Tomáš Koloc | Disput

Rovný člověk Zdeněk Troška ještě žije aneb Slunce, seno, dezolát

V neděli 1. září uběhlo 40 let od premiéry filmu Slunce, seno, jahody…

… a já musím začít od hlavního tvůrce filmu. Zdeněk Troška. Jedni ho milují, druzí nenávidí. Někdejší rozdělení oněch prvních a druhých na lid versus estéty poněkud narušil jeho politický postoj, když před 10 lety v době štěpení národa na pro- a protirežimní postoje (Schwarzenberg versus Zeman, pro a proti umělé migraci, vaxeři a antivaxeři, a nejnověji válka versus mír) výrazně vstoupil na onu úzkou cestu „proti“, na níž z naší kulturní fronty stojí jen pár statečných, kteří se k tomu jasně hlásí (kromě Z. T. Ivan Vyskočil mladší, Marek Vašut, Jaromír Nohavica a Pepa Nos). Ačkoli většina národa Zdeňka Trošku stále uznává až miluje, od té doby o něm slýchám odsudky i od mnohých příslušníků lidových vrstev, zejména těch co pravidelně sledují mainstreamová média…

O bolesti Karla Heřmánka a úctě nejen k jeho životu

Začnu od smutného konce. Všiml jsem si, že někdy jsou smrti herců vepsány předem v dramatických dílech. Smrt Jana Třísky třeba scenáristka Jan Dudková 33 let napřed dokonale popsala v závěru televizní adaptace Nerudovy povídky malostranské Psáno o letošních Dušičkách s názvem Slečna Máry… Když jsem se dozvěděl důvod bolesti, kvůli které Karel Heřmánek dobrovolně odešel (zánět trojklanného nervu), okamžitě jsem si vybavil, co o tomto utrpení a možnosti je rázně ukončit napsal Karel Čapek – z vlastní zkušenosti… Ona Čapkova slova z jeho „druhokapsové“ povídky Poslední věci člověka jsem poprvé slyšel, když nám je jako svým pacientům četl Prof. MUDr. Ján Praško, CSc.

Film Vlny = propaganda, co nás probouzí

Přiznám se upřímně, že čím jsem starší, tím víc mi vadí dvě věci: výročí a volby – protože během nich se už tak hystericky rozštěpený národ ještě víc rozštěpí a už i jinak nedýchatelná atmosféra se stane vražednou. Zvlášť když do tohoto ohně ještě shora přilévají. Pro člověka, který už skoro tři desítky let pracuje v médiích a všímá si, odkud všude ten olej přitéká, je to ještě markantnější.

Tentokrát se výročím-rekordmanem stal 21. srpen. Logicky – je to ideální příležitost, jak připomenout, kdy v minulosti nám něco zlého provedli Rusové (přičemž je úplně zbytečné donekonečna připomínat neruskou národnost tehdejší skutečné i formální hlavy sovětského státu, velitele okupačního zásahu, ba i předavatele a akceptovatele zvacího dopisu, kteří byli shodou okolností všichni paradoxně z národa, kterému dnes – v konfliktu, který fakticky nemá žalobce ani soudce, jen nešťastné oběti – oficiálně fandíme).

K českým podpůrcům slovenského Majdanu

Abych parafrázoval svůj oblíbený český film Pelíšky: Rozmohl se nám tady takový nešvar – osobnosti, které neprotestovaly, když se u nás doma děly (a dějí) věci stejné nebo horší, protestují proti tomu, co se děje v jiné zemi, kde ale svým protestem nemají co ztratit.

Kdyby se dnešní gymnazisti těsně před maturitou z dějepisu (ti jediní jsou z dnešní mládeže snad trochu v obraze) propadli v čase o padesát let, viděli by některé z těch, kteří toto pondělí podepsali petici „Je třeba podat ruku!“, jak spěchají na protestní akci a přistupují k řečnickému pultíku. „Protestujeme!“ znělo by tehdy, v roce 1974 pateticky z málo kvalitních reproduktorů: „Jsme proti umlčování kultury, proti odebírání slova umělcům!!“ Koho mají na mysli? myslel by si neobeznámený maturant z roku 2024. Hutku? Landovského? Kubišovou? Kunderu? Uhdeho? Juráčka? Chramostovou? Kohouta? Třešňáka? Exulanta Kryla? Nebo snad dokonce – samotného Havla?? Nevěděli by, že oficiální umělci české normalizace protestují proti tomu, že americké levicové písničkářce Joan Baezové letos pořadatelé zrušili turné po konzervativním americkém jihu. V tehdejší době se mezi prostým českým lidem téhle vysmívané logice, jak odvrátit pozornost od vlastních problémů prstem ukázaným na jinou světovou stranu, přezdívalo: Ale vy zase bijete černochy…

Ukrajinci utíkají z ČR pod hrozbou vydání armádě, Fialova vláda jim na sídlišti chtěla zavřít vodu

Fialova administrativa chtěla zavřít Ukrajincům vodu, aby potrestala Rusy. U nás na sídlišti občané UK i RF žijí v míru. Ruská Ukrajinka (znovu) vypráví.

