Kazetová munice pro Izrael a Ukrajinu

Obsah:

  1. Norman Solomon: Když ti američtí představitelé ukazují, co jsou zač, věř jim
  2. Isabel van Brugen: Videa z Krymu ukazují požáry při zásahu radaru pro výzkum vesmíru systémem ATACMS
  3. Brendan Cole: Údery ATACMS by mohly přerušit spojení Ruska s Krymem: Kyjevský generál
  4. Konstantin Olšanskij: Newsweek: Útok na Sevastopol podlomí důvěru Washingtonu vůči Kyjevu
  5. 23.6.2024: Prohlášení ruského ministerstva obrany
  6. 24.6.2024: Zpráva TV kanálu Al Mayadeen

Proč USA nepomohou vyjednat mír na Ukrajině?

Již popáté od roku 2008 vyzvalo Rusko USA k jednáním o bezpečnostních opatřeních, tentokrát v návrzích prezidenta Vladimira Putina #en# ze 14. června 2024. Spojené státy již čtyřikrát nabídku jednání odmítly v zájmu strategie neokonzervativců Rusko pomocí války a tajných operací oslabit nebo rozdělit. Taktika amerických neokonzervativců katastrofálně selhala, Ukrajinu devastovala a ohrozila celý svět. Po všech válečných štvanicích nastal čas, aby Biden jednání o míru s Ruskem zahájil.

Od konce studené války bylo hlavní strategií USA Rusko oslabit. Již v roce 1992 zastával tehdejší ministr obrany Richard Cheney názor, že po zániku Sovětského svazu v roce 1991 by mělo být rozbito i Rusko. Zbigniew Brzezinski v roce 1997 zastával názor, že by Rusko mělo být rozděleno na tři volně konfederované entity Ruské Evropy, Sibiře a Dálného východu. V roce 1999 aliance NATO vedená USA po dobu 78 dní bombardovala ruského spojence Srbsko, aby ho rozbila a v odtrženém Kosovu zřídila masivní vojenskou základnu NATO. Vedoucí představitelé vojensko-průmyslového komplexu USA počátkem 21. století hlasitě podporovali čečenskou válku proti Rusku.

Politika ako zlo

Pre každú politiku sú rozhodujúce jej východiská, teda to, z čoho konkrétni politici vychádzajú. Tieto východiská určujú ciele i prostriedky politiky. V zásade môže ísť o dvojaké východiská: sú nimi buď idey, alebo záujmy. Treba však vidieť, že idey a záujmy sú navzájom späté – idey spravidla vyjadrujú určité záujmy a záujmy sa presadzujú pomocou ideí. Idey bez záujmov sú prázdne a záujmy bez ideí slepé. Idey však môžu záujmy aj zakrývať, maskovať, falšovať, nereflektovať adekvátne alebo zavádzať.

Politika ako zlo spočíva v zlých východiskách, ktoré prinášajú aj zlé dôsledky. Takými sú, po prvé, zlé idey – deštruktívne, ovládateľské, predátorské, parazitické, exploatačné, neoimperiálne, globalistické, svetovládne, slovom antihumánne, protiľudské idey. Idey, propagujúce jeden jediný model politiky, založený na princípe „človek človeku/štát štátu nepriateľom” v rozpore s bohatou pluralitnou povahou ľudstva.
Po druhé, politika ako zlo sa zakladá na presadzovaní záujmov určitého politického subjektu (strany, štátu) za každú cenu a bez ohľadu na záujmy ostatných subjektov. Takáto politika vytvára nielen situáciu konfliktu, ale priamo situáciu konfrontácie, v ktorej ide o to, kto z koho.

Proč velmoci bojují a proč spolupracují

Kniha „Ekonomická vzájemná závislost a válka“ přesvědčivě ukazuje, že dynamický realismus svou vysvětlující silou předčí všechny ostatní teorie mezinárodních vztahů. Copeland ukazuje, že „ve třiceti ze čtyřiceti případových období hrála ekonomická vzájemná závislost střední až silnou příčinnou roli“. Obchodní očekávání měla často význam v době, kdy jsme to nejméně čekali. Japonsko se usilovně snažilo uzavřít mír s USA až do roku 1941, kdy americké embargo dotlačilo jeho vůdce k zoufalému pokusu zajistit přežití národa dobytím a válkou.

Copeland nastiňuje, proč lze čínskou iniciativu Pásmo a cesta a budování vojenských sil interpretovat buď jako agresivní kroky, nebo jako předvídatelné jednání rostoucí mocnosti usilující o bezpečnost a zdroje. Zdůrazňuje, že je třeba, aby Spojené státy lépe porozuměly silám, které řídí chování Číny, a vytvořily „vyváženou politiku, která by signalizovala odhodlání a zároveň se vyhnula vytváření spirály nepřátelství“. Tvrdí, že totální ekonomická strategie zadržování a zasahování do čínské domácí politiky by mohly Čínu dotlačit k vojenskému konfliktu ve sporných oblastech, jako je Tchaj-wan a Jihočínské moře.

Evropská vzpoura: Důsledky právě začínají

Ve volbách do Evropského parlamentu, které se konaly tento měsíc, se voliči ve většině z 27 zemí Evropské unie přiklonili ke ke stranám, které jsou ke vzdáleným institucím EU rezervované.

Ve Francii kdysi tabuizovaná strana Národní shromáždění překonala stranu prezidenta Macrona v poměru 2:1; v Německu se strana Scholtze, SPD (ostřílená německá strana) zhroutila na 13% voličskou podporu a s ní se zhroutily i ostatní složky vládní koalice. Zelení klesli na 12 % a FDP byla na hranici 5 % hlasů (5 % je hranice pro vstup do německého parlamentu).

Mnoho bylo napsáno, aby se tvrdilo, že Evropské parlamentní centrum „vydrželo“, ale i to visí na vlásku, dokud se nově zvolení poslanci EP poprvé nesejdou, aby schválili spojení nejvyšších funkcí EU: tj. tři „prezidentů“ – prezidenti Komise, Rady a Parlamentu; plus vysoký představitel (tj. „ministr zahraničí“ EU).