Přetisk obsáhlého eseje Miroslava Dolejšího z října 1999 vyšel na webu Čítárny pod titulkem „Miroslav Dolejší. Po 19 letech v komunistickém vězení popsal skutečné události 17.listopadu 1989“ dne 1. 8. 2025.
Nepřinášíme ho zde kvůli informativnosti obsahu, odporuje našim publikačním zásadám, ale jako výmluvný dokument doby před čtvrt stoletím – včetně aktuálního úvodu Čítáren.
Ačkoli Hegelovo tvrzení, že dějiny světa se pohybují z východu na západ – s Evropou jako vrcholem dějin a Asií jako jejich úsvitem – bylo možná poněkud přehnané, současné globální dění, zdá se, ohlašuje nový začátek světových dějin, který opět sleduje dráhu slunce.
…
V tomto kontextu získává kniha J. N. Mohantyho „Reason and Tradition in Indian Thought“ (1992) nový význam. Mohanty rozebírá falešnou dichotomii mezi racionalitou a tradicí a tvrdí, že indická filozofie je hluboce racionální, přičemž zůstává zakotvena v živém kulturním a duchovním rámci. Trváním na univerzálnosti rozumu napříč civilizacemi Mohanty podkopává epistemický monopol, který podpořil unipolaritu.
~~~~~~~~~~~~
Karel Kryl (*12. dubna 1944 +3. března 1994) a jeho kritické ohlasy na politickou situaci a počínající korupci v letech 1990-93. Je to k neuvěření, ale stejně jako za bolševika byl Kryl zakazovaný i počátkem 90 let (a vlastně až do své smrti). Po dlouhou dobu měl omezený přístup k mediálním zdrojům, jako byla televize, IDnes, Lidovky, Český rozhlas apod. A nemalou zásluhu na omezování politického vlivu Kryla měl Václav Havel.
… taká je jedna z hlavných myšlienok románu Šíp času (Praha: VOLVOX GLOBATOR 2003) od anglického spisovateľa Martina Amisa (* 25. 8. 1949 Oxford, Spojené kráľovstvo – † 19. 5. 2023 Lake Worth Beach, Florida); jeho kniha, nominovaná na Bookerovu cenu (po prvý raz som ju čítal pred desiatimi rokmi), mi pripomenula, že ono hrkotanie, ktoré ma inšpirovalo k tejto eseji, je v dnešných časoch azda najhlučnejšie za ostatné roky, resp. desaťročia: Gaza, Ukrajina, Rusko, Irán, Izrael, Sýria, Afganistan, Sudán, Rwanda, Somálsko, Jemen, …
…
Aj v dnešných časoch sa mier vznáša na motýlích krídlach, pre ktoré je veľmi ťažkým bremenom. Keď sa vysilia, spustí sa hrmavica. A mocní tohto svete sa chytia príležitosti s túžbou získať pre seba čo najviac: prírodného bohatstva a zbraní. Na rad prichádzajú rokovania, kto z koho, vyhrážky, samity o zbrojení, „mierové“ i mierové telefonáty, stavanie vzdušných zámkov, ktoré sa pod salvami zbraní od výmyslu sveta rozpadávajú ako domček z karát.
Po úvodnom citáte mi prichodí bližšie predstaviť autora knihy, ktorý sa vďaka originalite a neošúchanosti svojich myšlienok môže zdať mnohým čitateľom názorovo kontroverzným, až extrémnym – aspoň tak sa ho usilujú prezentovať západné mocenské elity.
Takže krátke curriculum vitae: EMMANUEL TODD (*16. máj 1951 Saint-Germain-en-Laye, Francúzsko), významný vedec, popredný pracovník Národného inštitútu pre demografické štúdiá v Paríži, sa narodil v známej intelektuálskej rodine, zrejme aj od tejto skutočnosti sa odvíja široká paleta jeho vedeckého záujmu v podobe histórie, antropológie, sociológie, politológie, demografie (výskum rodiny) a v konečnom dôsledku i pôvodu náboženstva.
