Dominik Duka: Nepohodlný kardinál

Příspěvek Dominik Duka: Nepohodlný kardinál publikoval Tomáš Koloc v deníku Krajské listy 7. listopadu 2025

Foto: Se svolením Arcibiskupství pražského
Popisek: Dominik Duka

S jeho jménem jsem se poprvé setkal, když na Univerzitě Hradec Králové, kde jsem studoval učitelství češtiny a společenských věd, v roce 2000 založil Katedru náboženských studií a charitativní práce, od jejíchž studentů jsem prvně slyšel variaci na formulaci, kterou katolíci používají při pokřižování se. Ta zní „Ve jménu Otce, Syna i DuCHa svatého“, ale Dukovi studenti v této promluvě občas po přednáškách či mších namísto CH používali K…

Byla to asi reakce na to, že obě tyto formy byly v jeho případě zaměnitelné: i během jeho mší se člověku dostalo hutných přednášek, kdy člověk mého typu namísto zavedeného přirozeného prokládání mše modlitbami a zpěvem měl maně potřebu dělat si poznámky. Vzpomínám si na jednu jeho mši v naší svatodušní katedrále, po níž jsem šel domů oproti stavu před mší obohacen asi o polovinu nových informací o Velké francouzské revoluci. Tehdy jsem jeho jasně konzervativní postoje k revoluci ještě nechápal. V den, kdy jsem ho viděl naposled, letos 28. června v Koclířově u Svitav („vyslanectví“ poutního místa Fatima v Portugalsku, kde se v roce 1917 zjevila dětem Panna Marie, aby skrze ně světu zjevila mimo jiné i věci ohledně budoucnost světa – též o budoucí válce mezi západem a Ruskem!) jsem už jeho hřímání proti hegeliánství a marxismu během kázání chápal.

Čtenáře, který by si myslel, že šlo o hřímání proti marxismu minulého režimu, který Duku v letech 1981 – 82 zavřel mj. do jedné cely s Václavem Havlem, ale musím vyvést z omylu. Šlo o hřímání proti DNEŠNÍMU progresivistickému režimu, který zneužívá plochých marxistických pouček k progresivismu dobrovolně neplodných evropských (i křesťanských!) manželství – „aby ulevili přírodě“ (zatímco například v muslimských rodinách se ročně narodí 50 milionů dětí…), rodinu ničícímu ultrafeminismu či single doktríně, ideologii nových pohlaví a rušení křesťanských tradic Evropy ve jménu „nezranění citů“ do Evropy NOVĚ PŘIŠLÝCH muslimů. (Pozn. autora článku: TRADIČNÍ MUSLIMSKÉ NÁRODY Evropy jako Lipečtí Tataři z pomezí Polska a Litvy či bulharští Pomáci jsou s křesťanským charakterem Evropy po staletí harmonicky sžity!).

Proti této apokalypse progresivismu byly namířeny konsekventně konzervativní postoje kardinála Duky a kněží, kteří s ním drželi krok, jako je například bývalý ministr školství z dob našich středoškolských studií, profesor lingvistiky a probošt kapituly Pražského hradu Petr Piťha. Schizma dnešního katolictví, kdy státní doktrínou podporovaní progresivističtí kněží rozhodují minimálně o mainstreamových mediálních výstupech z církevního prostředí, bohužel došlo tak daleko, že v celostátních křesťanských médiích (jejich jména si doplňte sami) jsou osobnosti typu Duky a Piťhy nevítány.

Během jedné mše se někdejší Jaroslav Václav Duka přiznal, že když jako malý školák, který měl říct, do jaké chodí církve (a tedy na jaké náboženství bude chodit), nevěděl – a že je katolík se zjistilo až podle jeho přiznání, že rodina chodí do kostela, který je nejblíž jeho domovu. Z toho nám může dojít, že nějakou přehnanou náboženskou indoktrinací se rodina nevyznačovala. Genealog Zdeněk Horner mi ale vysvětlil, že rodina Dukova, žijící po staletí nejprve v obci Loučeň a pak Chudíř uprostřed trojúhelníku Praha – Libice nad Cidlinou (kde později jako kardinál podpořil kult jediného Slavníkovce, který přežil tamní genocidu rodu, biskupa Vojtěcha, který se později stal patronem hradecké diecéze) – Mladá Boleslav, patřila k oproti zbytku Čech neobvyklému nadprůměru. Od Mladoboleslavska až po Krkonoše se táhla oblast, kde rolnické rodiny byly svobodné.