Opětovný rozhovor (po dvou letech) s nejmenovanou pražskou Ukrajinkou, která vyrostla v Rusku a jejíž totožnost je autorovi i redakci známa. První část rozhovoru najdete zde. Nově mluvíme i s jejím manželem. Ukrytí jejich identity je z důvodu bezpečnosti. A to jak v České republice, tak i jejich rodiny v Rusku i na Ukrajině. Lze předpokládat, že pokud by si ruská či ukrajinská strana spojila jejich jméno s jejich příbuznými na svém území, měli by tito s tamními režimy problémy, které by mohly vyústit až k jejich pronásledování či uvězněni. Od současné české vlády se komunitě, v níž rodina žije (jak se ještě dozvíme) už také dostalo mírné šikany – ale anonymitu si manželé vyžádali výslovně z důvodů bezpečnosti své a svých blízkých ze strany ruského a ukrajinského státu.

„Progresivní“ olympiáda bez Rusů, Bělorusů a klimatizace. (Zato s Davidem Černým, laureátem státní ceny Petra Pavla.)

Tak nám dnes začínají další reklamo-kšeftové slavnosti. A ještě k tomu v Macronově Francii…

Zatímco v minulosti se olympijské hry stávaly dějištěm velkorysých činů (například mexický prezident José López Portillo podmínil životně důležitou dodávku uhlí Kubě tím, že mu východněblokové ČSSR vydá Věru Čáslavskou, která se po svém zákazu živila jako uklízečka na pražských sportovištích a byl jí odebrán pas), dnes David Černý (lidovým humorem zvaný „národní umělec D. Č., laureát státní ceny P. P.“) vyměnil zamítnutou sochu onanisty na pražském Národním divadle (Národní se vzácně pochlapilo!) za to, že vytvoří Věru Čáslavskou před českým olympijským domem. O dnes už celonárodně známých nástupových „národních“ kostýmech českého týmu od Liběny Rochové ani nemluvě. Vůbec nejlépe je charakterizoval můj kolega z Krajských listů Bruno Solařík (autor sobotní historicko-etnografické rubriky Pátrání B. S.) svým symbolickým sloganem: „Modrou krev na sobě nezapřeš. Učební obor řezník-uzenář, Paříž 1793.“

Projev Slováka Fica a projev Čecha Koloce

Slovenský premiér Fico se v pátek 5. července poprvé od svého atentátu a zranění objevil na veřejnosti. Pronesl projev opravdu státnický, ke kterému mu dopomohli toho dnes slavící skoro viditelně přítomní svatí Cyril a Metoděj – i neviditelní hmotní poradci.

Poradci slovenskému premiérovi poskytli takový informační a stylistický servis, na jaký my čeští občané nejsme zvyklí přinejmenším od doby, kdy si psal sám projevy premiér Zeman – a pak si je psal i jako prezident. Projev slovenského premiéra byl podle mého pro naši část Evropy stejně zásadní jako kdysi Kennedyho „Ich bin ein Berliner“. Stejně historická slova jako JFK by už mohl říct snad jen Kennedyho synovec, který letos též kandiduje na prezidenta USA. S tím rozdílem, že Robert Kennedy mladší se na rozdíl od svého strýce ve svých projevech studenou válku mezi západem a východem (která je po 60 letech od ledového projevu JFK tak horká, jak ještě nikdy nebyla) vždy snažil deeskalovat – stejně jako mírotvorci typu Roberta Fica.

Euro 2024 je slavnost kšeftu, dívejte se na Europeadu!

Po našem pátečním vyřazení z fotbalového mistrovství Evropy v Německu se jeden můj čtenář strašně naštval a napsal mi. Pro problém postmoderního sportu jsme nakonec našli překvapivé řešení.

Čtenář mi napsal: „Už mě ta angloimperiální cochcárna se.e! Dělají si co chtějí i ve sportu! V hokeji předem diskvalikovali Rusko (čímž nám, pravda, přihráli titul) a ve fotbale, namísto aby hráli jako my všichni za svůj stát, se naklonujou na čtyři týmy. Chci stejný práva pro všechny – od zejtřka v tom lunaparku, kterej se beztak pořádá jen kvůli reklamnímu vejvaru, za nás nastoupí Morava!“

Assange dostal od globálních kmotrů nabídku, která se nedá odmítnout

Vězeň svědomí a „Navalnyj západu“ Julian Assange po 14 letech nesvobody v Británii (z nichž 7 let strávil v hrůzných podmínkách azylu po útěku na ekvádorskou ambasádu v Londýně a dalších 5 v britském vězení bez konečného soudního verdiktu) udělal na začátku tohoto týdne dohodu s USA, načež byl posazen na letadlo na tichomořské souostroví Severní Mariany, patřící USA, kde přiznal svou vinu, a americký soud ho propustil. Ve středu v 11:30 našeho času pak přistál v rodné Austrálii.

