vystoupení z EU a NATO, stejně jako více přímé demokracie.

Koalici nelze zabránit

Ale přijme prezident Pavel, který je zastáncem NATO a výrazným podporovatelem Ukrajiny, takovou vládu? „Pokud dojde k dohodě o koalici, bude pro prezidenta velmi obtížné tomu zabránit,“ říká Drulák. Dosud to všichni prezidenti respektovali, i když s jednotlivými ministry nesouhlasili. To by vedlo k ústavní krizi. Pavel nejenže často cestuje na Ukrajinu, ale je také iniciátorem „muniční ofenzívy“, v rámci které se po celém světě sbírala munice a dodávala na Ukrajinu. Podle Babiše by s tím mělo být nyní konec, stejně jako s podporou Ukrajiny a Ukrajinců, kteří uprchli do Česka. I zde se nálada obrátila, mnoho Čechů kritizuje zvýhodňování přibližně 400 000 Ukrajinců v oblasti sociálních dávek a dalších oblastí.

Bez ohledu na to, kdo bude v koalici: v Bruselu se nyní budou muset připravit na tvrdý boj, protože blok odporu proti dosavadní byrokracii má dalšího člena.

Gudula WalterskirchenČesky (*1967) je rakouská historička, novinářka, autorka a vydavatelka. Vystudovala historii a dějiny umění v Grazu a na Vídeňské univerzitě. Po studiích působila v rakouské Katolické akciČesky. V roce 2000 promovala s disertací o rakouské šlechtě ve 20. století. V letech 2000-2005 byla redaktorkou deníku Die Presse,  od té doby pracuje jako nezávislá novinářka a spisovatelka. Poslední z řady jejích knihČesky je Systemversagen – Wie wir in eine multiple Krise geraten sindČesky (Selhání systému – Jak jsme se dostali do mnohonásobné krize, 2023). V roce 2024 založila online týdeník Libratus. Má svou webovou stránku Gudula WalterskirchenČesky a publikuje v řadě kritických médií jako TKPČesky, Perlentaucher, ManovaČesky, corrigenda a dalších.

Zpět na obsah

Esej Iva Šebestíka Co tak trocha čistého vína o běsu globální oligarchie Západu? vyšel na serveru Nové Slovo 14. října 2025

Co tak trocha čistého vína o běsu globální oligarchie Západu?

Vláda oligarchů, vedená oligarchy a pro oligarchy. (Karikatura Josepha Kepplera z roku 1889, s drobnými úpravami nahrazujícími názvy trustů z 19. století názvy 2024 megakorporací. Wikimedia Commons)

Po parlamentních volbách v České republice se globální oligarchie prostřednictvím rádců prezidenta Petra Pavla, a jistě i jiných svých nástrojů, snaží dosáhnout toho, aby vítěz voleb, Andrej Babiš (hnutí ANO), byl při složení vlády donucen obklopit se Kerbery střežícími jestřábí hnízdo vládnoucí západní oligarchie, namísto přirozených koaličních partnerů.

Andrej Babiš a další lidé z hnutí ANO už před volbami sice preventivně „políbili prsten“ vládnoucí západní oligarchie, když přislíbili, že vláda neposkytne prostor pro vox populi, tedy nepřipustí referenda riskující odklon od trajektorie předchozí vlády Petra Fialy. ANO samo za sebe by s přimhouřením oligarchického západního oka tedy mohlo tvořit jádro a páteř nové české vlády, aniž by ovšem ohrožovalo diktaturu jestřábího hnízda, neboť je vcelku krotké. Ono slůvko „vcelku“ zde není bez významu, neboť za předpokladu, že by ANO sestavilo vládu s podstatně radikálnější stranou Tomia Okamury (SPD) a s pro západní militaristy ne zcela předvídatelnými Motoristy, pak by se mohlo stát, že česká vláda přestane být pejskem na zavolání a začne tvořit dokonce maličko samostatnější politiku vzdáleně připomínající nezávislost, demokracii a občanskou svobodu. Dokonce by se mohla dopustit té neodpovědnosti, že by tu a tam myslela maličko i na občany České republiky. Na něco takového není západní vládnoucí oligarchie absolutně zvyklá. A zvykat si nehodlá. Ona chce vládnout a inkasovat zisky. A je za tím účelem ochotná úplně ke všemu. Komplikovat si přístup k ziskům vůlí nějakých občanů, kteří vůbec nechápou, v jakém světě žijí, prostě nebude.

