OBSAH
  1. Štěpán Kotrba: Masakr v Praze
  2. Štěpán Kotrba: „Pieta nikomu nepomůže. Pravda zachrání životy.“ Masakr v Praze: Proč zveřejnit vše
  3. Zbyněk Fiala: Kultura násilí
  4. Radim Valenčík: Tragédie
  5. Ivo Budil: Tak dlouho říkali, že jsme ve válce…
  6. Kosa Nostra (Harryp): Důsledky nenávisti ve společnosti

Masakr v Praze

Blázny necháváme běhat po ulicích. Pět důvodů, proč hrozí opakování

Pět rizikových faktorů. Pět důvodů, proč hrozí opakování tragických událostí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, vyjmenovává analytik Štěpán Kotrba. Zaměřuje se zejména na práci s duševními poruchami, respektive na jejich přehlížení. „Stát se chová formálně byrokraticky, nikoliv funkčně, s požadavkem priority ochrany celku před abnormálním chováním jedince,“ konstatuje.

Střelba na Filozofické fakultě UK si vyžádala nejméně 15 obětí. Podlý útočník je po smrti také
Foto: Hans Štembera

Abnormální stav společnosti

Celé včerejší odpoledne a celý večer jsem sledoval přehlídku falešných emocí. Nejen politiků a novinářů, ale řady obyčejných lidí.

Vzhledem k tomu, jak společnost doteď ignorovala duševní narušení jedinců a jak výkonná moc přistupuje k duševnímu zdraví, k prevenci a léčení psychických poruch, dalo se to čekat. Otázkou bylo kdy a jak. A nyní je otázka, kdy se nakumulují faktory k opakování.

Prvním faktorem je zneostření „normality“ společenského chování ignorováním úchylek různými „lidskými právy duševně nemocných“, aby se náhodou neukázalo, že stále více lidí nestačí „požadavkům doby“ a rozpor řeší únikem z reality – sebevraždami, chlastem, fetem nebo polykáním prášků.

Případně, že po ulicích chodí lidé v manické nebo depresivní fázi nemedikované „oscilační“, resp. „bipolární“ poruchy, která je sice farmaky tlumitelná, ale neléčitelná. Jak donutit maniodepresivní psychotiky k medikaci, jestliže tvrdí, že „jsou normální“? Případně že po stejných ulicích chodí i paranoidní psychotici, a to i v akutní fázi ataky. Jednu rozhlasovou redaktorku poslali do blázince, až když volala na arcibiskupství, že ji pronásledují židi. Nemá-li ovšem pacient na doplatky léků nebo nemá-li sám vůli se léčit, setkáváme se s ataky chorob na ulici, v práci či v obchodě. Naprosto běžné je, že po ulicích chodí „klimaticky“ úzkostní neurotici nebo schizofrenici. O poruchách sexuálního sebevnímání nemluvě. Nebinární jedinci na veřejných záchodcích jsou důvodem k panice, potkat plyšového zajíce v parku je úsměvné jen do chvíle, než si s sebou odvede malé dítě. Samostatnou a smutnou kapitolou jsou stařecké demence a jiné duševní poruchy seniorů. Ovšem v případě, že má taková babička plynový sporák v bytě, je v nebezpečí požáru či výbuchu celý dům. Osobně jsem znal babičku, která přivedla do útulku svého psa s tím, že chce zapálit sebe i dům a nechce, aby pes uhořel. Pointa příběhu je, že psa v útulku přijali a babku nechali odejít. Stalo se v Praze.

Definice duševně nemocného je dnes totiž postavená pouze na vyléčitelnosti poruchy a na násilí vůči sobě nebo svému okolí, ne na částečné nebo úplné absenci vnímání a akceptaci reality. Nevyléčitelně nemocní jsou vlastně zdraví, jen „jiní“… Terénní psychiatrie je prakticky popelkou.

Moje subjektivní zkušenost: Měl jsem řadu spolužáků na střední i vysoké škole, o jejichž duševním zdraví, respektive odolnosti vůči stresu jsem měl oprávněné pochybnosti. Pro některé byla zátěž školy enormní a „odpadli“ během studia, několik bralo injekčně drogy, několik se nakonec po letech dlouhodobě léčilo. Dva spáchali sebevraždu. Ke společenské selekci dochází i takto darwinisticky. Nároky škol nejsou pro všechny. Nárok na vysokoškolský titul bez úsilí, vytrvalosti, inteligence a výsledků není.

Druhým faktorem je, že stát se chová formálně byrokraticky, nikoliv funkčně, s požadavkem priority ochrany celku před abnormálním chováním jedince. Člověk dostane zbrojní průkaz po pouze formálním zkoumání duševního stavu, ne opravdu profesionálním posouzením, jaké nebezpečí jeho ozbrojení pro společnost vytváří. Případně je žadatel schopen zkorumpovat lékaře, aby „prošel“. Totéž se týká řidičských průkazů a pilotních oprávnění. Na povolení k nákupu karabiny má dokonce „právní nárok“.

Přitom já osobně se znalostí zbraní nemám ponětí, proč by měl mít člověk na svou obranu v civilizované zemi právo vlastnit zbraň ráže 45, poloautomatickou karabinu s optikou nebo pušku 50 BMG. K zastavení člověka stačí bohatě pistole ráže 7,65 Browning. Nejznámější československé zbraně komorované na tento náboj – pistole vz. 27, vz. 50, vz. 83 a samopal vz. 61 Škorpion. Standard výzbroje prvorepublikové armády, socialistické armády i policie, dostačující více než půl století. Nábojem s plášťovou střelou s olověným jádrem nebo nedejbože s ocelovým jádrem ráže 9 mm už střelec ohrožuje široké okolí i oprávněného zásahu. Nejen odraženou kulkou. Tedy pokud nechce prostřelit dva zločince v zákrytu nebo obrněný mercedes… Myslivcům na lov stačí dlouhé kulovnice maximální ráže 7 × 57 R, dostatečná k lovu spárkaté zvěře. Krátké karabiny, opakovací brokovnice a vše ostatní už jsou speciální služební zbraně vojenské nebo policejní, pro civilní použití by měly být zakázané, a na jejich držení oprávněnou organizací by měly být daleko přísnější pravidla. Jejich použití pouze ve službě by mělo obsahovat nekompromisní periodické přezkoušení kvalifikace i psychického stavu personálu s odpovědností lékaře.

