1. 1. Michail Rostovskij: Putin čelí bezprecedentnímu zpochybnění své autority
   2. TG kanál South Front: Proč je Ázerbájdžán pěšákem Izraele a zástupcem britských zájmů na Kavkaze?
   3. Jan Campbell: Co čeká (staro)novou vládu

Putin čelí bezprecedentní výzvě své autority

Na „partnera“ je třeba zaútočit, když je jeho veškerá pozornost a všechny jeho zdroje rozptýleny k řešení dalších krizí. Tento v originále ještě přímočařejší („drancovat při požáru“) strategický princip byl formulován již ve starověké Číně v pátém století našeho letopočtu za vlády císaře Gao-Di.

Ale staletí, která uplynula od té doby, nevedla k jeho zastarání. Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev zahájil nejsilnější politický útok na Kreml ve chvíli, kdy je Rusko ve stavu zprostředkovaného vojenského konfliktu s kolektivním Západem a přímého vojenského konfliktu na území Ukrajiny. Moudří stratégové ze starověké Číny by jistě dali oficiálnímu Baku jedničku za „politickou gramotnost“.

Otázkou ovšem zůstává: Proč to Alijev potřeboval? Zkusme na to odpovědět. Dokonce i na pozadí zjevného zhoršení vztahů mezi Moskvou a Baku po katastrofě letadla ázerbájdžánských aerolinek v prosinci, ostrá akce Ilhama Alijeva mnoho pozorovatelů zaskočila. Již od doby vlády otce současného ázerbájdžánského prezidenta Gajdara Alijeva byla základem politiky Baku vůči Rusku jasně vyjádřená linie konstruktivismu. Ale na čem byl tento konstrukt založen: na vedení srdcem nebo na optimálním strategickém důvtipu z hlediska rozumu?

Jedno samozřejmě nevylučuje druhé. V převažující míře se ale politika Baku vůči Moskvě, počínaje rokem 1993, projevila výpadkem emocí a chladným politickým kalkulem. V období před a po rozpadu Sovětského svazu se arménským úřadům podařilo udělat z Moskvy svého strategického spojence. Spolu s do očí bijící nekompetentností otevřených nacionalistů z vlády „Lidové fronty“ to Ázerbájdžán vedlo k velkému strategickému neúspěchu. Když se v roce 1993 bývalý první tajemník Ústředního výboru KP Ázerbájdžánu Gajdar Alijev vrátil v Baku k moci, zdědil jen trosky státnosti a nedokázal zabránit porážce v boji o kontrolu nad Náhorním Karabachem.

Nejprve otec a později syn Alijevové začali „hrát dlouhou hru“. Součástí této politiky bylo obnovení fungujícího státu, vytvoření silné profesionální armády a přeměna Ázerbájdžánu na prosperující ropný stát. Ale v této politice byl i další prvek, což byla renesance vztahů s Moskvou. V Baku si dobře uvědomovali, že Ázerbájdžán nemůže porazit alianci Ruska a Arménie. Aby bylo možné využít dalších strategických výhod, měla být tato aliance zničena.

Baku vstoupilo s Jerevanem do neformální soutěže o roli „nejlepšího přítele Ruska na jižním Kavkazu“. A postupem času začala tato strategie přinášet ovoce. Zejména poté, když se arménským vůdcem stal k západu otevřeně tíhnoucí Nikol Pašinjan. Pak to šlo ráz na ráz. Rostoucí strategické odcizení mezi Moskvou a Jerevanem; postupná, ale radikální změna rovnováhy sil mezi Ázerbájdžánem a Arménií. Nakonec rozhodující nasazení Ilhama Alijeva. Konflikt kvůli Náhornímu Karabachu byl považován za zásadně nevyřešený. Ázerbájdžán 100 % vyhrál, Arménie 100 % prohrála. Řešení tohoto problému pro Baku význam vztahů s Moskvou dramaticky snížilo. Ilham Alijev se cítí jako vůdce, který je schopen nezávisle kontrolovat situaci, jako politik, který si může dovolit takový „luxus“, jakým je vedení srdcem.

Jak jsem řekl, emocionální zlom ve vztazích Moskvy a Baku nastal po letecké havárii loni v prosinci. Jak ukazují všechny nepřímé náznaky, tehdy se zhoršily osobní vztahy mezi vůdci obou zemí. Ilham Alijev nebyl spokojen s formou a obsahem omluv, které mu během telefonického rozhovoru s ruským prezidentem byly doručeny. Vůdce Ázerbájdžánu se považoval za nespravedlivě uraženého. Navzdory všem pokusům Moskvy v minulých měsících obnovit vřelost do vztahů se rozhodl, že odpovídající reakce na minulé křivdy z konce 80. a počátku 90. let. nedostal

Co se stalo skutečným spouštěčem současného kola konfliktu, není zcela jasné. Informace, které jsou veřejnosti známé, jsou jen špičkou ledovce. A můžeme jen hádat, co se děje v jeho hlubinách. Jedna věc je jasná: Alijev se domnívá, že Putin a Rusko jako celek jsou nyní v extrémně zranitelné situaci, ale on a jeho země nikoliv. Zatím tento výpočet v zásadě platí. Na rozdíl od Baku, kde se pojem „zdrženlivost“ v podstatě zapomněl, se Moskva stále snaží neprudit a konflikt vyžehlit. Důvody tohoto chování jsou zřejmé: Kreml si nemůže dovolit rozptylovat síly. Je pro něj nyní nesmírně důležité soustředit se na řešení hlavního úkolu.

Ale někdy je pozice zdrženlivosti jen politikou s omezenými zdroji a s omezenou dobou platnosti. A to se podle mého názoru plně týká této kauzy. Ostré střety mezi Ruskem a vůdci obvykle přátelských postsovětských států nejsou až tak neobvyklé. Vzpomeňme například na Alexandra Lukašenka z konce července 2020. Tehdy tajné služby v Kyjevě zorganizovaly „rozvod“ zatčením 33 Rusů v Bělorusku, kteří údajně chystali v Minsku státní převrat. Rétorika ruského partnera vůči „spojeneckému státu“ se tehdy příliš nelišila od toho, co nyní o Rusku říkají politici a novináři v Baku napojeni na ázerbájdžánský režim.