Ako lyceista sa stal členom komunistickej mládeže, vyštudoval politické vedy na Parížskom inštitúte politických vied a veľký doktorát z histórie získal na Univerzite v Cambridgei (UK). V roku 1976 (vtedy mal 25 rokov) ho preslávila stať Konečný pád: esej o rozklade sovietskej sféry (vychádzal v nej predovšetkým z ekonomických a demografických údajov, z výšky úmrtnosti detí) – svetové uznanie mu však priniesla až vtedy, keď sa stal tento fakt skutočnosťou.
V roku 1992 ostro vystúpil proti Maastrichtskej zmluve, no postavil sa za schválenie Zmluvy o Ústave pre Európu.
Esejou Kto je Charlie? Sociológia náboženskej krízy (2015) vyvolal vo Francúzsku veľké kontroverzie. Vyjadril v nej názor, že pochody z 11. januára 2015 ako prejav solidarity so zamestnancami redakcie Charlie Hebdo, ktorých pred niekoľkými dňami zmasakrovali moslimskí teroristi, neboli vyjadrením francúzskych liberálnych hodnôt, ale rasistických a reakčných prúdov vo francúzskej spoločnosti. Prirodzene, v krajine galského kohúta spôsobili tieto myšlienky veľkú nevôľu.
Dominantní představou židovského příběhu je nevinnost, opakované pronásledování a následné vykoupení vytvořením židovského nacionalistického státu Izrael.
…
„Neexistuje žádná hranice. Bez ohledu na to, kolik Palestinců zemře, nepřeváží misku vah, protože hodnota Palestince je konečná a hodnota židovského státu je nekonečná.“
Současný židovský život je plný této modloslužby, poznamenává. „Ve většině dnešního židovského světa je odmítání židovské státnosti větším kacířstvím než odmítání samotného judaismu.“
…
Trvalým nebezpečím Izraele je arabské obyvatelstvo, které vytlačil, ale nevyhladil. Ti jsou odhodláni vykoupit své přirozené právo žít v Palestině stejně svobodně jako Židé.
Místo dobývání navrhuje Beinart model zdrženlivosti, spolupráce a respektu – podle vzoru židovských myslitelů od Ahada Ha’am přes Judu Magnese až po Alberta Einsteina.
Mnohé z jejich vizí židovského osídlení Palestiny byly univerzalistické a pacifistické.
V roce 1927 sionistický spisovatel (a chráněnec Chaima Weizmanna) Maurice Samuel ve své knize Já, Žid uvažoval o tom, že židovská civilizace „po šedesát generací“ dokazovala, „že k jejímu přežití není nutné ani dobývání, ani útlak. …skupina může přežít i bez masového vraždění“.
~~~~
Přišlo mi redakční poštou průřezové CD písní Pavla J. Hejátka z let 2000 – 2023 „Eden nedohleden“. Ti z vás, kdo jméno autora neznají, ho musím trochu odtajnit. V jednom svém nedávném textu jsem napsal: „…jedinými dnešními zastánci původních myšlenek sociální spravedlnosti a národní ekonomické, politické i kulturní svrchovanosti se brzo ukázaly být ´socialismu nepřátelské zjevy´: Karel Kryl v jedněch odřených manšestrácích, vousatý Egon Bondy v teplákové soupravě, potetovaný Vladimír Franz a drzý vylepaný Jožo Ráž, který na sobě v mládí snad nikdy neměl rukávy…“ Do této skupiny lze zařadit i Pavla Hejátka (nar. 1975), který nad svou všeobecnou obličejovou potetovaností má navíc ještě nově narostlý plnovous. Pro lidi jako já, kteří si už v pubertě řekli, že chtějí být zajímaví jen svojí tvorbou, je Pavel zjev mile vnějškově excentrický. Jenže tím to teprve začíná – pak jsou tu Pavlovy při všech příležitostech (na vkus nás „nitroexcentriků“) dost nesofistikovaně vykřikované názory, že za minulého režimu bylo líp (souhlasím, ale podle mě jen za demokratického Pražského jara 1968, což si Pavel