A tak se český prezident, Petr Pavel, vytypovaný před dvěma a půl lety globalisty pro kandidaturu na Pražský hrad právě pro své vlastnosti (již se osvědčil na opačné straně barikády, což je vždy doporučením), snaží co nejvíce zdržovat sestavení nové vlády, aby zbývalo dost prostoru pro vymazání vůle občanů. Přesně takto funguje současná „demokracie“ vypěstovaná globální oligarchií s centrem v jestřábím hnízdě u „Demokratů[1]“ a některých Republikánů ve Washingtonu, a s koalicí malých ochotných jestřábků po celé západní Evropě. Orwell věděl opravdu hodně dobře, o čem píše a příchod čeho ohlašuje. Pro jistotu už s předstihem. Varování ale vyslechnuto nebylo.

Andrej Babiš, aby se mohl ujmout úřadu a nemusel riskovat, že vládnoucí režim bude aktivovat tisíce svých aktivistů u nevládních organizací, kteří budou jeho vládnutí za pomoci médií hlavního proudu maximálně překážet, již informoval své (prozatím) potenciální partnery ve vládě, že budou muset ze svých radikálnějších představ o nezávislosti, demokracii, svobodě, prosperitě hodně ubrat. Tedy že budou jaksi muset zklamat své voliče. A rovněž se budou muset smířit s tím, že jestřábi prostě chtějí za každou cenu vydělávat stále víc a víc peněz na rozsévání strachu a na eskalaci války. A jelikož jestřáb je náš pán (orel by byl lepší, ale orel má svoji hrdost, takže úplně ve všem nejede), tak je holt třeba věčně hladového jestřába krmit. Králík nebo koroptev mu už nestačí. Chce 5 procent HDP, jako pohádkový drak žádal každý měsíc dvanáct panen a dvanáct jinochů ke svačině.

Za pouhých sto let zplodil Západ tři skutečné děsivé běsy. Nejprve ve dvacátých letech minulého století to byl italský fašismus s metastázemi hned v několika dalších zemích západní Evropy. Přibližně o jedno desetiletí později Západ stvořil německý nacismus, od kterého se mylně čekalo, že se vyřádí jen na Slovanech, hlavně na Rusku. No a po rozpadu bipolárního světa snesla jestřábí samička pořádné pštrosí vejce, ze kterého se vyklubala současná diktatura západní oligarchie. Vystupuje pod krycím jménem „liberální demokracie“, přičemž je krajně nepřátelská vůči svobodě občanů, jimiž pohrdá (tedy žádný liberalismus), a demokracii přímo z duše nenávidí (takže ani žádná demokracie). Používá sice demokratické mechanismy i instituce, ale to jenom proto, že se prozatím z nějakých důvodů ještě neodvažuje vystupovat pod vlastním jménem, tedy otevřeně jako diktatura. Ostatně, i „lidové demokracie“ v socialistickém systému si pěstovaly parlamenty a konaly pro občany pravidelné volby. Ony „lidové demokracie“ alias socialistické státy ale fungovaly transparentně. Svým způsobem byly vlastně poctivější. U voleb nedávaly občanům na výběr. Současná diktatura globálního kapitálu na výběr sice dává, ale vůli občanů následně ignoruje. Nebo ji přímo ruší, maže, anuluje. Výsledek je tedy týž. Volič se může jít se svojí vůlí vyfotit nebo rovnou vycpat a věty o tom, že „svrchovaná moc náleží lidu“, jimiž se zdobí ústavy států i za diktatury globální imperialistické militaristické a (neo)koloniální oligarchie, si může tak leda pověsit v rámečku nad postel. A zbožně se na ně před spaním dívat. Dvě století tvrdého boje předků za politická práva propadly roštem. Narodilo se to, říkáme tomu demokracie, ale ona je to momentálně ve skutečnosti velice nebezpečná a nevyléčitelná těžká deviace ve vývoji lidstva.