Třetím krizovým faktorem je orientace nejen vzdělávání, ale celé společnosti na nepřetržitý maximální výkon. Chcete-li, růst růstu. Ne každý dokáže tomuto tlaku vyhovět a výkonově uspět. Ne každý, kdo neuspěje, je ochoten couvnout a zařadit se ve společnosti na méně stresující pozici. Ztráta zaměstnání, poruchy ve vztazích, týrání zvířat, přenos tlaku na děti nebo na nejbližší okolí, riskantní jízda a agresivita za volantem, agresivita vybíjená po kontaktu s alkoholem – to jsou nejčastější defekty. Sociopatie je velmi častá, i když současná psychologie ani medicína pojem sociopatie nepoužívá. Potlačená nenávist ke všem demonstrovaná nakonec masovou vraždou je sice extrémní, ale nevybočuje z logiky.

Čtvrtým krizovým faktorem současné společnosti je, že některé bludy dokonce povýšila na ideologii. Ale zde se už dotýkáme samotné struktury společenského řádu, který byl ochoten uvěřit v samospásnost neregulovaného trhu, kdy ekonomové utíkali před právníky, či naopak v samospásnost téměř absolutní regulace všeho. Stačí se podívat na chaoticky kynoucí sbírku zákonů nebo zprivatizované síťové monopoly.

Aktuálně věříme v demokracii na ekonomicky, právně i vojensky zhroucené Ukrajině a utrácíme miliardy naprosto neproduktivně na její podporu. Bludem je i představa o tepelných čerpadlech vytápějící kdejakou chalupu či víra v energii z „ekologicky čistých“ zdrojů, které ale čisté nejsou. Probuzení z bludů bude mít za následek kocovinu s agresivními projevy, danými frustrací. Ve výčtu bludů, ze kterých jsme jako společnost vyrobili cargo kulty, a od nich se odvíjející škálu duševních poruch, lze pokračovat dlouho. Bludem je i partenogeneze Marie (početí savců bez přítomnosti otce příroda nepřipouští) nebo schopnost Mojžíše přejít suchou nohou přes moře (Archimédův zákon platí i pro vůdce národů).

Pátým faktorem je společenská lhostejnost. Zvykli jsme si na agresivitu při nesouhlasu s politickými protivníky (stačí připomenout „vejce pro Paroubka“ či násilné incidenty na mítincích komunistů či Andreje Babiše). Zvykli jsme si na agresivitu „nepřizpůsobivých“ při jednání na úřadech či v nemocnicích. Zvykli jsme si přehlížet agresivitu „nepřizpůsobivých“ žáků vůči učitelům i na šikanu a násilí mezi dětmi. Polepšovny s tvrdým režimem jsme ve jménu humanity zrušili i pro mladistvé násilníky. Odvykli jsme si trestat a vynucovat pravidla silou. Ani v případě chronického neplnění povinností neodsuzujeme, ale máme tendenci omlouvat nebo akceptovat výmluvy. V případě vězení nenutíme odsouzené pracovat. Pro některé lidi může být kriminál východisko ze sociální mizérie „na svobodě“. Kriminál přináší mimo omezení pohybu plnou penzi se vším pohodlím včetně zubařské péče – nárokově. Kvalitní psychiatrii ovšem ve vězení nehledejme, přestože zde se psychopatologie vyskytuje nejčastěji.

To vše nám nevadí, nevynucujeme po politicích, které volíme, nápravu ani v těch nejkřiklavějších případech.

Libovolná kombinace kteréhokoliv z těchto krizových faktorů může vést kdykoliv k opakování psychopatologického scénáře s projevem masového násilí. Nechceme-li zvolnit tempo společnosti, zkvalitnit veřejný prostor, racionalizovat společenskou regulaci nebo věnovat duševnímu zdraví násobně větší pozornost, než dnes věnujeme, zvykejme si na masové vraždy či kolektivní sebevraždy. Důvody tu jsou. Jeden se jmenuje kapitalismus.

Zpět na obsah


Poznámky Štěpána Kotrby k etice médií „Pieta nikomu nepomůže. Pravda zachrání životy.“ Masakr v Praze: Proč zveřejnit vše vyšly na webu Parlamentní listy dne 24. 12. 2023

„Pieta nikomu nepomůže. Pravda zachrání životy.“ Masakr v Praze: Proč zveřejnit vše

Zveřejňovat jméno pachatele hromadné vraždy a veškeré podrobnosti? Vánoční zamyšlení nad etikou médií politického a mediálního analytika Štěpána Kotrby ve světlé tragických čtvrtečních událostí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

 Smutek druhý den po střelbě na filozofické fakultě

Smutek druhý den po střelbě na filozofické fakultě. Student historie David K. zde bezohledně povraždil 14 osob a mnoho dalších zranil. Foto: Hans Štembera

Praxe médií, která upřednostnila potřebu v maximální míře informovat o tragédii i o jejím viníkovi, postavila před nás etické dilema. Je rolí žurnalistiky přiblížit nás pravdě novými, dosud nám neznámými informacemi, bez ohledu na jejich povahu, nebo je rolí psaného slova nás ukolébat v blahém nevědomí a všeobecné shodě vnímání reality, dát nám rozhřešení klidu v duši?

Osobně se domnívám, že to první. A děkuji bulváru, že nezakryl nic. Víme, kdo zabíjel. Tušíme už jeho psychoprofil – i z toho, že zastřelil otce či naprosto cizí nemluvně, vinné jen tím, že se narodilo. Nepotvrdilo se naštěstí, že by hrůzné činy souvisely s antisemitskými motivy pachatele či terorismem. Obdivuji sílu a odpovědnost matky, která volala policii, i když musela vědět, že to nejspíš bude znamenat synovu smrt.

Domnívám se, že maximální informovanost o masovém vrahovi, jeho motivech a sociálně psychologickém pozadí jeho činů nemá sice uklidňující účinek na naši psýché, ale je schopno nás obohatit. Varováním pro budoucnost.