nemyslí) a pak jeho prvoplánové teorie o spiknutí „židovského národa“, z kteréhožto spiknutí nevím, nakolik vyjímá třeba Hugo Haase, Karla Poláčka, Arnošta Lustiga, Otu Pavla, Noama Chomského, Seymoura Hershe. Nakolik ví o teorii Egona Erwina Kische, že Židé se dělí na Tachles, co se zabývají penězi a politikou, a Šmonces, vědce, kterým to, z čeho Pavel národ viní, nic neříká, zato jsou skvělí vědci, umělci, sportovci… To ale tak nějak souvisí s Pavlovým stěžejním ovlivněním písničkářskou tvorbou Vladimira Vysockého a následným rusofilstvím, které ale pojímá tak trochu jako z Dostojevského 19. století, kdy i pro vzdělané Rusy bylo vše západní špatné a vše židovské podezřelé. (Nevím, zda Pavel ví, že tatínek Vladimira Vysockého byl taky Žid…)
Přiznám se upřímně, že čím jsem starší, tím víc mi vadí dvě věci: výročí a volby – protože během nich se už tak hystericky rozštěpený národ ještě víc rozštěpí a už i jinak nedýchatelná atmosféra se stane vražednou. Zvlášť když do tohoto ohně ještě shora přilévají. Pro člověka, který už skoro tři desítky let pracuje v médiích a všímá si, odkud všude ten olej přitéká, je to ještě markantnější.
Tentokrát se výročím-rekordmanem stal 21. srpen. Logicky – je to ideální příležitost, jak připomenout, kdy v minulosti nám něco zlého provedli Rusové (přičemž je úplně zbytečné donekonečna připomínat neruskou národnost tehdejší skutečné i formální hlavy sovětského státu, velitele okupačního zásahu, ba i předavatele a akceptovatele zvacího dopisu, kteří byli shodou okolností všichni paradoxně z národa, kterému dnes – v konfliktu, který fakticky nemá žalobce ani soudce, jen nešťastné oběti – oficiálně fandíme).
Kniha „Ekonomická vzájemná závislost a válka“ přesvědčivě ukazuje, že dynamický realismus svou vysvětlující silou předčí všechny ostatní teorie mezinárodních vztahů. Copeland ukazuje, že „ve třiceti ze čtyřiceti případových období hrála ekonomická vzájemná závislost střední až silnou příčinnou roli“. Obchodní očekávání měla často význam v době, kdy jsme to nejméně čekali. Japonsko se usilovně snažilo uzavřít mír s USA až do roku 1941, kdy americké embargo dotlačilo jeho vůdce k zoufalému pokusu zajistit přežití národa dobytím a válkou.
Copeland nastiňuje, proč lze čínskou iniciativu Pásmo a cesta a budování vojenských sil interpretovat buď jako agresivní kroky, nebo jako předvídatelné jednání rostoucí mocnosti usilující o bezpečnost a zdroje. Zdůrazňuje, že je třeba, aby Spojené státy lépe porozuměly silám, které řídí chování Číny, a vytvořily „vyváženou politiku, která by signalizovala odhodlání a zároveň se vyhnula vytváření spirály nepřátelství“. Tvrdí, že totální ekonomická strategie zadržování a zasahování do čínské domácí politiky by mohly Čínu dotlačit k vojenskému konfliktu ve sporných oblastech, jako je Tchaj-wan a Jihočínské moře.
"Rentabilní" je relativní pojem. Jak pro koho.
A kdo bude plyn dodávat? Amerika plynovými tankery přes oceán do Řecka? To přece nemůže být rentabilní.
Autor píše v závěru: "Druhé kritické opomenutí spočívá v personální strategii a archetypu elity. Historicky byla ruská elita produktem buď…
Pane Rychlíku, u tohoto pojetí vám schází reflektování fungování dosavadního unipolárního systému a a zanikání zdrojů, ze kterých žil. To,…
Autor jako mnozí jiní, dobře vidí slabiny současnosti. Návrat do minulosti ovšem není možný. Člověk, který ochutnal svobodu jednotlivce se…