V čem si jsou ony tři zmíněné úděsné běsy Západu tak podobné? Všechny tři vyrůstají z chorobné iluze o civilizační nadřazenosti Západu nad zbytkem světa. Z této absurdní iluze automaticky plyne chybný závěr, že ona „nadřazenost“ dává právo na vládu, při níž účel světí prostředky. U Anglosasů a u jiných bývalých koloniálních mocností se iluze nadřazenosti zrodila právě z kolonialismu. Vládnoucí „elity“ si vůbec nepřipouštějí, že v jejich ovládání a koloniálním okrádání jiných národů je něco hluboce nemravného. Cítí se být oprávněny úplně ke všemu. Co je dovoleno Jovovi, není… Nemají výčitek svědomí a do zrcadla hledí bez uzardění. Počínají si jako hospodář na svých statcích a ovládané národy vnímají jako pouhou čeleď. K jejímu ovládání mají majordomy, média, armády, policii, soudy. A samozřejmě „politiky“. Jestliže se takováto koloniální mentalita živí a udržuje půl tisíce let nebo alespoň několik staletí, potom nezbytně pronikne do DNA a je úplně marné takto postiženým „elitám“ vysvětlovat, že to co činí, je špinavost.

Komu není jasné, jak funguje syndrom nadřazenosti a imperialistické koloniální mentality, ať se jen na chvíli zaposlouchá do projevů amerických prezidentů, senátorů, kongresmanů, členů Evropské komise, figurek v NATO i různých politiků na vládních úrovních nebo i jinde. Některé z nich hanba fackuje, třebaže ne natolik, aby ještě včas zanechali slibné kariéry. Tito jedinci řeší své vlastní mravní selhání tím, že po opuštění funkcí, což nastane zpravidla tehdy, kdy je na židli podsedne někdo mladší a dravější, sepíšou paměti. Nejsou to samozřejmě upřímné Konfese v Rousseaově stylu, ale soubory výmluv, pokusy o očištění svědomí, v nichž se píše, že „oni nechtěli, bránili se, varovali, věděli, jak to dopadne, ale nikdo je prostě neposlouchal“. A tak se tedy stalo, co se stalo a stát nikdy nemělo.

U Německa probíhal vývoj k pocitu civilizační či kulturní nadřazenosti na bázi celé dějiny podnikaných výbojů do blízkého okolí. Obvykle v rámci projektu Drang nach Osten, tedy hlavně do slovanských zemí na Východě. Ale chtělo se jít ještě dál. K Perskému zálivu. Výsledek úspěšných agresí se dostavil v podobě pocitu nadřazenosti a byl tedy co do efektu obdobný jako u mocností, které držely a vykrádaly zámořské kolonie. Severní Amerika jako součást anglosaské kultury dospěla k pocitu výlučnosti, jaká údajně dovoluje úplně všechno a nemusí se na nic nikoho ptát, hlavně ne těch slabších, v procesu likvidace původního obyvatelstva kontinentu. Domorodí indiáni byli přece méně civilizovaní, byli slabší a takto neměli právo na zemi, ve které žili. Právo náleží silnějšímu. A onen silnější věděl lépe než málo civilizovaný indián, kterak využít takové spousty půdy a surovin v ní ukrytých. A toho se v Bílém domě, Kongresu, Senátu, Pentagonu u CIA i jinde v USA drží do dnešních dnů. A nechtějí na tom cokoliv změnit, což je podstatné. V současné době vědí znovu lépe než Rus, co dělat s tak obrovskou zemí a všemi jejími zdroji plynu, nafty, rud, zlata, vzácných zemin a tak dále a tak dále. Mělo by se to přece Rusovi už konečně sebrat, ne? Právem nadřazenosti našich hodnot. Kolonialismus není nikdy mrtvý, dokud žijí lidé, kteří mají ukrutný apetit na to, co jim nepatří. Rusa je třeba provokovat, nejednat s ním, hnát ke zdi a za červené čáry, aby se konečně chopil zbraní a mohl být slavnostně prohlášen za agresora a za hrozbu! Tohle trvá po celou epochu současného třetího běsu.

