Původní glosa Vše je dovoleno, není-li Boha… vyšla na serveru Brno Žurnál 16. července 2025

Vystavené WC Duchamp podepsal jménem R. Mutt. Originál se nezachoval, Duchamp autorizoval několik replik. Někteří kunsthistorici Duchampovo autorství zpochynují, připisují je berlínské umělecké divožence, dadaistce Else von Freytag-Loringhovenové…

Přiznávám, že inspirací k tomuto podkástu – popravdě, nevím zda píšu podkást… ale podcasty dnes píší všichni, tak proč ne já… Ale je možné, že píšu podčárník, či pouhý článek, taky možná fejeton, nebo možná rozlehlejší kurzívku, či snad stať… taky podval nebo, zkrátka, jen takový postřeh…:

Všimli jste si někdy materiálů, které doprovázejí výstavy výtvarného umění, konané v českých a moravských krajích? Bývají atraktivně vypravené, na křídovém papíře, jeden či dva listy, které jsou zadarmo, na rozdíl od publikací, které jsou samozřejmě podrobnější, graficky pěkně vybavené a za pěkné peníze. Jejich tvůrci jsou většinou kurátoři z institucí, jež výstavy organizují, případně přizvaní kamarádi z uměleckých branží. Texty bývají samozřejmě umělecky i lidsky na výši. Tak se například dozvídáme, že vystavující umělec se soustředil

na problematiku čistého prostoru bez skladebných detailů, přičemž archetypální paradigma zůstává skryto pod nánosem magického oparu vázaného na dimenzi viděného. Výsledkem pak jsou volná plátna s horizontálně řasenými otisky, z nichž jako memento ční benzinové pumpy…“, nebo: „Navenek nové cykly kreseb a maleb na papíře naplňují prvky hybridních žánrů biofikce, respektive dokufikce (…) A pak je tu ještě jedna věc – silný příběh, protože autorka byla vždy především story-teller…“ Někdy se v kurátorově díle ozve skutečný filosof: „Vířivé erupce energetických výbojů stvořily spojováním částic hmotu, hmota nabývala na objemu a zvětšovala se, vyplňovala prostor, začala tvořit tvary. Vznikaly tvary nejrůznějších forem a rozměrů, které se dále proměňovaly v čase.  Některé formy působily proti jiným jako nebývale nestabilní, pomíjivé a prchavé, a ty druhé vůči nim jako statické a neměnné. Pravdou ovšem bylo, že existovaly formy vedle nichž vypadaly ty pomíjivé jako stabilní a také formy, vedle kterých ty zdánlivé statické hýřily neustálým pohybem…

Někdy je kurátorovo dílko doplněno upřímným vyznáním autorovým:

To co vidíte, je abstraktní umění. Nemůžu říct, co to představuje. Víte, já nemaluju konkrétní věci. Já maluju pocity. A nechám divákovi vždycky prostor, aby si domýšlel. Může si do toho dosazovat své nálady i své vize, nebo dokonce předměty: zátiší, nebo třeba krajinu…V tom je kouzlo abstraktního umění…

No, tomu aspoň člověk rozumí a nemusí bádat ve slovnících či v UI (Umělé Inteligenci).

Vpodstatě ale lze z návštěv výstav výtvarného umění vypozorovat jeden zásadní a celospolečenský jev: čím je výstava chudobnější co do vystavených objektů, čím jsou vystavené objekty nesrozumitelnější, tím delší a opulentnější (rozsáhlejší, poetičtější, filosofičtější a zamotanější) je doprovodný materiál. Nedivme se, ono je to jako s uměním. Co to vlastně je umělecké dílo? Dle starých Řeků mělo umění co nejvíce napodobovat přírodu a člověka.  Dle středověkých norem mělo umění navozovat v salonech šlechticů libé nálady, v nové době přibyla nutnost vyjadřovat autorovy pocity, dokonce i ty hrůzné, pak zase mělo člověka šlechtit a povzbuzovat a v dnešní době může všechno, dokonce i to, co klasikové zavrhovali – být ekonomickou silou. To „všechno“ začalo už známým pisoárem, který v roce 1917 vystavil dadaista Marcel Duchamp v jedné newyorské galerii pod názvem Fontána. Pisoár umístil na vyvýšené místo a podepsal. Pokračovali další, známá je dražba v Londýně v roce 2008, dražily se objekty Damiena Hirsta, tele s pozlacenými rohy a kopyty a opravdický žralok naložený ve formaldehydu, v pořadí druhý, (ten první, prodaný do Japonska začal zavánět)…Tele se tehdy prodalo za 9,2 milionu liber… A tak se člověk může ptát: zhotovené něco se stává uměním v okamžiku kdy je to vystaveno, nebo když je to koupeno, nebo když se na tom shodne většina uměleckých kritiků? Nebo když to s tebou hne?

Svého času existovala na Slovensku umělkyně, která z vaginy soukala listy s básněmi a její společník je ihned recitoval. Kdeže jsou ty krásné doby, kdy nám, co je umění, stanovil soudruh okresní tajemník. Dnes je zkrátka dovoleno všechno. Nabízí se ovšem citát z Dostojevského Bratrů Karamazových:  Vše je dovoleno, není-li Boha… A to by si mohli vzít k srdci nejen politici, ale i umělci a jejich kurátoři, kteří pro nás umělcovo počínání často tak do hluboka umělcovy i své duše ozřejmují…

Ladislav Vencálek je původním povoláním geolog, už mnoho desítek let ale známý především jako novinář a spisovatel. Tím ovšem výčet jeho aktivit nekončí. Je například také autorem textů k řadě písní Jiřího Bulise. V roce 2022 vydal spolu se Zdeněkem Bláhou a Přemyslem Dížkem knihu Brno včera, dnes…a zítra.