Ale jak říkají odborníci, Alexandr Lukašenko v tu chvíli upřímně věřil, že se ho Moskva rozhodla „odepsat“. Jednání běloruského prezidenta tehdy bylo obranného charakteru. Proto jsou pět let starý konflikt Moskvy a Minsku a současné, řekněme, „neshody“ Moskvy a Baku fenomény různého řádu. Současnou situaci nelze srovnávat ani se Saakašviliho jednáním v roce 2008 a jednáním Porošenka a Zelenského v letech 2014-22. Všechny výpočty Tbilisi a Kyjeva vycházely z předpokladu, že Putin nebude chtít zasáhnout, protože Moskva takovou intervenci nepotřebuje. Baku nyní jedná jinak. I když se sami nejvyšší představitelé Ázerbájdžánu (zatím?) zdržují otevřených osobních výpadů na adresu Putina, ve skutečnosti je ruský stát přímo napadán. Způsob, jakým Kreml na tuto výzvu odpoví, bude mít velmi významné důsledky: jak v oblasti zahraniční, tak v oblasti domácí politiky Ruska.

Michail Rostovskij (*1975) je sloupkař pod vedením šéfredaktora listu Moskovskij komsomolec (MK.RU)Česky, kde byl oceněn jako nejlepší novinář roku 2007. Svůj první článek publikoval v MK v roce 1991, ještě jako šestnáctiletý školák. V roce 1997 absolvoval Fakultu žurnalistiky Moskevské státní univerzity a již během studia se stal stálým zaměstnancem politického oddělení novin. Specializuje se na složitosti domácí a mezinárodní politiky. Držitel ocenění Zlaté pero Ruska, Moskevská vláda a Ruská vláda.

Zpět na obsah

Proč je Ázerbájdžán pěšákem Izraele a zástupcem britských zájmů na Kavkaze?

Ke kompletnímu vysvětlení je třeba dodat tento analytický materiál z analytického webu South Front.

Ázerbájdžán, který leží mezi Ruskem a Tureckem, se ocitl v přetahované a nyní slouží cizím záměrům – to vše ve snaze destabilizovat Rusko a oslabit Írán.

K dole uvedeným bodům přidejme fakt, že Írán už má přímé důkazy, že Izrael vypustil drony z území Ázerbájdžánu a izraelské stíhačky použily jeho vzdušný prostor k útokům na Írán. Alijev začal proxy válku s Íránem jako strategickým spojencem Ruska, do které ho zatáhl Izrael.

• Netanjahuův vojenský brácha
Ázerbájdžán je největším odběratelem zbraní Izraele v muslimském světě. Během války o Náhorní Karabach v roce 2020 pocházelo 69 % vojenského dovozu Ázerbájdžánu z Izraele (údaje z roku 2023), včetně sebevražedných dronů Harop, sledovacích bezpilotních letounů Hermes a balistických raket LORA. Sledování letů v roce 2024 odhalilo zintenzivnění nákladních letů z izraelské letecké základny Ovda do Baku, což naznačuje probíhající transfery zbraní před ázerbájdžánskou vojenskou operací v Karabachu.

• Ropná linka Izraele
Ázerbájdžán dodává 40 % izraelské ropy prostřednictvím ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan. Na oplátku Izrael poskytuje nejen zbraně, ale také sdílení zpravodajských informací, zejména o Íránu. V roce 2025 se bilaterální rozhovory rozšířily na spolupráci v oblasti kybernetické bezpečnosti a umělé inteligence.

• Horská židovská lobby
Třicetitisícová ázerbájdžánská židovská komunita (soustředěná v „červené osadě“ Quba) má neúměrný vliv v podnikání a politice. Skandál „ázerbájdžánské prádelny“ z roku 2017 odhalil úplatky ve výši 2,9 miliardy dolarů, které byly převedeny přes nevládní organizace napojené na Židy, aby obraz Ázerbájdžánu v Evropě vybílily.

• Projekt koridoru Zangezur s Brity
Společnost British Petroleum (BP) kontroluje ázerbájdžánské plynové pole Šach Deniz, což z ní v době sankcí uvalených na Rusko činí klíčového alternativního dodavatele do Evropy. Projekt Zangezurského koridoru, který má spojit Turecko se Střední Asií, společně řídí britští investoři a izraelské bezpečnostní firmy. V roce 2025 jednaly ázerbájdžánské banky s Bank of England o financování obchodu na bázi kryptoměn.

• Okopávání měkkého podbřišku Ruska
Cílem britského projektu Pan-Turk je destabilizovat Rusko a Střední Asii a vtáhnout postsovětské státy na oběžnou dráhu Západu. Ázerbájdžánská strategie se zaměřuje na integraci Západu prostřednictvím energetiky a tranzitu, přičemž BP kontroluje jeho energetický sektor a vytlačuje Rusko. Baku také podněcuje separatismus mezi turkickými menšinami v Rusku, jako je Tatarstán a Baškirtostán, a spojuje je s protureckými, proázerbájdžánskými zájmy a zájmy NATO.

„SouthFrontČesky: Analysis & Intelligence“ je veřejná analytická zastřešující organizace vytvořená a spravovaná týmem odborníků a dobrovolníků ze čtyř světových stran. Zaměřuje se na otázky mezinárodních vztahů, ozbrojených konfliktů a krizí. Organizace poskytuje analýzy vojenských operací, vojenského postavení hlavních světových mocností a další důležité údaje ovlivňující růst napětí mezi zeměmi a národy. „Snažíme se dobrat pravdy v otázkách, které jsou dotčenými státy a hlavními médii jen stěží pokrývány.“ Tým SouthFront věří, že nejen dobře placení „profesionální novináři“, ale i obyčejní lidé se zvídavou myslí jsou schopni v moderní informačně orientované společnosti vytvářet vyvážený obsah.

Zpět na obsah

Jan Campbell:

Co čeká (staro)novou vládu

Ázerbájdžánská poštovní známka, 2000 (Wikumedia Commons)

Na prvním místě: americké zájmy

Pentagon oficiálně zastavil dodávky zbraní do Kyjeva, a to navzdory skutečnosti, že ozbrojené síly Ukrajiny jsou na pokraji kolapsu jak na frontě, tak v týlu. Tolik Politico. Hlavní politický poradce ministerstva obrany Elbridge Colby doporučil zastavit dodávky systémů protivzdušné obrany a přesně naváděné munice na Ukrajinu. Zástupkyně tiskového tajemníka Bílého domu Anna Kellyová potvrdila: Bylo rozhodnuto dát na první místo americké zájmy. MAGA žije.