Pochopitelně, že v zemích evropského Západu i v Severní Americe žili vždy lidé, kteří tuhle nadřazenou mentalitu odmítali, stavěli se proti ní, byla jim nesympatická. Mnohdy proti ní psali knihy, publikovali novinové články, často i demonstrovali. Obyčejných lidí se tyhle běsy obvykle netýkají. Jsou výsadou „elit“, tedy dnes vládnoucí finanční, zbrojařské, naftařské, farmaceutické a jiné oligarchie, která stvořila „supertřídu“, jaká je chorobně posedlá touhou po moci a po ziscích a nehodlá svoji moc nikdy pustit z rukou. Ať raději shoří celý svět v jaderné válce, než aby se „supertřída“ maličko uskrovnila. Jedná se o mimořádně těžkou nevyléčitelnou deviaci, jaká si v ničem nezadá s deviacemi dřívějších dvou běsů Západu, fašismu a nacismu. Asi proto si tak nerada připomíná porážku nacismu a fašismu ve druhé světové válce, zvláště když hlavním vítězem byla Rudá armáda. Možná i proto jí nedělá nejmenší problém podporovat kyjevský režim, který stojí na bázi šovinismu a vlády v zemi se chopil protiústavním krvavým pučem. Ach to čisté víno, to je síla…

Obyčejných lidí, jejichž „obyčejnost“ spočívá v tom, že se musí spokojit se svým jediným volebním hlasem, a to jednou za čtyři nebo pět let, a nemají jiné prostředky (moc, peníze, média, sítě a pavučiny vlivů) na to, aby ten jeden jediný svůj hlas mohli násobit a takto něco v zemi prosadit, těchto obyčejných lidí se (z)vůle „elit“ začne zmocňovat teprve ve chvíli, kdy se „elitám“ prostřednictvím jejich mechanismů podaří rozšířit mezi obyvatelstvem strach. Strach je vskutku hodně špatným rádcem. A ještě horším voličem.

Cílené a řízené šíření strachu mezi obyvatelstvem (klimatické změny, zelený úděl, migrace, pandemie, nesmyslná ruská hrozba) je v současné době hlavním nástrojem diktatury jestřábího hnízda. Je prozatím velice účinný, snad až nad očekávání funkční. Pokud by se občanům podařilo pochopit, jak špinavá strategie se za šířením strachu ve skutečnosti skrývá, a strach přestal účinkovat, sáhne vládnoucí oligarchie k násilí, k teroru. Musí tak učinit, neboť by jí jinak hrozil zánik její moci a s ním i vynucené vyléčení z vrozené chamtivosti po moci a po penězích. Oligarchie nechce a hlavně ani neumí žít jinak než zmocňováním se zdrojů a bohatství jiných zemí. Co nezvládne šířením strachu, musí zvládnout násilím. A také válkou. Moci a zisků se vzdát nechce. Nemůže! Chce vládnout světu jako rybářka z Puškinovy pohádky O zlaté rybce. Chce vlastnit svět a rozhodovat o lidech, jako hospodář rozhoduje o čeledi a o svých stádech. Technologie pronikající do každého záhybu soukromí lidí jsou už dávno aktivovány. A banky mají pod kontrolou takřka každé euro, dolar, korunu, jež oligarcha posílá do čeledníku. Třeba se už jeho banky chystají na záporný úrok? Oligarchie má prostřednictvím svých politiků samozřejmě přístup ke státním rozpočtům. Má všechno, ale chce ještě víc. Víc! Víc! Víc! A když kvůli tomu teče krev, pak nevadí…

