Proč se zajímat o Kosovo

Kamenný most v Prizrenu (Wikimedia Commons)

Úvod

V žádném pojednání o Balkánu nemůže chybět zmínka o komplexitě výzev spojených se spolužitím, historickou pamětí, století trvající nespravedlností a o Kosovu. Tato jihosrbská autonomní oblast byla nejenom po celou dobu trvání socialistické Jugoslávie, ale již dlouho před jejím rozpadem nejslabším článkem, a to i v době největší jugoslávské harmonie šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Skrytě se odehrávaly děje, které se normálním jevem na jugoslávském území staly během rozpadových válek v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině. Proto každý autor s kořeny mimo Balkán a píšící o Balkánu a specificky o Kosovu se vystavuje riziku kritiky ze všech možných stran, a bohužel i riziku osobní bezpečnosti.

Kosovské ekonomické, mezietnické a politické problémy sedmdesátých a počátku osmdesátých let 20. století byly v Jugoslávii extrémní. Kosovo do jugoslávské praxe zavedlo nové a do té doby v komunistickém jugoslávském systému nemyslitelné diskriminační paradigma diskriminaci a dominanci založenou na etnickém, nikoli politickém či ideologickém principu. Z historického pohledu lze kosovské problémy za určitých podmínek označit za katalyzátor jugoslávské krize počátku devadesátých let 20. století. Kosovo stojí na jejím konci. Proč? Válka v roce 1999 a ne plnohodnotné osamostatnění oblasti o devět let později, představují dnes v době antropologické války a rozpadu přežitého politického a hospodářského systému, založeném na expanzi, dluhu a odlidštění poslední dějství rozpadu Jugoslávie. Tu představoval složitý propletenec mezietnických, náboženských, hospodářsko-sociálních, kulturně-politických i mezinárodněprávních problémů, majících své kořeny v ekonomické zaostalosti.

Co se týče Kosova se svým problematickým soužitím místně většinového (islámského) albánského a menšinového (křesťanského) srbského obyvatelstva na relativně malém, ale strategicky důležitém území, je potřeba uvědomit si, že území je první kolébkou národního obrození, místem, na němž vznikly v druhé půli 19. století první albánské státotvorné koncepce. A v neposlední řadě centrem slavného středověkého státu a mytologickým pilířem tvořícím středobod identity.

Z hlediska současné politiky jsem během poslední návštěvy Kosovo v první polovině tohoto roku se na tomto území setkal s nárokem založeném na právu na sebeurčení a právu historickém. V Kosovu se řeší i otázka srbské a albánské národní nejednoty, vyplývající z dědictví již zaniklé habsburské a osmanské monarchie. Opět se nabízí nepohodlná historie a srovnání s problematikou současné ještě Ukrajiny.

Jak Srbům, tak Albáncům nebylo umožněno vytvořit přesvědčivou shodu mezi národem a jeho politicko-teritoriálním rámcem. Proč? Velké části srbského a albánského lidu zůstaly během budování národních států mimo svá státní území. Tato skutečnost v průběhu celé novodobé historie živila a živí politiku a sen o jednotném velkém státě všech Srbů, resp. Albánců, tedy o Velkém Srbsku či Velké Albánii. V Kosovu se zmíněné sny dostaly do vzájemné konfrontace a zformulovaly tzv. kosovskou otázku. Ta představuje střet principů tak protikladných, že pokusy o jejich řešení v posledních sto padesáti letech vytvářely prozatím pouze dlouhou historii konfliktů, dominance a nesmiřitelnosti, vše trvající až do dnes.