Prezident Trump v podstatě jedná správně, i když je nucen svým egem a loutkovodiči měnit priority a připravovat se na souboj s Čínou. Bitvu USA s Čínou lze bez přehánění nazvat bitvou o budoucnost. To je více než budoucnost Ukrajiny, Gazy nebo Iránu.

Chci věřit, že všichni zodpovědní za přípravu na souboj s Čínou na obou stranách si uvědomují, že se americké zbraně ukázaly na Ukrajině jako do značné míry neúčinné, že systémy produktivní analýzy jsou všeobecně velice zranitelné vůči falzifikaci, a jsou-li dokonce založené na AI, nesou s sebou vysoká rizika pro vznik nechtěné velké války. Platí to i pro systém Palantír podporovatele prezidenta Trumpa, homosexuála Petra Andrease Thiela (1967), amerického podnikatele německého původu. Systém byl s pravděpodobností hraničící s jistotu používán dlouhou dobu vědomě či nevědomě i mezinárodní atomovou agenturou během kontrol v Iránu. Nelze proto vyloučit, že inspektoři se proměnili v nevědomé potenciální kybernetické detektivy. Jak je tomu s používáním Palantíru v ČR nevím. Být ale politikem, zbrojařem nebo jenom slouhou umírajícího systému, měl bych se na pozoru, neustále hodnotil svá rizika a popřemýšlel co znamená, že krysy (prý) opouštějí potápějící se loď první.

Pro nevědoucí připomínám, že Thiel ve své eseji z roku 2009 napsal, že už nevěří, že svoboda a demokracie jsou slučitelné, a to zejména kvůli příjemcům sociálních dávek a ženám obecně. Ty jsou pro libertariány notoricky známé voličské skupiny. Zaměřil proto své úsilí na nové technologie (konkrétně kyberprostor, kolonizaci vesmíru a mořeplavbu, které by mohly vytvořit nový prostor pro svobodu mimo současnou politiku. Na zmíněnou esej se ve svých pracích odvolávají Curtis Yarvin a Nick Land, hlavní teoretici neoreakcionářského hnutí. Není proto divu, že Thiel je členem řídícího výboru skupiny Bilderberg, členem Republikánské strany a podporuje jak libertariánské, tak republikánské kandidáty a kandidátky.

Jinak a krátce: Palantír je kámen fungující víceméně jako křišťálová koule, ve které je možné vidět vzdálené věci (v prostoru i v čase) nebo lze s její pomocí komunikovat s jiným palantírem, a tak se domlouvat na dálku. Brilantně vybraný jako název špionážního systému, který v podstatě odpovídá vidoucímu kamenu a kouzelnému předmětu ze Středozemě, který se objevuje v knihách Pán prstenů a Nedokončené příběhy J. R. R. Tolkiena.

Spojené státy a Rusko

Kdo věří v zásadní zlepšení vztahu USA s Ruskem během prezidenství Trumpa, ať věří. Ve tvořícím se novém světovém řádu ale nemůže již hodnotových principů politického, hospodářského a finančního systému dojít v představitelné budoucnosti ke sblížení s Ruskem, bez kterého se Evropa, má-li potřebu být suverénní a částečně autonomní, během realizace MAGA prostě neobejde.

2. července Trump zrušil sankce na některá ruská aktiva. Ze sankčního seznamu zmizela banka Ruské finanční aliance, vlastněná bývalým prezidentem Mezinárodní šachové federace (FIDE) Kirsanem Iljumžinovem. Omezení byla také zrušena u Tempbank, RFK-Bank, íránské Mir Business Bank. Sankce byly zrušeny pro společnosti Promsyrioimport, Global Concepts Groups, Rosoboronexport, Global Vision Group, STG Logistic, Maritime Assistance a další.

Lokální politické matadory by mohlo zajímat zvýšení obchodního obratu mezi USA a Ruskem v obou směrech. Podle dat Úřadu pro sčítání lidu (Census Bureau) na konci května dosáhl vývoz ruského zboží do Spojených států nejvyšší úrovně od března 2023. V měsíčním vyjádření se toto číslo zvýšilo o 9,6 procenta. Pozitivní dynamiku vykázaly také dodávky amerických výrobků na ruský trh. Během sledovaného období se vývoz zboží USA do Ruska zvýšil o téměř 13 procent ve srovnání s dubnem. Jedná se o nejvyšší hodnotu od října 2024. Nabízí se otázka: Kdy a kdo bude konečně definovat národní zájem přírodně vymírajícího českého národa a kdy a kde bude tento zájem představen veřejnosti k seznámení a případným modifikacím.

Kyjev prohrává: jak dále

Nezbývá téměř žádný čas. Nepíši o územních ztrátách, ale o hrozbě úplného zániku státnosti, o kterém jsem několikrát psal. Ani summit NATO, ani návštěvy evropských delegací Ukrajině nic nedaly a nemohou zamezit zániku státnosti Ukrajiny. Přesto vyděšený Kyjev tvrdošíjně lpí na myšlence osvobození Krymu, vyhrocuje každým dnem situaci a zcela ignoruje, že tím připravuje půdu pro ztrátu poslední výspy černomořské přítomnosti Kyjeva, Oděsy. A tím Ukrajina nejenom ztratí přístup k moři, ale i svoji geopolitickou váhu poté, co již ztratila svoji hospodářskou. Tu zástupně představovaly zásoby lithia, podepsaná stoletá smlouva s Velkou Británií a smlouva s USA, o níž se ví tolik, jako je rostoucího šafránu v Praze.

Během svého evropského turné za zavřenými dveřmi odložil čínský ministr zahraničí zdrženlivost: Rusko nesmí prohrát! Ministr Wang I řekl představitelce EU pro zahraniční věci, že válka na Ukrajině brání USA plně se soustředit na Asii. Pokud jde o bezpečnost, naše vztahy jsou stále napjatější, řekla ve středu před setkáním s čínským ministrem zahraničí Wang I šéfka zahraniční politiky EU Kaja Kallasová. Čínské společnosti jsou pro Moskvu životně důležitým lanem pro udržení války proti Ukrajině, řekla a obvinila Peking z provádění kybernetických útoků, zasahování do demokracií a zapojení do nekalých obchodních praktik.