Když někdy v loňském roce ruský prezident, Vladimír Putin, v jednom interview řekl, že „ples upírů skončil“, vyslovil tak něco, co na globální upíry zapůsobilo jako kohoutí zakokrhání při slunečním rozbřesku. Jak známo z lidové tradice, v té chvíli všichni upíři prchají, jak nejrychleji mohou zakopávajíce o hroby, zpět do svých rakví a rychle nad sebou zabouchnou víka. Ani jediný paprsek světla! To by byl jejich konec… Danse Macabre francouzského skladatele, Camilla Saint-Saënse, končí právě tóny svítání. Ex Oriente lux, z „východu světlo“, je něco, co západní oligarchy ukrutně děsí. Ex Oriente mnohopolární svět, to je úplně to nejnesnesitelnější svítání, jaké si dovedou představit. Ona cíleně šířená doslova už šílená nenávist vůči Rusku je vysvětlitelná právě touto Putinovou větou o konci upířího plesu. Sál plný zrcadel, hrají tango, ale žádného z tanečníků není v žádném ze zrcadel vidět. A Putin chce takový úžasný ples ukončit? Možná by byl dokonce schopen poslat tanečníkům i tunu česneku a bedýnku špičatých kolíků. Putin je prostě nepřítel, bojte se Ruska!

Rusko a Čína jsou mocnosti, které pracují na alternativním modelu světa, ve kterém by už neměla žádná země nastavovat krční tepnu upířím špičákům, ale státy by měly spolu koexistovat na bázi rovnosti a vzájemného respektu. Možná je to opět nová utopie, a lidstvo prostě není schopno žít v míru a při vzájemném respektu, ale třetí běs v podobě imperiálního krvavého militarismu naplněného koloniální mentalitou vystupujícího pod krycím názvem „liberální demokracie“ by v zájmu uchování lidstva a planety Země měl zaniknout. Vyprovokováním Ruska k válce na Ukrajině se naopak mělo podařit vyřadit Rusko ze hry, aby s projektem multipolárního světa zůstala jen Čína sama. Takto by ples upírů mohl pokračovat donekonečna. Svítání nesvítání. Danse Macabre na hrobech evropské civilizace, v nichž tlí demokracie, práva a všechny svobody vybojované v krvi předchozími generacemi předků.

Italský fašismus trpěl iluzí o obnovení starého římského impéria opět s centrem v Itálii a mánií po nekontrolovatelné moci malé skupinky lidí, která bude ovládat všechny ostatní. Německý nacismus podlehl neskutečně zhoubné rasové ideologii, podle které existuje jedna nadřazená rasa, tedy rasa germánská, a na opačném pólu se nacházejí rasy jiné, nejenom židovská nebo romská, ale také slovanská. Fašismus a nacismus zplodily druhou světovou válku, která byla prozatím nejhrůznější zkušeností lidstva. Současná globální oligarchie skrývající svůj vysoce agresívní arogantní bezohledný imperiální militarismus a svoji nevyléčitelnou patologickou hrabivost, neukojitelnou touhu po penězích za „liberální demokracii“, případně za nevinně znějící „progresivismus“, žene svět do jaderné katastrofy, jejíž výsledek by mnohonásobně překonal hrůzy obou světových válek.

Občané, když odcházejí k volebním urnám, měli by volit tak, aby ve výsledku nakonec nezvolili urnu pro celou planetu. V České republice krátce před letošními volbami překvapivě uspělo totálně nesmyslné strašení Ruskem, kdy autoři setby tohoto druhu strachu argumentovali ruskými tanky v případě zvolení stran nabízejících obnovení alespoň částečné skromné nezávislosti a drobné posílení chřadnoucí demokracie a uvadlých svobod. Měli tito strašáci do zelí u jisté části voličů zřejmě úspěch, třebaže ony ruské tanky (spíše Kindžály, Iskandery, Orešniky a tisíce dronů než tanky) by zemi hrozily právě v případě zvolení stran houževnatě podporujících eskalaci války s Ruskou federací. Tedy je tomu právě naopak. Jenomže, logika, na jejíž definici pracovali Aristoteles nebo Hegel tak pečlivě, na současném globální oligarchií přiškrceném Západě momentálně jaksi nefunguje. Militaristé a globalisté v českých volbách sice naštěstí nezvítězili, ale Petr Pavel dělá vše pro to, aby tento fakt vlastně vůbec nic neznamenal. Občan by měl pochopit, že na jeho vůli vůbec nezáleží. Český novinář a spisovatel, Julius Fučík, zavražděný nacisty na konci své Reportáže psané na oprátce napsal: „Lidé, bděte!“ Tohle jeho poselství platí dnes znovu a v neztenčené míře. Na Západě totiž právě řádí třetí z běsů.

