Tím, že nám neustále vnucuje možnost být někde jinde a spokojit se s něčím jiným, éra univerzální pomíjivosti oslavuje změnu jako formu svobody a zároveň ji redukuje na donucení k nestabilitě, na zvrácenou formu vynucené plurality. Ve skutečnosti není možné z Herakleitovy změnyČesky vytvořit plán, zejména pokud se násilně vnucená pomíjivost promítá do hrozby věčného začínání od nuly v práci a existenciální zkušenosti.

„Etický život“ (sittliches Leben) v hegelovském smyslu je popřen ve své možné konstituci, protože jsou zničeny jeho samotné základy, tj. stabilita forem a pouto solidarity, které nelze zcela redukovat na obchodní logiku. Svět života je zcela nejistý a flexibilní, odtržený od jakýchkoli kořenů a jakékoli stability.

Prosazováním „korozivního vlivu na charakter“, na který již upozornil Sennett, zbavuje deetizovaný a flexibilní systém potřeb jednotlivce jeho identity a možnosti spojit se s ostatními v jiných společenských formách, než jsou ty, které jsou odcizené od nákupních center a jejich derivátů. Logika kapitálu a jeho nesociálně konstruované společnosti zůstává logikou rozpadu skutečných komunit, od rodiny přes solidární sdružení až po stát jako živou realitu etické ideje. Jediné povolené a podporované vazby jsou ty, které jsou částečné a vycházejí z logiky obchodu.

Solidární komunity jsou nahrazovány novými atomistickými systémy složenými z konzumních monád, které se bez omezení baví (noční kluby, nákupní centra atd.), a rozpadáním autentických, podpůrných a skutečných vazeb mezi jednotlivci, které jsou nahrazovány falešnými digitálními komunitami na sociálních sítích. Tyto komunity, od Facebooku přes Twitter až po X, vytvářejí iluzi propojení s celým světem, zatímco ve skutečnosti je člověk sám před svým terminálem, uvězněn v buňkách rozptýlených v éteru, v tom, co lze právem považovat za vrchol osamělosti globálního občana. Obecně lze říci, že čím více je člověk propojen online, tím více je odpojen od reality a sociálních vztahů.

Homo digitalis stále více nabývá podoby subjektu „kybernetického impéria“ v integrální technifikaci, obývaného oceánskými vlnami osamělosti propojenými přes internet, oddaného post-lidskému jazyku „smajlíků“ (emotikony) společnosti lajků. Socialismus jako politická forma zaměřená na dvojici svobody a rovnosti klesá na úroveň pouhé individuální aktivity na sociálních médiích. Přesněji řečeno, „skutečný socialismus“ je nahrazován „digitálním socialismem“ sociálních médií a kybernetických platforem, nových „chytrých“ vězení, která uvězňují subjekt v mechanismech spojené osamělosti a nepřetržité valorizace hodnoty.

Digitalizovaný prostor, hladký a zdánlivě svobodný, stále více připomíná obrovský chytrý koncentrační tábor, kde jsou subjekty kontrolovány a sledovány, vykořisťovány a šťastné, podvedené do domnění, že se baví a zábavně tráví čas, zatímco ve skutečnosti pracují bez přestávky – a bez jakékoli výměny ekvivalentů – pro neoliberální řád.

To nesnižuje svobodu, ale spíše ji využívá a kapitalizuje na každém kroku a transformuje každý náš virtuální pohyb ve zdroj nadhodnoty. Těží z našich dat a nutí nás žít v podmínkách, v nichž podle Hegela koexistují v jedné osobě služebník a pán: každý jako pán vyžaduje od sebe jako služebníka maximální produktivitu a kapitalistické vykořisťování tak dosahuje hyperbolické úrovně.

V digitální bublině, kde spojení nahrazuje kontakt a osamělost sociálních sítí nahrazuje společenskost, jsme sami a sledováni, protože téměř každý náš pohyb, kromě toho, že generuje zisk pro kapitál, je panopticky monitorován a sledován. To také podporuje tezi vyjádřenou platónským obrazem jeskyně: ideálním otrokem je ten, kdo, aniž by věděl, že je otrokem, usilovně brání svou vlastní nesvobodu, jako by to byla jediná možná svoboda. Subjekty digitálního Panoptika se dobrovolně registrují a doslova darují množství osobních údajů, které by z nich pravděpodobně žádná diktatura minulosti nemohla získat, ani za použití násilí.

Triumf capitalisme de la séduction (kapitalismu svádění), který kdysi popsal Clouscard, systém digitálního neoliberalismu spíše svádí než potlačuje: všemi možnými způsoby se snaží přimět své subjekty, aby o sobě mluvily a odhalovaly se (ve všech ohledech), poskytovaly všechny druhy údajů a informací a přitom se domnívaly, že jsou naprosto svobodné.

