Mír na Ukrajině – mír v Evropě

Ve věčných válkách se za strategii vydává fantastická představa, že vůle nepřítele nějakým způsobem vyprchá, což povede k jeho bezpodmínečné kapitulaci. Ale „my zvítězíme, oni prohrají“ je nesplnitelný sen, nikoli program. I vyčerpávající války vyžadují konkrétní cíle, na kterých se nakonec – byť neochotně – mohou obě strany dohodnout.

Evropa se nestala „jednotnou a svobodnou“. Místo toho vedly vojenské akce na Ukrajině k rozdělení Evropy, která se nyní nachází v procesu upouštění od svobody slova a liberální demokracie.

Těm, kdo prohrávají válku, lze odpustit sny o příměří, ale nikoli odmítání uznat, že nemohou vnutit příměří útočícímu nepříteli. Nemohou také klást ultimáta. Neústupný protivník bude předvídatelně trvat na podmínkách, které odpovídají jeho zájmům a vojenským cílům. Jak poznamenal římský státník Seneca, „mír je výhodný pro vítěze, ale pro poražené je prostě nezbytný“. Představovat si jinou možnost znamená prohlubovat katastrofu. Ukrajina není poražena, ale zlomena. Pokud nebude mír, hrozí jí další rozpad, nové utrpení a možná ztráta přístupu k moři.

Izrael a jeho sousedé

Proč západoasijské země, které již dávno přislíbily podporu palestinské věci, zůstaly tak mlčenlivé při izraelských teroristických útocích na Gazu, Západní břeh Jordánu a nyní i na Libanon? Kde byli Rusové a Číňané? Není právě teď čas na projev solidarity mezi nezápadními národy? Nemohli bychom se na ně obrátit jako na protipól neomluvitelné podpory, kterou USA a jejich klienti poskytují sionistickému režimu? Co můžeme očekávat v budoucnu od BRICS, jehož členové [nyní jich je 10 a k nim se přidalo 13 „partnerských“ zemí] právě uzavřeli summit v Kazani?

To jsou mé otázky rok po událostech ze 7. října 2023. Předpokládám, že si je budou klást i ostatní, a proto jsem je položil Chasu Freemanovi, bývalému významnému diplomatovi.