Během trvání kosovské krize se jasně ukázalo, že gordický uzel nelze jednoduše rozetnout. Přesvědčily se o tom i mocensky vlivné evropské země a USA, poté co se rozhodly v roce 1999 kosovský problém vyřešit způsobem dávného makedonského vládce. Jejich akce od samého počátku postrádala pevný a detailně připravený politický plán pro dosažení cíle. Problémy, které se vynořily po zásahu mají své kořeny ve specifické kosovské socioekonomické situaci, kterou charakterizují historické reminiscence a resentimenty, a nemůže je západoevropské liberálně demokratické myšlení ani pochopit, na což pak řešit. Proto je potřeba Kosovský uzel trpělivě rozplétat a pomoci vyloučit, že zdánlivě rozvázaný uzel se zauzlí na straně, kde se to nejméně očekává. EU selhala z těch samých důvodů na Ukrajině, a nemůže si dovolit další krizi v Kosovo, nechce-li si sama zavřít dveře vedoucí ne scénu budoucí evropské politiky.

Indikativní význam Kosovo pro EU a Ukrajinu

Nejvíce se z historické perspektivy pohlíženo k poctivému rozplétání kosovského uzlu paradoxně přiblížila Komunistická strana Jugoslávie. Vedena snahou o odstranění etnického napětí a potření šovinismu, který se právě za války na jugoslávském území manifestoval v nejdrastičtějších formách, zakládala novou Jugoslávii na ideologii bratrství a jednoty jugoslávských národů a národností. V rámci tohoto projektu se jugoslávští komunisté pokoušeli vyřešit i letité problémy kosovské otázky a získat pro něj kosovsko-metochijské Albánce. Ve snaze projevit albánskému etniku co nejvíce dobré vůle komunističtí předáci v čele s Josipem Brozem Titem na konci druhé světové války poprvé v historii definovali území Kosova a Metochie jako svébytný politicko-geografický prostor, jemuž vymezili status autonomie.

Problémy Kosova se snažili řešit maximálním zrovnoprávněním albánského etnika, od poloviny šedesátých let 20. století pak i jeho pozitivní diskriminací a nepřerušovaným tokem ekonomické pomoci. Rigidní komunistické myšlení ale znemožňovalo vidět hlubší historickou podstatu kosovské otázky, její mytologický, náboženský i nacionálně-romantický podtext.

Počátek vyhrocených kosovských problémů lze paradoxně spatřovat v období po přijetí nové jugoslávské ústavy z roku 1974. Ta výrazně decentralizovala stát a obě srbské autonomní oblasti, Vojvodinu a Kosovo, které v podstatě povýšila na úroveň plnoprávných federálních republik. S ústavními řešeními nakonec nebyl spokojen nikdo. Kosovští Albánci prožívali svou zlatou dobu, a dokonce i intelektuálové, kteří se po celou dobu snažili o víc než jen o autonomii, přiznávali, že tehdy … Albánci žili v Jugoslávii lépe než kdykoli předtím… a dosáhli pokroku v mnoha oblastech, zejména ve školství, kultuře, vědě, zdravotnictví (Rexhep Qosja).

Podobně tomu bylo i na Ukrajině. Životní úroveň prostého pracujícího občana a inteligence v době před perestrojkou a nástupem pseudodemokracie dnes snese přirovnání ke zlaté době.

Myšlenky kosovské republiky se, jak to bývá, začaly ujímat neformální nacionalistické opoziční skupiny, jejichž činnost po Titově smrti (1980) vyvrcholila protistátními demonstracemi na jaře 1981. Ty bývají považovány za první závažný projev jugoslávské vnitrostátní krize. V ni se srbské komunistické vedení cítilo ústavními články o autonomiích poškozeno a vůči republikám, které autonomie neměly, také znerovnoprávněno. Proč? Vedení autonomií při důležitých zasedáních na federální úrovni vesměs hlasovalo proti své mateřské republice.

Od nástupu Slobodana Miloševiće k moci se snaha o omezení autonomií stala imperativem srbské politické scény. Novelizace srbské ústavy v roce 1989 zkrátila autonomie v jejich politických pravomocích, a přijetím nové ústavy v roce 1990, autonomie prakticky zrušila.