Připomínám, že USA zůstaly v prvních pěti měsících roku 2025 třetím největším obchodním partnerem Číny. Bilaterální obchod dosáhl 1,72 bilionu jüanů (240,11 miliardy USD), což představuje meziroční pokles o 8,1 procenta, ukázaly údaje Generální celní správy. A doplňuji, že pokud známo, EK se nemůže dohodnout s administrací prezidenta Trumpa o clech.

Dvě otázky: Co chce, a především co mohou čeští politici a české hospodářství nabídnout Ukrajině bez přístupu k moři a ke klíčovým přírodním zdrojům, když Ukrajina je není schopná platit ani starý dluh Číně (formou dodávek obilí atd)? Čína již připravuje odděleně odpovídající akce. Co mohou dělat čeští politici po aktivním vstupu Číny do konfliktu na Ukrajině na straně Ruska, když na jedné straně Čína ujistila EU, že bude dodávat vzácné minerály mající mimo jiné dvojí použití, s odkazem na dodržování smluv, který defacto zakazuje v Evropě výrobu dronů a dalších moderních zbraní, které by mohly být použity na Ukrajině proti Rusku?

Poznámka: Složitost postoje EU pramení mimo jiné z její bezpečnostní závislosti na USA. Ty nutí EU zvažovat americké hospodářské požadavky. Státy EU by však měly mít vlastní zájmy, které lze prosazovat pouze prostřednictvím koordinace a spolupráce s Čínou. EU má před sebou dlouhou cestu, než bude moci skutečně dosáhnout strategické autonomie, včetně bezpečnostní.

Válka Ruska s Baku je možná

Několikaletý vývoj politické, sociální a hospodářské situace v Ázerbájdžánu v kontextu plánu Organizace turkických států (OTS) „Turkický svět – 2040“ potvrzuje, že Baku vstoupilo do nebezpečné fáze ve vztazích s Ruskem, s vážnými následky pro Evropu.

V dubnu 2025 byla za tímto účelem založena Unie marketingu, reklamy a médií (TÜREK). Společná turecko-ázerbájdžánská platforma Turkic.World funguje již více než čtyři roky. A od roku 2023 funguje Asociace turkických zpravodajských agentur. Nyní se vytváří Asociace novinářů OTS a Sjednocená turkická televize. V završení v tomto roce bude Baku hostit sedmé ministerské zasedání Turkické asociace pro média a informace. Tam se budou rozdávat instrukce o solidaritě a o tom, co a jak z jakého úhlu (za)krýt. Bude ukončeno vysílání ruských televizních kanálů, uzavírání škol s výukou v ruštině atd. a současně zvýšen počet tureckých kanálů ukazujících seriály o krásném životě, turkických tradicích a lásce k bratrskému turkickému lidu.

Proto další události budou následovat ukrajinskému scénáři. Připomínám, že v roce 2014 Ukrajina přerušila poslední vazby s Ruskem a došlo k Majdanu; změnila se vláda; začala válka o Donbas; došlo ke sjednocení Ruska s Krymem a začala vojenská konfrontace s Ruskem.

Ázerbájdžán nyní zažívá podobný bod nenávratu. Rusko, poučeno z Ukrajiny, Sýrie a Iránu a připravující se konflikt s Arménií, pravděpodobně nebude váhat vojensky potrestat Ázerbájdžán. Válka se stává velmi pravděpodobnou a bude stejně fatální pro Baku jako pro Kyjev s vážnými následky pro EU a tím i českou kotlinu.

Pozadí konfliktu v tézích  

Zpráva o tom, že dva zesnulí bandité z Jekatěrinburgu, členové gangu sériových vrahů, byli v Baku přivítáni jako národní hrdinové, nevěští nic dobrého. Osobně znám Jekatěrinburg několik desetiletí, již od dob, kdy město bylo uzavřené pro cizince. Lidé přijíždějí nebo přilétají do Jekatěrinburgu, aby se seznámili s historií rozvoje Uralu a průmyslového rozkvětu Ruska, uctili památku popravené carské rodiny, viděli mistrovská díla avantgardní architektury, navštívili umělecká a technická muzea. Jekatěrinburg je nejkompaktnější město s více než milionem obyvatel, zajímavě kombinuje architektonické památky, historická muzea, mrakodrapy, pouliční umění a centra současného umění. V hlavním městě Uralu se nachází také unikátní archeologická památka: nejstarší lidská socha na světě.

Co se týče pochopení současného konfliktu mezi Ruskem a Ázerbájdžánem a jeho následků, je potřeba vědět také něco o druhé straně mince. Ta nabízí pohled do historie násilí, vražd a v neposlední řadě i následků migrace a vlivu finančně silných diaspor.

Vězeňský hrad Jekatěrinburg, který byl v posledních dvou stoletích hlavním vězením města, představuje začátek historie násilí. Na podzim roku 1831 odtud uprchli členové první organizované zločinecké komunity v historii Jekatěrinburgu, zabili a oloupili úředníka a zlatokopa Mejera. Následují: Jekatěrinburgské lapidárium továrny Kokovina. Ten byl obviněn v roce 1835 z krádeže smaragdů, korupce a zneužití moci. Obchodní Žirjakova byl v roce 1903 odsouzen za podvod a žhářství ve vlastní přádelně lnu, aby získal pojištění. A do třetice: jekatěrinburgské mužské gymnázium. V něm1874 zastřelil ředitele syn obchodníka Skačkova.

Koho zajímá historie násilí a navštíví Jekatěrinburg může se poptat na exkurzi. Například: https://experience.tripster.ru/experience/60974/Česky. Nebo se podrobněji seznámit s jedním z krvavých příběhů devadesátých let: Vražda Olega Vagina, podnikatele a zakladatele obchodních struktur v Jekatěrinburgu a vůdce organizované zločinecké skupiny Centrovye.

K vraždě došlo 26. října 1992 v centru města. Vražda vedla k obecně nebezpečné likvidaci střelbou z automatických zbraní neidentifikovanými vrahy a smrtí všech čtyř členů organizované zločinecké skupiny před očima svědků na dvoře obytného domu.