Neboť většina strašných rozhodnutí v naší mysli se nejdříve verbalizuje a zjišťuje se tak jejich proveditelnost a shoda zamýšleného a pravděpodobně dosaženého psychologického účinku. Nenávistné řeči („hate speech“) jsou varováním před prvním stupněm nenávistných činů („hate crime“). Po poznání, že i tichý a nenápadný student historie se opájí nenávistí k rodičům, spolužákům, učitelům i společnosti a je schopen plánování a provedení masové vraždy, už budeme brát vážněji indikátory tohoto vývoje. Veškeré zmínky o nenávisti ke společnosti, ke skupinám lidí definované etnicky, sexuálně, či nábožensky, nebo k jedincům. Učitelům a jiným autoritám, spolužákům, kolegům, rodičům… Asi budeme brát vážněji veškeré zmínky o potenciálním nebo skutečném násilí a agresivitě. Asi budeme brát vážněji vykořeněné jedince ve svém okolí a nebudeme jejich slova lhostejně přehlížet nebo bagatelizovat.

Chápu, že dle logiky obelhaného pasivního lidu existují jedinci, kteří jsou a chtějí být klamáni, ukolébáni v nevědomosti, ve víře v dobro. Najdou se i lidé, kteří budou trpět úzkostí ze všeho, co by jejich iluzi narušilo kognitivní disonancí. Ale realita je darwinisticky krutá, společnost není a dlouho nebude harmonická. Je postavena na úspěchu jedněch a neúspěchu druhých ve složitě strukturované realitě. Na ovládání a moci nad druhými. Existují a budou existovat lidé neobdarovaní láskou druhých a sounáležitostí. Existují a budou existovat lidé neobdarovaní penězi a mocí. Nebo neobdarovaní zdravím a krásou, sebevědomím a pýchou nad svými úspěchy. Lidé, kterým nenadělila příroda nebo společnost obdiv ostatních či inteligenci a kteří nemají důvod společnost milovat. Jsou lidé, kteří zbití neúspěchy už rezignovali na předpoklady bezkonfliktního soužití a chovají se asociálně. Neúspěšní sociopaté. Kriminální party mladistvých, sadističtí jedinci, lidé bez domova i hygieny, alkopankáči a zfetované trosky všeho druhu, ale i rezignovavší nezaměstnaní, nešťastní senioři a invalidé – ti všichni jsou potenciálním rizikem exploze agresivity či násilí.

Chápu, že logika mlčení – damnatio memoriae (odsouzení památky osoby k zapomnění pod hrozbou trestu smrti), kterou známe z dob Herostrata, který zapálil chrám bohyně Artemis v Efesu údajně proto, aby se stal slavným, nevybízí k napodobování činu – „hérostratovské slávě“. Stejně tak je nesmyslné akceptovat tabu o „Tom-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit“ ze ságy o Harry Potterovi či nevyslovitelnost slova Bůh, ke kterému se uchylují ortodoxní Židé. Je ten, který je? Jenom? To je logika „newspeaku“ z knihy George Orwella 1984, ve které neexistují zločiny, protože neexistuje pro ně pojmenování. Chceme žít v takovéto společnosti, ukolébáni sommou a řečí, v níž jsou slova akronymy nebo opakem svého významu?

Tvořme harmoničtější svět. To je správné. Ale stavme ho na pravdě, ne na klamu.

Před dvaceti lety jsem se stal náhodou svědkem střetu vlaku s osobním autem na nechráněném přejezdu, kde řidič ignoroval varování. Čtyři docela nepěkně slisované mrtvoly v autě, desítka lehce zraněných ve vlaku, strojvůdce v šoku. Jelikož jsem byl vybaven digitálním fotoaparátem, pořídil jsem poměrně detailní snímky obětí. A připojil je k článku o aroganci řidičů nerespektujících pravidla silničního provozu. Článek vyšel. Po pozdější intervenci matky jednoho z mrtvých, apelující na pietu, šéfredaktor článek bez diskuze stáhl a za redakci se omluvil. Situace ale vyústila v ostrý vnitroredakční konflikt – má vyšší prioritu citečkůplná pieta k mrtvým, i když jsou viníky, kteří zabili své přátele a ohrozili desítky lidí ve vlaku, nebo surové a krvavé varování živých? Pieta nikomu nepomůže. Krutě pravdivé varování možná zachrání životy.

Jak byste se zachovali vy?

Odmítám svět používající novořeč. Odmítám svět nevidící krev, nevidící mrtvé. Odmítám svět normalizující psychologické a sexuální poruchy a odmítající je nazývat poruchou. Odmítám svět adorující klimatickou úzkost namísto léčby anxiolytiky či zakrývající pravdu o masových vrazích a úchylácích. Odmítám společnost, zakazující hate speech pod záminkou duševního bezpečí komunity, knihy Danta či markýze de Sade. Odmítám svět, ve kterém veškeré zobrazení sexu bude pornografií a porno bude zločinem. Odmítám svět, nutící nás komunikovat pouze v mezích někým definovaných „pravidel komunity“ a „safer internetu“. Svět není a nikdy nebude „safer“. Ani ten reálný, ani ten virtuální. Asi nereálný bude i svět, ve kterém každý cvok bude mít svého cvokaře, aby se mohl cítit v bezpečí. A tak nezbývá než doširoka otevřít oči a smířit se se světem, jaký je.

Voldemort je stále mezi námi, jen nevíme, kdo to je.

Zpět na obsah


Komentář Zbyňka Fialy Kultura násilí vyšel na webu Vaše Věc dne 22. 12. 2023

Kultura násilí

Co způsobilo, že studenti jsou stříleni kulometem přímo v učebnách? Je to blízkost války? Je to každovečerní nabídka televizní zábavy spočívající ve veselém zabíjení libovolných protivníků? Je to potírání debat o míru a jiném společenském zaměření?

Vrah vyšel z patra, kde už má odpracováno, a teď se prochází dlouhé minuty po ochozu Filozofické fakulty UK a občas si střelí po lidech na Palachově náměstí. Nevypadá rozrušeně, a nikdo ho ani neruší. Videozáznam alternativního média AKTU.CZ ukázal, jak zvedl ze země mohutnou zbraň a opřel ji o nožičky – má kulomet.

