Washington Post podrobně popsal novou taktiku zodpovědnou za poslední úspěchy Ruska na Donbasu

Text WaPo Detailed The New Tactics Responsible For Russia’s Latest Successes In Donbass vyšel na Substacku Andrew Korybka 3. října 2024

Abychom parafrázovali slavné rčení: „Rusové sedlají pomalu, ale jezdí rychle“, je možné, že vše se brzy zrychlí v důsledku toho, že Rusko tuto taktiku konečně přijme.

Washington Post (WaPo) ve středu [2. října] zveřejnil článek o tom, jak „východ Ukrajiny pod vylepšenou ruskou taktikou, vynikající palebnou silou“ souhlasí s ruským dobytím strategického ukrajinského pevnostního města Ugledaru na křižovatce fronty Donbas a Záporoží. Podle WaPo se nyní Rusko spoléhá na útočné týmy, každý o velikosti čtyř vojáků, aby se vyhnuli sledování drony. Má také mnohem více vybavení než Ukrajina a je také schopno své útoky lépe koordinovat.

Anonymní důstojník ze 72. mechanizované brigády, která bojovala v Ugledaru „asi dva roky bez pauzy“, jim řekl, že „dělostřelecké salvy v oblasti někdy dosahují 10 granátů ku 1 ve prospěch Ruska a klouzavé bomby vypouštěné bez obrany z proudových letadel mohou zničit celé úseky zákopové linie a kohokoli, kdo je obsluhuje.“ WaPo dodal, že se Ukrajina stále snaží doplnit své ztráty a že byla rozptýlena invazí do ruské Kurské oblastiČesky, jejíž současný výsledek byl předvídatelný.

Další zajímavou lahůdkou z jejich zprávy je, že „zničení železnic a mostů (kolem Pokrovska) znamená, že jsou fakticky ztraceny“. Čtenáři se z této analýzyČesky mohou dozvědět více o tom, jak může dobytí tohoto města na donbaské frontě hru změnit, ale je také důležité, že Rusko cílí také na ukrajinskou vojenskou logistiku. Stále se to netýká mostů přes DněprČesky ani žádné ze železnic spojujících Ukrajinu s Polskem, ale alespoň konečně ničí ty poblíž fronty.

I když žádná z těchto taktik není nová, je to poprvé, co je Rusko použilo, natož vůbec obě zároveň. Upuštění od „masových útoků“ ve prospěch malých útočných týmů bylo dlouho zpožděné, stejně jako bombardování ukrajinských zákopů a zacílení na jeho vojenskou logistiku poblíž frontové linie. Rusko bylo v „závodech logistikyČesky“ / „opotřebovací válceČesky“ vždy daleko napřed, ale teprve nyní dělá něco jiného než spoléhání se na hrubou sílu, když konečně vymýšlí účinnější způsoby, jak tuto výhodu využít.

Abychom parafrázovali slavné rčení: „Rusové sedlají pomalu, ale jezdí rychle“, je možné, že vše se brzy zrychlí v důsledku toho, že Rusko konečně tuto taktiku přijme. Otázkou však stále zůstává, proč tyto improvizace trvalo tak dlouho. Zpoždění si vyžádalo obrovské náklady. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že jeho ozbrojené síly donedávna neměly životaschopné zpětnovazební smyčky. Nepřesné zobrazování situace v první linii také mohlo zatemnit přehled velení.

Kombinace těchto dvou jevů vysvětluje, proč Rusku trvalo tak dlouho, než zavedlo to, co po něm jeho příznivci už nějakou dobu požadují. Problémy se však netýkají pouze ozbrojených sil, protože sužují Rusko obecně. Není neobvyklé, že někdo svým nadřízeným říká to, o čem si myslí, že chtějí slyšet, namísto aby se s nimi podělil o brutální pravdy. Stejně tak se nadřízení jen zřídkakdy cítí dobře, když se zjistí, že jejich plány nefungují, a zpětnou vazbu proto často nevyžadují.

Poskytování nevyžádaných rad je považováno za hluboce urážlivé, protože je vnímané jako zpochybňování úsudku nadřízeného, ​​a proto jsou téměř vždy odmítnuty. Konstruktivní kritiky je málo, což vytváří ozvěnu, která přispívá ke skupinovému myšlení a vytváření alternativní reality. To oddaluje tolik potřebné reformy, protože ti, kdo jsou odpovědní za jejich provedení, ani nevědí, že jich je třeba, dokud se problémy nestanou příliš vážnými na to, aby je ti pod nimi mohli popírat nebo ignorovat.

Odpovědnost obvykle nenásleduje ani po reformách, protože ti, kteří popírali nebo ignorovali problémy, které je vyvolaly, jsou jen zřídka potrestáni, natož aby své pozice opustili. Prostě předstírají neznalost nebo si najdou obětní beránky, což jejich nadřízené obvykle uspokojí. Ti stejní nadřízení se také často nerozhodují zpětnovazební smyčky vytvářet nebo zlepšovat cokoli, co vzniklo potom, když reformy nařídili, protože je skupinové myšlení oklamalo, aby si mysleli, že už žádné systémové problémy neexistují.

Předchozí odstavce jsou sice drsné, ale vysvětlují, proč „Rusové sedlají pomalu“, ať už v oblastech byrokracie, obchodu, diplomacie, vojenských záležitostí nebo čehokoli jiného. Začnou „rychle jezdit“, až když si nadřízení uvědomí, že systémové problémy existují a vyžadují řešení reforem, načež se „mocenské vertikály“, kterými je Rusko známé, rozjedou kvůli disciplíně a strachu z dalšího rozčilení rozzlobeného nadřízeného. Něco takového se možná konečně děje i se speciální operací.