Kdo zná Jiráskovu Lucernu a tamní postavu svobodníka mlynáře, ví, co to znamenalo: šlo v zásadě o jakýsi předstupeň šlechtictví, ze kterého vyplývalo osvobození rodiny od roboty na panském, což pro rod znamenalo zejména čas na vzdělání (od doby Marie Terezie sice musely povinně do škol i děti poddanské, ale ty kvůli úživě většinou neměly na soustavné učení čas) a kulturu. Často byly svobodnické rodiny rody písmáků, kterým jejich práva dávala sebevědomí bojovat proti germanizačnímu charakteru vrchnosti tohoto kraje, což byl rod hrabat Morzinů, kteří přišli do Čech po třicetileté válce a na rozdíl od jiné šlechty se nevyznačovali zvláštní liberálností k národnostním citům krajové populace. O příslušnosti Dukových k vrstvě svobodníků vypovídá i jejich příjmení, vzniklé jako česká drobnělina latinského dux (vévoda).

Vzdělání a sebevědomí hájit své postoje byly v rodu Duků zaplaceny relativní chudobou: kvůli rozrodu, kdy celé selské dědictví přejímal vždy jen nejstarší syn, se kardinálovi předkové už v polovině 19. století stali veřejnými zaměstnanci. Kardinálův otec František Josef (!) Duka (1909 – 1991) byl voják protektorátního vládního vojska, který během nasazení v Itálii přeběhl a stal se zbrojířem československé zahraniční armády ve Velké Británii, konkrétně 311. čs. bombardovací perutě RAF, načež se jako mnoho dalších v 50. letech dostal do žentouru nastupujícího stalinismu jako politický vězeň. Jeho slavný syn ovšem v liberálním období po roce 1957 už mohl vystudovat gymnázium (tehdy zvanou SVVŠ) a po „odčiňování“ rodinné kádrové zátěže jako strojník v Závodech Vítězného února vstoupit i do semináře a po studiích v letech 1965 – 70 se stát knězem se „se státním souhlasem“ s výkonem svého povolání.

Důvodem, proč mu byl souhlas po pěti letech odňat, byl jiný než u většiny kněží, kterým se stalo totéž: provinil se proti zrušení řeholí a s politickým vězněm P. Metodějem Habáněm organizoval ilegální činnost řádu, který opět směřoval tam, kam i rodinné sklony Dukových: k učitelství. Šlo o dominikány, řád, jehož členem byl i Tomáš Akvinský, mystik mistr Eckhart, spisovatel a kněz Dominik Pecka či zakladatel moderní české religionistiky Ivan Štampach, jehož do řádu (ač jen o tři roky starší) přijímal právě kdysi Jaroslav, nyní ale už Dominik Duka.

Existují lidé (a patří k nim i jmenovaný Ivan Štampach), kteří autorovi dosvědčili, že dukovské sebevědomí se zvláště po nabytí funkcí po převratu v roce 1989 (kdy se z rýsovače Škody Plzeň stal jeden z hlavních mužů české římskokatolické církve), které skončily tím, že se stal českým primasem a předsedou biskupské konference, tedy druhým katolíkem na území ČR po nunciovi, občas projevovalo jistou administrativní svévolí a malou empatií k podřízeným.

To je ale vzhledem k jeho kořenům a jeho příběhu pochopitelné. Ani samotnému autorovi nebyly blízké Dukovy postoje k církevním restitucím, jenže těžko hledat českého katolického kněze, který by byl proti nim. Pokud by ten temný z druhé strany (kdo neví, koho tím myslím, pak ať zví, že v českých pohádkách se většinou maskuje jako myslivec) chtěl vymyslet něco, čím by českým kněžím vnitřně opravdu uškodil, nevymyslel by nic lepšího, nežli církevní restituce…

Média, zvláště ta mainstreamová, mají ve zvyku z člověka tematizovat zejména to, co jim přijde kontroverzní a co se jim nelíbí (a co se jiným, jako jsem já, může naopak líbit): že vedl dlouhý soudní spor vůči organizátorům představení, v němž Ježíš Kristus (který žil nota bene před existencí islámu) znásilňuje muslimskou ženu, že vedl zádušní mši za zavražděného amerického konzervativního aktivistu – ale nezmíní, že to byl on, kdo prosadil státní pohřeb Karla Gotta v církevní podobě v prvním chrámu naší země.

Ačkoli vysoký klerik Duka byl diplomat, který se veřejně shodl jak s Václavem Havlem, tak i s Václavem Klausem a Milošem Zemanem, mně osobně se jak postoji, tak vystupováním kryl s Milošem Zemanem, jehož veřejná vyjádření byla až do jisté doby na politika nesmírně upřímná a také v souladu se svým světonázorem kopal za některé naprosto menšinové entity, jejichž podpora mu nemohla přinést žádné nové „body“.