Později se dozvídáme, že v budově fakulty měl početnější arzenál a neměl ani nouzi o náboje. Kde k tomu přišel? Nebylo to z naší pomoci pro Ukrajinu?

ČT nabízí neméně depresívní záběry z boční ulice, jak policie evakuuje budovu fakulty zadním vchodem. Podvečerním šerem se sune šňůra osob s rukama na ramenou toho před sebou, aby se do relativně prověřeného davu nemohl vklínit někdo cizí. Tihle už jsou v bezpečí, ale ti nahoře ne. Osvětlená okna v nejvyšším patře signalizují místa, kde zkoušejí ošetřit raněné.

Nad fakultou vlaje ukrajinská vlajka, vrah uměl ukrajinsky a psal o historii Haliče, která je dnes součástí Ukrajiny. Pokud si bral měřítko z aktuálních zpráv, desítky mrtvých nesnesou srovnání s desetinásobky nebo i stonásobky mladých životů, které jsou v té zemi některý den zmařeny. Je to blízko a jsou to bratři. Mezi našimi občany jsou běžná ukrajinská jména, vždyť jsme tam měli kus původního Československa. Hodně Ukrajinců u nás žije a tvrdě pracuje už dlouho. Další sem nahnala válka, snad půl milionu osob, a nejen ženy a děti, i chlapy. Doma by dostali jedinou příležitost – nechat se zabít.

Ale Rusové jsou taky bratři. Zpravodajské záběry z fronty ukazují vzdálené výbuchy a mrtvá těla, která se válí po granáty rozrytém poli. Najednou je jedno, kdo je kdo. Když si o tom čteme na alternativních webech ukrajinských, ruských nebo amerických veteránů, kde píší lidé, kteří znají válku zblízka, vidíme tu bezvýchodnost vzájemného zabíjení.

Pokud to brzo skončí, a zdá se, že ano, dostane se to tam, kde to začalo. Krvavá linie fronty zůstane víceméně tam, kde byla, když se dala zafixovat jednáním. Škoda zmařené příležitosti, kdy se dala uvést to klidového stavu rozumnou federalizací Ukrajiny, jak bylo vyjednáno roku 2015 v dohodách Minsk II.

Mohlo to skončit mírem, ale mír byl pro některé vlivné aktéry nezajímavý. Válku považují za samozřejmost, jedna skončí, začne jiná. Oběti střelby na filozofické fakultě nebo někde v lese si dokážeme představit individuálně a otřást se tou představou, že z rodiny byla vyrvána milovaná bytost, která se bude stále vracet v hrozných snech i krásných vzpomínkách. Ale tisíce mrtvých na frontě? Ti jsou – jak praví okřídlený cynismus – jen statistika.

Ve skutečnosti jsme soustavně vedeni k necitlivosti i k individuální smrti. Někdy je docela zajímavá. Nakonec to může být i sranda k popukání. Stačí si odzátkovat večerní televizi a čím víc je tam kanálů, tím víc násilného hnusu. Střelec je někdy záludná svině, jindy je to náš člověk, ale může vás rozsápat i vlkodlak, račte se podívat, na cimprcampr. V bezpečí nejste ani cestou do jiných galaxií. Dokonce i přeslazený románek náhle vyostří s pistolí v ruce a v příštím záběru už je stěna vymalovaná mozkem partnera. Jestli je to odvykací kůra od domácího debilitázoru, je trochu drastická. Jako když vás od pití odvykají blitím.

Proč se máme krmit takovým množstvím morálního svinstva, které nás zbavuje lidských instinktů? Má se k něčemu hodit? Náčelník generálního štábu nás informuje, že se musíme připravit na jadernou válku s Ruskem. Ministryně obrany už objednala stíhačky, kterými Rusa zaskočíme. Stačí pípnout, že bychom se měli zapojit do pokusů o vyjednání nějakého vyrovnaného míru na Ukrajině a nedovolit rozdmýchání současné války do naprostého sebezničení, a už máte roztřesené ruce, že vám ten web vypnou.

Mír není samozřejmost. Píše o tom britský historik Michael Howard v eseji o „vynalezení míru a znovuvynalezení války“, kterou napsal ještě před vypuknutím „války proti teroru“. Tu komentoval až v dodatečném doslovu, kdy se ještě zdálo, že nad slabým protivníkem je snadné vyhrát. O dvacet let později by to psal jinak. To podstatné je, že vidí rozdílnou tradici v různých částech Spojených států, liberální režim opřený o lidská práva demokratického státu na východním pobřeží a boj jednotlivců o přežití na Divokém západě, kde byla pomocná ruka státu příliš daleko.

Vybíjení Indiánů nebo otroctví na jihu byla samozřejmost. Střílení po někom, kdo je pod moji rozlišovací schopnost, to není zločin, ale banalita. Nebo když se kulturně posuneme o chloupek výše, je to prostě sport. Krásná trefa. Nebo „jenom práce, nic osobního“, jak v každovečerních střílečkách informuje seriózní muž svoji oběť, když jí míří odjištěnou zbraní do tváře. „Nothing personal, just job.“ Prásk!

Kdysi mohl onen zmiňovaný „liberální režim opřený o lidská práva demokratického státu“ znamenat něco jiného, ale dnes „liberální“ ohlašuje právo silnějšího, čemuž otupělá levice čelí kultivací pohlavní úchylnosti. Lidská práva jsou formou atomizace společnosti, ve které je obrana individua okázalá, ale marná. Demokratický stát znamená zmanipulované volby, kterými všechno začíná i končí. Místo trojice král, aristokracie a církev náležící k „ancien régime“ je tu trojice státních institucí, oligarchie a médií v jejím vlastnictví.

Mír byl podle Howarda vynalezen po třicetileté válce Vestfálským mírem, který se opíral o „koncert mocností“, dohody hlavních hráčů, které zároveň zahrnovaly nevměšování do vnitřních věcí. Ale to byl „ancien régime“, kdy měli vládci volné ruce. Ten padl ve Francouzské revoluci, ohlašující vládu jediného subjektu – „třetího stavu“, řekněme občanů. Přinesla taky vznik mocného národního státu přerůstajícího v impérium roznášející revoluční ideu občanství. Konkurenční impéria se pak utkala v 1. světové válce, která byla „znovu vynalezena“ a zároveň zaskočena vznikem technologií průmyslového zabíjení.