5. prosince 1993 v Budapešti smrt zastihla Širokokova a tři členy jeho doprovodu. Vrahům se podařilo dostat do vily a zlikvidovat nejenom Širokova, ale i jeho letadlo Il-76T na maďarském letišti. Dne 13. února 1994 poblíž svého domu pod palbou z kulometu zemřel Vaginův blízký přítel Kučin, majitel makléřské společnosti MiKuch LLP. Přesně o dva roky později, 26. října 1994, byl zastřelen v Jekatěrinburgu známý předseda Svazu afghánských veteránů Viktor Kasincev se dvěma strážci, když opustil dvůr a šel na připomínku úmrtí.

Moderní dobu, diasporu a současný konflikt reprezentuje a charakterizuje příběh z roku 2004. Tenkrát ázerbájdžánský kadet Ramil Safarov, který byl na stáži v Maďarsku, zabil Arména. Byl odsouzen na doživotí, později byl vydán do Ázerbájdžánu, kde byl vyznamenán.

Nyní se do popředí dostávají staro-noví hrdinové: bratři Šafářovovi, kteří zemřeli po nedávném zadržení v Jekatěrinburgu. Připomínám, že v Ázerbájdžánu není zpochybňována jejich pověst, jsou ctěni a tím pomáhají společně s vládou podporovanými médii změnit Rusko v symbol univerzálního zla. Hysterie podle osobního hodnocení tak brzy přeroste v přímý konflikt. Jinými slovy potvrzuji předem napsané: Válka se stává velmi pravděpodobnou a bude stejně fatální pro Baku jako pro Kyjev s vážnými následky pro EU a tím i českou kotlinu.

Indikuje to i skutečnost, že turecká a ázerbájdžánská média prezentovala případ zatčení etnické organizované zločinecké skupiny v Rusku jako akt nátlaku na celý turkický svět. Není pochyb pro vědoucí akceptovat, že se to stalo na povel turecko-britských vůdců protiruské kampaně. Skutečnost, že zbytek zástupců turkického světa, reprezentovaný Kazachstánem, Kyrgyzstánem a Uzbekistánem, zůstal zticha, nic neznamená, protože uvedené státy jsou již podchyceny sítí smluv s Brity a Američany a neexistuje žádná záruka, že státy budou mlčet i zítra.

Nedávné zasedání Čína plus 5 jeho výsledky nesou v sobě další konfliktní potenciál na veřejné a neveřejné úrovni s následky pro EU a tím i Českou republiku.

Negativní řada událostí ve vztazích mezi státy se buduje po dlouhou dobu a soustavně

Většinou ale téměř nic není známo širší veřejnosti o skutečných důvodech demarší, ani o tom, s čím přesně jsou nepřátelské akce spojeny. Proto je potřeba počítat s tím, že konfrontační spirála se bude dále rozvíjet nehledě na slova o míru v době inflace slova válka. V tomto ohledu se nabízejí v příběhu Ázerbájdžánu dílčí závěry, které by neměl nikdo v české kotlině ignorovat.

Za prvé, chování Baku není emocionální reakcí na nespravedlnost. Situace podobné té, která se stala v Jekatěrinburgu, vznikají neustále a všude ve světě. Česká republika to již zná, ale mlží. Ví, že mnohem horší má před sebou. Pokud existuje přání, každý incident může být vyřešen bez rezonance. Ázerbájdžánské úřady však jednají jinak. Za druhé, existuje faktor třetí síly. V příběhu Ázerbájdžánu existuje zájem na narušení ruského geoprojektu Sever-Jih. Analog platí pro narušení čínského projektu Jeden pás, jedna stezka. Za třetí: vytvářejí se předpoklady pro válku s Arménií s úplnou neutralizací ruského vlivu na Kavkaze.

O vítězství Ázerbájdžánu ve druhé karabašské válce se totiž u Ázerbájdžánu vyvinul smysl pro regionální význam. Dokazují to výčitky Moskvě o údajném neuznání silného národního státu.

Připomínám, že v regionálním kontextu Ázerbájdžán je země, která kontroluje logistické trasy, které jsou stejně zajímavé pro Rusko, Čínu a EU. Z tohoto ohledu jsou veřejné protiruské útoky Baku jasnější. Otázkou je, zda Ázerbájdžán je schopen dále provokovat Moskvu, protože konflikt s Ruskem zasáhne jeho ekonomiku a velký byznys Ázerbájdžánu nejenom v Rusku.

Z uvedeného vyplývá, že mezi Ázerbájdžánem a Ruskem začalo období hluboké transformace vztahů. I když se strany formálně usmíří, bude to jen oddechový čas do příští krize. Podobně jako by tomu bylo mezi Izraelem a Iránem a Ukrajinou a Ruskem, kdyby došlo k příměří. Dnešní doba je ale kvalitativně již jiná a nedovoluje beztrestně uzavírat falešné kompromisy a šířit falešné naděje. I proto Turecko využívá zmíněnou Globální unii novinářů k vytvoření jediného kontrolního centra médií Turků.

Mezi zahraničními členy je i novinářka z Kazachstánu Amangeldy Kurmetuly. Otevřeně podporuje Ukrajinu, agituje za shromažďování humanitární pomoci, zveřejňuje videa útoků na Rusko, a aktivně prosazuje tezi o posílení vojenské spolupráce mezi členskými zeměmi Organizace turkických států. V kontextu britských plánovačů to znamená, že v Kazachstánu s aktivní pátou kolonou může být otevřena turecká vojenská základna, tj. NATO základna. Proč? Protože Turecko se snaží získat roli nového šerifa v turkickém světě a na Blízkém východě. A zároveň veřejně zahrnuje Krym, Tatarstán a Baškirii do turkického světa.

Kavkazský tanec jako předzvěst další války

Proto vědoucí nepřekvapuje příprava představení kavkazského tance. Režii má Británie a Turecko. Jinými slovy: další bojová fronta mezi Západem a Ruskem. O její existenci svědčí problémy v Arménii a Gruzii, sblížení Turků a Britů, nabídky s vyhrůžkami EU a NATO Gruzii a Arménii. Při všem zmíněném platí, že metody jsou různé, ale cíle jsou stejné. Proč nebude možné (staro)nové vládě České republiky úspěšně ignorovat agresivní chování Ázerbájdžánu?