Zemanův a Dukův důraz na vlastenectví a slovanství přinesl například to, že se shodli na podpoře vymírajícího menšinového národa na sever od našich hranic, Lužických Srbů, jimž Zeman mj. vyjednal výjimku, podle níž se ministerstvo zahraničí ČR v cizině stará nejen o potřebné Čechy, ale i Lužické Srby. Předseda Společnosti přátel Lužice Lukáš Novosad, ač, dalo by se říct, přímý odpůrce většiny posledních Dukových politických názorů a postojů, na něj zavzpomínal takto:

Spojoval nás zájem o jednu konkrétní menšinu. Pomohl jsem ho přivést do srbské Lužice, kde Duka sloužil mši na mariánské pouti v Róžantu (a viděl jsem, jak si místní váží toho, že za nimi přijel někdo tak vysoce postavený, navíc ze slovanské země). Zorganizoval jsem na kardinálovo přání několikadenní zájezd pražských bohoslovců do katolické srbské Lužice, pozval jsem Duku do Lužického semináře. Stal se prvním kardinálem ve čtyřsetletých dějinách domu, který tam byl, stejně tak byl prvním, který navštívil Lužickosrbský dům v Budyšíně. Vedl jsem s ním několik hovorů pro média i soukromě. Nemohu říct, že bych s jeho postoji, které teď zase několik dní budou rezonovat prostorem, souzněl, natož že bych jim rozuměl. Ale i proto k nim dodávám, že jsem ho poznal jako vlídného a velmi vzdělaného člověka, který už od dětství, kdy se s nimi seznámil ve Varnsdorfu na návštěvách u svých prarodičů, měl upřímný a opravdový zájem o Lužické Srby a jejich postavení v Německu a také o jejich víru. Měl je rád a rozuměl jim, i když jejich řečí mluvil opravdu mizerně, a proto raději užíval němčiny. Patřil ke generaci, jejíž intelektuální vrcholy na tento malý národ pamatovaly zcela automaticky, a držel letitou linii, kdy pražský arcibiskup rozvírá svou náruč také k našim nejbližším sousedům a stará se i o jejich církev. Měl jsem ho za to rád a vážil si ho za to.

Druhý muž, který potkal Duku též více méně náhodou, fotograf (svého času osobní reportér Václava Havla) Ota Nepilý, se zmínil o kardinálově postoji k otázce, k níž se bály vyjádřit téměř všechny vysoce postavené osobnosti:

Byl jsem pozván na večírek, kterého se účastnil také pan kardinál. Končil covid a končila zima 2022. Několik lidí na večírku mělo roušky. Řekl jsem oslavencům, že jsem netušil, že večírek bude s rouškami, že jsem si žádnou nevzal. Hned mi nabídli, že mi roušku půjčí. Řekl jsem, že se Covidu nebojím, že vím, jak se před ním chránit. Pořadatelé večírku mi řekli, že se také tolik nebojí, že jsou očkovaní, a jen že mají přijít také starší lidé a tak je prý nechtějí ohrozit. Po chvíli přišel pan kardinál s úsměvem na tváři a žádnou roušku neměl. Nakonec i ostatní roušky odložili, když nejstarší účastník oslavy s rouškou nepřišel.

 

Zaslechl jsem, že někdo z účastníků večírku radil panu kardinálovi, že jak se kdysi stavěli morové sloupy, mělo by se něco takového postavit obětem covidu, tedy novodobému ´moru´, celosvětové plandemii. Pan kardinál v tom měl víc jasno, byl přesvědčen, že je to uměle vytvořená pandemie, něco jako vojenská, biologická zbraň.

 

Nakonec jsem se ujal na chvíli slova a vyprávěl jsem pár historek z doby socialismu. Z mých příběhů vyplynulo, že jsem původem z Hradce Králové. Když jsem se pak loučil s panem kardinálem, řekl mi, že my dva jsme hradečtí ´votroci´ a že je dobré držet spolu. Někteří pana kardinála mají rádi, jiní ho rádi nemají. Mnoho lidí se dnes vyjadřuje k tomu, že i když byl pro ně pan kardinál na jiné názorové straně, tak si ho váží právě proto, že si vždy a v každém režimu stál za svým názorem, bez ohledu na to, zda to pro něj bylo dobré, nebo nebylo. Mně byl sympatický, že přišel bez roušky a přirozeně se s každým bavil a díky němu i ostatní lidé na večírku roušky odložili. Přeji panu kardinálovi šťastnou cestu do nebe.

Rozloučím se slovy jednoho ze svých nejmilejších kněží, koclířovského faráře Pavla Dokládala, o němž jsem psal v textu nad tímto odstavcem, které, myslím, nejlépe vyjadřují i názor můj, autora tohoto nekrologu:

Dominik Duka učil moji maminku, která v 77 letech promovala na teologické fakultě, a když se stal naším královéhradeckým biskupem v roce 1998 (v roce Ducha svatého), tak jsme čekali, co vlastně nastane, jak se to bude vyvíjet a maminka přišla za mnou a řekla: ´ Pájínku, Dominika se bát nemusíš! Má dobré a šlechetné srdce!´ A tak začala naše 27letá spolupráce… Vždycky jsme hledali cesty, jak pomoci a připomenout pravdu, připomenout víru. V posledním čase otec kardinál Dominik čelil mnoha útokům, protože se ve svých názorech držel vždycky kontinuity pravdy a ty jsou v tom liberálním pojetí čím dál tím více nepohodlné. Rád vzpomínám na všechny chvíle s ním.

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo a v týdeníku Disput.

Zpět na obsah