Od té doby se to jen střídá a opakuje. Pokus vytvořit světové společenství národů v podobě OSN s mírovou chartou ztroskotal na tom, že nikdo nebyl ochoten prosazovat její dodržování. Nakonec to vzali Američané na sebe, ale podle svých not. Snáz to šlo v ekonomické oblasti, kde si nadnárodní instituce jako Mezinárodní měnový fond dokázaly vynucovat imperiální nadvládu pomocí dluhu. Teď jsme na konci americké hegemonie. Vyrostli noví soupeři, kteří mohou obnovit multipolární svět, ať už pokusem o novou společnou dohodu, nebo – což bude schůdnější – obnovou „koncertu mocností“ s respektováním oprávněných zájmů hlavních partnerů.

Podaří se „znovu vynalézt“ mír? Jak už to s mírem bývá, může být dohodnut, nebo nadiktován. Může válku zkrátit, nebo završit. Může to být mír národů, nebo hřbitovů.

Šílený střelec na ochozu filozofické fakulty je samozřejmě anomálie, aspoň doufejme. Schopnost společnosti, jak se něčemu takovému bránit jasným rozlišením vhodného a přijatelného od nevhodného a nepřijatelného je však systematicky oslabována agresívním hlupstvím dominantních médií a zaslepeným státním potíráním dialogu a tolerance.

Smrt nebohých studentů, kteří měli posílit elitu národa filozofickým odstupem od ideologické ztřeštěnosti současníků, nám ohlašuje, že jde o úkol, který je kritický pro naše přežití. Sami vidíme, jak důležité bude vyvléci se z všeobjímající kultury násilí. Opravdu jde o život.

Zbyněk Fiala (* 9. dubna 1946) je český ekonom a nezávislý novinář, v minulosti působil jako moderátor Československé televize, mluvčí vlády ČSFR a šéfredaktor týdeníku Ekonom.

Zpět na obsah


Komentář Radina Valenčíka TRAGÉDIE. V čem se Rakušan mýlí vyšel na jeho blogu dne 22. 12. 2023

Tragédie

Black_Earth_Christmas_Cross_-_WMCMinistr vnitra Rakušan:

Je to něco, čeho se všichni děsíme, něco, čemu se těžko předchází, je to člověk, který má nějaké své problémy a dopustí se toho, že ten život bohužel, kromě sebe, vezme i jiným.

Viz: https://www.novinky.cz/clanek/domaci-rakusan-k-utoku-je-to-neco-ceho-se-vsichni-desime-tezko-se-tomu-predchazi-40455115

Není pravda, že podobným tragédiím (zejména, pokud jde o akademickou půdu) nelze předcházet. Lze, a to:

1. Pěstováním sounáležitosti příjmové, mezigenerační a názorové, návazně pak důvěry ve stát. Vláda dělá pravý opak:

Jurečka podlomil mezigenerační sounáležitost nesmyslnou reformou penzijního systému, současně s tím i důvěru ve stát, což mj. ještě více prohloubí deficit penzijního systému. Když si přečte toto, pochopíte, proč se mladý lidem obtížně hledá smysl žití, v čem Jurečka selhal a jaké dopady to má, viz: https://radimvalencik.pise.cz/10726-vize-jakou-potrebujeme-419.html

– Svým nekvalifikovaně zpracovaným „balíčkem“ vláda podpořila všechny nejagresivnější a nejvíce kontraproduktivní formy pozičního investování, tím dále podlomila důvěru ve stát. Pozičnímu investování věnujeme v rámci pěstování vize stálou pozornost a je to nejnebezpečnější fenomén, který – pokud ho nepřekonáme – bude přinášet další a další tragédie, viz: https://radimvalencik.pise.cz/10765-vize-jakou-potrebujeme-443.html

Názorovou sounáležitosti vláda likviduje zpolitizovanými procesy. Pronásleduje i ty, kteří říkají pravdu. Tady je něco o tom, jak vláda bojuje proti „extrémismu“, ve skutečnosti likviduje samotný základ názorové sounáležitosti, viz: https://radimvalencik.pise.cz/11045-vize-jakou-potrebujeme-605.html

2. Akademická půda, která je vystavena bezprecedentním excesům i v adventní době, ztrácí přirozený výchovný vliv na mladé lidi, nenapomáhá jim nacházet spojení mezi zvyšováním kvalifikace a hledáním smyslu žití, bojovníci za nápravu stavu jsou perzekuováni, zatímco povrchním a bezohledným kariéristům se nabízející kariéra i v oblasti politické reprezentace státu. Kauza ŠEVČÍK, která vyvrcholila v adventní době, je jen špička ledovce, viz: https://radimvalencik.pise.cz/11299-otazky-k-pokusu-o-adventni-likvidaci-sevcika.html

Sečteno, podtrženo: Vláda svou politikou přímo vnucuje lidem pocit bezmocnosti, bezvýchodnosti, bezperspektivnosti a současně rozděluje společnost. V takové situacích každý člověk obtížně nachází smysl žití, roste pocit frustrace a to vše má nevypočitatelná vyústění. Pokud nemá docházet k dalším tragédiím, je co nejdříve nutný zásadní obrat! Dostali jsme do osudového úskalí.

K tomu něco adventního a optimistického: OSUDOVÝM ÚSKALÍM PROJDEME! Známe příčiny osudového úskalí, ve kterém jsme se ocitli, a známe i cestu z něj. A také víme, jak najít smysl žití a smysl bytí, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/11034-osudove-uskali.html
https://radimvalencik.pise.cz/11035-osudove-uskali-ii.html

Pro úplnost – připomenutí dřívějších situací, i když souvislost není přímá:
https://zoom.iprima.cz/historie/utoky-na-skolach-420975

A zde ještě něco k aktuálnímu dění (napsáno před tragédií):
https://radimvalencik.pise.cz/11307-par-poznamek-k-aktualnimi-deni-a-vizi.html

Je to o naší práci zaměřené na pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize, jak se seznámit s výsledky, jak se do práce zapojit. Je to určeno i těm, kteří mají problém s tím, jak a v čem najít smysl žití.