Staré tyranie, jak víme, se snažily své poddané umlčet, izolovat a zbavit řeči: nový režim digitální kontroly je naopak povzbuzuje, aby se dělili a účastnili se, vyjadřovali své myšlenky a vize, názory a touhy, nálady a perspektivy. Stručně řečeno, nutí je neustále mluvit o sobě a své vlastní existenci, a to s dvojím cílem: profitovat z těchto aktivit a kontrolovat je všemi možnými způsoby.

Podle toho, co ukázal Han, stabilizační moc již není represivní, ale svůdná a není tak viditelná jako za disciplinárního režimu. Není namířena proti tělům, ale proti duším, které zcela kolonizuje a redukuje na nečinné přívěsky výrobního systému. Digitalizace a potlačování svobody tvoří systém, protože dokonale úplný „totalitarismus“ není ten, který potlačuje disidenty, jejichž mysl není ochotna přijmout nepřijatelné: je to naopak ten, který zbavil životních sil samotné zdroje možného nesouhlasu a přiměl duše, aby dobrovolně přijaly nesnesitelné.

Režim, který stále skrývá kritické a nezcizené hlasy, možná dokonce ochotné ho zpochybnit, je totiž pouze neúplně totalitní: je to, dalo by se říci, nedokonalý totalitarismus, protože jeho „totalizační“ práce nebyla zcela dokončena. A skutečnost, že je schopen úspěšně potlačovat disidenty, svědčí o jeho slabosti, rozhodně ne o jeho síle.

Fabula docet nás učí, že skutečný totalitarismus, dokonale realizovaný ve svých premisách a slibech, je takový, v němž moc již nemusí potlačovat disidenty, jednoduše proto, že žádní nezbyli: i z tohoto důvodu bude neoliberální řád vždy s velkým zápalem odsuzovat zvěrstva, jimiž totalitní režimy 20. století potlačovaly disidenty. A ve srovnání s těmito režimy se bude vždy moci prezentovat, byť pokrouceným způsobem, jako „království tolerance“ a „říše svobody“, pokud vždy opomine uvést, že v jeho obrněných prostorách nebyly řetězy zrušeny, ale přímo přeneseny z těl do duší nevědomých vězňů. Použijeme-li terminologii Deleuze, mohli bychom říci, že staré totalitní režimy byly „disciplinárními společnostmi“, zatímco nový režim v podobě nekonečné digitální klece je „kontrolní společností“ nebo, chcete-li, virtuálním panoptikem, v němž není třeba subjekty potlačovat, protože jsou neustále sváděny a kontrolovány.

V digitalizovaném světě jsou netolerovatelní a ti, kteří jsou ochotni to tolerovat, produkováni motu – z vlastní svobodné vůle – a právě v tom spočívá podstatně totalitní charakter nového způsobu výroby a existence. Derealizace světa vytvořeného podle obrazu a podoby procesů digitalizace vede jedním tahem k stále drastickému omezování svobod, což nakonec vede k téměř úplnému zániku rozdílu mezi veřejným a soukromým a nad tím i společenským a komunitním životem.
Homo digitalis se tak jeví jako subjekt zbavený veškeré svobody a zároveň neustále sváděný a rozptylovaný systémem, který z něj udělal nevědomého služebníka, který si není vědom svého „pohodlného“ otroctví: na vrcholu odcizení nechce uniknout ze své cely, ale touží po dalších dávkách této pohodlné, svůdné a jemné nesvobody.

„Osamělý dav“ popsaný Davidem Riesmanem nám umožňuje rozluštit podstatu nesociálních sociálních vztahů, které se vytvářejí na internetu. Sociální sítě ve skutečnosti vytvářejí nesociální společnost, kde je jedinec středem všeho a interakce mezi lidmi je čistě virtuální. Druhý je trvale nepřítomný. Člověk je vždy sám se sebou, čím více věří, že je ve vztahu s celým světem. Izoluje se a uzavírá se do chytré a virtuální věznice internetu, klamaje se, že mu zaručuje větší svobodu a příležitosti, zábavu a společenskost.

Dvěma hlavními předpoklady postmoderní éry jsou derealizace a dehistorizace, tedy ztráta zkušenosti skutečnosti a ztráta historicity. Historicita dnes chybí, v triumfu konce dějin a toho, co v návaznosti na Nietzscheho definujeme jako „antihistorickou nemoc“: homo neoliberalis není schopen historického myšlení, a tudíž ani pochopení reality v její historické dynamice. Myslí na to, co existuje, jako na danou, přirozeně věčnou přítomnost (neexistuje alternativa), která musí být vědecky reflektována a v každém případě snášena (a podporována) s odolností.

