Téma: Rusko | Disput

Členství v NATO znamená ztrátu bezpečí, peněz i čistého štítu

Severoatlantická aliance (NATO) ztratila deklarovaný důvod vzniku a existence ihned po zániku bipolárního světa, k čemuž došlo rozpuštěním Sovětského svazu (SSSR) a stejně tak rozpuštěním Varšavské smlouvy, která vznikla v roce 1955 jako reakce SSSR a jeho satelitů na ustavení NATO, ke kterému došlo o šest let předtím, v roce 1949.

Severoatlantická aliance, jak je ostatně vidět zejména od roku 1999, od agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii, po rozpuštění SSSR a zániku Varšavské smlouvy nezanikla. Pokud by si někdo počátkem devadesátých let minulého století snad položil otázku (západní média hlavního proudu něco takového ani nenapadlo), z jakého důvodu setrvala již nepotřebná NATO při své existenci, nedostalo by se mu pochopitelně pravdivé odpovědi, ale tvrzení, že se NATO osvědčilo jako ochránce bezpečí, což nemůže vadit ani v situaci, kdy nebezpečí pominulo. Co kdyby se zrodilo nové nebezpečí? Nezrušíme přece převoznictví přes řeku jen proto, že řeka nenávratně vyschla. Nepřestaneme chodit do kavárny jenom kvůli takové bezvýznamné maličkosti, že kavárnu zrušili a demoliční četa je již na cestě. To dá západní rozum, že? Tak nějak angažovaně by možná zněla argumentace ve prospěch zachování NATO, třebaže by k ní byla připojena i povinná doložka o demokracii, svobodě a dalších vznešených hodnotách, které byly už v těch časech tiše na ústupu. Pokud se vůbec stačily u NATO kdy ohřát.