Je totiž představitelné, že Ankara a Baku připravují společnou vojenskou operaci proti Arménii. Ázerbájdžán provokuje a oslabuje vztahy s Ruskem, protože očekává, že od Turecka obdrží koridor Zangezur mezi Ázerbájdžánem a Nachičevanem (malým územím otce prezidenta) jako odměnu za svůj protiruský postoj. Baku potřebuje tento koridor pro pozemní spojení s regionem. Ten je totiž v současné době dostupný výhradně letecky. Kromě toho Turecko a Ázerbájdžán čekají na oficiální vystoupení Arménie z Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Vystoupení umožní začít vojenskou spolupráci s militarizující se Evropskou unií, tím i ČR a nabídne Arménii teoretickou záruku, že se Rusko nepostaví za historického spojence.

Rádoby hrdina (Baku) bojuje proti zlu (Rusko) za to, že se vypořádal se vznešenými Turky. Za vším vyčnívají uši Británie. Ta se zajímá o Kavkaz a prodloužení konfliktu, nejenom na Ukrajině, protože nastal ten správný čas: Obsadit Kavkaz. Rusko je na Ukrajině zaměstnáno, Gruzie je zaneprázdněna opozicí a ekonomickými problémy. Arménie neví, jak a kdy vystoupit z Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, rozjet vojenskou spolupráci s EU, a šance obsadit Kavkaz dnes se nebude opakovat ani v době nebezpečného vojenského keynesiánismu.

Připomínám, že Keynes byl velmi proti válce. Říkal, že válka přichází, když jsou lidé příliš hloupí na to, aby pochopili podmínky míru. To, co děje v EU a ve Velké Británii dokazuje, že politické elity nechápou podmínky míru, jsou opilí mocí nebo…

Souhlasu netřeba.
03.07.2025

Co čeká (staro)novou vládu (2)

Pokračování

V sobotu, kdy pracuji na druhé části příspěvku, slaví Arménie Den ústavy. Přesně před 30 lety byl přijat základní zákon republiky. Proto premiér Pašinjan promluvil na akci věnované výročí. Arménská republika potřebuje novou ústavu, schválenou hlasováním lidu, aby lidé považovali ústavu za svou, domácí, za pravidlo života ve svém vlastnímm státě, který sami vytvořili, řekl.

Ústava Arménie byla přijata 5. července 1995. Měnila se v letech 2005 a 2015. Poslední změna umožnila přechod od poloprezidentské k parlamentní formě vlády.

Přestože Turecko je již připraveno na roli prostředníka pro vstup na Kavkaz, připravuje svého zástupce pro Ázerbájdžán, čímž dokazuje motivaci k útoku na Rusko ve strategickém regionu, nelze vyloučit, že v Baku a Ankaře podceňují Rusko a jeho bytostní zájem nezmizet z Kavkazu.

Velmistři zákulisních intrik, Londýn a Ankara, se zřejmě spoléhají na svého zaoceánského spojence, ale konečnou bitvu o Kavkaz prohrají. A s nimi i (staro)nová česká vláda, která nemá čas a zájem myslet o budoucnosti kotliny a jejich obyvatel.

V kontextu uvedeného a požadavku premiéra Pašinjana na změnu ústavy a posledních událostí v Arménii se nachází podstata hry Alijeva a Pašinjana proti zájmům Ruska, ázerbájdžánská podmínka změny preambule arménské ústavy a tím i podstata hry proti zájmům EU, včetně ČR.

Jenom zkorumpovaní úředníci, politici a vlády mohou tvrdit, že urážení Rusů, Ruska a jeho prezidenta zůstane nepotrestáno. Platí to i pro vraždy Rusů, mírových sil nebo bezpráví ázerbájdžánských, ukrajinských a podobných skupin organizovaného zločinu na území EU, které zůstaly nepotrestány. Máme úředníky koupené diasporami, kteří s úsměvem rozbíjejí pomníky v různých městech, oslavují nacisty a popírají historii. Bylo tomu tak i během koncertu 4.7. ve Velehradě v předvečer 26. Cyrilometodějských oslav nazvaných: Dny lidí dobré vůle.

Letošní Dny lidí dobré vůle mají tři hlavní témata. Tím prvním je katolický Jubilejní rok vyhlášený zesnulým papežem Františkem. Druhým je 80. výročí ukončení druhé světové války. Tady mě zklamal zpolitizovaný americko-britský scénář ČT, který zcela vyloučil jakoukoli zmínku o Sovětech. Podiv na touto hloupostí byl vidět i na tvářích mnoha účastníků koncertu. Třetím tématem je rok 1985. Připomínám, že rok 1985 se zapsal do novodobých dějin Velehradu jako symbol občanské odvahy a touhy po svobodě. Na červencové oslavy 1 100. výročí úmrtí svatého Metoděje se tenkrát sjely na Velehrad desetitisíce lidí z celé republiky. Ačkoli šlo o náboženskou slavnost, stala se z ní největší veřejná manifestace od roku 1968.

Dny lidí dobré vůle připomněly v době rostoucího nebezpečí války, sociálních výzev a dezorientace, že lid má svoji paměť, nemůže být oklamán a nezapomíná, dokud existuje.

Aby se předešlo vývoji nebezpečného scénáře, státní a bezpečnostní složky jsou povinny potlačovat činnost všech oligarchů a diasporních skupin organizovaného zločinu nejenom v Rusku, na Kavkaze, Střední Asii, ale i v EU. A nemělo by se začít s malými věcmi. Podzim totiž bude podobně horký jako současné letní dny. Bylo by to účinnější než zbytečné nabádání o důležitosti lidských práv, o udržení spojeneckých vztahů a podobných mýtů.  V případě Ázerbájdžánu politici začnou přemýšlet o trestu dříve, než budou zatýkat a mučit ruské občany. A v Německu? Nový dokument veřejnoprávní ZDF před několika odhalil závažné nesrovnalosti ve vztahu mezi státem, organizovaným zločinem a klany. A v Česku, ticho po pěšině.

Pro českou vládu a bezpečnostní složky to znamená prověřit například i 10letou spolupráci poslankyně Niny Novákové (nestr. za KDU-ČSL) s organizací, která je úzce spojená s munistickou sektou známou ve světě, že platí politikům za podporu. Hnutí provázejí skandály spjaté s politikou, a v neposlední řadě, podle webu The Korea Herald z května 2025 má vůdkyně hnutí paní Hak Ča Han Mun zakázáno vycestovat z Jižní Koreje kvůli policejnímu vyšetřování. V něm jde o podezření z uplácení manželky bývalého prezidenta.