V euforii po přijetí nové ústavy tehdy v Bělehradě vládlo všeobecné přesvědčení, že krvavé březnové albánské demonstrace v Kosovu, které přijetí nové ústavy provázely, byly pouhým posledním záchvěvem separatistů, a že ústavní změny zabezpečí v Kosovu právní jistotu a bezpečí všech občanů autonomní oblasti a s definitivní platností pohřbí iluze o možnosti vytvoření kosovské republiky.

Za deset let, které uplynuly mezi zrušením autonomie a nelidským zásahem NATO, nebyla v srbském parlamentu prakticky ani jednou zavedena diskuse o Kosovu a řešení tamní situace. Vnitropolitický dialog mezi zástupci kosovsko-albánské strany a srbským vedením neexistoval. Když se v roce 1996 objevila tehdy ještě nevýrazná Kosovská osvobozenecká armáda, která opustila neúspěšný Rugovův gándhíovský styl, a začala se svými teroristickými akcemi, srbské pořádkové síly odpověděly silou, často neúměrnou, mající za cíl zastrašit. Pokud ovšem do této doby existovala jakási šance na smírné řešení konfliktu, zde přestala. Pro kosovské obyvatelstvo a větší část lídrů od této doby jiná alternativa, než cesta nezávislosti nebyla. Proč?

Válku o Kosovo v roce 1999 Miloševič prohrál s nejmocnější světovou vojenskou silou. Válka byla potvrzením a završením neúspěšné kosovské politiky, která vedla k naprostému odcizení Srbů a Albánců, k vzniku novodobých historických resentimentů, nedůvěry a nenávisti.

Analogickou situaci máme dnes i na Ukrajině: mocná vojenská síla Ruska, neúspěšná politika EU a NATO a odcizení národů vedou ke vzniku novodobých historických resentimentů, nedůvěry a nenávisti. Není to náhoda, protože náhody neexistují. Bezprecedentní nárůst globální moci privátních subjektů, a následné pronikání prvků kriminální podstaty do prostředí mezinárodních vztahů umožňují vzniku situací, na které velká většina diplomatů nebývá připravena. Kromě toho kartely nadnárodních finančních skupin uplatňují rozhodující vliv na jednotlivé státní struktury i mezinárodní organizace, počínaje OSN, NATO a EU. Proto v současnosti naprosto znemožňují mírové soužití a koexistenci nejenom dvou národů v Kosovu, ale i na Ukrajině a jinde ve světě. Srbské snahy o nová jednání o kosovském statusu činí návrhy zcela odtržené od reality. Podobně je tomu s návrhy propagovanými Ukrajinou a setkáními s prezidentem Trumpem.

Kosovo Milošević neztratil v roce 1999, ale v březnu 1989, kdy slavnostně vyhlásil novelizaci srbské ústavy, která Kosovo zbavila skutečné autonomie, kterou mu poskytla jugoslávská ústava z roku 1974. Ukrajinu Zelenskij neztratil v roce 2022, ale Euromajdan v roce 2014, pominu-li jiné závažné historické skutečnosti, které čtenáře s kratší pamětí nezajímají. Majdan, neúspěšná politika EU, NATO a USA svrhly prezidenta Janukovyče, na což Rusko reagovalo zákonným referendem na Krymu (2014) a podporou Donbasu na východě Ukrajiny.

Nedělní volby v Kosovu

Levicový reformní premiér může při troše štěstí zajistit většinu vlády. Vládnoucí strana premiéra Albina Kurtiho, Vetevendosje (česky sebeurčení), vyhrála předčasné parlamentní volby v Kosovu. Po spočítání téměř všech volebních místností má sociálně demokratická formace podle státní volební komise v hlavním městě Prištině 49,4 procenta hlasů. To znamená, že Vetevendosje získá téměř polovinu křesel v novém parlamentu a mohla by mít vládnoucí většinu spolu s některými stranami etnických menšin, napsal portál koha.net.

Podle volební komise získala liberální Demokratická strana (PDK) 21 procent, buržoazní Demokratická liga Kosova (LDK) 13,6 procenta a konzervativní Aliance pro budoucnost (AAK) 5,7 procenta hlasů. V kosovském volebním systému má srbská menšina nárok na deset mandátů v parlamentu s celkovým počtem 120 mandátů, zatímco ostatní etnické skupiny – včetně Bosňáků, Turků a Romů – mají dalších deset mandátů.