[1]

PhDr. Ivo Šebestík (*1959) je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. Působí u Evropského parlamentu v týmech profesora Kellera a Věry Flasarové. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše. Vlastní tvorba: Listy z Brabantska a Flander (2011), Nizozemské listy (2018). Své příspěvky publikuje zejména v časopisu !argument a slovenském deníku Slovo.

Zpět na obsah

Trochu jiný přepočet volebních zisků

Skutečným vítězem českých parlamentních voleb je opět Radovan Krejčíř

I tak lze číst výsledky voleb. Totiž podle sponzorů kandidujících „aktérů“. To, že české volby jsou jen šarádou oligarchů, víme už dávno, již podruhé za sebou však volby do Poslanecké sněmovny vyhrál capo di tutti capi české mafie Radovan Krejčíř, jehož pravá ruka Michal Redl organizoval podloudné financování STANu a TOP09. Akorát, že minule jsme to nevěděli, protože ještě nepropukla aféra Dozimetr.

Krejčíř totiž v součtu předskočil klasické tuneláře, jako je Zdeněk Bakala, i veksláka Richarda Chlada (Krejčířova kamaráda a známého Františka Mrázka), který stojí za Motoristy. A to ještě nevíme, co vyplave na Piráty, o jejichž „provizích“ na pražské radnici kolují legendy.[1]

Uvědomme si také, že Redl v zákulisí vybíral i ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace, tedy civilní rozvědky, Petra Mlejnka. Potřebujete o České republice vědět ještě něco víc?

Snad tedy jen pár tezí. Opět se ukázal fatální vliv pětiprocentní klauzule. Jejím cílem není nic jiného než zabetonování mocenského statu quo, když poškozuje ty, za nimiž nestojí velké peníze ze zdrojů zmíněných výše. Volič je kvůli ní nucen taktizovat a volit tzv. menší zlo. Reálným výsledkem je potom zvrácený stav, kdy občan volí toho, koho volit nechce. Čím se potom současné volby liší od těch před rokem 1989? Tím, že si volič může vybrat mezi vícero kandidátními listinami, které nechce?
Bloger Vidlák se mýlil, když se na základě zvolení Petra Pavla prezidentem domníval, že antikomunismus jako téma skončil. Tato domněnka totiž předpokládá elementární logiku a myšlenkovou poctivost. Tu však u českých liberálů hledat nemůžeme. Členství Petra Pavla v KSČ nevadí, kandidatura KSČM v hnutí Stačilo vadí. Umíte si představit, že by v Československu roku 1954, tedy 36 let po pádu mocnářství, bylo hlavním politickým tématem Rakousko-Uhersko?

Ne, logiku u příznivců Krejčířovy koalice skutečně nečekejte. Ačkoli každý z nich za 4 roky této vlády přišel kvůli inflaci o více než třetinu úspor, ačkoli reálné mzdy klesly za tuto dobu o 10 %, ačkoli máme 2 miliony obyvatel na hranici chudoby a milion obyvatel pod ní, ačkoli tu máme všelijaké dozimetry a kampeličky, viníky této situace volilo v těchto volbách o 150 tisíc občanů víc než před čtyřmi lety.
Není pravda, že společnost je rozdělená. Je to ještě horší, už tu máme společnosti dvě. Jistě, někteří lidé v liberálním táboře jsou prostě špatně informovaní, jiní jsou konformní a další se zkrátka bojí. Tón však udávají ti, kdo této anticivilizační ideologii sektářsky věří. A jako všichni sektáři projevují nenávist vůči těm, kdo mají jiný názor. Jako všichni sektáři popírají realitu a věří vlastní propagandě. A především jako všichni sektáři postrádají pud sebezáchovy. Jen tak lze vysvětlit to, jak podporují green deal, migraci a válku, které objektivně ohrožují i je.