Potěmkinovo mírové jednání a Macron-Švejk

„Nikdo z vás si nepřeje vroucněji, aby ve Francii zavládl mír. Aby však po něm mohlo začít grandiózní dílo obnovy, musí to být mír opřený o definitivní vítězství našich vojsk,“ řekl v roce 1799 Napoleon Bonaparte, načež se ve Francii vžilo úsloví: „Máme hlavu státu v generálské uniformě.“ Po dvou a čtvrt století hlavám států dvourohý funebrácký klobouk s písmenem N tak přirostl k duši, že už ho na sobě nemusí mít ani fyzicky. O tom svědčí i „mírové jednání“, které o tomto víkendu proběhlo v luxusním švýcarském horském rezortu, se jménem symbolizujícím, že o mírový život obyčejných lidí tu asi nepůjde (jmenuje se Bürgenstock, což lze přeložit i jako „Měšťanská pozice“).

Středeční tragédie v Pardubicích rozkryla hrůzy systému

Minulou středu 5. 6, se ve 22:49 u stanice Pardubice srazily dva vlakové expresy, osobní a nákladní. Výsledkem byli 4 mrtví a 27 zraněných. Po havárii jsem poprosil o rozhovor svého informovaného známého, kvalifikovaného železničáře, který před lety z úřednické pozice přešel na místo řadového strojvůdce. Vzhledem k tomu, že respondent je v rozhovoru nebývale upřímný a zároveň je ve svém podniku stále zaměstnán, redakce vyhověla jeho přání, aby svou identitu (která je autorovi kompletně známa) mohl v tomto článku omezit pouze na iniciály V. P.

Film Svatá = první pokus ČT otevřeně legitimizovat lež

Začněme od lží, na které jsme dennodenně zvyklí v médiích. Základem nového televizního filmu Svatá bylo vyprávění hlavní hrdiny Olgy Térové o jejím dětství, odehrávajícím se v soustavě sovětských táborů, jimž dal později jméno gulag jejich vězeň Alexandr Solženicyn a které existovaly v SOVĚTSKÝCH letech 1923 – 1961 na území celého Sovětského svazu a řada z nich byla mimo území Ruska (a hlavní podíl na jejich existenci měli Stalin a ministři vnitra Jagoda a Berija – z nichž nikdo nebyl etnický Rus). Ty nejsou v inscenaci samozřejmě SOVĚTSKÉ, ale RUSKÉ. A to i přesto, že po roce 1945 nejpočetnější vrstvou vězňů v SOVĚTSKÝCH gulazích byli zajatí příslušníci Vlasovovy protisovětské RUSKÉ osvobozenecké armády. Pravda, jednou ve filmu padne slovo SOVĚTSKÝ, v šalamounské větě: „Matku paní Térové s dcerou odvlekla SOVĚTSKÁ rozvědka do RUSKA“.

Jubilant Štefan Kvietik: „Láska, porozumenie, pokoj a mier sú najdôležitejšie…“

Werich ve svých nedávno vydaných dopisech Voskovcovi reflektoval, že už pár let po Stalinově smrti byla Moskva plná amerických divadel a vůbec kultury USA – a Voskovec mu odepsal, že ekvivalentně to je se sovětskou kulturou za mořem. Kultura a sport byly (na rozdíl ode dneška!) v dlouhých obdobích studené války zkrátka vyňaty z boje znepřátelených zemí. V době, kdy na sebe česká a slovenská vláda dští sílu, proto přinášíme jeden mírumilovný kulturní rozhovor česko-slovenský: se Štefanem Kvietikem, nestarším žijícím hercem-mužem (je tu ještě o 3 roky starší Jiřina Bohdalová!) bývalé federace Slováků a Čechů, který v roce 1992 kandidoval i na jejího prezidenta – a který dnes, v pátek 10. května, slaví 90 let.