Vetevendosje se zlepšilo o sedm procentních bodů oproti únoru. PDK si udržela svůj podíl na hlasování, LDK se zhoršila o více než čtyři procentní body. Volební účast byla 45 procent. To je méně než v únoru (46,6 procenta). Poté, co Kurtiho strana nezískala většinu v únorových volbách, selhala mnohá koaliční jednání, prezident Vjosa Osmani v listopadu rozpustil parlament a vyhlásil nové volby poté, co padesátiletý Kurti vládl prakticky sám.

Povolební výzvy

Parlament musí v dubnu ratifikovat úvěrové smlouvy s EU a Světovou bankou. Pokud by opět nebylo možné sestavit vládu, politická krize se v kritickém okamžiku vyostří. Parlament musí v dubnu zvolit nového prezidenta a ratifikovat úvěrové smlouvy s EU a Světovou bankou v hodnotě 1 miliardy eur. Opoziční strany odmítají koalici s Kurtim. Kritizují jeho jednání se západními spojenci a jeho směřování k srbské menšině na severu země.

Kosovo s 90procentní albánskou většinou, pokud se nemýlím, vyhlásilo nezávislost na Srbsku v roce 2008 s podporou USA. Tomu předcházela v roce 1999 bombardovací kampaň NATO proti srbským silám. Země s 1,6 miliony obyvatel trpí chudobou, nestabilitou a organizovaným zločinem. Napětí se Srbskem se vyostřilo v roce 2023, což přimělo EU uvalit sankce na Kosovo. EU oznámila, že je zruší poté, co budou v severních obcích zvoleni starostové srbské menšiny. Tato opatření stála Kosovo stovky milionů eur.

Nové obsazení MZV ČR by se mělo vyhnout zásadní novinářské chybě: míchání politického hodnocení s vágní terminologií. Vetevendosje hnutí nelze implicitně chápat jako radikální nebo nacionalistické. Jde o sociálně demokratickou sílu, která vznikla z protikorupčního, sociálně-politického protestního hnutí – nikoli z extremistické organizace. Rozmazávat rozdíly znamená mít strach provést analýzu a dávat přednost politickému zjednodušení a idealizaci.

Bylo by přínosem pro všechny, kdyby velvyslanectví Republiky Kosovo v Praze mělo možnost prezentovat politický obsah strany v kontextu Balkánu a jeho vývoje za poslední roky: sociální přerozdělení, státní suverenita, boj proti klientelismu a korupci. Přitom neklást pozornost na taktické otázky, koaliční aritmetiku a nejasná varování, aniž by bylo vysvětleno, proč Vetevendosje hnutí získává širokou podporu. A vyloučit při první možnosti podprahovou rovnici národního sebeurčení s nacionalismem, protože neodpovídá kontextuálnímu pojetí Balkánského problému, historii a je politicky nečisté. Národní socialismus je jasně definovaný ideologický komplex. Spojovat ho s dnešním sociálnědemokratickým hnutím je fakticky nesprávné, intelektuálně chybné a dokazuje snahu klamat veřejnost.

Zvláštní pojednání si zaslouží sankční politika EU v kontextu Balkánu, Kosovo a přístupových jednání. Je důležité ukázat všechny důležité důvody EU pro sankce vůči Kosovu a proti sankcím. Podobně jako vysvětlit důvody Albina Kurtiho, který (prý) odmítá mezinárodní spolupráci a (jak je u EU obvyklé) podmíněnou pomoc, kterou považuje za zabezpečení vlivu.

Přeji všem a nejenom Kosovarům sebeurčení a nevidět jenom sami sebe, protože doba se mění a potvrdí, že když vidíte jen sebe, jste a zůstanete nakonec sami.

Souhlasu netřeba.
29.12.2025