Soumrak historicity s sebou přináší úpadek dialektického myšlení a jeho výsadní právo chápat entitu v jejím stávání se. Realita přestává být chápána hegelovským způsobem jako Wirklichkeit, jako „procesní realita“, jako proud, v němž jsou bytosti ponořeny do svého stávání se: tedy jako prostor, v němž jsou bytosti výsledkem procesu, který je naplněn minulostí a promítán do budoucnosti. Realita je v postmoderní době chápána spíše jako Realitaet, jako „mrtvá pozitivita“ věcí, pojímaná jako dané a neměnné přítomnosti, které je třeba pouze potvrdit a přijmout. V Fichteho pojmech jde o triumf realistického dogmatismu, který chápe bytí jako Objekt, který fieri nequit – nemůže být vytvořen – a ke kterému se Subjekt musí přizpůsobit s odolností (tj. změnou sebe sama, aby lépe snášel realitu vnímanou jako neměnnou).

To je fundamentum inconcussum – neotřesitelný základ – neoliberální ontologie s jejím kategorickým imperativem ne varietur – neměnnost – a jejím prvotním axiomem „konce dějin“. Postmoderní člověk tak žije v krajině sociálních, ekonomických a politických vztahů fetišisticky zkostnatělých do podoby „věcí o sobě“, které nemají historii a jsou tedy přírodou, jak byla vždy dána, prezentovanou jako neměnná a nekritizovatelná.

Takzvaná „cancel culture“, kterou lze právem považovat za „nejvyšší stupeň postmodernismu“, musí být interpretována v tomto kontextu: vyjadřuje ducha bezduché doby, která po zničení prostoru budoucnosti jako horizontu pro projekty orientované na ušlechtilé cíle přechází k dekonstrukci minulosti jako prostoru zkušenosti, ve kterém lze hodnotit a nakonec kritizovat odcizení současnosti. S vyhnáním minulosti a budoucnosti se rozplyne idea historicity a přežívá pouze řád dehistorizované přítomnosti, zbavené původu a ulteriority, a následně redukované na status přírody jako vždy dané, ke které nezbývá než se mrtvolně přizpůsobit.

Pokud jde o ztrátu reality (nebo derealizaci, jak by se dalo říci), ta se plně projevuje v digitalizaci světa a konci zkušenosti: digitalizovaný svět je světem „ne-věcí“ (e-věcí) a dat, algoritmů a deobjektivizace reality.

Digitalizace derealizuje, odtělesňuje svět, řekl Han, protože jej počítačizuje a nahrazuje obrazovkami: od fetišismu objektů, popsaného Marxem, se tak dostáváme k novému fetišismu informací a dat. Infosféra digitálního světa se ve všech ohledech jeví jako dvojí Janus: na jedné straně se zdá, že boří všechny hranice a zaručuje nám větší svobodu; na druhé straně nás vystavuje rostoucímu dohledu (dohledový kapitalismus) a prezentuje se jako chytrá věznice nebo, chcete-li, virtuální panoptikum, jakási globální vesnice, v níž subjekty nedělají nic jiného, než že sdílejí informace, mluví o sobě a poskytují data vládnoucí moci.

Ale především si nejsou vědomi skutečného rozsahu svého běžného chování: na jedné straně odsuzují formy „špionáže“ a nedokonalé kontroly, které charakterizovaly předchozí totalitní režimy, a zároveň hloupě a radostně přijímají nové formy sledování, které jsou na technické úrovni nekonečně pokročilejší a promítají se do jejich existence, a vnímají je pouze jako pohodlí a příležitost. Ve skutečnosti by bylo docela snadné dokázat, že kontrola „životů druhých“ – abychom si vypůjčili název úspěšného filmu – v disciplinárních režimech, jako byla nacistická Německo nebo NDR, byla rozhodně méně všudypřítomná a méně účinná než v současném liberálně-digitálním systému, který je na technické úrovni nesrovnatelně vyspělejší. A přesto většina lidí bude i nadále přijímat každodenní digitální kontrolu lhostejně, ne-li s politováníhodným nadšením, přesvědčena, že se v jádru kvalitativně liší od předchozích forem kontroly, protože je zaměřena výhradně na jejich blaho a prosperitu.

V apoteóze internetu, typické pro éru „zmizení světlušek“ popsanou Pasolinim, nahrazuje hypertrofická komunikace vztahy, které jsou stále tajnější a vzácnější. Ty, které jsou rozptýleny v kosmickém prostoru sítě, nejsou nikdy skutečnými vztahy: v nejlepším případě se jeví jako sliby vztahů, které podle Lévinasovy teze vyžadují ke svému naplnění skutečné vztahy mezi „tvářemi“.

Jinými slovy, upřednostňují procesy individualistického izolacionismu a privatizace kolektivní imaginace „okouzlených sítí“, což potvrzuje obecný trend konektivní éry, která usiluje o množení fluidních vztahů a zároveň se snaží zajistit, aby nikdy nenabyly stabilní podoby. V bezprecedentním formátu masového monologu jednotlivci pouze „klábosí“ o sobě a o všem možném, aniž by se kdy do něčeho ponořili, a neustále opakují stejný diskurs, který bezvýhradně přijali za svůj. Každý může říkat cokoli a zároveň nikdo nemá co říct.