Radim Valenčík je vysokoškolský učitel: Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita. Po sametové revoluci československý poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za KSČM

Zpět na obsah


Tak dlouho říkali, že jsme ve válce…

Profesor o ČR po masakru

Je děsivý incident na Filozofické fakultě UK jen náhodným jevem? Není, soudí filozof, profesor Ivo Budil. ParlamentnímListům.cz sdělil, jaká pozorování učinil stran mladé generace. Čtenářům též doporučil, jak se zachovat v dnešní rozbouřené době.

Smutek druhý den po střelbě na filozofické fakultě

Smutek druhý den po střelbě na filozofické fakultě. Student historie David K. zde bezohledně povraždil 14 osob a mnoho dalších zranil. Foto: Hans Štembera

Pane profesore, student Filozofické fakulty UK, který se stal pachatelem masakru, obdržel za svou bakalářskou práci ocenění. Šlo o tzv. haličské povstání proti Rakousko-Uhersku. Nikdo si ničeho špatného nevšiml. Jak je to dle Vás možné? Vy studentům přednášíte a pracujete s nimi.

Ze současné společnosti se vytrácí běžná sociální interakce, která je ve stále vyšší míře nahrazována sociálními sítěmi a komunikací on-line. To neznamená, že bychom se měli vzdát výdobytků technologického pokroku, ale musíme si uvědomit, jaká rizika tato transformace přináší. Tradiční společnosti věnovaly značnou pozornost a energii sladění mezi psychickým a mentálním nastavením jedince a povahou a nároky společnosti. Lidé byli zvyklí být příslušníky určité skupiny, která vyhledávala a nemilosrdně selektovala jedince, v nichž vytušila možné riziko. Existovala nejenom eugenika těla, například eliminace fyzicky postižených jedinců ve starověké Spartě nebo Skandinávii, ale také eugenika mysli, to znamená vytěsňování veškerých potenciálně nebezpečných psychických úchylek prostřednictvím náročných iniciačních rituálů, kolektivních sportů, internátních škol, skautských oddílů, studentských spolků nebo vojenské služby. Kolektivní trávení volného času v nejrůznějších podobách a prakticky neomezená možnost komunikace tváří v tvář poskytovala rovněž všeobecně dostupnou psychoterapii. Neustálý dohled vyšší autority nebo bližních probíhal sice na úkor soukromí, nicméně udržoval kontrolu nad asociálními a vražednými běsy, které se mohou nečekaně probudit v mysli „nenápadných, zamlklých a bezproblémových“ jedinců.

Existují otazníky nad postupem Policie ČR před zásahem na FF UK. Zásah samotný byl jistě obdivuhodný, ale pochybnosti o předchozím postupu byly ministrem vnitra přehlušeny salvou vět o „dezinformacích, fámách“ apod. Jakkoliv i to může být relevantní, zachoval se ministr vnitra správně?

Myslím, že ministr vnitra se nezachoval správně. Jakkoliv je třeba ocenit úspěšný zásah policie v budově Filozofické fakulty na Palachově náměstí a nasazení a odvahu jednotlivých policistů a záchranářů, v oficiálním a mediálním výkladu největší tragédie v moderních dějinách České republiky existují mnohá neobjasněná a nelogická místa a nejasnosti, na které již upozornili někteří analytici i mainstreamoví novináři. Veřejnost, a především pozůstalí po obětech mají právo vědět, proč zemřelo čtrnáct převážně mladých lidí. Jestliže z odpovědných míst nezazní jasná slova oddělující fakta od domněnek a spekulací, pak se lidé přirozeně uchýlí k nejrůznějším úvahám, které mohou naznačovat, že tragédie nebyla projevem nepředvídatelného pominutí mysli osamělého jedince, ale že šlo o konspiraci připravenou ve vyšším zájmu. Tak tomu bylo po atentátu na prezidenta Kennedyho v roce 1963 nebo po 11. září 2001. Ministr vnitra svým útokem na údajné dezinformátory a naznačením „ruské stopy“ podobné domněnky pouze přiživil.

Do jaké míry současná politická reprezentace v této krizi obstála jako celek? Ráda označuje své kritiky za „antisystémové“, čili jak obstáli v situaci, kdy „systém“ drží ve svých rukách?

Vyjděme z předpokladu, že vládnoucí politická reprezentace opravdu nemá se zmíněnými událostmi nic společného a že jimi byla zaskočena obdobně jako zbytek společnosti. Zbavuje ji to odpovědnosti? V žádném případě! Připomeňme si mediální štvanice a agresivní rétoriku zaměřenou v uplynulých letech proti politickým a ideologickým oponentům. Vzpomeňme si na zlověstné prohlášení, že se „naše země nachází ve válce“, militarizaci veřejných projevů, adoraci války, potlačování volání po míru, rasistický, xenofobní a genocidní slovník stigmatizující všechny příslušníky jednoho východoevropského národa a předvídání jaderného konfliktu. Současný politický establishment a s ním spjaté mediální a akademické kruhy a neziskové organizace aktivně podporují šíření ideologie klimatické úzkosti a environmentální apokalypsy, vůči níž jsou především příslušníci mladé generace na rozdíl od předchozích pokolení ošlehaných ideologickými kampaněmi minulosti bezbranné a zranitelné. Je tak překvapivé, že právě z řad studentů nacházejících se v oku uragánu současného kulturního liberalismu a progresivismu vzejde jedinec, jenž z pocitu bezvýchodnosti začne zabíjet na půdě akademické instituce?

Co je dle Vás špatně s dnešní mládeží, že z ní vzejde někdo takový?

Když se francouzský revolucionář Louis Antoine de Saint-Just zařadil mezi přední protagonisty revolučního teroru, bylo mu kolem pětadvaceti let. V roce 1212 se tisíce evropských dětí vedených desetiletým chlapcem spontánně vydaly na křížovou výpravu. Mao Ce-tung se během kulturní revoluce v Číně opíral především o fanatickou podporu studentů a školáků. Málokteré lidské společenství dokáže být tak krutě rafinované jako školní třída. Děti se bez ohledu na historickou epochu vždy nacházejí pouhý krok od Goldingova Pána much nebo Bradburyho Malého vraha. Zrání a stárnutí sice přináší řadu výzev a nevýhod, nicméně nás vybavuje kulturními a mentálními zásadami a zkušenostmi tlumícími dětské sklony k brutalitě a násilí. Současná západní společnost čelí ale jednomu závažnému problému, který byl poprvé pozorován v devadesátých letech minulého století v Japonsku a jímž je infantilizace a vytlačování stáří jako přirozené autority a zdroje moudrosti. Infantilní společnost musí počítat s vyšším výskytem „malých vrahů“ nespoutaných ohledy a konvencemi dospělosti.