Rozhovor s (jedinou) herečkou, která podepsala petici Mír a spravedlnost

Na začátek bych měl asi vysvětlit, že se léta potkáváme na sociální síti, kde jsme si zprvu psali o vašem tatínkovi, režiséru a herci Miroslavu Macháčkovi (1922 – 1991, kterého široké čtenářské publikum bude znát z jeho hlavních rolí ve filmech Skalpel, prosím, …a pátý jezdec je strach, Dva lidi v zoo nebo jako pošťáka z filmu Sedím na konári a je mi dobre). Já jsem pak dlouho plánoval s vámi udělat rozhovor k jeho předloňským stým narozeninám, ale pak jsem musel konstatovat, že k tomu, co bylo řečeno v jiných rozhovorech, už nemám co dodat. Tak jsme se potkali až dnes, kdy jste mě pozvala do Divadla v Řeznické na monodrama Jeden německý život – o kterém jsem předem nevěděl mimo jiné to, že v něm dokážete být skoro hodinu a půl na jevišti zcela sama. Jak to můžete zvládnout?

Přestřelka Íránu a Izraele byla symbolická, Netanjahu za to chce od USA povolit útok na jižní Gazu

Tomáš Koloc: Jeden můj známý, který je profesionálem v oblasti bezpečnosti, se mi zmínil, že rozbuška současné války na Blízkém východě, tedy proniknutí teroristů z Gazy do izraelské osady Re’im a města Sderot a vraždění tamních obyvatel, které proběhly loni 7. října, jsou mu nepochopitelné, protože zabezpečení hranice mezi Izraelem a Gazou něco takového technicky vůbec nepřipouští. Co o tom říkají hodnověrné prameny?

Kryl říkal nahlas to, co my se pořád bojíme říct i potichu

Pro moji generaci Husákových dětí byli někteří zásadní umělci neviditelní a často úplně neznámí, protože v době našeho dětství o nich (pokud se o nich nemluvilo v našich rodinách) nebyla nikde ani zmínka. Tak tomu bylo u jmen velkých umělců-exulantů (Škvorecký, Kundera, Kohout, Pucholt, Tříska, Kukura, Landovský), nebo těch, kdo po celou dobu žili doma, ale coby neviditelní (Ludvík Vaculík, Egon Bondy, Vlasta Chramostová, Marta Kubišová). Měl jsem štěstí, že jsem dobu jejich „neexistence“ strávil ještě ve věku, kdy mě zajímali především Vinnetou a Fantomas. Kdybych byl starší, ve výkladech knihkupectví nebo v sálech divadel a kin by mi chyběli. Jako mi tam chybí dnes, v době outsourcované „kultury“, posílané k nám v konzervách přes moře, kdy jsou pro gros dnešní mladé generace už opět neznámí.

Dvě ze jmen, která jsem zmínil, mi vyvstávají do úplného popředí: Egon Bondy a Karel Kryl.

Bašta s mafiemi nakonec prohrál

Vzpomínkový rozhovor Tomáše Koloce s Janem Schneiderem o v neděli zemřelém Jaroslavu Baštovi (1948 – 2024), někdejším náměstkovi ředitele tajné služby ČSFR a ministra zahraničí ČR, ministrovi bez portfeje, velvyslanci v Rusku i na Ukrajině a kandidátovi v loňských prezidentských volbách.

Papežovo zásadové trvání na míru vysvětlují i vatikánské archivy

O zprostředkování míru na Ukrajině a jižním Rusku se dosud přihlásily hlavy Izraele, Švýcarska, Indie, Mexika, Brazílie, Turecka, Indonésie, Maďarska, Dánska, JAR, ČLR, Běloruska a desítek zemí Afriky. Nejiniciativnější z nich je ale hlava Městského státu Vatikán. Proč? Touto otázkou se zabývá můj katolický fejeton.

Havlův největší kamarád Havla na Hradě nechtěl

5 let od smrti Stanislava Miloty (1933 – 2019). Odtajněná vzpomínka a rozhovor s čelným kameramanem československé nové vlny a čelným mužem Charty 77 a Sametové revoluce 89. Taky mužem herečky Vlasty Chramostové. Ale především rovným chlapem…

Víme, kde zemřel Navalnyj – ale smí se i říct, kde zemřel Lira? (A co Assange..?)

S tím, o čem chci dneska psát, si humor moc netyká. Po desítkách let míru, následujícího po druhé světové válce (který vycházel z dohod, jež v roce 1945 uskutečnil nově zrozený komunistický východní blok s mnohem více než dnes demokratickým západem), se v letech 1991-2001 v jedné velké krvavé občanské válce s různými ohnisky rozložila srbsko-chorvatsko-bosensko-slovinsko-makedonsko-černohorská jihoslovanská Jugoslávie a tuhle sobotu už to budou dva roky, co spolu otevřeně bojují východoslovanští Ukrajinci a Rusové. (Celkově ovšem konflikt začal už 20. února 2014, což bylo v úterý už taky deset let!) A bohužel ani v této válce se už neumírá jenom na frontě, v lazaretech a pod údery ruských raket v ukrajinském zázemí, a následně i ukrajinských dronů v tom ruském – ale i ve vězeních.

« Starší příspěvky

Další příspěvky »