Jen tak lze vysvětlit i to, že kandidátem s druhým nejvyšším počtem preferenčních hlasů je Jan Lipavský, tedy člověk, který svou bezpáteřností překonal i lidovce, když od Pirátů, po jejichž zádech vyšplhal k moci, „pružně“ přešel k ODS, jen aby mohl zůstat u koryta. Tato osoba je vedle polibku Víta Rakušana s pouličním gangsterem Pšenákem snad největším symbolem těchto voleb. Zkuste si několikrát zopakovat tuto větu: Největší politickou osobností pro české liberály je Jan Lipavský.

Ale vraťme se k prozaičtějším tématům. Bezprostřední cíl Moravanů a Stačilo, totiž konec vlády pětikoalice, byl dosažen. To je ale také všechno. Vítěz voleb, hnutí ANO, nemůže a zřejmě ani nechce změnit systém, který nástup pětikoalice umožnil. Její návrat proto bude stále hrozit, ať už v příštích parlamentních volbách nebo nějakou mesaliancí Babiše a někoho z pětikoalice v tomto volebním období.
Situace tak trochu připomíná Slovensko, akorát si za SMER-SD zaměňte ANO, za oportunistický HLAS Motoristy, za vlasteneckou SNS SPD a za obdobně vlastenecké hnutí Republika, které nepřekonalo pětiprocentní klauzuli, hnutí Stačilo. Současná slovenská vláda rozhodně není žádná sláva, ale k moci se dostala prostě proto, že voliči odmítli vládu předchozí.

Nic jiného než odmítnutí dosavadní vlády z výsledků našich voleb vyvodit nelze. Především nelze na základě voleb říct, po čem je a po čem není mezi občany poptávka. Volby jsou totiž v režii marketingových agentur, které se specializují na vytváření poptávky umělé. Jinými slovy vás přimějí koupit si zboží, které nechcete, ba i to, které vám škodí. Jen díky tomu je proto možné, že v Německu, Francii a Velké Británii žádá přímou demokracii okolo 80 % voličů, ale v parlamentech převažují protivníci přímé demokracie. Jen díky tomu je možné, že u nás EU velmi nedůvěřuje 34,86 % obyvatel a spíše nedůvěřuje 25,10 %, ale v našem parlamentu takové zastoupení ani zdaleka mít nebudou.[2]

Jinými slovy, volby jsou tu od toho, aby volič nemohl prosadit své zájmy.
Pro jistotu vše hlídá Ústavní soud a tzv. klauzule věčnosti v ústavě, tajné služby, politické ziskovky, média, euroatlantické instituce a na začátku zmínění zákulisní hráči.

Už jeden z praotců západního liberalismu abbé Sieyes podhalil, o co ve skutečnosti jde, když za francouzské revoluce napsal: „V demokracii občané sami vytvářejí zákony a dosazují úředníky. Naším plánem je to, aby občané volili do zákonodárného shromáždění. Pak zákonodárství nebude demokratické, nýbrž zastupitelské.“

Belgická autorka Chantal Mouffe kdysi prohlásila, že zastupitelská demokracie je tu od toho, aby zabetonovala mocenský status quo.
Její krajan David van Reybrouck v knize „Proti volbám: proč hlasování ve volbách není demokratické“, která vyšla ve 20 světových jazycích, říká, že volby jsou a vždy byly jen nástrojem elity. Podle něj jsou tzv. západní demokracie před zhroucením právě kvůli volbám.[3]
O víkendu i v předvolební kampani jsme mohli názorně vidět, proč tomu tak je.

[1]

[2]

[3]

PhDr. Marek Pavka, Ph.D. (*1975) vystudoval historii a politologii na Masarykově univerzitě v Brně, kde přednáší teorii ozbrojených konfliktů. Překládá z angličtiny, němčiny, ruštiny a ukrajinštiny. V roce 2003 vydal knihu Kádry rozhodují vše! : kádrová politika KSČ z hlediska teorie elit : (prvních pět let komunistické vlády). Jeho tématem jsou alternativy k liberální zastupitelské demokracii, ve volném čase se věnuje tajemnu, odboji, toulkám po krajině a ochraně hmyzu na silnicích. Publikuje zejména v časopise !Argument, deníku Nové slovo a na YouTube.

---

Související:

Dotazník pro Marka Pavku – Postdemokracie / Debatní klub

Zpět na obsah