Jak můžeme mladému člověku, v němž zraje zoufalství tohoto typu, pomoci my starší? My skoro čtyřicátníci, ale i vy, o generaci starší?

Všichni máme kolem sebe mladé lidi, na něž bezděčně a nevědomě neustále působíme. Vyvarujme se moralizování, které vyhlíží vždy nevhodně či trapně. Ukažme jim osobním příkladem, že přítomnost a budoucnost je dána naší aktivitou a bojem. Pocit bezvýchodnosti nebo úzkosti, který je deptá, je jim imputován vnějšími silami, jež se je snaží ovládnout. Nejsou první generací v dějinách, která svádí obdobný zápas. V zásadě celé dějiny jsou konfliktem mezi utlačovateli a utlačovanými. Zoufalství cítíte pouze proto, že si to někdo jiný přeje kvůli svému prospěchu a chamtivosti. Západní civilizace poskytuje nezměrné množství moudrosti a intelektuálního bohatství a zdrojů pro prožití spokojeného a naplněného života. Kulturní relativismus, progresivismus a environmentální hysterie mezi ně rozhodně nepatří.

Mnozí z nás, jak jsme již zmínili, mohou nyní pochybovat o systému jako takovém. O kapitalismu, demokracii a právním státu. Co takovým spoluobčanům teď sdělit?

Současný západní systém je rozštěpen na dvě mohutná antagonistická hnutí či trendy, která stojí proti sobě od doby Francouzské a průmyslové revoluce. Na jedné straně je to tvořivá produktivní energie moderní průmyslové společnosti, která poprvé v dějinách lidstva je schopna umožnit každému jedinci vést materiálně důstojný život. K jejím principům náleží meritokracie založená na ocenění pracovitosti a talentu, sociální solidarita usilující o spravedlivé rozdělení hmotných statků, demokracie umožňující vládu lidu a víra v neomezený potenciál lidského rozumu. Na straně druhé se nalézají síly historicky spjaté s předmoderní érou a hájící výsady a privilegia dědičných kast. Využívají průmyslový kapitalismus ke svému obohacení, přičemž jeho produkty mění ve spekulativní kapitál a finanční deriváty. Jejich cílem je zrod neofeudální společnosti, v níž dědičné vlastnictví finančního kapitálu nahradí držbu půdy. Finanční oligarchie zavrhuje meritokracii, sociální solidaritu a demokracii, kterou se snaží odstranit zpochybněním kritického rozumu, šířením iracionálních ideologií a likvidací aktivního občanství. Narazí-li na aktivní odpor širších vrstev, uchyluje se k fašismu. Výsledkem by měla být zchudlá, politicky bezmocná a intelektuálně zmatená společnost ovládána všemocnou finanční kastou. Georges Orwell, který četl pozorně knihu Jamese Burnhama Manažérská revoluce, měl v románu 1984 na mysli tento typ dystopické budoucnosti. Naši spoluobčané by si měli uvědomit, která z uvedených vizí je pro ně přitažlivější, a odpovídajícím způsobem se politicky angažovat.

Ať je to jakkoliv, jsou Vánoce. Kde v těchto časech hledat duchovní a morální posilu, z hlediska běžného občana Českého republiky? Co si přát do nového roku, bez ohledu na cokoliv?

Česká republika je závislou periférií či kolonií amerického impéria, které je ovládáno finanční oligarchií, jež se snaží svoji slábnoucí moc udržet ve stále vyšší míře vojenskou silou. Je v zájmu českého národa se z tohoto područí osvobodit. Jde o nesmírně náročný úkol vyžadující v politické oblasti přehodnocení našich vztahů k NATO a Evropské unii a v hospodářské sféře plnou obnovu svrchovaného národního hospodářství. Geopolitické okolnosti však začínají být příznivé. Naši předkové mohou sloužit jako velké inspirativní zdroje. Svojí historií, mentalitou, uměním a kulturou patříme bezpochyby k nejzajímavějším národům světa. Naše chyby učiněné v minulosti byly způsobeny především naivitou, idealismem a altruismem, nikoliv nesnášenlivostí, expanzionismem a militarismem. Domnívám se, že současný stav české společnosti je pouhou výchylkou, která prověřuje její odolnost a jež je předzvěstí opětovného historického vzestupu. Je mimořádným privilegiem, když jsou naše individuální životy sladěny se šťastnou a úspěšnou etapou národních dějin. A věřím, že ještě generace, která cítila podobnou historickou příležitost v roce 1989, se zmíněného období dožije.

Ivo T. Budil je antropolog, vysokoškolský pedagog a spisovatel. Založil Fakultu filozofickou (původně Fakultu humanitních studií) Západočeské univerzity v Plzni, jejímž prvním děkanem byl ve dvou funkčních obdobích v letech 1999 až 2005. Inicioval založení antropologických, archeologických, blízkovýchodních a historických oborů na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Působí na Metropolitní univerzitě Praha a věnuje se publicistické a veřejné činnosti.