Azerbajdžán, červenec 2025

OBSAH

~~~~~~~~~~~~

Mír na Ukrajině hybridní válku Západu proti Rusku neukončí

Obsah:

Nejnovější problémy v rusko-ázerbájdžánských vztazích by mohly být součástí turecko-americké mocenské hry

Turecko vidí příležitost k posílení svého vzestupu jako euroasijské velmoci podél celého jižního okraje Ruska způsobem, který bude autonomně v souladu s americkými velkostrategickými zájmy.

Rusko-ázerbájdžánské vztahy jsou v důsledku dvou skandálů napjaté. První se týká nedávné policejní razie proti podezřelým ázerbájdžánským zločincům v Jekatěrinburgu, během níž dva z nich zemřeli za okolností, které jsou nyní vyšetřovány. To vedlo Baku k oficiální stížnosti Moskvě, načež byla na sociálních sítích a dokonce i v některých veřejně financovaných médiích zahájena zuřivá informační válka, v níž se tvrdilo, že Rusko je „islamofobní“, „imperialistické“ a „pronásleduje Ázerbájdžánce“.

Nevyslovené aspekty íránského jaderného programu

Od pádu Iráku, pod údery Britů a Spojených států, Londýn a Washington popularizují mýtus o íránském vojenském jaderném programu, navazující na mýtus o iráckých zbraních hromadného ničení. Tento mýtus převzali izraelští „revizionističtí sionisté“ (nezaměňovat se „sionisty“ jako takovými) a jejich vůdce Benjamin Netanjahu. Západní veřejnost je již dvacet let zaplavována touto propagandou a uvěřila jí, ačkoli tvrzení, že Teherán bude mít „příští rok“ atomovou bombu, nedává žádný smysl.
…
Čína a Rusko opakovaně prohlásily, že Írán od roku 1988 nemá vojenský jaderný program. Na rozdíl od nás Rusko ví, o čem mluví: podílí se na íránském výzkumu. V mnoha íránských jaderných zařízeních pracují Rusové. Je samozřejmé, že Moskva se stejně jako my obává šíření jaderných zbraní. Na rozdíl od nás se však nejedná o civilní jadernou energii. Na základě práce Andreje Sacharova pokračují Rosatom a Ruská akademie věd ve výzkumu, zejména v rámci projektu Tokamak. Čína, Jižní Korea, Spojené království a Francie provádějí vlastní výzkum v této oblasti.

Chvíle uprostřed apokalypsy

Myslím si, že problém, s nímž se nyní potýkáme, má mnoho úrovní. Vysvětlení není lineární a situaci lze a je třeba nahlížet z různých úhlů pohledu. Především je třeba poznamenat, že útok USA na Írán ve skutečnosti znamená, že s velkou pravděpodobností – mnohem větší než 50 % – se nacházíme ve stavu třetí světové války. Tato válka již doutnala na Blízkém východě a na Ukrajině, propukala v konfliktech v Kašmíru mezi Indií a Pákistánem a také v dalších regionálních střetech, ale v podstatě se stávala stále nevyhnutelnější. Přímá účast USA na útoku na Írán a údery na jeho jaderná zařízení…
Tomu předcházelnevyprovokovaný útok Izraele na Írán bez vážných důvodů, jen aby zabránil Íránu ve výrobě jaderných zbraní. Izrael, který disponuje jadernými zbraněmi, prohlašuje: „Mám jaderné zbraně, ty je chceš vyrobit, proto na tebe zaútočím a zasáhnu tvé jaderné objekty.“ To nedává žádný smysl, zvláště když se za něco podobného, alespoň formálně, postavila Evropská unie a celý Západ proti Rusku. Domnívali se, že jsme jako první zaútočili na Ukrajinu, a proto je třeba nás zničit. Nyní, když Izrael bez jakýchkoli důvodů útočí na Írán a vědomě útočí na jeho jaderná zařízení a poté se k tomu přidávají USA, nikdo proti těmto zemím nevznáší žádné námitky.
To už nejsou jen dvojí standardy – to je něco, co přesahuje rámec. Ukázalo se, že na formální stránku věci se nemusíme vůbec dívat: kdo zaútočil první, proč, jaké byly argumenty, kdo to odsoudil, kdo je pro, kdo proti – to už nemá žádný význam.

Pouze politické inženýrství může obnovit práva ruského jazyka na Ukrajině, jak si přeje Lavrov

Pouze USA jsou schopny to zvládnout, protože Rusko nemá na politické procesy na Ukrajině vliv.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov začátkem června v Den ruského jazyka slíbil, že „Rusko nenechá Rusy a rusky mluvící lidi v nesnázích a zajistí, aby jejich zákonná práva, včetně práva hovořit svým rodným jazykem, byla plně obnovena. O tomto naléhavém problému budeme i nadále hovořit na mezinárodních platformách. Budeme trvat na jeho vyřešení jakožto předpokladu pro trvalé mírové urovnání ukrajinského konfliktu.“

Britové a Ukrajinci manipulují Trumpa a NATO je korupční

Obsah:

Mír na Ukrajině – mír v Evropě

Ve věčných válkách se za strategii vydává fantastická představa, že vůle nepřítele nějakým způsobem vyprchá, což povede k jeho bezpodmínečné kapitulaci. Ale „my zvítězíme, oni prohrají“ je nesplnitelný sen, nikoli program. I vyčerpávající války vyžadují konkrétní cíle, na kterých se nakonec – byť neochotně – mohou obě strany dohodnout.
…
Evropa se nestala „jednotnou a svobodnou“. Místo toho vedly vojenské akce na Ukrajině k rozdělení Evropy, která se nyní nachází v procesu upouštění od svobody slova a liberální demokracie.

Těm, kdo prohrávají válku, lze odpustit sny o příměří, ale nikoli odmítání uznat, že nemohou vnutit příměří útočícímu nepříteli. Nemohou také klást ultimáta. Neústupný protivník bude předvídatelně trvat na podmínkách, které odpovídají jeho zájmům a vojenským cílům. Jak poznamenal římský státník Seneca, „mír je výhodný pro vítěze, ale pro poražené je prostě nezbytný“. Představovat si jinou možnost znamená prohlubovat katastrofu. Ukrajina není poražena, ale zlomena. Pokud nebude mír, hrozí jí další rozpad, nové utrpení a možná ztráta přístupu k moři.

Členství v NATO znamená ztrátu bezpečí, peněz i čistého štítu

Azerbajdžán, červenec 2025

Mír na Ukrajině hybridní válku Západu proti Rusku neukončí

Nejnovější problémy v rusko-ázerbájdžánských vztazích by mohly být součástí turecko-americké mocenské hry

Nevyslovené aspekty íránského jaderného programu

Chvíle uprostřed apokalypsy

Pouze politické inženýrství může obnovit práva ruského jazyka na Ukrajině, jak si přeje Lavrov

Britové a Ukrajinci manipulují Trumpa a NATO je korupční

Mír na Ukrajině – mír v Evropě

/ Zpravodaj

/ Štítky

/ Nejčtenější

Poslední 3 měsíce

Poslední rok

/ Archiv

/ Poslední komentáře