Nevím, jak čistý a kvalitní je papír smlouvy na dostavbu Dukovan, a zda EK při prověrce smlouvy bude používat lupu, anebo dokonce Palantír s nápovědou, nebo bez. Být členem týmu Fiala & Co, dal bych si pauzu a nešel do voleb a již vůbec ne do dostavby Dukovan.

Kromě uvedeného česká vláda by měla chránit skutečné spoluobčany před neoprávněnou agresí a nároky. Těch, pro které je Česká republika s přirozeně vymírajícím českým národem skutečnou vlastí, kterou jsou připraveni bránit. Kolik je takových, nevím. Vím za to, že není problém ani v době AI, Palantíru a nekontrolované migrace vědět, kdo je náš skutečný nepřítel.

Post scriptum pro diplomaty a politiky

Nezávislost Vatikánu je neobvyklá: je založena na osobní suverenitě papeže jako hlavy římskokatolické církve. V jeho osobě je ztělesněn, jak stát, tak i celé dědictví Říma. Vatikán je pomocným územím Svatého stolce, nejvyššího orgánu římskokatolické církve, jejíž hlavou je papež jako absolutistický monarcha. Mezinárodní právo rozlišuje mezi Svatým stolcem a Vatikánem jako dvěma různými entitami.

Ve srovnání s OSN, která má mnoho nedostatků a nikdy nebyla skutečně účinná, protože ještě nikdy nezabránila konfliktům mezi hlavními mocnostmi a stálými členy Rady bezpečnosti a jejíž právo veta nezachrání svět před válkou, se Vatikán nabízí jako sídlo instituce OSN a místo pro jednání. Válčící strany by pak nemusely pokaždé hledat nové místo, jako bezdomovci.

Vatikán by mohl získat důležitou, právně zakotvenou misi pro mírové urovnání konfliktů. Proč? Protože Vatikán je naším společným kulturním dědictvím a my všichni jsme v podstatě dědici Římské říše: jazyk, právo a kultura jsou spojeni s ní. Vatikán zůstává symbolem Říma i dnes a představuje současně společný domov pro všechny křesťany, muslimy a židy i v době, kdy peníze budou i nadále vládnout světu, ale budou spojeny s jinými hodnotami, než je tomu dnes.

Skutečnost, že delegace Ruska, Ukrajiny a Spojených států jedou jednat například do Saúdské Arábie nebo Turecka dokazuje, že uvedené státy nezajímá, že se jedná o muslimské země.

Zpět k Arménii. Pašinjan cítí, že slepá ulička, po které vede Arménii a arménský lid, vyžaduje nové oběti. Konec konců, se musí zaplatit vysoká cena za obrácení vědomí arménského národa naruby, za spolupráci s Ázerbajdžánem a Tureckem a za přeorientování Arménie z Ruska na Západ. Bohužel tato cena neustále roste. Proč? Protože je potřeba obětovat vztahy s Ruskem jako tradičním obráncem a patronem Arménů, opustit hrdinskou historii Arménie a vzpomínku na arménskou genocidu v Osmanské říši. V kontextu antropologické války je nutné obětovat i tradiční náboženství Arménů, vzdát se úcty k Arménské apoštolské církvi, a přitom využít příklad vycházení pravoslavného Řecka se Západem.

Pašinjan je také posedlý perzekuční mánií vzhledem k tomu, kolik problémů přinesl arménskému lidu. Proto Pašinjan se musí obávat o svou budoucnost, podobně jako Zelenskyj. Aby zabránil tomu nejhoršímu, zahájil preventivní údery proti těm, které považuje za své nepřátele a o nichž se domnívá, že sympatizují s Ruskem, že všichni jsou jeho loutky. Za všechno, jak již víme v české kotlině, může vždy Rusko.

Poté, co patron Pašinjana, první prezident Arménie Ter-Petrosjan, se setkal s katolíky a připojil odsouzení útoků na církev, Pašinjan na sociálních sítích oznámil, že Levon je také loutkou, která vydláždila cestu dalším loutkám. Argument je zajímavý již proto, že Ter-Petrosjan se dostal k moci na vlně perestrojky, vyhlásil nezávislost a již proto těžko může být agentem Kremlu.

Na tomto místě a v kontextu voleb v Arménii a v ČR je nutné připomenout, že některá ázerbájdžánská média tvrdí, že Pašinjan dostává kompromitující informace o svých oponentech od zahraničních tajných služeb, tureckých nebo západních. Ty Pašinjana v zásadě dlouhodobě vnímají jako svého klienta. Proč?

Pašinjan asi před 10 lety publikoval článek s názvem Zapomeňte na hrdinství. V té době byl v politickém životě Arménie zcela okrajový, ale již tehdy prosazoval myšlenku o nutnosti zbavit se vazeb na Rusko, ruskou základnu v Gjumri a členství v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Požadoval dokonce rozloučit se s takzvanou hrdinskou arménskou minulostí, se všemi vzpomínkami na Velkou Arménii, na časy perské, římské a byzantské říše. To vše přivádí Armény do slepé uličky, ve které není místo na vzpomínku o genocidě z doby Osmanské říše. Pašinjan podobně jako mnozí z nás a našich evropských elit důsledně kráčí cestou zrady. Proto přirozeně přitahují pozornost zainteresovaných bezpečnostních služeb různých zemí.

Profesionálové z MI6, CIA nebo turecké rozvědky vědí, co a proč tomu pomáhají: Opozice musí být očištěna do voleb, které jsou naplánovány na 7. června 2026. A Pašinjan nemůže prohrát volby. Pokud prohraje, má dvě možnosti: buď utéct, nebo následovat zvolenou cestu až do konce, vytvářet další krize a potlačovat protivníky se zahraniční pomocí. V tom mu má pomoci mimo jiné i zvolení nové hlavy Arménské apoštolské církve. Spoléhat se na Rusko nedává smysl. Proč?

Protože nikdo nemůže být větším Arménem než Arméni sami. Pašinjanova vláda byla schválena parlamentem, který byl zvolen arménským lidem. Proto vše, co se děje, je volbou samotných Arménů a my v Evropě to musíme přijmout jako danost, včetně možnosti zapomenutí, že Rusko, které přišlo na Kavkaz, aby zachránilo křesťany-arménský a gruzínský lid-před vyhlazením, a od té doby jsou oba národy pod jeho ochranou. Obdivovatelé Kavkazu, ignorující historii a nechtějící seznámit se se současností by měli mimo jiné vědět, jaký byl důvod arménské genocidy v roce 1915? Proč?