Zpět na obsah


Komentář Důsledky nenávisti ve společnosti napsal Harryp na blogu Kosa Notra dne 23. 12. 2023

Důsledky nenávisti ve společnosti

Původně nebylo mým záměrem vyjadřovat se k tragické události, která se stala na půdě filosofické fakulty. Vlkův flash mi mluví z duše. Přesto bych pár slov k tomuto materiálu doplnil. Vlk připsal tento čin současným vládním představitelům. Já si myslím, že současná vláda je jen marketingovým produktem mediální scény. Souhlasím, že nese plnou odpovědnost za tento čin tím, jak (ne)spravuje tuto zemi a jak arogantně se chová k polovině společnosti, která je nositelem jiných názorů. Ale skutečným viníkem celé této situace jsou mainstreamová média. Oni jsou nositelem nenávisti ve společnosti, oni mají pocit vlastní výjimečnosti, jejich ideologií bylo dehonestovat každého, kdo se jen na milimetr odchýlil od jejich oficiální ideologie. Každý rozumný člověk, který měl chuť se zapojit do diskuze, zažil různé bany. Nemusel používat vulgární slovník, stačilo, pokud jeho názor nekorespondoval s oficiálním stanoviskem média. Naopak ti „ideologicky“ zpracovaní lidé, kteří sprostě nadávali, bez jakékoliv věcné argumentace nálepkovali každého oponenta, byli oceňováni a přes porušení veškerých pravidel diskuze jim bylo dále dovoleno pomlouvat a vyjadřovat nenávist ke každému jinému názoru.

Jenže tato situace není poslední dva roky Fialovi nevlády. Vždyť vzpomeňme na nenávistné kampaně vůči Klausovi, Zemanovi, Babišovi. Vzpomeňme nenávistné kampaně vůči Okamurovi, Konvičkovi, Rajchlovi, Pekové nebo Beranovi. Nenávistné kampaně vůči nesouhlasu s migrací, vůči oponentuře k očkování, vůči nesmyslným potlačováním lidských práv a svobod, nenávistné kampaně vůči Rusku a Rusům (ty se nedatují od 24.2.2022, ty jsou součástí našeho mainstreamu již 15 let), vůči Palestincům, vůči komukoliv a čemukoliv, co by nekorespondovalo se zájmy oligarchů stojících za touto mediální scénou. To vše vrcholí poslední dva roky konfliktu na Ukrajině.

A právě tyto média a prostituti v nich exhibující jsou na vině nenávisti ve společnosti, která samozřejmě může kdykoliv vyvrcholit takovou tragédií, která se stala. Vlkův flash má jako součást screen z diskuze na seznam.cz. Na něm je krásně vidět – vzhledem k absenci jakéhokoliv oponentního názoru – kolik naprosto vymytých mozků se nachází v této společnosti. Oni jsou ti správní s těmi správnými hodnotami. Skutečně? Ne oni nemají žádné hodnoty. Jedná se o důsledek desetiletí vymývání mozků, kdy byly postupně utahovány šrouby k svobodě projevu a svobodě slova. On totiž ani Hitler a Mussolini nezavedli zločineckou diktaturu hned. Nejprve se nacisté soustředili na židovskou populaci, protože antisemitismus byl v té době značně rozšířen ve střední třídě. Po eliminaci Židů zbavením je lidských práv, vyloučením z veřejného života a následně i do ghett, přišli na řadu další. Nejprve to byli komunisté, pak sociální demokraté, odbory, tisk, církev a další a další. Postup byl vždy stejný – vytvořit nepřítele, dehumanizovat ho pomocí propagace tiskem, nápisy, plakáty, rozhlasu, a nakonec ho zlikvidovat fyzicky.

Co mi to jen připomíná? Už nám naše média označila „nepřítele“, dehumanizuje ho a vyzývají k jeho likvidaci. Teď jsou to Rusové a Číňani, na domácí scéně pak každý, kdo má vlastenecké cítění, kdo nechce zapomenout na vlastní historii, kdo se pokusí oponovat jedinému správnému názoru. A už se dostáváme do druhé fáze. Každému „nepříteli“ je odepřeno právo na svobodu slova, svobodu projevu, svobodu pohybu, právo na spravedlnost. Je dehumanizován jako prokremelský dezolát, Putinův šváb, ruský šváb, dezinformátor. Postupně přecházíme do třetí fáze – vyloučení z veřejného života a fyzické eliminaci. Zářným příkladem jsou dnes lidé jako paní Bednářová, PhDr. Skála, spisovatel Šifrin, Netík a jeho soudní pře, na sousedním Slovensku pan Hambálek, kterého vyhostili z EU a ukradli mu veškerý majetek.

Jenže tito ideologičtí magoři si neuvědomují jednu podstatnou věc – nenávist jednoho donutí dříve nebo později k nenávisti i protistranu! Takže si malují terč na vlastní záda. A pak se samozřejmě najde v každé společnosti psychicky labilní člověk. A protože tahle garnitura dostává do neřešitelných problémů stále větší část společnosti, můžeme očekávat zvýšený počet takových činů, které se staly na půdě university. Nikdo soudný po tom netouží, protože to odnesou nevinní lidé a co hůř. Rakušanova policejní úderka to zcela jistě zneužije k ještě většímu omezení lidských práv a svobod. Západní společnost je v područí oligarchie a mluvit o svobodné společnosti lze jen stěží. Nemáme daleko k autokratickým režimům a budeme-li tímto směrem pokračovat, přiblížíme se dříve nebo později k režimům ne nepodobným KLDR. Objevují se první náznaky odporu obyvatelstva v Evropě. Otázkou spíše zůstává, zdali již není pozdě. O to víc mrzí skutečnost, že český národ vzývající Havla a mající čtyřicetiletou zkušenost s vládou jedné strany, kráčí „radostně“ k světlým totalitním zítřkům zvolením si největších kolaborantů své historie do čela státu. Nic jsme se nepoučili z Háchy, Moravce, Biľaka a jim podobných. Netěší mě to, ale Západ je v koncích, jeho další rozvoj je nemožný. Jakkoliv můžeme ideologicky blábolit co chceme, nadnárodní korporát se snaží západní svět zničit.

Zpět na obsah


Dodatek redakce:
Praha 21. 12. 2023 23:15
Vláda na mimořádném jednání rozhodla o vyhlášení státního smutku na památku obětí střelce na Filozofické fakultě v Praze
Sobota 23. prosince 2023 bude v České republice vyhlášena dnem státního smutku na památku obětí bezprecedentního útoku střelce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vláda Petra Fialy na mimořádné schůzi ve čtvrtek 21. prosince 2023 za účasti prezidenta republiky Petra Pavla a předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéty Pekarové Adamové vyzvala občany, aby v sobotu uctili památku obětí minutou ticha.

Další odkazy k tématu:

Václav Umlauf: Šílený střelec a šílené humanitní vědy


[VB]