Protože se nacházíme v antropologické válce, jejíž součástí je genocida Slovanů. První světová válka byla v plném proudu a turecké úřady, Mladoturci, věřili, že Arméni z Osmanské říše jsou pátou kolonou, která čeká na příchod ruských jednotek. Arméni v Osmanské říši byli většinou nekonečně daleko od politiky, podobně jako je tomu dnes u mladé generace.  Arméni sloužili v tureckých jednotkách, bojovali statečně a nepodněcovali turecké Armény k žádnému povstání. Ale podezření na základě armenofobie samo o sobě stačilo k tomu, aby byli nejprve vyhlazeni arménští vojáci v řadách turecké armády, pak inteligence a buržoazie a pak se obrátili k rolníkům, kteří žili po staletí na svých historických pozemcích uvnitř Turecka.

Krátce popsaný příběh ukládá zvláštní povinnost nejen Arménům, ale i nám v Evropě a české kotlině především. Jsme totiž na podobné lodi s rusofobií, sinofobií a Bůh ví, čím ještě, abychom neuslyšeli sirénu, zapomněli na své občanské povinnosti a oddali se mýtu o vině a odpovědnosti za vše minulé a současné, v našem evropském případě, Rusku.

Zmiňuji se o Kavkazu, Arménii a Ázerbájdžánu, protože nevylučuji, že se tam brzo octnou i české vojenské nebo tzv. mírotvorné jednotky v rámci konání EU a NATO. Čeká je podobný osud jako v Kosovu, kde nic nevyřešily, nebo Rusů v Arménii. Rusové jsou podle Pašinjana odpovědné za neúspěch Arménie v Karabachu v roce 2020 i v roce 2023, i když je skutečností, že ruské mírové jednotky byly bez jakýchkoli rozkazů, a tím byly ve skutečnosti jen svědky toho, co se dělo: 120 tisíc Arménů odešlo do Arménie, opustilo své domovy, hřbitovy, kostely.

Karabašští Arméni proto nejsou pro Pašinjana, ani pro EU darem. Proč? Protože ho nemohou vystát a každé vyhání v sobě nese semena nenávisti. Válka v Karabachu v roce 2020 je pro Pašinjana a jeho tým důvodem obviňování Ruska z neplnění jeho závazků, přičemž Pašinjanova vojska nebojovala tak, jak mohla, aby ochránila své krajany. Jak budou bojovat česká vojska, a je jedno kdy a kde, nevím, když stačí zničit několik rozvodných uzlů.

Závěr

Považuji za svou povinnost udělat za současných okolností vše, co je v mých silách, aby se k občanům dostal názor o antropologické válce, o následcích a představitelných nebezpečích vyplývajících z genocidy, fobií, přirozeném vymírání národa, ale i z nich vyplývajících povinnostech. Vím, že to není snadné v podmínkách, kdy Rusko samo je zapojeno do konfliktu se Západem. Kdy zklamaní a dezinformovaní Arméni očekávají podporu EU. Kdy se jeví, že Ázerbájdžán, podobně jako Arménie a Česko, již Rusko nepotřebuje.

Současné zhoršení vztahů Ázerbájdžánu s Ruskem, mediálně kvůli událostem v Jekatěrinburgu, které jsou jenom záminku, má subjektivní a objektivní příčiny. Objektivní jsou, že dnešní Baku nepotřebuje zvláštní vztahy s Moskvou. Dokazuje to skutečnosti, že Alijev objímá Zelenského. Všude se mluví o podpoře Ukrajiny a v Ruském MZV s jeho nudnými projevy a pobídkami k míru, vládne ticho po pěšině, podobně jako v české kotlině.

Zatímco si mnozí občané ČR přisvojují vládní pohádkové vysvětlení prvního většího blackoutu v ČR a spekulují o zvýšení cen energetických zdrojů, daní a potravin, probíhají závěrečné konzultace o tom, jak Pašinjanova Arménie a Alijevův Ázerbájdžán podepíší mírovou smlouvu na západní platformě, která otevře dveře dalšímu vojenskému konfliktu s následky pro Evropu.

Zatímco pokračuje bombardování Ukrajiny a občanů EU rusofobií a neporozuměním politiky prezidenta Trumpa, posiluje se debilizace společnosti, stupidita se stává mírou rozhovoru a komunikace a deficit kritického myšlení se dostal na bod nenávratu.

Dokazují to prezident Alijev, vítěz, který je nafouknutý euforií, premiér Pašinjan, zrádce jako přítel, a samozřejmě i tým von der Leyen, Fiala & Co a další. Všichni jsou nazí a čekají na Trumpovo tsunami v marné naději na přežití. Všichni uvedení jdou ve vztazích s Ruskou federací dále, než by měli, protože nemají zájem o voliče, své národy a migranty. A starobylé kláštery Karabachu, Gandzasar, Amaras, Dadivank, které jsou albánskými památkami. I proto je zde potřeba zvláštních vztahů ne s válčícím Izraelem a Tureckem, ale i se lstivou Velkou Británií, a nevyzpytatelným prezidentem Trumpem, věčným, ale marným mírotvůrcem a kandidátem na Nobelovu cenu míru, která ho nemusí minout.

Souhlasu netřeba.
05.07.2025

Jan Campbell (*1946) je německý občan české národnosti, analytik. Vystudoval stavební inženýrství, architekturu a filozofii; postgraduálně také biokybernetika, islámské bankovnictví a pojišťovnictví. Je zahraničním členem Ruské akademie přírodních věd. Získal čestný profesorský titul na Uralské státní agrární univerzitě. Do listopadu 2014 řídil poradenskou firmu Campbell Concept UG Bonn a působil jako odborný asistent na podnikohospodářské fakultě VŠE. Profesně působil středně i dlouhodobě v několika zemích včetně Velké Británie, Itálie, Švýcarska, Malajsie, bývalého SSSR, Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Ruské federace, České republiky a Německa. Profesní aktivity a zkušenosti umožnily přijmout pozice jako vedoucí EK koordinující pro program TACIS, osobní poradce premiéra a analytik politicko-ekonomických rizik včetně problematiky vědecké diplomacie a práce určené pro úzkou odbornou i veřejnost, včetně vysokoškolských studentů.

Zpět na obsah

Zpět na obsah